KAPITOLA (16)
Železný kotel patřil mezi pamětihodnosti Village, jeho klientela se sem sjížděla z daleka. Kromě jiných zajímavých postav sem chodili všichni excentrici a podivíni, kteří Village proslavili.
Z Monina vyprávění jsem měl pocit, že všichni blázni a pošuci si dávali rande právě u jejích stolů. Každý den jsem slyšel o nějaké nové postavičce, samozřejmě ještě extravagantnější, než byla ta předchozí.
Tou poslední byla Anastázie. Zaválo ji to sem z pobřeží a nějak se jí nedařilo. Když dorazila do New Yorku, měla u sebe pár set dolarů, ale všechny se rozplynuly jako pára. Co neutratila, to jí někdo ukradl. Podle Mony se jednalo o ženu nevšedního vzhledu.
Měla prý dlouhé černé vlasy, které nosila rozpuštěné, fialkově modré oči, nádherné dlouhé dlaně a mohutná chodidla. Říkala si prostě Anastázie. Své příjmení, Annapolis, si vymyslela. Do Železného kotle se očividně přišla ucházet o práci. Mona ji slyšela rozmlouvat s majitelem a přispěchala jí na pomoc.
Nechtěla ani slyšet o tom, že by Anastázie umývala nádobí či uklízela stoly. Okamžitě svým šestým smyslem vytušila, že to je neobyčejný člověk. Pozvala ji ke stolu, dala jí najíst a po dlouhém rozhovoru jí půjčila nějaké peníze.
„Představ si – měla na sobě montérky. Neměla žádné punčochy a boty měla úplně schozené. Lidi si z ní utahovali.“
„Můžeš mi ji popsat?“
„To dost dobře nejde.“ Tuhle odpověď jsem dostal, kdykoliv jsem chtěl popis kteréhokoliv Monina extravagantního přítele. Způsob, jakým říkala „můj přítel“ či „přítelkyně“, mne znepokojoval.
Nikdy jsem ji neslyšel mluvit stejným způsobem o nějaké jiné známosti. V jejích slovech byla vroucnost, která dávala tušit oddanost, zbožňování a bůhví co ještě. Dokázala udělat ze setkání s někým takovým událost první velikosti.
„Jak je stará?“ odvážil jsem se zeptat.
„Stará? To nevím. Možná dvacet dva nebo dvacet tři. Nemá žádný věk. Takové věci tě ani nenapadnou, když se na ni díváš. Je to ta nejneobyčejnější bytost, s jakou jsem se kdy setkala – s výjimkou tebe, Vale.“
„Nejspíš umělkyně…“
„Ona je vším. Dokáže všechno.“
„Maluje?“
„Jasně! Maluje, sochaří, dělá loutky, píše básně, tancuje – a v tom všem je klaun. Ale smutný klaun – jako ty.“
„A nemyslíš, že je prostě blázen?“
„To rozhodně ne! Dělá podivné věci, ale to jen proto, že je neobvyklá. Je to ten nejsvobodnější člověk, jakého znám, a nadto je v ní něco truchlivého. Je skutečně nevyzpytatelná.“
„Asi jako Claude, řekl bych.“
Usmála se. „Svým způsobem. Zvláštní, že sis na něho vzpomněl. Měl bys ty dva vidět pohromadě. Vypadají, jako by sem spadli z jiné planety.“
„Takže se navzájem znají?“
„Seznámila jsem je, úžasně si spolu rozumějí. Mluví svým vlastním jazykem. A víš co? Dokonce jsou si i fyzicky podobní.“
„Řekl bych, že tahle Anapopulos, nebo jak si říká, je trošku mužatka, ne?“
„Nic takového,“ řekla Mona a v očích se jí zablýsklo. „Dává sice přednost mužskému oblečení, ale to jen proto, že se v tom cítí pohodlněji. Ona je víc než pouhá žena. Kdyby šlo o muže, mluvila bych stejně. Má v sobě něco, co převyšuje pohlavní rozlišení. Někdy mi připomíná anděla, až na to, že na ní není nic éterického či odtažitého. Ne, ona je velice pozemská, někdy skoro drsná… Jediný způsob, jak ti to popsat, Vale, je, že je to prostě nadpřirozená bytost. Sám víš, jaký jsi měl pocit z Clauda. No… a Anastázie je takový tragický klaun. Vůbec nepatří do tohoto světa. Já nevím, kam patří, ale sem rozhodně ne. Už jen samotný tón jejího hlasu by tě o tom přesvědčil. Je velice zvláštní, připomíná spíš ptačí než lidský hlas. Ale když se rozzlobí, jde z ní strach.“
„A vzteká se často?“
„Jen tehdy, když ji lidé urážejí nebo se jí posmívají.“
„A proč to dělají?“
„Už jsem ti řekla – protože ona je prostě jiná. Dokonce i způsob její chůze je originální. Nemůže jinak, je prostě taková. Ale rozčiluje mě, když vidím, jak se k ní chovají. Na světě není druhá tak laskavá a mírumilovná duše. Pochopitelně nemá sebemenší pojem o realitě. Ale právě to se mi na ní tak líbí.“
„…
