12. Lidé barona z Fontenaku
V království po ediktu saint-germainském vládl mezi papeženci a hugenoty jakýs takýs mír, podobný všem předešlým, nejistý a mrzutý, zůstávaly urážky činěné místy našim tak hojné, že jsme nebyli ochotni vydat králi opevněná místa, k jejichž vrácení nás edikt zavazoval. Nicméně se mi zdálo, že můžeme bez přílišného ohrožení vydat se cestou nejdelší a nejsnazší, to jest přes Carcassonne, Toulouse a Montauban, místo abychom přecházeli hory cévenneské a auvergneské, což by nám přineslo tolikeré zdržení a našim koním tolikerou námahu. A dobře jsme pochodili s tímto rozhodnutím, neboť jsme při svém putování nenarazili ani na léčky, ani na útočení odranců, ba ani na jiná dobrodružství krom těch neválečných v oněch hospodách, kde pokojské k udržení zákaznictva mají přikázání projevovat příchylnost k choutkám mužů. Jenže jsem nezneužíval těchto příjemností tak jako baron z Caudebeku, setrvávaje na hospodách toliko po čas nutný k odpočinku koním, a milovaný Samson si při tom hryzal nehty, jeho ctnost byla za nepřítomnosti paní Gertrudy z Luku neoblomná, moje však nikoliv, jak dobře známo, ani Miroulova, ani ovšem ctnost mého bratra Giacomiho, tuze nádherného v nachovém aksamitovém kabátci, který mu na moje přikázání přihotovil před naším odjezdem krejčí Martinez.
Z peněz darovaných paní z Joyeuse jsem mu byl zakoupil rovněž tuze krásného a dobrého koně, většího, než byli naši arabové, poněvadž nohy Giacomiho, kdybychom ho posadili na některého z nich, by bývaly visely takřka až k zemi. Takto můj Giacomi, sedě vysoko na statném koni, starší nás tří o pět až šest let a o hlavu nás převyšující, vyhlížel jak Mentor, střežící své Telemachy před vším nebezpečenstvím a každou zhoubou.
Do Sarlatu jsme dorazili po třech týdnech bez nejmenší překážky a pohromy a cítě se už poblíže přístavu a takřka už připoután k nábřeží – Mespech nebyl odtud déle než pět krátkých mil – požádal jsem hospodského u Tří beranů, aby nám zapůjčil komnatku, a tam jsme podle mého rozhodnutí svlékli brnění, sundali helmice a vzali na sebe kabátce, abychom se objevili před očima pobratimstva a naší chasy ve vší slávě a nádheře. Že to byla čiročirá marnivost, to pohříchu připouštím, a Giacomi mi pověděl sdostatek jasně, že nechce, abychom se odzbrojili, prve než budeme v bezpečí v našich hradbách. Ale nechtěl jsem o tom ani slyšet, pokládaje ohrožení za tuze nepatrné, znal jsem périgordský kraj mezi Sarlatem a Mespechem tak výborně, že bych mohl jmenovat, komu patří toto pole, komu ono, komu ten pěkný dvorec a komu tato barabizna.
Rozhodl jsem se, že pojedeme beunskou cestou, která byla nejschůdnější pro naše zchvácené koně, leč nikoliv nejbezpečnější, neboť se klikatí úzkým úvalem podle řeky, a kolem toho úvalu vyrůstaly po pravém i po levém boku stráně tak strmé, že je kůň nedokázal zlézt. Zachmuřený Giacomi mě upozornil, že jsme tu sevřeni jako v kleštích a že by nám nezbylo nic jiného než se vrátit stejnou cestou, kdybychom byli napadeni silnější hordou, což by nás opět uvrhlo do převelikého nebezpečí, že by nám útočníci stříleli z hákovnic do zad. Na jeho radu jsme se zastavili, abychom nabili bambitky v sedlových vacích, a tasený meč jsme ponechali zavěšený na zápěstí, tato opatrnost mi připadala tuze přemrštěná, byli jsme co by pětkráte šestkráte kamenem dohodil od našeho mlýna Beunách, jehož střechu ž tesaných kvádrů jsem už rozeznával v listoví.
Avšak když jsme míjeli tuze strmou stezičku vedoucí do Taniés, spatřili jsme tam čtyři jezdce nehybné a nemluvné, kteří se dali do pohybu, jakmile jsme projeli, a klusem se k nám blížili zezadu.
„Ach, toto nemám rád!“ pravil jsem, vzpomínaje na podobné okolnosti při našem boji v Corbiérách, „vezměme bambitky do rukou a optejme se těch darebů, co chtějí.“
„Pane bratře,“ pravil Giacomi, „máte-li ve mne víru, vezměme jednu do ruky, a toliko jednu, a druhou zastrčme mezi sedlo a zadek, poněvadž celé umění je skrýt před útočníkem až do nejzazší minuty zbraň, jíž chceme použít.“
Na mé p…
