Daniel 1.18
„Složitost světa nemá opodstatnění.”
Yves Roissy - odpověď Marcelu Fréthrezovi
Na nesmírné napětí dní předcházejících vzkříšení proroka v podobě Vincenta, které vyvrcholilo jeho mediálně dokonale ošetřeným prvním zjevením před vchodem do jeskyně v paprscích zapadajícího slunce, v mých vzpomínkách další dny už navazují jako období neurčitého, poměrně radostného oddechu. Fízl a Vědec si rychle vymezili hranice svých příslušných teritorií; hned mi bylo jasné, že se v nich budou držet, a přestože k sobě žádnými velkými sympatiemi nezahoří, budou schopni pokračovat jako výkonný tandem. Navzájem se potřebovali a dobře to věděli, oběma záleželo na tom, aby organizace běžela bez jediné trhliny.
Po prvním večeru Vědec definitivně zakázal novinářům přístup do prostoru a jménem Vincenta odmítl veškeré žádosti o rozhovor; vyžádal si dokonce i zákaz přeletů - který mu policejní šéf ihned přiklepl, neboť zklidnit zdejší atmosféru bylo jeho prioritou. Vědec neměl pro všechny tyto kroky žádný zvláštní důvod než jen dát světovým médiím na vědomí, že pánem nad všemi informacemi je tu on, že on je u jejich zdroje a že bez jeho souhlasu se nic ven nedostane. Novináři tábořili u brány zbytečně, a proto postupně odcházeli, jejich řady řídly, až jsme po týdnu zůstali zase sami. Vincent zřejmě s konečnou platností přijal novou roli a přešel do jiné reality, neměli už jsme spolu žádný kontakt; jednou jsme se potkali na pěšině ve skalách a on mě hned pozval, ať se jdu podívat, jak pokročily plány ambasády. Následoval jsem ho do podzemního sálu s bílými stěnami ověšenými reprobednami a videoprojektory, kde Vincent spustil program „Prezentace”.
Nebyla to žádná ambasáda, a vlastně ani skutečné plány. Měl jsem dojem, jako bych procházel nezměrnými oponami světla, které kolem mě vznikaly, utvářely se a zase ztrácely. Někdy jsem se ocitl mezi drobnými, ale hezkými blyštivými objekty, jež mě obklopily svou přívětivou přítomností; pak vše pohltil nesmírný příliv světla a kulisy se proměnily. Stále jsme zůstávali v rozměru bílé, od křišťálové po mléčnou, od matné po oslňující; bylo to krásné, ačkoli veškeré skutečnosti velice vzdálené. Možná jde o pravou podstatu umění, napadlo mě, totiž ukazovat vysněné a nemožné světy, k čemuž já se nikdy ani nepřiblížil, něco podobného jsem nikdy nedokázal vytvořit; a potom jsem pochopil, že ironie, komično, humor musí zemřít, neboť svět, který má přijít, bude světem štěstí a nic jiného v něm nebude mít místo.
Vincent v sobě neměl nic z dominantního samce, po harémech netoužil; pár dní po prorokově smrti dlouze rozmlouvali se Susan, načež ostatní dívky propustil na svobodu. Netuším, co si spolu mohli říct, netuším, čemu vlastně věřila, jestli v něm viděla převtěleného proroka nebo zda ho poznala jako Vincenta, přiznal-li jí, že je jeho syn, anebo si vytvořila nějakou svou verzi příběhu; ovšem myslím si, že to všechno pro ni nemělo valného významu. Nebyla schopná jakéhokoli relativizování, pravda jako taková ji příliš nezajímala, Susan zkrátka mohla žít jedině a zcela naplněna láskou. Tím, že našla novou milovanou bytost, již možná milovala už dávno předtím, našla i nový smysl života, a já bezpečně věděl, že s Vincentem spolu zůstanou do konce svých dní, dokud je smrt nerozdělí, jak se říká, ačkoli tentokrát se smrt možná konat nebude? Až se Miskiewiczovi podaří uskutečnit toužený cíl, oba se znovu narodí do obnovených těl a poprvé v dějinách světa budou skutečně prožívat nekonečnou lásku. Láska nekončí z omrzení, omrzení vzniká spíše z netrpělivosti, z netrpělivosti těl, která vědí, že jsou předem odepsaná, a přitom by chtěla žít, chtěla by po přidělenou dobu žít a nepropást jedinou šanci, nenechat si ujít jedinou možnost, chtěla by co nejvíce využít ten svůj omezený, předem spočítaný a nevalný čas na život, a jelikož jsou těla takto na odchodu, nesvedou milovat kterákoli jiná, protože i všechna ostatní jim připadají časově omezená, bídná, ubohá.
Nové zaměření na monogamii bylo sice pro Vince…
