KAPITOLA 9
Společnost Empire State Security měla kanceláře ve dvacátém patře jedné z nemnoha výškových, moderních budov v centru Buffala. Recepční byla přitažlivá, optimistická, dokonale oblečená Euroasiatka, která zdvořile přehlížela Kurtzovy obvazy i monokly; jakmile se jí představil, usmála se a zazvonila na pana Kennedyho. Zeptala se ho, jestli si dá kávu, pomerančový džus nebo balenou vodu. Kurtz s díky odmítl, ale mírná závrať, která se přidala k bolesti v lebce, mu připomněla, že už přes čtyřiadvacet hodin nic nejedl ani nepil.
Kennedy přišel chodbou vyloženou kobercem, potřásl si s Kurtzem rukou, jako by šlo o klienta, a odvedl si ho krátkým bludištěm chodeb a místností s prosklenými stěnami, v nichž pracovali muži a ženy u počítačů s velkými plochými monitory.
„Bezpečnostní branži se podle všeho vede dobře,“ prohodil Kurtz.
„To ano,“ přisvědčil Brian Kennedy. „Navzdory tomu, že ekonomika na tom není nejlépe. Nebo možná díky tomu. Ti, kteří nemají, vymýšlejí nezákonné způsoby, jak to změnit. Ti, kteří stále ještě mají, jsou ochotní si připlatit, aby si to udrželi.“
Kennedyho rohovou kancelář oddělovaly od toho veřejného bludiště klasické zdi, ovšem obě vnější stěny, které shlížely na Buffalo, byly prosklené od podlahy až po strop. Interiér tvořil moderní, ale nijak extravagantní stůl, tři počítačové terminály, pohodlný kožený gauč a v rohu mezi skleněnými stěnami oválný konferenční stolek. Vedle na vozíku čekal připravený kvalitní profesionální videopřehrávač a monitor. Na protější straně stolu už seděla Rigby Kingová.
„Ahoj, Joe.“
„Rád vás vidím, paní Kingová.“
Kennedy mu pokynul, ať se posadí na sedačku po její pravici. Sám se uvelebil na opačné straně oválu. „Paní Kingová mě požádala, zda může být našemu setkání přítomna, pane Kurtzi. Doufám, že vám to nevadí.“
Kurtz pokrčil rameny, vzal si židli a položil Gonzagovo portfolio na podlahu vedle sebe.
„Můžu vám přinést něco k pití, pane Kurtzi? Kávu, balenou vodu, pivo?“ Když si Kurtz sundal brýle Raye Charlese, Kennedy mu pohlédl do očí. „Ne, pivo by asi nebyl nejlepší nápad. Nejspíš v sobě máte spoustu léků proti bolesti.“
„Nemám žízeň, díky,“ odmítl Kurtz.
„Odcházel jsi ráno z nemocnice dost narychlo, Joe,“ ozvala se Rigby Kingová. Její hnědé oči působily stejně přitažlivě, hluboce, inteligentně a obezřetně, jak si je pamatoval. „Zapomněl jsi tam i oblečení.“
„Našel jsem si jiné,“ odvětil Kurtz. „Přišla jsi mě zatknout?“
Rigby zavrtěla hlavou. Díky krátkým, trochu rozčepýřeným vlasům vypadala mladší, než by správně měla; ve skutečnosti byla o tři roky starší než Kurtz. „Pusťme si ten záznam,“ navrhla.
„Peg je pořád ještě na přístrojích a v bezvědomí,“ pronesl Kennedy, jako by odpovídal na něčí dotaz. „Ale lékaři doufají, že během několika dnů bude mimo ohrožení života.“
„To jsem ráda,“ přikývla Rigby. „Před hodinou jsem volala do nemocnice, jak na tom je.“
Kurtz hleděl na prázdnou obrazovku.
„Tahle průmyslová kamera míří na dveře, ze kterých jste s Peg vyšli,“ vysvětlil Kennedy.
Záznam byl černobílý, nebo možná barevný, ale pořízený za tak mizerného světla, že na něm nebyly žádné barvy vidět, a ukazoval oblast zhruba osm krát osm metrů přede dveřmi, jimiž se vcházelo do podzemních garáží městského úřadu.
„To ani jedna z kamer nesleduje auta?“ zeptal se Kurtz, když se záznam rozběhl. V pravém dolním rohu bylo bílými číslicemi zaznamenané včerejší datum, hodina, minuty a vteřiny.
„Sleduje,“ odpověděl Kennedy, „ale město se rozhodlo pro to nejlevnější rozmístění, takže nejbližší kamera obrácená opačným směrem je usazená něco přes dvacet metrů od tohoto místa. Střelec nebo střelci se nacházeli ve slepém prostoru mezi kamerami.“
Na obrazovce se teď otevřely dveře a Kurtz spatřil sám sebe, jak vchází do garáží a kyne stínu, jímž byla Peg O’Tooleová. Sledoval se, jak kráčí před kurátorkou, která se držela kousek za ním.
Zhruba po třech metrech se rozdělili a zamířili každý jiným směrem, když tu se něco stalo. Kurtz viděl, jak se přikrčil, nat…
