KAPITOLA 45
Rigby se probrala, když přelétali Kissing Bridge.
Start byl opravdu zajímavý. Když odlétali z Buffala, působil interiér vrtulníku navzdory všemu arzenálu poměrně uklizeně a všichni seděli připoutaní. Zato odlet od hořící vily byl čirý chaos. Většina lidí dřepěla na podlaze, drobný jemenský lékař poskakoval sem a tam, ošetřoval střídavě Rigby Kingovou a plukovníka Trinha, páchlo to tam kouřem, potem, krví, korditem a výkaly – Kurtz tipoval, že Campbell si těsně před smrtí vyprázdnil střeva.
„Jsme moc těžcí,“ křikl Baby Doc z pilotního křesla. „Vyhoďte honem něco ven.“
„Campbell letí s námi domů,“ zaječela Angelina. Otírala si rukávem krev z obličeje, jenže ten rukáv byl tak zakrvácený, že si krev vlastně jen čím dál víc rozmazávala.
„Tak mi potom nevyčítejte, když to někde napereme do kopce,“ křikl Baby Doc Skrzypczyk. Turbíny ječely, rotory svištěly, párkrát poskočili na ližinách a pak se přetížený vrtulník zvedl.
Dveře nechali otevřené. Kurtz se pevně držel a díval se, jak stoupají, pak se stočili doleva od planoucího domu a rozletěli se do údolí k Neole.
Silnice dole byla pořád plná aut a světel, ale příjezdová cesta zůstávala kromě těch dvou hořících vozů pod vrcholkem kopce prázdná. Nikdo se nepokusil vzít útokem strážní budku, ze které Baby Doc vypálil protitankový granát a pak pokropil prchající přeživší ze samopalu. Sotva se dostali na druhou stranu hřebenu, explodovala nádrž vrtulníku Huey a k nočnímu nebi vyšlehl další kotouč plamenů. Vypadalo to, že už hoří celý vršek kopce.
Nikdo z údolí po nich nestřílel. Přinejmenším Kurtz neviděl žádné záblesky. Napadlo ho, že tam dole pokládají jejich Long Ranger možná za majorův soukromý Huey.
Když se o pár minut později probrala Rigby, letěli ve výšce asi tří set metrů nad temnými kopci a otevřenými zadními dveřmi se dovnitř hrnul vzduch. Doktor Tafer ji před chvílí přikryl dekou a Kurtz ji teď co nejlépe upravil. Rigby se celá klepala.
„Joe?“
„Jo.“ Položil jí ruku na rameno.
„Já věděla, že pro mě přijdeš.“
Na to neměl co říct. „Rigby,“ křikl přes řev turbín a větru, „potřebuješ morfium?“
Cvakaly jí zuby, ale Kurtz odhadoval, že to nebude zimou. Tušil, že může každou chvíli znovu omdlít následkem bolesti a ztráty krve. „Jo, to bych brala,“ přisvědčila. „Celý den mi nedali vůbec nic proti bolesti. Jen tu pitomou infuzi. A nemohli zastavit krvácení.“
„Udělali ti ještě něco?“
Zavrtěla hlavou. „Jen se mě blbě vyptávali. Na tebe. Na to, pro koho pracujeme. Kdybych znala odpověď, tak bych jim to řekla, Joe. Jenže já nic nevěděla, tak jsem nemohla.“
Znovu jí stiskl rameno. Naklonil se k nim doktor Tafer, ale Kurtz ho odstrčil. „Rigby, tady doktor ti dá injekci, ale musíš mě ještě chvíli poslouchat. Slyšíš mě?“
„Jo.“ Zuby jí bez ustání cvakaly.
„Dostaneš se z toho,“ ujistil ji Kurtz. „Nejspíš se probudíš v nemocnici. Za žádnou cenu jim ale nesmíš říct, kdo tě postřelil. Neříkej to nikomu – ani Kemperovi. Rozumíš?“
Zavrtěla hlavou, ale řekla: „Jo.“
„Záleží na tom spousta věcí, Rigby. Neříkej nikomu o tom, jak jsme jeli do Neoly, o majorovi… o ničem z toho. Nepamatuješ si, co se stalo. Nepamatuješ si, kde jsi byla ani kdo tě postřelil a proč. To jim řekni. Můžeš to pro mě udělat?“
„Nepamatuju se,“ vypravila ze sebe Rigby a stiskla zuby, jak ji zalila nová vlna bolesti.
„Dobře,“ řekl Kurtz. „Uvidíme se později.“ Kývl na doktora, který hned po kolenou přilezl blíž a píchl Rigby morfium.
Vrtulník sebou házel a zmítal se. „Jsme moc těžcí!“ zopakoval Baby Doc. „Do Rangeru správně nesmí víc než sedm lidí. Nás je tady devět. Kurtzi, pojďte aspoň zpátky sem dopředu, ať to pomůžete vyvažovat.“
„Za chvilku,“ křikl Kurtz. Přelezl o kus dál, kde Gonzaga s Angelinou u otevřených dveří natahovali na skřipec plukovníka Trinha.
Viditelně zlomenou ruku měl starý Vietnamec zkroucenou za zády, zápěstí spoutaná. Gonzaga mu spoutal i kotníky a muž seděl opřený nebezpečně blízko rámu otevřených dveří. Vzduch kolem svištěl rychlostí přes dvě stě kilometrů v hodině…
