KAPITOLA (4)
„Cítím v sobě náboj tak oslňující,“ říká Louis Lambert, „že bych mohl ozářit celý svět, a přesto jako bych byl zakletý do nějakého nerostu.“ Tento výrok, pronesený Balzacovým dvojníkem, přesně vyjadřuje utajená muka, jichž jsem byl tehdy obětí. V jednom a tomtéž okamžiku jsem prožíval dva zcela odlišné životy. Ten jeden by bylo možné popsat jako „veselý kolotoč“ a ten druhý jako život duchovní. V roli aktivního bytí mě každý bral takového, jaký jsem byl, či spíše, jaký jsem se jim jevil. V té druhé roli mne nikdo nepoznal, a nejméně ze všeho já sám. Bez ohledu na to, v jakém chaosu a zmatku následovaly události jedna za druhou, docházelo vždy samo od sebe k intervalům, ve kterých jsem se díky úvahám ztrácel sám sobě. Zdánlivě se stačilo jen na pár okamžiků uzavřít před světem a já byl znova nalezen. Mnohem delších období však bylo zapotřebí, abych mohl být sám se sebou a psát. Jak jsem již několikrát podotkl, proces psaní běžel neustále. Avšak mezi oním nepřetržitým niterným procesem a procesem vyjádření byl vždycky ještě pořádný schod. Dnes mi často činí potíže vybavit si, kdy nebo kde jsem řekl to či ono, zda jsem to řekl doopravdy, nebo jsem to jen říci zamýšlel. Existuje běžné zapomínání a pak ještě zapomínání speciální, způsobené zlozvykem žít naráz ve dvou světech. Jedním z důsledků toho návyku je to, že vše prožíváte nesčetněkrát. Ještě horší je, že ať už se vám podaří na papír přenést cokoliv, vždycky to nakonec vypadá jako ubohý zlomek toho, co máte napsáno v hlavě. Ten líbezný prožitek, který každý tak důvěrně zná a ke kterému dochází s nutkavou naléhavostí ve snech – mám na mysli pád do důvěrně známé brázdy: setkávání se s jedním a týmž člověkem pořád dokola, ploužení se stále toutéž ulicí, řešení jedné a téže situace – toto vše já často prožívám v bdělém stavu. Jak často jsem si mořil mozek vzpomínáním, kde jsem použil určité myšlenky, určité situace, určité postavy!
Horečnatě přemýšlím, zda se „to“ odehrálo v některém z rukopisů, který jsem bezmyšlenkovitě zahodil. A pak, když už jsem „to“ dočista zapomněl, mi najednou svitne, že „to“ je jedním z odvěkých témat, která nosím v sobě, která píšu do vzduchu, která už jsem popsal stokrát, ale ještě ani jednou nedal na papír. Hned napoprvé jsem si udělal v podvědomí poznámku, že to musím napsat, abych s tím skoncoval, abych už měl od toho klid.
Udělal jsem si poznámku – a vzápětí na ni zapomněl.
Je to, jako by současně hrály dvě melodie – jedna pro soukromý poslech a druhá pro obecenstvo. Celý zápas spočívá v tom, dostat na tu veřejnou nahrávku co nejvíc z té nepopsatelné, věčné vnitřní melodie.
Právě tuto niternou bouři vytušili moji přátelé z mého chování. A její nedostatek v mém psaní kritizovali. Bylo mi jich skoro až líto. Měl jsem v sobě však jakousi zvrácenou strunu, která mi bránila vyjevit jim své esenciální já. Tato „zvrácenost“ mi vždy našeptávala: „Odhal jim své pravé já a roznesou tě na kopytech.“
„Oni“ nebyli jen moji přátelé. Myslel se tím celý svět.
Velmi, velmi vzácně se mi podařilo narazit na člověka, u kterého jsem měl pocit, že se mu mohu úplně otevřít. Bohužel tyto bytosti existovaly pouze v knihách. To bylo ještě horší, než kdyby byly mrtvé – nikdy nežily. Žily jen v představách. Och, jaké debaty jsem vedl s těmito přízraky! Referáty pátrající v hlubinách duše, z nichž ani řádka neměla být nikdy zaznamenána. Skutečně, tyto „exkriminace“, jak jsem je nazýval, vzdorovaly zápisu. Probíhaly v neexistující řeči. V řeči tak prosté, tak přímočaré, tak průhledné, až slova ztrácela na významu. Ale nebyl to ani „tichý jazyk“, kterého se často užívá při hovoru k „vyšším bytostem“.
Byl to jazyk ječící a burácející – jazyk burácení a ječení srdce.
Ale nehlučný. Byl-li to Dostojevskij, koho jsem povolal, pak to byl „kompletní Dostojevskij“ – člověk, který napsal nám dobře známé romány, dopisy a deníky, plus člověk, kterého známe podle toho, co zůstalo nenapsáno, nevyřčeno. Byl to druh archetypické mluvy. Byla vždy plná, zvučná, …
