DOBÝVÁNÍ
„Ne,“ prohlašuje dobyvatel, „nevěřte, že z lásky k akci jsem se musel odnaučit myslet. Naopak, dokáži dokonale definovat, v co věřím. Věřím tomu totiž velice vehementně a pohlížím na to jasným a jistým zrakem." Mějte se na pozoru před lidmi, kteří říkají: „Tohle znám příliš dobře, než abych to dokázal vyjádřit." Jestliže to totiž nedokáží, znamená to, že to buď neznají, nebo z pohodlnosti zůstali na povrchu.
Nemám příliš mnoho názorů. Na konci života si člověk uvědomí, že strávil dlouhé roky, aby se ujistil o jedné jediné pravdě. Ale pokud je ta jedna jediná pravda zřejmá, stačí jako vodítko existence. Já mám rozhodně co říci o jednotlivci. Je třeba o tom hovořit drsně a, pokud by to bylo třeba, i s patřičným pohrdáním.
Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje. O mnoha věcech hodlám pomlčet. Jsem však pevně přesvědčen, že všichni, kdo posuzovali jednotlivce, to činili s mnohem menší zkušeností, o niž opírali svůj soud, než my. Inteligence, dojemná inteligence možná tušila, co je třeba konstatovat. Doba, její zříceniny a její krev nás však zahrnují samozřejmostmi. Starověké národy, dokonce i novější národy, a to až po náš strojní věk, mohly zvažovat ctnosti společnosti i jednotlivce a zkoumat, kdo má komu sloužit. Bylo to možné hlavně v důsledku houževnaté aberace v nitru člověka, podle níž se lidské bytosti zrodily, aby sloužily nebo aby se jim sloužilo. Bylo to možné také proto, že ani společnost ani jednotlivec tehdy ještě neprokázali, co všechno dovedou.
Znal jsem řádné občany, které udivovalo, že holandští malíři vytvořili svá vrcholná díla uprostřed krvavých válek ve Flandrech, a které dojímala kázání slezských mystiků, kteří vyrůstali za strašlivé třicetileté války. Před jejich udivenýma očima plují nad odvěkými zmatky věčné hodnoty. Leč od té doby čas pokročil. Dnešní malíři byli o tuto pohodu připraveni. Byť by měli v duši vše, co tvůrce potřebuje, tím mám na mysli vyprahlé srdce, není jim to k ničemu, neboť každý, i světec, je mobilizován. To jsem možná pociťoval nejvíc. S každým tvarem zakrnělým v zákopech, s každým rysem, metaforou nebo modlitbou, drceným železem, se ztrácí kousek věčnosti. Protože jsem si uvědomil, že se nemohu odpoutat od své doby, rozhodl jsem se, že s ní splynu. Zabývám se tak intenzivně jednotlivcem jedině proto, že mi připadá bezvýznamný a pokořený. U vědomí, že neexistují vítězné záležitosti, oblíbil jsem si podniky ztracené: ty si žádají celou duši, jež by se vypořádala právě tak s jejich porážkou jako s jejich dočasným vítězstvím. Pro člověka, který pociťuje solidaritu s osudem světa, je střet civilizací naplněn úzkostí. Přisvojil jsem si tuto úzkost a zároveň jsem chtěl sehrát svou úlohu. Mezi historií a věčností jsem si zvolil historii, protože mám rád jistoty. Historií jsem si přece jen jist a jak bych mohl popřít sílu, jež mě drti?
Vždycky nadejde okamžik, kdy je třeba volit mezi kontemplací a akcí. Tomu se říká stát se mužem. Ten rozpor je děsivý. Ale hrdé srdce nezná střední cestu. Existuje bud Bůh, nebo doba, kříž, nebo meč. Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid. Je třeba žít s dobou a s ní zemřít, nebo se jí vymknout pro vznešenější život. Vím, že lze dělat kompromisy a žít ve společnosti a věřit na věčnost. Tomu se říká akceptovat. Mně se však ten výraz hnusí, chci všechno, nebo nic. Jen si nemyslete, že pokud si zvolím čin, bude pro mne kontem- place nepoznanou krajinou. Nedokáže mi však poskytnout vše, a tak, připraven o věčnost, mohu se spojit s dobou. Nechci do svého zvažování zahrnout ani nostalgii, ani hořkost, jen chci mít rozhodně jasno. Říkám vám, že zítra budete mobilizován. Pro vás i pro mne to znamená vysvobození. Jednotlivec nezmůže nic a zároveň zmůže vše. Díky té disponibilitě pochopíte, proč ho zároveň vynáším i drtím. To svět ho mlátí a já ho osvobozuji. Vybavuji ho veškerými právy.
Dobyvatelé vědí, že sám o sobě je čin zbytečný. Existuje pouze jediný užitečný čin…
