33. Pozvání na oběd
Třeba přiznat, že Velká ulice svatého Honoré, po které jsem kráčel, je čistší než mnoho jiných v hlavním městě, poněvadž čítá tolik krásných domů šlechty a Louvre je převelice blízko, a tak je chodník sdostatek upravený a dýchá se tam dobrý vzduch, který poté, co jsem vyšel tak časně ráno z lázní, měl v sobě cosi radostného, povzbudivého a rozveselujícího, a ten vzduch jsem nevdechoval nikde jinde než v Paříži a dodával mi takřka křídla: z té příčiny soudím, že obyvatelé a měšťané tohoto velkého města jsou tak hbití ve svém mluvení, tak čilí ve svém jednání a tak vroucí ve svých vášních, ani jsou jakoby omámeni vzduchem, který nasávají do plic. A ještě lepší bylo, že zatímco poledne teď v srpnu bylo v hlavním městě bezmála stejně dusné co v Montpellieru, jitro bylo tak osvěživě chladné, že se vám chtělo štěbetat jako ptáčeti, vznášet se s roztaženými křídly ve stříbřitém a zamlženém světle úsvitu a vyzařovat přitom naději jakoby opojení z toho, že jste naživu.
Tak bylo i se mnou za onoho jitra, protože jsem kráčel po dlažbě svižným krokem, zapomínaje na svůj roztržený a zašitý kabátec, přestože mi (co mučivá košile Nessova) bránil v přístupu ke králi a v žádání o jeho milost: Pravda, od chvíle, co mi byl Fogacer (tak dobrý a laskavý i v lůně své bezbožnosti) slíbil, že mi najde Angelinu, spatřoval jsem ji mlhavě, jak jde po mém boku s pohyby tak loudavými a pomalými, a sklánějíc ke mně dlouhý a půvabný krk, jakž na mě hledí krásnýma laníma očima, jejichž vše pronikající něze se nic ve světě nevyrovná.
Mezitím jsem nepřestával lelkovat na všechny strany a po pařížsku zevlovat, i nebylo krámu v této veliké ulici (a čítala jich množství a tuze krásných), jejichž výklady bych neolízal, jak se zde říká, žasna nad zajímavostmi, jež se tu spatřovaly vystavené, a tak jsem nakonec vstoupil do jednoho krámku, koupil si tam čamrdu a bavil se tím, že jsem ji roztáčel na špičce, uváděje ji v pohyb stisknutím mezi palcem a ukazovákem, byla to hra, jíž jsem se s potěšením oddával v ranném dětství, nebohý Faujanet mi zhotovil nevím kolik těchto čamrd a káč, jejichž otáčení se prodlužovalo skrze švihání biče. Zaplatil jsem dva soldy za čamrdu, která mi dojala srdce připomínkou rodného hnízda, kde jsem se opeřil, leč moje hugenotské svědomí mi vzápětí vyčetlo tento zbytečný a pošetilý výdaj (po všech těch penězích utracených v lázních), a abych je uklidnil, řekl jsem si, že věnuji tu tretku po návratu na Mespech sestřičce Kateřině, které po pravdě řečeno bylo nyní šestnáct let a hotovila se točit spíše hlavy mužů než káču.
Když jsem procházel dílnou mistra Recroche, Coquillon, tuze zaměstnaný tím, že nic nedělal, se na mě usmíval od ucha k uchu svou nadmíru širokou hubou a Baragran mi se zdvořilým pozdravem pověděl, že Miroul hřebelcuje koně ve stáji a že moji bratři podle jeho mínky ještě spí, neboť neslyšel nad hlavou žádné hýbání. Co se tkne mé pekelné mušky, jakkoliv se zdála být čerstvá a odpočatá po jedenácti hodinách spánku v mých tolik cudných pažích, šila sedíc vzpřímeně na stoličce s rameny dozadu staženými, snědá a svěží, že bylo radost na ni pohledět, nicméně když jsem kráčel kolem ní, oči měla hluboce sklopené a nevěnovala mi jediné slůvko, ani úsměv, ani pohled, ba ani pozdrav.
Avšak sotva jsem se uchýlil do své jizbinky, ozvalo se zaklepání na dveře a objevila se Alizon s tváří tuze uzavřenou, černé a kulaté oči se jí leskly více než gagátové kuličky, hleděla na mě nepříliš přátelsky a tvářila se převelice vzdorně.
„Pane,“ pravila, „služebná, která přišla po mém soudu z domu pana nejvyššího dveřníka, donesla vám dopis.“
Podala mi ho nevlídně nataženou rukou a už se obracela k odchodu, když jsem ji pravicí zachytil za rameno plné chladu a pravil jí:
„Alizon, copak je s tebou? Máš něco proti mně?“
„Pane,“ pravila s očima náhle zlostnýma a vytrhávajíc se mi z ruky, aniž však utekla, „dobře jste si mě prohlédl? Jsem-li pak škaredá a vetchá? Jsem špinavá coura v brlohu? Nebo hnusná babice v pelechu…
