KAPITOLA 31
Během asi kilometrového letu k vile se Kurtz bedlivě rozhlížel a všechno si ukládal do paměti. Zadržení oba přestáli bez zranění – pokud nepočítal umělohmotné pásky, které se jim zařezávaly do zápěstí –, teď jim ale dělali společnost čtyři muži, které odhadoval na Vietnamce nebo na potomky vietnamských přistěhovalců, plus pilot, podle přízvuku nejspíš Texasan, i když od té chvíle, co se vrtulník odlepil od země, neřekl ani slovo.
Koleje končily asi sto metrů od vily, kde se stáčely do smyčky. V podlouhlém depu, vystavěném přímo nad tratí, se dala zahlédnout dětská lokomotiva s vagonky Sedmého nebe. Major zjevně vlak i trať udržoval po celé ty roky.
Vrtulník dosedl a čtveřice Vietnamců napůl vytáhla, napůl vystrkala Kurtze s Rigby z otevřených dveří. Všichni čtyři na sobě měli džíny a šusťákové bundy. Dva z nich si nesli em-šestnáctky, podle všeho nelegálně upravené na plně automatickou střelbu; druzí dva měli ještě impozantnější vojenskou palebnou sílu: kulomety M-60.
Kde jsou ta esa ve větrovkách s logem Úřadu pro alkohol, tabák a střelné zbraně, když je člověk potřebuje? pomyslel si Kurtz. Vtom ho zezadu postrčili do dveří, které jim zevnitř otevřel pátý Vietnamec, pro změnu v modrém blejzru.
Tenhle majordomus, nebo co to bylo, je provedl vestibulem, pak dlouhou chodbou a knihovnou až na zadní terasu nad okrajem útesu. Kurtz si zapamatoval polohu každé vedlejší místnosti a vůbec všeho, co během té krátké procházky domem zahlédl, a věděl, že Rigby dělá totéž. Trochu ho znervózňovalo, že jim nezavázali oči, protože se nabízelo vysvětlení, že se jeho i Rigby chystají zabít.
Vila byla ohromná – tři podlaží, interiér minimálně čtyři sta padesát metrů čtverečních – a vypadala jako ze sedmdesátých let, tedy zhruba z doby majorova příchodu do Neoly, i když Kurtzovi připomínala spíš pevnost, která měla odolat indiánským útokům. Přízemí a spodní polovina prvního patra byly z kamene. Okna v zadní části domu, směrem k heliportu, měla vitrážový charakter, ale v podstatě se dalo říct, že jsou zamřížovaná. Užší, vyšší okna po obou stranách těch hlavních pak byla příliš těsná na to, aby se jimi dalo protáhnout, nicméně skýtala dokonalé palebné pozice. Na sever od domu se podél kruhové příjezdové cesty táhla pětimístná garáž, ale všechna dřevěná vrata byla stažená. Dveře, kterými do domu vešli – vila byla situována tak, že její hezčí průčelí stálo proti svahu, ne proti heliportu a příjezdové cestě –, byly z tvrdého dřeva vyztuženého ocelí. Nepochybně dost pevné na to, aby zastavily kiowské válečné kopí.
Tahle strana domu nad útesem by se bránila hůř. Z knihovny vedly široké prosklené dveře na terasu, které zároveň nabízely výhled do kraje a vpouštěly dovnitř odpolední světlo od západu. S knihovnou sousedila ložnice – Kurtz do ní nahlédl jen letmo, ale odhadoval, že jde patrně o majorovu ložnici upravenou z rozlehlého přízemního salonu, protože na stěnách s karmínově červenými tapetami visely vojenské fotografie a na nočním stolku stála řada lahviček s léky – a i z ní vedly široké dveře na terasu. Kurtz tipoval, že v rozměrných schránkách nade dveřmi budou nejspíš ocelové žaluzie, které se dají v případě potřeby spustit.
Na terase čekali major, plukovník Vin Trinh a další tři muži. Jeden z nich byl v šedé šerifské uniformě, v kovbojském pouzdře měl kolt pětačtyřicítku a na prsou cedulku se jménem „Gerey“: shodou okolností se přesně tak jmenoval šerif, se kterým Rigby mluvila něco málo před hodinou. Ostatní dva muži byli mladší běloši, svalnatí a rovněž ozbrojení.
To máme zatím sedm bodyguardů, pokud budeme počítat toho lokaje v blejzru a opomineme pilota a šerifa, pomyslel si Kurtz, když ho s Rigby vystrčili na slunce před muže na vozíku, který seděl ve stínu pruhované plátěné markýzy. A Trinha s tímhle staříkem.
„Dobrý den, pane Kurtzi a slečno Kingová,“ pozdravil je major. „To je od vás milé, že jste se zastavili.“
No potěš, pomyslel si Kurtz. Ten dědek si evidentně bere za vzor padouchy z béčkových filmů.
„J…
