Celá e-kniha Mýtus o Sisyfovi ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KIRILOV
Všichni Dostojevského hrdinové uvažují o smyslu života. Tím jsou moderní: nebojí se směšnosti. Moderní senzibilita se odlišuje od senzibility klasické tím, že klasická senzibilita je živena morálními problémy, kdežto ta moderní problémy metafyzickými. V Dostojevského románech je tato otázka nastolena s takovou intenzitou, že může vyústit jedině v krajní řešení. Existence je lživá nebo věční. Kdyby se Dostojev-skij spokojil tímto zkoumáním, byl by filozofem. On však ukazuje důsledky, které tyto duchovní hry mohou mít v životě člověka, a právě tím je umělcem. Ze všech těchto důsledků ho upoutává ten poslední, který sám nazývá v Deníku spisovatele logickou sebevraždou. V číslech Deníku z prosince 1876 opravdu předkládá zdůvodnění „logické sebevraždy". Přesvědčen, že lidská existence je dokonale absurdní pro člověka, který nevěří v nesmrtelnost, dochází zoufalec k těmto závěrům:
...Jelikož na mé otázky týkající se štěstí mi mé svědomí odpovídá, že mohu být šťasten jedině v souladu s velkým celkem, který si nedokážu představit a nikdy nebudu s to si ho představit, což je samozřejmé...
...Ježto pak mi v tomto řádu věcí připadá úloha žalobce i ručitele, obžalovaného i soudce, a ježto mi tato komedie přírody připadá zcela pitomá a dokonce pokládám pro mne za pokořující přistoupit na tuto hru...
...Ve své nepopiratelné funkci žalobce i ručitele, soudce a obžalovaného odsuzuji tuto přírodu, která s drzou nestoudností připustila, abych se narodil pro utrpení - odsuzuji ji, aby byla spolu se mnou zničena."
V tomto postoji je pořád ještě trochu humoru. Ten sebevrah se zabíjí, protože metafyzicky viděno je uražen. V jistém smyslu se mstí. Tímto způsobem dokazuje, že „ho ne- dostanou". Víme však, že totéž téma je rovněž vtěleno, ovšem s obdivuhodnou rozmáchlostí, v Kirilovovi, postavě Běsů, který je rovněž zastáncem logické sebevraždy. Inženýr Kirilov kdesi prohlašuje, že si vezme život, protože „to je jeho idea“. Je jasné, že musíme brát toto slovo v jeho vlastním smyslu. Připravuje se na smrt pro ideu, pro myšlenku. To je vynikající sebevražda. Postupně, ve výjevech, v nichž se Kirilovova maska pozvolna vyjasňuje, se nám sděluje myšlenka smrti, jež ho podněcuje. Inženýr opravdu přejímá argumenty z Deníku. Cítí, že Bůh je nezbytný a že musí existovat. Ví však, že neexistuje a že existovat nemůže. „Cožpak nechápeš,“ křičí, „že to je dostatečný důvod, aby se člověk zabil?" Tento postoj u něho vede k některým absurdním důsledkům. 2 lhostejnosti dovoluje, aby jeho sebevraždy bylo využito pro věc, jíž pohrdá. „Dnes v noci jsem se rozhodl, že mi to je jedno.“ Připravuje své gesto ve směsi vzpoury a svobody. „Zabiji se, abych stvrdil svou insubordinaci, svou novou a strašlivou svobodu.“ Zde již nejde o pomstu, ale o vzpouru. Kirilov je tedy absurdní postava ovšem až na tu podstatnou výhradu, že se totiž zabije. On sám vysvětluje tento rozpor, a to tak, že zároveň odhaluje absurdní tajemství v celé jeho čistotě. Ke své logice smrti totiž připojuje pozoruhodnou ctižádost, jež dodává této postavě její skutečnou perspektivu: Kirilov se chce zabít, aby se stal bohem.
Jeho argumentace je klasicky jasná. Jestliže Bůh neexistuje, je Kirilov bohem. Jestliže Bůh neexistuje, musí se Kirilov zabít. Kirilov se tedy musí zabít, aby se stal bohem. To je absurdní logika, tu však Kirilov potřebuje. Zajímavé ovšem je dát smysl tomuto božstvu přivedenému na zem. ,To vlastně znamená osvětlit premisu: Jestliže Bůh neexistuje, jsem bohem,“ což je pořád ještě dosti nejasné. Především je třeba zaznamenat, že člověk, který se honosí touto nesmyslnou pretencí, je opravdu z tohoto světa. Každé ráno cvičí, aby si zachoval zdraví. Bouří se proti Šatovově radosti ze shledání se ženou. Na papíru, který byl nalezen po jeho smrti, se pokusil nakreslit postavu, která na „ně“ vyplazuje jazyk. Je dětinský a rozhněvaný, vášnivý, metodický a citlivý. Z nadčlověka má pouze logiku a fixní představu, z člověka všechno. A přitom právě on hovoří klidně o svém božství.…
