18. U magistra Béquereta
Dojeli jsme do Montfort-1’Amaury bez nástrah a bez překážek prvního dne srpna měsíce k večeru, a jsouce ještě pořádný den cesta koňmo od Paříže rozhodli jsme se, že strávíme noc v tomto hezkém městysu, který se choulí pod starými věžemi na kraji lesa nesoucího stejné jméno. Avšak zavřely nám dveře před nosem obě montfortské hospody, do nichž by se nevešel už ani špendlík, tak veliký byl na této zastávce nával urozenců přišlých z Normandie a Bretoňska, kteří se hnali do hlavního města na pozvání krále, aby byli přítomni svatbě princezny Margot. A dostali bychom se do nejkrutější tísně (nemohouce spát venku, čas tohoto prvního dne srpna měsíce byl deštivý a chladný) nebýt šenkýřky v druhé hospodě, která vidouc nás tak zmatené a krom toho dojata a získána skrze naše dobré vzezření (a krásu bratra Samsona) nám poradila, abychom šli zaklepat na dveře magistra Béquereta, který byl majitelem apatykářské dílny po levé straně kostela a který, maje obydlí hrubě rozlehlé, mohl by nám vyhovět, kdyby chtěl.
Šli jsme tam a třebas mi malý sloužící chtěl zabouchnout dveře před nosem, neboť pocestní hledající nocleh pana Béquereta tuze obtěžovali, tolik jsem zapůsobil svým dobrým chováním (a také několika mincemi, jimiž jsem mu namastil kapsu), že přec jen šel pro svého pána: ten nás nakonec uvedl nikoliv do svého obydlí, leč do apatyky, která sic nebyla tak veliká jako apatyka magistra Sanche v Montpellieru, byla však tak nová a krásná, že mému spanilému bratru v okamžení učarovala. Dokořán rozevřel blankytné oči a upíral je s úžasnou dychtivostí na kelímky se zlatými písmeny, které odshora dolů zdobily stěny.
Magistr Béqueret, který byl poměrně veliký, černých očí, hnědých vlasů a vlídných způsobů, zdvořile vyslechl, kdo jsem a co u něho pohledávám. Nato tuze uhlazeně, leč hrdě odmítl ve všem všudy mou žádost řka, že co mistr apatykářský a zámožný měšťan tohoto městysu považuje pod svou důstojnost obchodovat či prodávat zařízené pokoje item je pronajímat, byť by to bylo synům barona z Mespechu, které jinak je mu nemalou ctí pozdravit.
Načež se mi vskutku dosti prkenně poklonil. Pozdravil jsem ho též, leč nepřerušil jsem tu nemilou rozmluvu a s tváří usměvavou, jako kdyby mě nebyl odmítl, žvanil jsem dále a tentokráte jsem ho neopomněl zpravit, že jsem doktorem medicíny učení montpellierského, ale jakkoliv ho to poněkud obměkčilo, jak jsem s tím počítal, neustoupil v tom podstatném, a jelikož déšť na oknech se v tom okamžení zdvojnásobil, div mi srdce nespadlo do kalhot, tolik se mi zježily vlasy při pomyšlení, že bych měl se svými druhy strávit noc venku.
Už jsem se sdostatek zaraženě loučil s magistrem Béqueretem, když Samson, který, všecek propadlý svému dychtivému prohlížení, neslyšel nic z naší rozmluvy, nepřikládaje ostatně jejímu obsahu větší váhu než své první škytavce, s rozzářenýma očima a s ústy zejícími zvolal:
„Ach, magistře Béquerete, jak krásnou dílnu apatykářskou to máte! A jak ušlechtilé látky a substance chováte v těch kelímcích! Je patrné, že nikterak neskrblíte při zhotovování svých léčiv!“
„A podle čeho tak soudíte, pane?“ otázal se magistr Béqueret se zdviženým obočím.
„Podle toho, že vaše senna pochází z Alexandrie a nikoliv ze Saydy, neboť tuto, byť je lacinější, můj mistr Sanche měl za podřadnou, hrubou, plnou hlíny a písku a nehodnou, aby se podávala byť oslu.“
„Jakže?“ pravil Béqueret, „vy jste snad pracoval u nejosvícenějšího mistra v Montpellieru?“
„Pět let,“ pravil Samson, „prve než jsem byl sám promován magistrem apatykářským 24. dne srpna měsíce léta Páně 1571.“
„Jakže!“ zvolal Béqueret, „vy jste stejného stavu co já! A žák magistra Sanche! Že jste to nepověděl dříve, místo abyste se holedbal svými šlechtickými tituly! Jste zde doma, milý kmotře! A vy také, ctihodný doktore medicíny,“ pravil vrhaje na mě pohled, ale nikoliv tak vřelý, neboť byl jsem sic z rodiny sousední, nikoli však zcela téže krve.
A ponechám vaší představivosti, jak nás tehdy ten dobrý muž uvítal,…
