Tajuplný ostrov

KAPITOLA XI
ZIMA — VÝROBA VLNĚNÝCH ODĚVŮ — STOUPA — PENCROFFOVA UTKVĚLÁ MYŠLENKA — VELRYBÍ KOSTICE — K ČEMU JE DOBRÝ ALBATROS — PALIVO BUDOUCNOSTI — TOP A JUP — BOUŘE — ŠKODY V KURNÍKU — VÝPRAVA K MOČÁLU — CYRUS SMITH SÁM — PRŮZKUM STUDNY

Zima přišla v měsíci červnu, který odpovídá prosinci na severní polokouli. Hlavním zaměstnáním kolonistů bylo teď šití teplých a pevných oděvů.

Mufloni z ohrady byli ostříháni a jejich vlna, vzácný textilní materiál, měla být zpracována v látku.

Cyrus Smith neměl ovšem ani mykací, ani protahovací, ani kroutící stroje, ani stav pro výrobu vlákna a tkaní. Proto navrhl použít jednoduchého způsobu, kterým se ušetří výroba nití a tkaní látky. Navrhl využít toho, že vlna pod tlakem zkříží a proplete svá vlákna v prostou plst. Plst možno vyrobit pouhým lisováním, které snižuje sice měkkost a poddajnost látky, ale zvyšuje neprostupnost a tepelný účin. Vlna muflonů byla hodně krátká a to je dobrá podmínka pro výrobu plsti, která se u nás dělá ze zaječích chlupů.

Inženýr s pomocí druhů — včetně Pencroffa, jenž musel zase opustit svou loď — počal s přípravnými pracemi, které měly zbavit vlnu tuku.

Odtučnění prováděli v hrncích s vodou zahřátou na sedmdesát stupňů; vlnu v nich nechali čtyřiadvacet hodin. Pak ji důkladně proprali v sodné lázni, a když byla tlakem zbavena vody, byla tím už připravena pro výrobu plsti. Plst, jako hrubá látka, se v průmyslových zemích Evropy i Ameriky nehodí k výrobě oděvů, ale na Lincolnově ostrově měla nesmírnou cenu.

Plst je lidstvu známa už dlouhou dobu. Již první plstěné látky byly vyráběny tím způsobem, jakého použil i Cyrus Smith.

Jeho inženýrské znalosti mu prospěly především při stavbě stroje na zplsťování vlny. Použil totiž dosud nevyužité síly vodopádu k pohánění stoupy na plst. Bylo to v podstatě jednoduché. Opatřil kmen stromu klíny, které zdvihaly a spouštěly svislé špalky. Pod ně upevnil koryta pro vlnu a celek usadil do pevného rámu. Jeho stoupa vypadala tak, jak vypadala po celá staletí až do chvíle, kdy člověk nahradil špalky válcovitými kompresory a počal vlnu nikoli stloukat, nýbrž pod tlakem válcovat.

Práce řízené Smithem měly plný úspěch. Vlna byla předem napuštěna mýdlovým roztokem, který měl především usnadnit lepší prolnutí a splynutí vláken a za druhé zabránit jejich poškození při stloukání ve stoupě. Tak vycházel ze stoupy hustý plynulý pruh plsti. Drsnost a nerovnost vlněného vlákna byla zplstěním dokonale vyhlazena a odstraněna. Vyrobená látka se výborně hodila k šití šatů a přikrývek. Nebyla to ovšem nejjemnější vlněná látka, jako je skotská šálovina, sukno nebo flanel. Byla to „lincolnská plst“ a Lincolnův ostrov si z ní vytvořil nový druh průmyslu.

Kolonisté teď měli dobré šaty i husté přikrývky a mohli bez obav čekat na zimu roku 1866. Mrazivé dny začaly kolem 20. června. Pencroff musel s velkou lítostí nechat stavby lodi, jejíž dokončení za příštího jara bylo už jisté.

Námořníkovou utkvělou myšlenkou se stala plavba na ostrov Tábor, ačkoli Cyus Smith nepřikládal průzkumu opuštěného a pustého skaliska žádnou důležitost. Plavba na vzdálenost dvou set sedmdesáti kilometrů na poměrně malé lodi a neznámým mořem vzbuzovala v něm určité obavy. Co by se stalo s lodí, kdyby ztratila uprostřed pochmurného Tichého oceánu možnost dosáhnout Tábora a vrátit se na Lincolnův ostrov?

Cyrus o tom mnohokrát s Pencroffem hovořil, ale setkával se u námořníka s tak tvrdošíjnou odhodlaností k této cestě, že si s ním už nevěděl rady.

„Musím vám také připomenout, Pencroffe,“ řekl mu jednoho dne, „že stále hovoříte o přednostech Lincolnova ostrova, stále mluvíte o lítosti, s jakou byste ho jednou opouštěl, a teď ho chcete opustit první!“

„Ale jen na několik dní,“ odpověděl námořník. „Opravdu, pane Smithi. Jen na čas potřebný k tomu, abych se podíval, co je to za ostrov, a vrátil se…“

„Vždyť nemůže být lepší než ostrov Lincolnův!“

„To vím předem!“

„Proč tam tedy chcete plout?“

„Abych věděl, co se děje na ostrově Táboru.“

„Ach, tam se neděje nic! Nemůže se tam nic dít!“

„Kdoví?“

„A co když vás přepadne bouře?“

„Za klidného období se jí nemusíme bát. Protože však musím předvídat vše, prosím vás, abyste se mnou pustil ještě Harberta,“

„Pencroffe,“ řekl vážně, Cyrus Smith a položil Pencroffovi ruku na rameno, „uvědomujete si, že stane-li se neštěstí Harbertovi, kterého náhoda učinila mým synem, nikdy vám to neodpustíme?“

„Pane Smithi,“ odpověděl námořník s neotřesenou důvěrou, „takové hoře vám nezpůsobím. O této cestě budeme ostatně vážně hovořit ještě jednou, až k tomu bude vhodný čas. Myslím však také ještě na něco jiného. Viděl jste, jak pevně je loď stavěna. Až uvidíte, jak krásně se nese na moři, až s ní obeplujeme náš ostrov všichni společně, jsem přesvědčen, že mě necháte odplout. Vím, že vaše loď bude nádherné dílo!“

„Řekněte raději »naše loď«, Pencroffe!“ odpověděl odzbrojený inženýr.

Rozhovor těmito slovy skončil a měl pokračovat až později. Ani inženýr, ani námořník nebyli zatím přesvědčeni o správnosti názoru toho druhého.

Poprvé sněžilo koncem června. Ohrada byla předem dostatečně zásobena a nevyžadovala tedy denní návštěvy. Bylo však rozhodnuto, že jednou týdně ji kolonisté navštíví.

Znovu stavěli pasti a pokusili se použít i nástrah, které vyrobil Cyrus Smith. Ohnuté velrybí kostice, potažené ledem a pokryté vrstvou tuku, byly rozházeny při okraji lesa, kudy chodila zvěř k jezeru.

K velkému inženýrovu uspokojení se tento vynález aleutských lovců plně osvědčil. Kolonisté našli za několik dní tucet lišek, několik divokých prasat, a dokonce i jaguára. Mrtvá zvířata měla žaludky proraženy napřímenými kosticemi.

V zimě se také kolonisté poprvé pokusili dorozumět se se světem.

Gedeon Spilett už několikrát chtěl vrhnout do moře láhev se zprávou, kterou by mořský proud mohl odnést k obydleným břehům. Jindy chtěl použít k přenesení zprávy holubů. Jak se však mohli spolehnout na to, že holub nebo láhev překoná vzdálenost oddělující je od pevniny, vzdálenost dvou a půl tisíce kilometrů? To …