KAPITOLA 53
Kurtz si vzal odpoledne volno. Uklidil si doma, jak nejlíp to šlo, později se zastavil u Gail, aby řekl Arlene, že už může jet domů, a jestli chce, vzít s sebou Áišu. Když už tam byl, vyzvedl si svůj browning a mobil. Pak se zastavil v baru Blue Franklin a vrátil Daddymu Bruceovi sluneční brýle Raye Charlese. Na kutě šel ten večer brzy.
Bolest hlavy se nevrátila. Kurtze matně napadlo, jestli si neměl od toho bodyguarda v katakombách vzít paralyzér pro případ, že by potřeboval další šokovou terapii. Možná by o tom mohl napsat studii do nějakého lékařského magazínu.
Následujícího rána vyrazil v opraveném pintu do nemocnice a cestou si povšiml, že se za ním drží Lincoln Town Car. Na severní Main Street zastavil u obrubníku, sáhl pod sedadlo pro browning a natáhl ho. Včera večer mu trvalo celou hodinu, než v pintu našel štěnici, a tohle sledování už ho vážně začínalo otravovat.
Z lincolnu vystoupil Gonzagův bodyguard Bobby a došel k pintu. Kurtz si pomyslel, že mu to v tom černém obleku moc nesekne – v podstatě to vypadalo, jako kdybyste do obleku nacpali požární hydrant. Ten černý ninjovský úbor mu padl mnohem líp.
Bobby podal Kurtzovi zalepenou obálku, řekl: „Od pana Gonzagy,“ vrátil se k lincolnu a odjel.
Kurtz počkal, dokud nebyl černý vůz z dohledu, teprve pak uklidil browning a roztrhl obálku. Uvnitř byl šek na sto tisíc dolarů. Kurtz uložil obálku se šekem pod sedadlo vedle pistole a pokračoval k okresní nemocnici.
Když vstoupil do dveří, byla Rigby Kingová sama a při vědomí. V noci ji přestěhovali z jipky na soukromý pokoj. Na chodbě hlídal uniformovaný policista, ale Kurtz počkal, až si bude muset odskočit na záchod.
„Joe,“ oslovila ho Rigby. Na tácu vedle sebe měla nedotčenou snídani. „Nechceš kafe? Já ho nebudu.“
„Jistě,“ přikývl Kurtz. Vzal si z tácu kelímek a napil se. Bylo skoro stejně mizerné jako to, co si vařil doma.
„Právě mi volal Paul Kemper,“ sdělila mu Rigby. „Měl pár překvapivých novinek, které by tě mohly zajímat.“
Kurtz čekal.
„Včera odpoledne ve federální věznici s maximální ostrahou někdo oddělal bratříčka té tvé mafiánky,“ řekla Rigby.
„Skaga?“
Rigby nadzvedla obočí. „Kolik mafiánek s bratrem ve věznici s maximální ostrahou znáš, Joe?“
Kurtz to nekomentoval a znovu se napil kafe. Chutnalo stejně mizerně jako poprvé, jen bylo studenější. „Někdo ho sejmul na dvoře?“ zeptal se, i když znal odpověď předem.
Rigby zavrtěla hlavou. „Vždyť ti říkám – Skaga dali k ledu do federální věznice s maximální ostrahou. V Adirondacksu. Takže žádné procházky po dvoře. Nevídal nikoho kromě dozorců a federálů, a i ty při vstupu šacovali. Přesto se někomu podařilo proniknout dovnitř a poslat mu kulku přímo mezi kukadla. Vážně to nechápu.“
„Zázraky se dějou,“ prohodil Kurtz.
„Proč mám pocit, že tě to ale vůbec nepřekvapuje?“ Asi minutu se mordovala s ovladačem, kterým se nastavoval náklon její postele. Kurtz její pachtění pozoroval. Když měla postel konečně tak, jak ji mít chtěla, pohlédla vyčerpaně na Kurtze.
„Už víme, kdo mě postřelil, Joe?“
„Jo,“ řekl Kurtz. „Byl to Brian Kennedy a jeho hoši.“
„Kennedy? Ten smrkáč z bezpečnostní agentury? Snoubenec O’Tooleové?“
„Přesně tak. V neděli jsi pojala podezření – uvědomila sis, že na Kennedyho alibi něco nesedí…“
„Ono na něm něco nesedělo?“ zeptala se Rigby. Někdo jí učesal krátké, tmavé vlasy a rozprostřené na polštáři vypadaly pěkně. „Myslela jsem si, že v době té přestřelky v garážích seděl Kennedy ve svém learjetu.“
„Gulfstreamu,“ opravil ji Kurtz. „Měl dvě letadla.“
„Ahááá,“ řekla Rigby. A pak: „Měl?“
„Něco mi říká, že poté, co tě Kennedy postřelil, zmizel neznámo kam. Možná se najde. Možná ne.“
„A postřelil mě kde?“
„Na noze?“ zkusil to Kurtz. Kafe už bylo nejen mizerné, ale i úplně studené.
„Nech si to, sakra, dobře víš, na co se ptám.“
„No dobře. Myslím, že ten jeho luxusní auťák najdou v Delaware Parku.“
„Nebo spíš to, co z něj zbyde, jestli ho ten blb nechal zrovna tam,“ podotkla Rigby.
„Nebo to, co z něj zbyde,“ souhla…
