43. Sestra Gertruda
Když mluvil, ozvalo se zaklepání, a jelikož v tuto hodinu nebylo doma nikoho, šel jsem otevřít, a roztržitý v mysli své tou závažnou rozmluvou uzřel jsem dámu, velkou a tuze pěkně oděnou, kterou bych býval mohl poznat i přes její masku po její chůzi a po jejích světlých vlasech, ale pozdraviv ji takřka chladně otázal jsem se jí, koho si žádá v domě navštívit.
„Nu přece vás, bratře spanilý,“ pravila odtahujíc od úst háček, držící masku před krásnou tváří, „vás,“ pravila libým hlasem, „předně vás a po vás víte koho.“
„Jakže!“ zvolal jsem zíraje, „paní Gertruda z Luku! Ach, jak jsem rád, že vás vidím!“
„Ach, milovaný bratře!“ pravila plavá Normanďanka vrhajíc mi paže kolem krku a objímajíc mě, až jsem ztrácel dech a pod nohama půdu, „jakéž potěšení, že jsem opět u vás!“
To řkouc tiskla mě tuze mocně ke své sladké hrudi, a já bych nedokázal uniknout vřelým rtům, které mi jezdily po lících, nebýt toho, že jsem jí strčil hlavu přes rameno právě včas, abych v této poloze uzřel dobrého Hvězdu s nosem protáhlým a pusou našpulenou, jak se tuze mrzí nad naším objímáním, jak zběsile prchá z dílny a zabouchává za sebou dveře, tolik měl nejvyšší dveřník v ošklivosti milkování mimo manželství, když byl dokonce i ve vlastním manželství nalezl tak málo potěšení.
„Madame,“ pravil jsem bera ji za ručku a odváděje ji, aby usedla, poněvadž vsedě pokušení, do něhož mě vrhala, jevilo se mi menší. „Kdepak se tu berete, objevujíc se tu zázrakem co dea ex machina (Bohyně na stroji sestoupivší z nebes (lat.).) a právě v ten čas, kdy vás nejvíce potřebuji?“
„Není to nijaký zázrak,“ pravila, „přicházím jako jeden každý maličko lepšího rodu v království, abych byla přítomna sňatku princezny Margot a toho mrzkého kacíře, třebas mi srdce krvácí nad tímto spojením proti přírodě, a když jsem jela skrze Monfort-l‘-Amaury, kudy mě vedla cesta, paní Béqueretová, která právě od vás dostala dopis, mi pověděla, kde přebýváte. Je-li však pravda, bratře můj spanilý,“ pravila přimhuřujíc oko a tváříc se, že chce znovu vstát (leč s rukou na rameni jsem jí v tom zabránil), „je-li pravda, že mě tak naléhavě potřebujete?“
„Jakže, madame, paní Béqueretová vám nepověděla, co od ní žádám?“
„Svěřila mi, že s tím souhlasí, leč nesvěřila se mi s čím.“
„A vy, madame…“
„Ach, Petře, neříkejte mi už madame! Nemáte-li mě ani trochu rád?“ pravila a opět se zatvářila tak zarmouceně a svatouškovsky, že jsem se začal znovu obávat jejích útoků.
„Sestro milená,“ pravil jsem, tiskna jí silněji ruku, na niž ona položila tvář, otáčejíc půvabnou šíjí, a přitiskla teplé rty (a přisámbůh, že mě tyto půvabné ženské způsoby obměkčují a získávají!). „Zda, byste mohla,“ mluvil jsem dále, polykaje sliny, „kdybych vás o to poprosil, přebývat u paní Béqueretové v Montfortu? Přijala by vás tam?“
„Zajisté! Ale co bych tam činila, tak daleko od svého Samsona a od vás a od Paříže a od krásných slavností, jež se tu budou konat o svatbách princezniných.“
„Ach, madame!“ zvolal jsem, „je to nutné! Samson zde podstupuje skrze svou topornost a nevinnost krutá nebezpečí!“
A bez meškání jsem jí vyprávěl o tom zlém setkání s procesím, kdy můj milovaný bratr nesmekl před zmrzačenou sochou Matky boží Carolské a málem přišel o život.
„Ach, toho jsem se obávala! Je čistý a ušlechtilý a nevinný co anděl, ten můj milý hugenotík. (Ach! vzpomněl jsem si, alespoň tenhle není „mrzký“). Leč při Panně blahoslavené, moje pomsta by byla hrozivá, kdyby mi ho zabili,“ křičela, sahajíc rukou po silné dýce, kterou měla za pasem, z čehož jsem viděl, že krásná Normanďanka právě přicestovala, přesto však byla tak svěží a neumdlená, jako by vyskočila z lůžka.
„Co by mi pomohla vaše pomsta, má milá, a vám také, kdyby Samson nebyl už naživu? Sestro, třeba se rozhodnout, a v krátkosti. Samson tu zůstat nemůže, protože přímo křičí po všech ulicích a po všech koutech, že je náboženství obnoveného a že si hnusí modly a svaté.“
„Co činit? Co činit?“ zvolala paní Gertruda tuze zarmouceně.
„Já vám t…
