Daniel 1.9
„Ty tomu říkáš sen,
avšak pro válečníka je to skutečnost.”
André Bercoff
Bentleye jsem prodal, zbytečně mi připomínal Isabelle a začalo mi vadit, že je příliš okázalý, koupil jsem si Mercedes 600 SL auto sice stejně drahé, ale méně nápadné. Všichni bohatí Španělé jezdili v mercedesech - nebyli snobové, prostě jen vyhazovali prachy za blbosti; a rovnou jsem zvolil kabriolet, vyplatí se kvůli ženským - tady se jim říkalo chicas, což se mi moc líbilo. Inzeráty ve Voz de Almeria říkaly vše naplno: piel dorada, culito melocotón, guapisima, boca supersensual, labios expertos, muy simpática, complaciente. Moc krásný jazyk, velmi expresivní, přirozeně uzpůsobený k poezii - skoro všechno se může rýmovat. Pokud někomu dělalo problém si popisy vizualizovat, měli tu i bary s děvkami. Fyzicky na tom holky byly dobře, formulacím v inzerátu bohatě dostály, i předem stanovených cen se držely; ovšem to bylo asi tak všechno. Televizi a CD přehrávač pouštěly moc nahlas, světlo ztlumily, jak to šlo nejvíc, prostě zůstávaly duchem jinde; rozhodně to nijak neprožívaly. Samozřejmě se dalo donutit je, aby zvuk ztlumily a pořádně rozsvítily; koneckonců stály o spropitné, a proto se snažily vyhovět. Někdo asi z takovýchto vztahů dokáže vytěžit rozkoš, umím si to moc dobře představit; jenomže ja mezi ně nepatřil. A navíc, většina holek byly Rumunky, Bělorusky, Ukrajinky, pocházely prostě z těch absurdních zemí vzešlých z rozpadu východního bloku; a nelze říct, že by komunismus nějak extra rozvíjel v mezilidských vztazích citovost: v postkomunistických zemích panuje většinou spíš brutalita - společnost balzakovská, vzniklá z rozpadu království, ze srovnání vychází jako zázrak laskavosti a něhy. Doktrín bratrství je však lepší se vyvarovat.
Teprve po Isabellině odchodu jsem doopravdy poznal mužský svět, a to během patetických toulek po víceméně pustých dálnicích středního a jižního Španělska. Krom víkendů a okamžiků hromadných odjezdů na dovolené, kdy je vidět rodiny a páry, jsou dálnice prostředím téměř výlučně mužským, zalidněným obchodními zástupci a řidiči tiráků, světem zlým a smutným, v němž jediné dostupné čtení představují pornorevue a magazíny o autech a o tuningu a kde na otočném plastovém stojanu nabízejí výběr DVD nadepsaný „Tu mejores peliculas” a dobrý leda tak k doplnění vlastní sbírky Dirty začátečnic. O tomhle světě se mluví málo a po pravdě vlastně ani není, co o něm vykládat; nové výstřelky se tu nezkoušejí, nemůže posloužit hodnotným námětem ani jedinému společenskému časopisu, souhrnně vzato jde o málo známý model, který však o změnu neusiluje. Za celých těch několik týdnů jsem tu nenavázal žádné hlubší přátelství, nenašel jakýkoli bližší vztah, ale o nic nešlo, v tomhle prostředí si zkrátka nikdo s nikým blízký není, a jak jsem dobře věděl, i oplzlá účastnost unavených servírek s pohaslým poprsím narvaným do trička „Naughty Girl” jen zcela výjimečně může skončit otarifovanou a vždy velmi uspěchanou kopulací. Mohl jsem sice třeba rozpoutat potyčku s některým z řidičů náklaďáků a nechat si někde na parkovišti smrdícím naftou rozbít hubu; to bylo asi veškeré možné povyražení, jež se mi v tomto světě nabízelo. Takhle jsem prožil něco přes dva měsíce, cáloval jsem tisíce eur za francouzské šampaňské pro rumunské nány, co mi ho deset minut nato stejně odmítly bez gumy vykouřit. Na Autovia Mediterraneo, přesněji na sjezdu u Totana Sur, jsem se pak rozhodl se svým zpackaným výletem skoncovat. Zaparkoval jsem na posledním volném místě u hotelu-restaurantu Los Camioneros a šel si tam dát pivo; atmosféra byla naprosto stejná, jak jsem ji poslední týdny poznal všude jinde, po nějakých deset minut jsem si vlastně ničeho konkrétně nevšímal, jen jsem vnímal všeobecnou tupou skleslost, důsledkem čehož byly i mé pohyby stále nejistější a línější, udělalo se mi špatně. Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že nějaký Chevrolet Corvette zaparkoval tak nepořádně, že nevyjedu. Z představy, že se musím vrátit do baru najít majite…
