Tajuplný ostrov

KAPITOLA XIV
CO BYLO V CHATĚ — NOC — NĚKOLIK PÍSMEN — PROHLÍDKA POKRAČUJE — ROSTLINY A ZVÍŘATA — HARBERT V NEBEZPEČÍ — NA PALUBĚ — ODJEZD — NEČAS — ZÁBLESK PUDU — ZTRACENI NA MOŘI — VČAS ZAPÁLENÝ OHEŇ

Pencroff, Harbert a Gedeon Spilett zůstali v šeru tiše stát. Pencroff pak hlasité zavolal.

Žádná odpověď.

Námořník zapálil křesadlem třísku. Světlo ozářilo na chvíli chatrč, která se zdála docela prázdná. V pozadí stálo hrubé ohniště se zbytky popela a s otepí suchého dříví. Pencroff hodil zapálenou třísku pod otep; klestí chytlo a vzplanulo vysokým plamenem.

Námořník a jeho dva druhové spatřili rozházené lůžko, jehož vlhké a vybledlé pokrývky dokazovaly, že jich nebylo už dávno používáno. V koutě u ohniště stály dvě zrezavělé mísy a převrácený hrnec. Ve skříňce visel zplesnivělý námořnický oděv. Na stole ležel cínový příbor a vlhkem rozežraná bible. V koutě se válelo několik nástrojů: lopata, motyka, špičák a dvě lovecké pušky, z nichž jedna byla zlomená. Na polici stál dosud netknutý soudek prachu, soudek olova a několik krabic puškových zápalek. Vše bylo pokryto silnou vrstvou prachu, který se zde ukládal zřejmě po mnoho let.

„Není tu nikdo,“ řekl novinář.

„Nikdo,“ potvrdil Pencroff.

„Tato místnost byla obývána před mnoha lety,“ dokončil Harbert.

„Ano, před velmi dávnou dobou,“ souhlasil novinář.

„Pane Spilette,“ řekl Pencroff, „což kdybychom místo na lodi přenocovali v této chatrči?“

„Máte pravdu, Pencroffe. A vrátí-li se sem její majitel, tím lépe. Nebude jistě litovat, že našel své místo obsazené.“

„On se však nevrátí,“ pokrčil námořník rameny.

„Myslíte, že už ostrov opustil?“

„Kdyby byl ostrov opustil, byl by si vzal s sebou nástroje, zbraně a předměty, které jsou posledními zbytky trosek. Ne, ne! Ten ostrov neopustil,“ opakoval přesvědčeně námořník. „I kdyby byl odplul na člunu vlastní výroby, nebyl by tu nechal tak nezbytné věci. Ne, on je na ostrově!“

„Živ?“ ptal se Harbert.

„Živ nebo mrtev. Jestliže však zemřel, nemohl sám sebe pochovat; pak najdeme aspoň jeho pozůstatky.“

Plavci se tedy rozhodli přenocovat v opuštěné chatrči. Zásoba dříví u ohniště jim postačí na celou noc. Zavřeli dveře a sedli si na lavici. Hovořili málo; spíše přemýšleli. Byli v takovém rozpoložení, že ve všem něco viděli a slyšeli. Pozorně naslouchali každému zvuku zvenčí. Nebyli by bývali překvapeni ani tím, kdyby se byly dveře náhle otevřely a dovnitř vešel člověk. Byli by trosečníkovi stiskli ruku a řekli mu, že tu na něho čekají přátelé.

Nic se však neozvalo, dveře se neotevřely a hodiny míjely v naprostém tichu.

Noc se zdála strašně dlouhá. Jen Harbert si na dvě hodiny zdříml, protože ve svém věku spánek potřeboval. Všichni toužili po tom, aby už mohli pokračovat v prohlídce ostrova, který musí prohledat ve všech koutech. Pencroffovo vysvětlení bylo asi správné. Obyvatel chatrče tu jistě zahynul. Jinak by tu byl nenechal nástroje a zbraně. Museli tedy najít jeho pozůstatky a pohřbít je.

Svítalo. Pencroff s kamarády se ihned pustil do prohlídky chatrče.

Byla postavena velmi šťastně na svahu pahorku, chráněna šesti vysokými gumovníky. Před vchodem byl sekerou protesán průsek, kterým bylo vidět až k moři. Od chaty k pobřeží se táhl palouk, vroubený rozpadlým plotem. Vlevo od něho ústil potok do moře.

Chatrč byla postavena z prken, která zřejmě pocházela z trupu nebo z paluby lodi. Dalo se předpokládat, že ztroskotaná loď byla vržena na pobřeží ostrova a že se z posádky zachránil jen jeden muž, který si s pomocí uchovaných nástrojů postavil tuto chatrč.

To se stalo ještě zřejmějším, když Gedeon Spilett našel ve stěně chatrče prkno, které zřejmě tvořilo příď lodi a na němž se uchoval napůl smazaný nápis:

BR TAN A

„Britannia!“ vykřikl Pencroff, kterého novinář zavolal. „To je velmi časté jméno lodi. Nedá se však určit, šlo-li o loď anglickou nebo americkou.“

„Na tom teď nezáleží, Pencroffe.“

„To je pravda,“ odpověděl námořník. „Kdyby ten, kdo posádku přežil, byl ještě naživu, řekl by nám, k jaké národnosti se hlásí. Ale teď bychom se měli před další prohlídkou vrátit ještě na Bonaventuru.“

Pencroffa totiž přepadl podivný strach o loď. Co když je ostrov přece obydlen a co když se obyvatelé lodi zmocnili…? Hned však nad touto nepravděpodobnou myšlenkou zavrtěl hlavou.

Ale rozhodně by byl rád šel snídat na palubu. Dosud znatelná cesta byla ostatně sotva dva kilometry dlouhá. Vydali se tedy na cestu, prohlížejíce každé křoví a každou houštinu, z nichž však vyplašovali jen kozy a prasata, utíkající ve velkých stádech.

Za dvacet minut po odchodu z chatrče stáli plavci na východním pobřeží u Bonaventury, jejíž kotva byla zaryta hluboko do písku.

Pencroff se neubránil povzdechu ulehčení. Tato loď však byla jeho dítkem a otcové mají právo znepokojovat se někdy trochu víc, než je rozumné.

Všichni vystoupili na palubu lodi a najedli se tak, aby mohli obědvat až večer.

Po jídle pokračovali v prohlídce, kterou prováděli co nejpečlivěji.

Bylo jim celkem zřejmé, že jediný obyvatel ostrova už zahynul. A tak hledali spíš pozůstatky mrtvého než stopy živého člověka. Jejích námaha však byla marná. Zbytečně prolézali celý půlden všemi houštinami ostrova. Mohli jen zjistit, že zemřel-li trosečník na ostrově, nezůstala po něm ani památka. Divá zvěř mrtvolu zřejmě sežrala do poslední kosti.

„Zítra ráno odplujeme,“ prohlásil Pencroff ke kamarádům, když si ve dvě hodiny odpoledne sedali do stínu skupiny smrků, aby si chvilku odpočinuli.

„Myslím, že si s sebou můžeme klidně vzít dědictví po trosečníkovi,“ řekl Harbert.

„To jistě,“ souhlasil novinář. „Ty zbraně a nástroje doplní výzbroj Žulového domu. Zvlášť důležitá je zásoba prachu a střeliva.“

„A chytneme si nějaká prasata, když na Lincolnově ostrově žádná nemáme,“ doplnil Pencroff.

„Nezapomeň také na semena, která nám dají zeleninu Starého i Nového světa,“ připomněl Harbert.

„Snad by bylo lepší,“ navrhoval novinář, „kdybychom zůstali na Táboru o den déle a sebrali zde všechno, co by nám mohlo být užitečné.“

„Ne, pane Spilette,“ odpor…