Tajuplný ostrov

KAPITOLA X
STAVBA LODI — DRUHÁ SKLIZEŇ OBILÍ — LOV NA KULANY — NOVÁ ROSTLINA, SPÍŠE PŘÍJEMNÁ NEŽ UŽITEČNÁ — VELRYBA V DOHLEDU — HARPUNA Z VINEYARDU — ČTVRCENÍ KYTOVCE — POUŽITÍ VELRYBÍCH KOSTIC — KONEC KVĚTNA — PENCROFF SI UŽ NEPŘEJE NIC

Jakmile si vzal Pencroff jednou něco do hlavy, nedal pokoj, dokud to neprovedl. Protože chtěl navštívit Tábor a protože k tomu potřeboval značně velký člun, pustil se do stavby lodi.

Spolu s inženýrem si udělal přesný plán. Loď bude deset a půl metru dlouhá a dva a půl metru široká. Podaří-li se jim správný tvar, bude to dobrá loď, která se ponoří nejvýš do sto osmdesáti centimetrů, a to ji dokonale zajistí proti převržení. Po celé délce bude kryta palubou se dvěma otvory do kabin, oddělených příčkou. Bude opatřena jako šalupa těmito plachtami: hlavní, třírohou, pomocnou, šípovou a stěhovou. To všechno jsou dobře ovládatelné plachty, které se osvědčují za větru a umožňují držet se po vichru.

Jakého dřeva užijí? Jilmů nebo jedlí, kterých bylo na ostrově dost. Rozhodli se pro jedli, která sice snadno praská, ale dá se dobře opracovávat a vzdoruje stejně jako jilm působení vody.

Po určení podrobností bylo ujednáno, že Cyrus Smith s Pencroffem budou na lodi pracovat sami, protože příznivé počasí se vrátí až po šesti měsících. Gedeon Spilett s Harbertem budou chodit na lov a Nab s Jupovou pomocí se bude zabývat domácími pracemi, které dostal na starost.

Vybrané stromy byly poraženy, okleštěný a rozřezány dlouhou pilou na prkna. Po týdnu byla mezi Komínem a Žulovým domem zřízena loděnice a na písek tam byl položen deset a půl metru dlouhý kýl, opatřený vzadu i vpředu vzhůru ohnutým trámcem.

Cyrus Smith si v nové práci nepočínal vůbec jako nováček. Vyznal se v lodních stavbách stejně dobře jako skoro ve všem a předem si načrtl na papír přesný plán lodi. Velmi zdatně mu pomáhal Pencroff, který pracoval několik let v brooklynských loděnicích a znal své řemeslo dokonale. Lodní žebra byla do kýlu vsazena až po pečlivých propočtech a zralých úvahách.

Pencroff byl tak zapálen pro tuto zajímavou práci, že ji neopouštěl ani na okamžik.

Jen jedna věc ho od ní na jeden den odvedla. Byla to druhá sklizeň obilí dne 15. dubna. Byla stejně úspěšná jako první a dala kolonistům předem odhadnutý počet zrn.

„Pět měřic, pane Smithi!“ volal Pencroff, když nové obilné bohatství pečlivé odměřil.

„Pět měřic?“ divil se inženýr. „Při sto třiceti tisících zrn na měřici to znamená šest set padesát tisíc zrn.“

„Nuže, tentokrát zasijeme všechno,“ řekl námořník, „mimo malou zálohu.“

„Ano, Pencroffe; a bude-li příští sklizeň příznivá, získáme čtyři tisíce měřic.“

„A budeme mít chléb!“

„Budeme mít chléb.“

„Ale to budeme potřebovat mlýn.“

„Postavíme si tedy mlýn.“

Bylo založeno třetí obilné pole, mnohem větší než první dvě. Neobyčejně pečlivě připravená půda přijala pak vzácné osivo. Pencroff se mohl vrátit ke své práci.

Spilett s Harbertem chodili zatím na lov a pouštěli se dost hluboko i do neznámého lesa Divokého západu. Pušky měli nabity kulkami a byli stále připraveni na nebezpečné setkání. Prodírali se neproniknutelnými shluky obrovských stromů, natlačených na sebe tak, jako by zde neměly dost místa. Pronikání takovým lesem bylo velmi obtížné, a proto novinář nikdy nezapomínal na kapesní kompas, neboť slunce mohutným větvovím nepronikalo a hledat zpáteční cestu bylo vždy svízelné. Také zvěře zde bylo málo, což bylo docela přirozené tam, kde nebyl volný prostor. A přece i tady zastřelili koncem dubna tři velké býložravce. Byli to kulani^[45], které už jednou objevili při severním cípu jezera. Tato zvířata se dala docela trpně zabít v hustém křoví, kde hledala útočiště. Jejich kůži odnesli do Žulového domu a s pomocí kyseliny sírové vydělali.

Na jedné výpravě bylo zásluhou Gedeona Spiletta objeveno něco velmi zajímavého.

Dne 30. dubna pronikli oba lovci do jihozápadní části lesa Divokého západu. Novinář šel asi patnáct kroků před Harbertem a došel tak až na malý palouk, na nějž řídké stromy propouštěly trochu slunce.

Gedeon Spilett tu byl překvapen silnou vůní, kterou vydávaly jakési rostliny s vysokými stonky, s hrozny žlutých květů a s tobolkami plnými droboučkých semen. Utrhl jich několik a vrátil se k Harbertovi s otázkou: „Co je tohle, Harberte?“

„Kde jste tu rostlinu našel, pane Spilette?“

„Tamhle na palouku. Její tam plno.“

„Nuže, pane Spilette, tohle je nález, který vám zajistí všechna práva na Pencroffovu vděčnost.“

„Je to tedy tabák?“

„Je. Ne sice nejlepší druh, ale tabák to je.“

„Ach, to bude Pencroff šťastný! Ale aby nám to nevykouřil všechno! Trochu nám musí nechat.“

„Mám nápad, pane Spilette. Neříkejme Pencroffovi nic. Tabák připravíme a jednoho dne mu nabídneme nacpanou dýmku!“

„Souhlasím, Harberte. A náš kamarád si pak už nebude nic jiného přát.“

Novinář a chlapec natrhali velkou zásobu vzácných rostlin a vrátili se do Žulového domu. Tam počali tabák připravovat s takovou tajností, jako by byl Pencroff nejpřísnějším celníkem.

Cyrus Smith s Nabem byli ovšem do tajemství zasvěceni. Námořník o ničem nevěděl po celou dlouhou dobu, které bylo zapotřebí k vysušení listů a k částečnému pražení na teplých kamenech. To trvalo dva měsíce. Bylo snadné to utajit, protože Pencroff byl plně zaujat stavbou lodi a do Žulového domu se chodil jen vyspat.

Jeho práce byla ještě jednou přerušena, a to 1. května, velkou loveckou událostí, které se zúčastnila celá kolonie.

Již několik dnů pozorovali kolonisté na širém moři obrovské zvíře, plovoucí ve vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů od Lincolnova ostrova.

Byla to obrovská velryba, která patřila k jižnímu druhu, zvanému „velryba kapská“.

„To by bylo něco, kdybychom se jí zmocnili!“ vzdychl námořník. „Ach, mít tak vhodný člun a dobrou harpunu! Hned bych řekl: Vzhůru na velrybu! Stojí to za námahu!“

„Vás bych chtěl, Pencroffe, vidět, jak vrháte harpunu,“ smál se mu novinář. „To by bylo jistě zajímavé.“

„Velmi zajímavé a nebezpečné,“ řekl inženýr. „Poněvadž nemáme možnost zvíře napadnout, je zbytečné…