Tajuplný ostrov

KAPITOLA VI
PENCROFFOVO VOLÁNÍ — NOC V KOMÍNU — HARBERTŮV ŠÍP — SMITHŮV NÁVRH — NEČEKANÉ ŘEŠENÍ — CO SE STALO V ŽULOVÉM DOMĚ — JAK NASTOUPIL SLUŽBU U KOLONISTŮ NOVÝ SLUHA

Cyrus Smith se beze slova zastavil. Jeho druhové tápali ve tmě po skále, zdali tam vítr žebřík neposunul, a po zemi, kdyby snad byl spadl. Žebřík však úplně zmizel. A v této tmě nebylo možno zjistit, zda jej vítr neodhodil na skalní výčnělek.

„Jestliže to je žert, pak je to hloupý žert!“ zlobil se Pencroff. „člověk dojde domů a nenajde schody do pokoje! To není nic k smíchu pro unavené lidi.“

Také Nab zlořečil.

„Vždyť přece nebyl vůbec vítr,“ divil se Harbert.

„Počínám věřit, že se na Lincolnově ostrově dějí záhadné věci,“ prohlásil Pencroff.

„Záhadné? Vůbec ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář. „Je to zcela přirozené. Někdo sem za naší nepřítomnosti přišel, obsadil náš dům a vytáhl za sebou žebřík.“

„Někdo?“ zvolal námořník. „Ale kdo?“

„Nu přece střelec olověné kulky,“ odpověděl novinář. „K čemu jinému by teď byl než k vysvětlení této příhody?“

„Jestliže je však někdo nahoře,“ řekl Pencroff, který už ztrácel trpělivost, „pak na něho zařvu tak, že bude muset odpovědět.“

A hromovým hlasem zařval své námořnické „Ohé!“, které se ozvěnou nesmírně protáhlo.

Kolonisté zbystřili sluch. Zdálo se jim, že slyší ze Žulového domu jakýsi chechtot, jehož původ však nemohli určit. Na Pencroffovu výzvu se nikdo neozval, ani když ji námořník zuřivě opakoval.

Tohle byla věc, která by musela vzrušit i nejlhostejnější lidi na světě, a kolonisté nemohli být lhostejní. V jejich postavení každá takováto příhoda mohla mít vážné důsledky. A za sedm měsíců pobytu na ostrově se jim ještě nepřihodilo něco tak překvapivého.

Teď zapomněli na únavu, a vzrušeni podivnou příhodou, stáli pod Žulovým domem, nevědouce, co si myslet a co dělat. Kladli si otázky, na které nedovedli odpovědět, a vymýšleli si nejrůznější vysvětlení. Nab naříkal, že se nemůže vrátit do své kuchyně. Bylo to tím horší, že jejich zásoby už byly vyčerpány a že v této chvíli nemohli pomýšlet na jejich obnovení.

„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „můžeme udělat opravdu jen jedno: čekat do rána a pak jednat podle okolností. Pojďme však čekat do Komína. Tam máme úkryt, a nemůžeme-li večeřet, můžeme aspoň spát.“

„Ale který ničema nám sehrál tenhle kousek?“ láteřil Pencroff, který stále nic nechápal.

Ať už byl tím ničemou kdokoli, kolonisté mohli opravdu udělat jen jednu věc, jak řekl inženýr: jít do Komína a tam počkat do rána. Top však dostal rozkaz zůstat pod Žulovým domem. A dostal-li Top rozkaz, pak jej také bez námitek splnil. Pes tedy zůstal pod skálou, kdežto jeho pán odešel s přáteli do skal.

Nemůžeme tvrdit, že by byli kolonisté přes svou únavu spali na pískovém loži dobře. Všichni s úzkostí toužili po vysvětlení dnešní příhody, ať už byla způsobena náhodným projevem přirozených příčin nebo lidskou rukou. Nadto se jim velmi špatně leželo. Nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že jejich bydliště je nyní obsazeno a oni že tam nemohou.

Žulový dům nebyl však jen bydliště; bylo to také skladiště. Tam měli všechen materiál, střelivo, zbraně, nářadí, nástroje, zásoby potravin atd. Je-li vše uloupeno a budou-li se muset kolonisté bez pomůcek znovu zařizovat, bude to vážná věc. Proto také občas někdo z nich vycházel ven podívat se, hlídá-li Top dobře.

Jen Cyrus Smith čekal s obvyklým klidem na ráno, ač jeho rozum si zoufal nad novým nevysvětlitelným faktem. Zneklidňovalo ho, že kolem něho a nad ním se projevuje jakýsi vliv, který nedovede pojmenovat. Stejné pocity měl i Gedeon Spilett. Oba muži si šeptem sdělovali své domněnky o tajemných příhodách, které si nedovedli vyložit ani svou velkou jasnozřivostí a bohatými zkušenostmi. Ostrov choval jistě nějaké tajemství, ale jak je odkrýt? Harbert si to také neuměl vysvětlit a byl by se rád inženýra zeptal. Nab si nakonec řekl, že se ho to netýká, že je to věc jeho pána, a kdyby se byl nebál, že tím kamarády pohorší, byl by spal tak bezstarostně jako na svém loži v Žulovém domě. Nejvíce byl rozzuřen Pencroff.

„Je to hloupý vtip!“ prohlašoval. „Někdo si z nás vystřelil. Já však nemám vtipy rád a běda vtipkařům, padnou-li mi do rukou!“

Jakmile se na východě objevil první zásvit dne, vydali se náležitě ozbrojení kolonisté na pobřeží ke skaliskům. Žulový dům, obrácený průčelím k vycházejícímu slunci, bude brzy ozářen. Skutečně k páté hodině uviděli za zeleným rostlinstvem zavřené okenice oken.

Z této strany bylo vše v pořádku. Ale z úst kolonistů vyšel hromadný výkřik, když spatřili vstupní dveře otevřené, ač je před odchodem zavřeli.

Někdo vnikl do Žulového domu. To bylo jisté.

Horní žebřík, zavěšený nad dveřní rám, byl na místě. Dolní však byl vytažen až nahoru. Bylo zřejmé, že se vetřelci chtěli zajistit proti překvapení.

Kolonisté zatím nemohli zjistit ani jejich počet, ani jejich totožnost, protože nikdo z nich se neukázal.

Pencroff znovu zavolal. Žádná odpověď.

„Mizerové!“ vykřikl námořník. „Teď si klidně chrní, jako by byli doma! Hej, piráti, loupežníci, lupiči, synové Johna Bulla^[40]!“

Když Pencroff jako Američan nazval někoho synem Johna Bulla, znamenalo to u něho projev největšího opovržení.

Zatím se úplně rozednilo a stěna Žulového domu zazářila v slunečních paprscích. Vevnitř i venku však byl naprostý klid.

Kolonisté už počali pochybovat o obsazení Žulového domu, ale vytažený žebřík dokazoval, že vetřelci odejít nemohli. Jenom jak se k nim dostat? Harbertovi napadlo, že by mohl přivázat k šípu provaz, vystřelit jej na poslední příčky vytaženého žebříku, stáhnout žebřík pak dolů a otevřít si tak přístup do domu.

Nic jiného nemohli opravdu dělat a s trochou obratnosti se to mohlo podařit. Naštěstí byly luky a šípy uloženy v Komínu a bylo tam také několik svitků lehkého ibiškového provazu.

Pencroff připevnil provaz na konec dobře opeřeného šípu. Harbert pak vložil šíp na luk a zamířil s nesmírnou pečlivostí na žebřík. Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Pencroff a Nab ustoupili nazad, aby mohli pozorovat, co se…