61. Dům U černé hlavy
K domu U černé hlavy jsme dorazili příliš pozdě, byl už vyrabován, střecha ohořelá, nábytek ven vyházený, uvnitř na schodech leželo tělo Tavernyho s mečem maličko z ruky vyklouzlým a kol dokola se váleli tři čtyři mrtví lotři – důkaz, že náměstek přednosty královské kanceláře se bránil co statečný muž.
V síni pod schody jsme překvapili asi deset pleničů při bohulibém díle, a byli to, jak se domnívám, nosiči, nádeníci a řezníci z blízké čtvrti Jatečné. Tito ničemové vidouce, že jsme toliko čtyři, a domnívajíce se, že máme zálusk porvat se s nimi o jejich vzatky, rozhodli se nás předejít a napadnout nás, avšak ti pošetilci bez krunýřů a helmic neměli čas se litovat, Giacomi otevřel hru tím, že skolil tři na dlaždice svým dobrým mečem, Fröhlich učinil takové pobití svou píkou, že opět rozbil její rukojeť, a my s Miroulem jsme zbytek poslali za tepla na onen svět krom jediného, který měl rozum a utekl.
„Ach, Fröhlichu,“ zvolal jsem, „opět jsi bez píky!“
„Urozený pane, vizte, toto mi stačí!“ pravil ten dobrý Švýcar a sebral ze země řeznickou palici, což byl těžký kyj ze železa a zanechal jej tu některý z těch řezníků, jimž obvykle slouží k porážení dobytka. Fröhlich tím těžkým nástrojem houpal ve svalnatých pažích co pírkem a vzápětí jím točil mlýnek, což nás převelice pobavilo.
Nalezli jsme v kuchyni chléb a sýr, čímž ti kořistníci pohrdli (hledajíce zboží méně pomíjející), a když jsem tu hubenou kořist rozdělil na čtyři díly, popadli jsme ji každý a hltali jako lační psi, ani jsme při tom nedýchali a nedutali. Poté Miroul slídil co kuna v kurníku a narazil na láhev vína, která zázrakem unikla čenichání lupičů. A tímto zázrakem jsme hbitě korunovali hodokvas, byli jsme zcela vyprahlí dlouhým pobíháním za této teplé noci.
Mezitím Giacomi vyhlédl rozbitými okenicemi, nastal už jasný den a on spatřil, že náš uprchlík se vrátil s chlapy stejného ražení co on, bylo jich asi čtyřicet a všichni byli vyzbrojeni píkami a oštěpy, i vypadalo to, že polovina čtvrti Jatečné se všemi řezníky a jatečními mistry a nosiči nás hodlá přepadnout, aby se pomstila za své mrtvé. Dali jsme se tudíž na útěk věžičkou po točitých schůdkách, Fröhlich naštěstí běžel napřed, a poněvadž schody byly temné a on utíkal rychle, narazil hlavou do železných padacích dvířek, která se nárazem pootevřela, jeho však to nikterak neporanilo, tak tvrdou hlavu mají ti dobří Švýcaři z Bernu. Pomohl si tudíž palicí, otevřel poklop úplně a tímto otvorem jsme se protáhli na střechu, naši pronásledovatelé činili pak v domě pekelný rámus ječíce „Hr na Věc!“, zatímco my jsme lezli po střeše napolo ohořelé, vydávajíce se ve veliké nebezpečenství, že si zlámeme vaz nebo že nás zastřelí.
Jakž takž jsme přelezli po střeše a dostali jsme se k stropnímu vikýři, který Fröhlich prudkými údery palice vyvrátil, aby si uvolnil průchod, jímž se statečně vrhl dolů, naštěstí bez jakékoliv úhony a bolesti, byl tam seník naplněný vonným senem. Napadlo nás, že se tam uložíme a strávíme tam den, i učinili jsme si uprostřed hnízdečko, kde jsme natáhli zmožené nudy jako na nejměkčím loži (byť sdostatek pichlavém) a nad tím příjemným pohodlím jsme takřka předli blahem, když jsme náhle ucítili, že lůžko pod námi ustupuje. Fröhlich vykřikl, že se propadá dolů, a zmizel našim zrakům. Sotva jsme měli kdy se tomu podivit a tím trychtýřem, který byl vyhloubil, jsme všichni tři propadli za Fröhlichem na trávu, již byl stáhl s sebou, přímo do žlabu, kde měla krmení dobrá mula, a ta byla tak užaslá nad tou prapodivnou pící, co jí spadla před hubu, že přestala hýkat i žrát a couvnuvši, kam jí dovolila oprať, hleděla na nás velkýma hnědýma očima mnohem dobrotivějšíma a mírnějšíma, než jsou oči lidí, alespoň těch, které jsme byli viděli při zbožném díle po prvním zadunění zvonů na svatém Germainu Auxerroiském.
Čtenáři! Věřil bys tomu? My se smáli! Tak je veselí zakořeněno v člověku a tak je svázáno s jeho nezkrotnou chutí k životu, že při nejmenší a nejpošetilejší zámince vyvs…
