KAPITOLA (9)
Tak zase jednou bydlíme v klidné čtvrti, jen kousek od Fort Greene Parku. Ulice je široká jako bulvár, s domy hezky daleko od chodníku. Většina z nich je z kamene, s vysokým kamenným schodištěm. Některé domy jsou skutečná sídla obklopená rozlehlými trávníky se sochami a živými ploty. Ke stájím a domkům služebnictva vzadu vedou sypané cestičky. Atmosféra tohoto místa připomíná osmdesátá či devadesátá léta devatenáctého století.
Všechno je to navíc pozoruhodně zachovalé. Dokonce i klepadla u dveří se lesknou, jako by je právě někdo vyleštil mastným hadrem.
Přepychové, slavnostní, elegantní – připadáme si jako v nebi.
Byla to samozřejmě Mona, kdo tu pro nás našel dva pokoje. A opět máme příjemnou domácí. Je to jedna z těch bystrých mladých amerických vdov, které nevědí, co se sebou. Vyzvedli jsme si z úschovny svůj nábytek a hezky se zabydleli. Domácí je ráda, že u ní bydlíme. Často s námi jídává. Docela milá osůbka s melodickým hlasem a netečností ztracené duše. Vypadá to tu slibně. Nájemné je nízké, plyn, voda i elektřina fungují bezvadně. Máme dostatek dobrého jídla, odpoledne a večer chodíme do kina, když máme náladu, zahrajeme si s paní domácí pro její potěchu karty. Žádné návštěvy. Nikdo nemá naši novou adresu.
Odkud se berou finanční prostředky, netuším. Vím, že něco je od Mathiase a něco od Rothermela. Ale musí tu být ještě někdo další, protože si žijeme na vysoké noze. Domácí samozřejmě také jídlem a pitím nešetří a často nás zve do divadla nebo do kabaretu.
Fascinuje ji, že jsme zřejmě umělci. Bohémové, jak tomu říká.
Její manžel byl pojišťovák a prý dost nudný patron a ona si chce po jeho smrti trošku užít.
Pronajal jsem si psací stroj a znova se pustil do psaní. Všechno je to zase skvělé. Nosím krásný hedvábný župan, pyžamo, marocké trepky – všechno dárky od paní domácí. Zdědil jsem je. Rána jsou úžasná. Vstáváme okolo desáté, načež si dopřejeme koupel za doprovodu hudby z gramofonu. Pak si dáme dobrou snídani, kterou nám zpravidla připraví domácí. Vždy máme čerstvé ovoce se šlehačkou, koláčky právě vytažené z trouby, tlusté proužky slaniny, marmeládu, horkou kávu se šlehačkou. Cítím se jak paša.
Přestože je nepoužívám, mám dvě překrásné tabatěrky a dlouhou cigaretovou špičku, ze které kouřím zpravidla po jídle, abych udělal radost domácí, která mi ji darovala.
Musím jí přestat říkat „paní domácí“. Jmenovala se Marjorie, což jí dokonale sedlo. Měla v sobě cosi lascivního, jako by kolem sebe neustále větřila. Měla nádhernou postavu a nijak to nezakrývala. Nejvíc toho bylo k vidění ráno, když nosila průsvitný župan. Netrvalo dlouho a začali jsme se navzájem něžně poplácávat po zadku. Byl to ten typ ženy, která vás klidně popadne za ptáka a zároveň vás přinutí se smát. Člověk by ji prostě nemohl nemít rád, ani kdyby byla poďobaná od neštovic, což nebyla. Všechno dělala otevřeně a narovinu. Stačilo jen naťuknout nějaké přání a už se snažila vyhovět. Cokoliv vlastnila, bylo na požádání vaše.
Jaká změna ve srovnání s Karenovým podnikem! Už jen jídlo dokázalo člověka přivést do extáze. Její pokoje sousedily s našimi, ale dveře nebyly nikdy zamčené. Chodili jsme volně sem a tam, jako by se jednalo o společnou domácnost.
Po snídani jsem chodil zpravidla na procházku, aby mi vytrávilo na svačinku. Byl časný podzim a počasí bylo nádherné. Často jsem zavítal do parku, kde jsem se svalil na lavičku a dřímal na sluníčku. Zaplavil mě úžasný pocit pohody. Žádné starosti, žádná zodpovědnost, žádné potíže. Byl jsem zcela svým pánem a měl jsem nablízku dvě krásné ženy, které o mne pečovaly jako o vzácného opeřence. Každý den jsem svědomitě hodinku až dvě psal. Zbytek dne byl – pich, mejdan, sranda. To, co jsem tenkrát psal, nejspíš za nic nestálo – nejspíš všelijaké sny a fantazie. Žilo se mi příliš pohodlně, než aby mě to dokázalo vyburcovat k pořádné práci. Psal jsem, jen abych nevyšel ze cviku – pro nic jiného. Tu a tam jsem sfouknul něco čistě pro Marjorii – něco vtipného a humorného, co jsem pak…
