15. Vyhnanství
Když mě Miroul nazítří přišel zburcovat dávno před rozedněním, spal jsem nikoliv s pěstmi sevřenými, nýbrž s oběma rukama spočívajícíma na pěkných cecících Gavašetčiných, přičemž mé tělo se tulilo k jejímu, štíhlému a něžnému po celé jeho libé délce, a nos jsem bořil do jejích dlouhých černých vlasů, které byly stále tuze čisté, protože je denně myla a poté vzápětí sušila na slunci, aby jeho paprsky dodaly něco mědi jejich havranímu lesku. Nevím, která z mespechských žen jí byla poradila tento recepis, ale po pravdě řečeno ještě se jí to nepodařilo, čerň jejich kadeří ostala stejně hluboká a temná co předtím. Co se mne týče, miloval jsem tuze takovouto temnotu a její modravý odlesk a nepřestával jsem se divit našim roztomilým krasavicím, když jim Pán byl daroval podobu, že mají příchylnost přihotovit si jinou ať tím, že se nalíčí, nebo tím, že si obarví vlasy. Tak či onak chtějí být nakonec jiné, než jsou ve své přirozenosti.
Nerad bych, abyste se mýlili. Já je za to nikterak nekářu. Co činím jiného v těchto pamětech, škrtám-li jedno slovo, poněvadž se mi jeví maličko suché, a vložím-li na jeho místo dvě, která shledávám šťavnatějšími a šťastnějšími! Copak činím jiného, pravím, než co prý činí naše Pařížanky, jež, pokládajíce se za příliš kostnaté na místě, které pojmenuji, dávají si vzadu falešné zadky, aby to místo vyplnily. Koketnost našich krasavic – této drahocenné a rozkošné poloviny lidstva – je toliko uměním přidaným přírodě. Sluší se mít je v úctě – oproti kněžím (a našim pastorům) – za to, jak nekonečnou péči věnuji u zrcadla tomu, aby se líbily. Jinak bychom nemilovali ženy podle jejich ženství, nýbrž podle zpozdilého vzoru, který jsme si vytvořili: což je pošetilost mnicha nebo kazatele.
V záři kahanu, jejž donesl Miroul, jsem vstal a opláchl si tvář i tělo čistou vodou, a namočiv si okraj ručníku umyl jsem si zuby, neboť je mám od přirozenosti bezvadné a chci si je takovéto uchovat až do konce života svého. Po ten čas Miroul vyčkával se škorněmi v rukou, aby mi je podal, a hnědým okem si potají prohlížel Gavašetku, která, sedíc bez nejmenšího studu nahá na posteli, hladila si nejprv prsy, poklady, jichž si nesmírně cenila, neboť je měla pevné a kulaté, poté s přitaženými koleny a s lokty na těch kolenou přiložila si obě útlé ruce ke spánkům a protahovala si černé a vlhké oči mandlových tvarů, chtíc je mít ještě protáhlejšími, neboť jsem je tak měl rád. Činíc to počala lkát nad mým odjezdem.
„Ach, Petře můj! Sotva týden jsi tady a už opět utíkáš! A kdy se vrátíš? Není mi k ničemu, že jsem milá Petra Sioraka, jestliže ho vůbec nevidím! Jaká jsem chudera nebohá! Viděl-li kdo děvče tak hezké a tak málo s chlapcem obcující co já?“
„Přestaň, Gavašetko!“ pravil jsem káravě, „měla bys nade mnou spíše naříkat, zhubil jsem sketu v zákonném souboji a musím trpět krutým vyhnanstvím, abych zachránil hrdlo před mečem popravčím.“
„Ach, vzácný pane,“ pravil Miroul podávaje mi škorně a hnědé oko se mu rozveselilo, „naše vyhnanství nebude zdaleka tak kruté. Pan baron vás obdařil penězi. Paříž je nejkrásnější město království. A nadto tam nyní pobývá slečna Angelina.“
„Jakže!“ vykřikla Gavašetka, „slečna Angelina je v Paříži! Ach, Petře můj, po všem je veta! Ty už se nikdy nevrátíš!“
„Ticho, ty motovidlo!“ pravil jsem a maličko se zamračil.
„Neproraz mi bubínky tím svým ječením, když jsem ještě všecek v snách a ospalý, maje zálusk toliko na svou postel a na tebe (což když uslyšela, udobřila se), a když musím ujet na zadku nevím kolik mil odtud uprostřed noci. Najisto se sem vrátím, trdlo hloupé, jakmile dostanu milost od krále! Jsou snad otcovy peníze nevyčerpatelné? A není-li Mespech mým rodným hnízdem?“
„Ach,“ odvětila Gavašetka, „kdyby to byla toliko slečna Angelina, která je panna a vy ji tudíž musíte mít v uctivosti. Avšak ty šibalky Pařížanky, tak zkušené v prostopášnostech a tak krásně vyšňořené, vyvádějí prý jak ďáblem posedlé každý boží den!“
„Kolik to Pařížanek znám v tom našem Périgordsku…
