KAPITOLA 49
Jakmile vláček objel vrcholek kopce a ve vzdálenosti zhruba padesáti metrů zamířil po zářivých zelenobílých kolejích přímo ke Kurtzovi, jeho jediný čelní reflektor ho naprosto oslepil.
Kurtz si strhl brýle pro noční vidění, nechal si je viset kolem krku a vyšplhal o patnáct metrů výš, kde se skryl v hustém křoví. Zatímco se vláček s drnčením blížil, zacvakl náboj do komory browningu a zapřel si loket o koleno, aby měl pevnou mušku. Znovu si nasadil brýle, ale vyhýbal se pohledu do toho jediného, poskakujícího čelního reflektoru.
Potom minivláček zábavního parku profuněl kolem něj a vzduch vyplnilo bafání jeho dvoudobého motoru ze sekačky a smrad výfukových plynů. Ale to už byl vláček za Kurtzem, drnčel do další zatáčky kolem kopce a dál k jihu do lesa.
„Proboha,“ zašeptal Kurtz.
Nikde žádný strojvedoucí, lokomotiva byla prázdná. Zato tři vagonky za ní, všechno miniatury skutečných nákladních nebo osobních vagonů, ale zároveň všechny otevřené a velké akorát na to, aby se do nich pohodlně usadily dvě děti nebo nepohodlně – zadkem na nízké sedačce a s koleny pod bradou – jeden dospělý, vezly cestující. Kurtz ve vagoncích napočítal osm různě rozestavěných mrtvol: čtyři mrtvé muže, dvě ženy a dvě děti.
„Proboha,“ zašeptal znovu. Vláček teď bylo slyšet na druhé straně kopce mezi holými stromy a šustícím listím, jak míří zpátky k vypálené vile, kde se na uzavřené smyčce otočí a vyrazí znovu k zábavnímu parku. Někde musela být přehozená výhybka, aby vláček jezdil na kopci pořád dokola. Kovová páka v lokomotivě byla upevněná lepicí páskou do jedné polohy.
Koneckonců, tady by si nehoda moc obětí nevyžádala, pomyslel si Kurtz a potlačil nutkání se zasmát.
Překročil koleje a zamířil dolů k osvětlené cestě uprostřed parku, s pistolí u boku a s pohledem upřeným pod nohy, aby zbytečně nešlapal na suché větvičky nebo do spadaného listí. Veškeré praskání nebo šustění ale stejně přehlušovala plechová karnevalová hudba, která s ubývající vzdáleností stále sílila. Právě teď z reproduktorů vřeštěla flašinetářská verze písničky „Pop Goes the Weasel“.
Když dorazil k cestě, naskytl se mu přes brýle pro noční vidění výjev tak bizarní, že si je musel znovu sundat. Výjev ovšem zůstal bizarní i v měsíčním svitu a záři okolních světel.
Kdesi opodál prskal a kašlal generátor. Polámané, zrezivělé ruské kolo se s vrzáním otáčelo, tu a tam se sice zaseklo, ale vždycky se znovu roztočilo. Na rámu, kde kdysi, v dobách, kdy bylo Sedmé nebe nové, svítil bezpočet žárovek, jich teď fungovalo jen asi deset. Ale i těch deset stačilo na to, aby osvětlily půl tuctu dospělých mrtvol, které se vozily ve zbylých čtyřech kabinkách. Dvě se zhroutily dopředu a visely přes zrezlé zábradlí.
Kolotoč s koníky se těžkopádně otáčel. Hudba zněla odsud, z velkého kazeťáku postaveného doprostřed vrzajícího, sténajícího kruhového pódia. Polámaní koníci, omlácené zebry a bezhlaví lvi se sice nepohupovali nahoru a dolů, ale pět z nich mělo přesto jezdce – mrtvá žena s dírou po kulce uprostřed zmodralého čela visela zapřená o svislou tyč vyčnívající z pozlaceného bělouše; mužská mrtvola se třemi otvory v tričku s Eddiem Izzardem ležela ztuhle přehozená přes lva bez spodní čelisti; nanejvýš pětiletá holčička, které mezi copánky chyběl kus lebky, objímala dlouhý, oprýskaný krk žirafy.
Kolotoč se točil a točil do rytmu hudby uprostřed šumících lesů.
Kurtz se snažil přecházet ze stínu do stínu a potem zvlhlý prst držel na spoušti. Ucítil vůni pražené kukuřice. Ano, pražené kukuřice a ještě něčeho lepkavého: buď čerstvé krve, nebo cukrové vaty. Nahoře na kopci opět prorachotila lokomotiva a do zábavního parku se snesl pach výfukových plynů z motoru do sekačky.
Pavilon s autíčky byl dosud celý pobořený a zatopený vodou po dešti. Po podlaze se šmouhami od černé gumy se převalovalo suché listí, dopadalo sem však světlo z jednoho reflektoru a ozařovalo muže se ženou – soudě podle vpadlých očí a ustupujících dásní už museli být mrtví poměrně dlouho –, kteří seděli…
