KAPITOLA (7)
Trvalo mi celý den, než se mi podařilo setřást neblahý pocit z toho snu. Jakýmsi záhadným způsobem to zasáhlo i Monu, přestože jsem jí o něm neřekl ani slovo. Oba jsme byli nezvykle povadlí a bez nálady. Jelikož se mi o Sheldonovi zdál tak divoký sen, začal jsem ho všude hledat. Ale jako by se do země propadl. Místo toho jsme dostali pohlednici od O‘Mary, na které nám psal, že se zrovna nachází poblíž Asheville a má se náramně. Že prý nám dá vědět, až budou věci uspořádány jak se patří, abychom za ním mohli přijet.
Jenom z nudy vzala Mona další práci ve Village – tentokrát v pajzlu U Modrého papouška. Od svého nového ctitele Tonyho Maurera se dozvěděla, že se má ve městě brzy ukázat také milionář z Milwaukee.
„A kdo je to ten Tony Maurer?“ zeptal jsem se.
„Kreslíř,“ odvětila. „Svého času byl důstojníkem u německé jízdy.
Má opravdu za ušima.“
„Ani nepokračuj,“ pravil jsem. Pořád jsem byl jak opařený.
Projevit třeba jen nepatrný zájem o některého z jejích nových amantů bylo nad mé síly. Šel jsem dolů a hodlal v tom pokračovat, dokud nenarazím na dno. Dokonce i Elie Faure mi toho dne neseděl.
Nedokázal jsem se na nic soustředit.
O tom, že bych šel navštívit některého ze svých přátel, nemohla být řeč. Když jsem byl v depresi, nechtěl jsem nikoho vidět.
Těch pár pokusů o vydolování nějakých peněz jen přispělo ke zhoršení mé nálady. Luther Goering – poslední, koho jsem se pokusil pumpnout, a to o mizerných pět babek, mi sebral vítr z plachet. Neměl jsem v úmyslu to na něho vybalit, poněvadž jsem ho považoval skoro za člena rodiny, ale náhodou jsem ho potkal v metru, a tak jsem si řekl, proč toho nevyužít. Dopustil jsem se ovšem té chyby, že jsem přerušil jedno z jeho nekonečných kázání.
Vyprávěl mi o tom, jakému obrovskému úspěchu se těší (jako prodavač pojistek) tím, že používá Kristovo učení. Věděl o mně, že jsem skalní ateista, a tak mu nyní působilo ohromnou radost, že mě může ohromit důkazem o praktických výhodách křesťanské etiky. Jakmile spustil, začal jsem se příšerně nudit, a tak jsem ho nějakou chvíli tiše poslouchal a zápolil přitom s nutkáním vysmát se mu do očí. Když jsme se blížili k mé stanici, přerušil jsem ho otázkou, jestli by mi mohl půjčit pět dolarů. Moje žádost mu musela připadnout jako zcela irelevantní, protože se naštval.
Tentokrát jsem se už neudržel a vysmál se mu do obličeje. V tu ránu jsem myslel, že mi jednu ubalí. Vztek jím lomcoval, rty se mu chvěly, ruce se mu nekontrolovatelně třásly. Co je to se mnou, chtěl vědět. Copak si myslím, že když se mu konečně podařilo zajistit si slušné živobytí, mám právo dělat si z něj dobročinnou organizaci? Pravda, v Bibli je psáno: „Popros, a bude ti dáno, zaklepej, a dveře se otevřou,“ ale to nikoho neopravňuje k názoru, že se může vykašlat na práci a stát se somrákem. „Bůh o mě pečuje,“ prohlásil, „protože já pečuju o sebe. Makám patnáct až šestnáct hodin denně. Neprosím Boha, aby mi strkal prachy do kapes. Modlím se k němu, aby požehnal mé práci!“ Tady poněkud zjihnul. „Zdá se ale, že ty to nechápeš. Vysvětlím ti to, je to velmi prosté…“
Sdělil jsem mu, že mám jeho vysvětlení na háku a že jediné, co mě zajímá, je, jestli mi půjčí těch pět babek.
„To víš, že nepůjčím, Henry, když se k tomu stavíš takhle. Nejprve se musíš naučit přijímat milost Boží.“
„Na to ti seru.“
„Henry, upadl jsi do hříchu a nevědomosti!“ Uchopil mne za ruku, ale já se mu vysmekl. Vystoupili jsme z metra a chvíli kráčeli mlčky. Po chvíli řekl velmi něžně: „Já vím, že je těžké se obrátit. Já sám jsem býval hříšník. Ale bojoval jsem za svou nápravu. A Bůh mi nakonec ukázal správnou cestu. Bůh mě naučil, jak se mám modlit. A já se modlil, Henry, ve dne v noci. Modlil jsem se dokonce i v okamžiku, kdy jsem mluvil s klientem. A Bůh mé modlitby vyslyšel. Ano, z celé nekonečné dobroty Svého srdce mi odpustil. Přivedl mě zpět. Podívej, Henry, za minulý rok jsem vydělal mizerných 1500 dolarů. Tento rok – který ještě není zdaleka u konce – mám už na kontě přes de…
