Celá e-kniha Mýtus o Sisyfovi ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(NE)MUSÍME SI PŘEDSTAVIT, ŽE SISYFOS JE ŠŤASTEN, ANEB CAMUSOVO VĚČNÉ „POKUŠENÍ NADĚJÍ"
Faust naruby. Mladý muž žádá po dáblovi pozemské statky. Ďábel (který má sportovní oblek a rád prohlašuje, že velkým, pokušením inteligence je cynismus) mu vlídně řekne: „Ale pozemské statky už přece máš. O to, co ti schází - jestli si myslíš, že ti něco schází -, si musíš říct Bohu. Ujednáš si s Bohem obchod a za statky zásvětní mu prodáš svoje tělo. “ Ďábel se odmlčí, než si zapálí anglickou cigaretu, a potom dodá: „A to bude tvůj věčný trest. “
(Zápisníky I, prosinec 1938)
„Ne, nejsem existencialista. Sartre i já jsme vždy překvapeni, když si lidé naše jména spojují. Dokonce jednou hodláme uveřejnit menší inzerát, kde níže podepsaní prohlásí, že spolu nemají nic společného a že odmítají uznávat jakékoli vzájemné pohledávky,“ žertuje Camus v rozhovoru, který v listopadu 1945 poskytuje listu LesNouvelles littéraires.
O měsíc později pro časopis Servir ještě upřesňuje svůj odmítavý postoj k filozofickému směru, do něhož jej publikum proti jeho vůli neustále zařazuje: „Existencialismus má dvě podoby: Jedna s Kierkegaardem a Jaspersem vede k uznání Boha prostřednictvím kritiky rozumu. Dmhá, kterou budu nazývat ateistickým existencialismem, s Husser- lem, Heideggerem a brzy i Sartrem rovněž končí zbož- štěním, tentokrát dějin považovaných za jedinou absolutní hodnotu... Já sám dobře rozumím významu náboženského řešení a vnímám i důležitost dějin. Nicméně v absolutním smyslu nevěřím ani jednomu, ani druhému."
Po celý život se Camus bude bránit „nálepce existencia- listy“ a zdůrazňovat odlišnosti svého pojetí filozofie a literatury oproti starším předchůdcům na jedné straně a Sartrovi (i jím ovlivněné generaci mladých mužů sdružených kolem časopisu Moderní doba) na straně druhé.
Marně. Mýtus o Sisyfovi, tento esej, který byl zamýšlen jako nemilosrdná kritika Camusem výše definované „existencialistické filozofie", se v očích francouzského publika naopak brzy stává jedním z jejích základních textů. Pravda, ve filozofii ne vždy zběhlé pařížské kruhy si pod samotným pojmem „existencialismus" představují něco citelně odlišného než sám autor. Pokud tedy chceme pochopit tak trochu paradoxní (spíše literární než čistě filozofický) úspěch Mýtu o Sisyfovi, podívejme se nejprve podrobněji na dobová očekávání.
Pro osvětlení termínu „existencialismus" tehdejší (a do značné míry i dnešní) francouzské příručky používají vědomě vágních označení typu „duch", „atmosféra doby", „filozofické klima", „poválečná senzibilita", „mytická entita", „móda“, „velká literární rodina" či „soubor specifických témat, jež poznamenala období mezi roky 1945 a 1955“. Nikde se nemluví o žádném konkrétním hnutí nebo filozofické škole s jasně stanoveným programem.
Zatímco evropské myšlenkové předchůdce francouzského existencialismu (Kierkegaarda, Husserla, Heideggera, Jasper- se, případně Berdájeva či Šestova) četl v poválečné Francii kromě profesionálních filozofů málokdo a znalci Sartrova Bytí a nicoty (1943) či Merleau-Pontyho Fenomenologie vnímání(1945) se rovněž omezovali na úzce specializované univerzitní kroužky, zbytek národa hltal spíše Sartmv „metafyzický deník" Nevolnost (1938), povídky ze sbírky Zed (1939), Camusova Cizince (1942) či román Mor (1947).
Obrovské davy lidí se rovněž tlačily před pokladnami francouzských divadel, aby si mohly vychutnat tu či onu „existencialistickou novinku". Sartre se nakonec ukázal jako nesporně nadanější dramatik. Z jeho tehdejších triumfů připomeňme především hry Mouchy (1943), S vyloučením veřejnosti (1944), Počestná děvka (1946) či Ďábel a Pánbůh (1951). Camus se mu celý život pokoušel vyrovnat, ale po počátečním úspěchu Caliguly (napsán 1939, uveden 1945) se jeho dalším hrám dostalo jen zdvořilého přijetí (Nedorozumění; 1944; Spravedliví, 1949), pokud u publika zcela nepropadly {Stav obležení, 1948).
Jiným místem, kam směřovaly kroky „filozofie chtivých" nebo alespoň bohémsky naladěných Pařížanů, byla proslulá čtv…
