KAPITOLA 40
„Arlene? Jsi tam? Arlene?“
Byla to její švagrová Gail Demarcová. Arlene odpověděla šeptem, ačkoli pochybovala, že by ji popálený muž mohl na takovou dálku zaslechnout.
„Stalo se něco?“ ptala se Gail. „Měly jsme si přece po počasí promluvit…“
Volaly si skoro každý večer po předpovědi počasí a před začátkem sportu na Channel 4, předtím, než šly obě spát. Na dnešní telefonát se Arlene těšila, protože spolu měly probírat Racheliny patnáctiny, jejichž oslavu chystaly na příští týden – i když se Arlene předem bála otázky, jestli přijde i Joe. Rachel občasného hosta na večeři – který, čímž si byla Arlene stoprocentně jistá, byl jejím skutečným otcem – vyloženě zbožňovala a vzhlížela k němu, nicméně Joe se tvářil, jako by si toho vůbec nebyl vědom. Dospělo to až do takového stadia, že Gail nemohla Joea – toho „hňupa“, jak ho při nedávném rozhovoru s Arlene označila –, vystát, nicméně chápala situaci a chtěla, aby Rachel muže, který byl s největší pravděpodobností jejím otcem, lépe poznala.
„Promiň,“ omluvila se Arlene s pohledem upřeným na setmělou dodávku u obchodního domu. „Zařizuju něco pro Joea a moc jsem nesledovala čas.“
„Zařizuješ něco pro Joea?“ podivila se Gail. „V tuhle hodinu?“ Arlene z jejího hlasu jasně slyšela nesouhlasný tón. Byly si se švagrovou blízké už v době, kdy ještě žil Alan i jejich syn, a po jejich smrti se sblížily ještě víc.
„Prostě to nemohlo počkat,“ vysvětlila Arlene. Za cigaretu bych vraždila, pomyslela si a pak ji napadlo, že i to je možnost. Prostě dojít k dodávce pana Popáleného a vpálit mu dvě kulky ze čtyřiačtyřicítky mezi oči. Zatímco čeká, až jeho holce skončí směna, aby si spolu mohli zajít na pozdní večeři. Rozhodla se, že jestli to dojde až takhle daleko, svede to u soudu na nikotinový absťák. Třeba budou většinu poroty tvořit bývalí kuřáci. Co většinu, stačil by i jeden.
Pár minut spolu s Gail tlachaly. Arlene stále mluvila tiše a zavřela si okénko. Pokud byl pan Popálený pořád ještě v kabině dodávky, vůbec se tam nehýbal.
„Mimochodem,“ otázala se Gail trochu odměřeným hlasem, „přijde na páteční večeři i Joe Kurtz?“
Arlene si skousla ret. „Ještě jsem se ho neptala. On teď… do kanceláře moc často nepřijde.“
„Já vím. Doktor Singh se mě na něj ptá skoro každý den. Je mi jasné, že leží v posteli a kurýruje se, takže se teď v kanceláři musíš asi pěkně otáčet.“
„No, vlastně ani ne,“ řekla Arlene. Reagovala sice na první část věty, ale nechala Gail, ať si myslí, že odpovídá na tu druhou.
„Ale myslíš, že zvládne dorazit na Racheliny narozeniny? Hrozně moc by to pro ni znamenalo.“
Arlene věděla, že ačkoli je Rachel citlivé a roztomilé děvče, nemá ve škole mnoho kamarádek. Kromě Gail a Arlene – a možná Joea – se její narozeninové oslavy patrně zúčastní jen jedna její spolužačka, vyzáblá knihomolka jménem Constance.
„Zítra se ho zeptám,“ slíbila Arlene.
„Pamatuje si, doufám, že má Rachel narozeniny, nebo ne?“ ozvala se Gail zvýšeným hlasem.
„Zítra se ho zeptám, jak mu je a jestli bude moct přijít,“ řekla Arlene. „Jsem si jistá, že pokud to půjde, určitě dorazí. Mimochodem, Gail, nemáš tam někde po ruce Rachelin mobil? Ten, co jsem ti pro ni dala na jaře?“
„Rachelin mobil?“ zopakovala její švagrová. „Jo. Nikdy si ho s sebou nikam nebere. Myslím, že je u ní v pokoji. Proč? Chceš ho zpátky?“
„Ne, ale mohla bys pro něj prosím tě zajít? A zkontrolovat baterku.“
„Teď?“
„Ano, prosím,“ potvrdila Arlene. V kabině dodávky se něco pohnulo. Pan Popálený se tam začal nějak ošívat, možná se chystal vystoupit.
Gail si povzdechla, řekla, že je za minutku zpátky, a odložila sluchátko.
Arlene zvažovala možnosti. Mnoho jich neměla. V podstatě se nějak potřebovala zbavit toho popáleného muže, aby za – podívala se na hodinky – dvacet jedna minut mohla vyzvednout Áišu. I kdyby pan Popálený ve skutečnosti nečekal na Jemenku – a Arlene její instinkty napovídaly, že na ni čeká –, stejně by bylo lepší, kdyby to proběhlo beze svědků. Ta holka poruší celou kupu zákonů. A co když k Arlene n…
