Tajuplný ostrov

KAPITOLA VIII
PIRÁTI V OKOLÍ OHRADY — PROZATÍMNÍ ZAŘÍZENÍ — HARBERTOVO LÉČENÍ POKRAČUJE — PRVNÍ PENCROFFŮV JÁSOT — NÁVRAT K MINULOSTI — CO SKRÝVÁ BUDOUCNOST — CO SI O TOM VŠEM MYSLÍ CYRUS SMITH

Piráti tedy byli v okolí ohrady, rozhodnuti postřílet kolonisty jednoho po druhém. Nutno s nimi proto zacházet skutečně jako s divou zvěří. Kolonisté teď musí být nesmírně opatrní, protože všechny výhody byly na straně těch bídáků. Sami viděli a nebyli viděni. Mohli překvapit nečekaným útokem a sami nemohli být překvapeni.

Cyrus Smith se zařídil k pobytu v ohradě, kde bylo ostatně na dlouhou dobu dost zásob. Ayrtonova chata byla vybavena všemi životními potřebami a piráti, překvapeni příchodem kolonistů, neměli čas ji vyloupit. Bylo možné, že se události vyvíjely tak, jak si to představoval Gedeon Spilett.

Šest pirátů šlo po vylodění podél jižního pobřeží, a když obešli oba břehy Hadího poloostrova, neměli už chuť pouštět se do lesa Divokého západu. Tak se dostali až k ústí Vodopádové řeky. Z tohoto místa se pustili po pravém břehu toku a došli tak k předhoří Franklinovy hory, kde hledali přirozený úkryt. Tam objevili ohradu, která nebyla v té době obydlena. Hned se tam zařídili a chystali se provést své ničemné úmysly. Překvapil je Ayrtonův příchod. Zmocnili se nešťastného muže… a ostatní se už dá lehce uhodnout.

Je pravda, že pirátů bylo teď jenom pět, ale byli dobře ozbrojeni a potloukali se po lese. Každý, kdo by se tam odvážil, vystavoval se jejich ránám, aniž je mohl sám napadnout nebo zaskočit.

„Čekat! Nic jiného nemůžeme dělat!“ opakoval Cyrus Smith. „Až se Harbert uzdraví, uspořádáme velké tažení ostrovem a pirátů se zbavíme. To bude druhým hlavním cílem naší výpravy.“

„Vedle nalezení tajemného ochránce,“ dodal Spilett za inženýra. „Ale musíte uznat, Cyrusi, že nás teď zbavil své ochrany právě v době, kdy bychom jí nejvíce potřebovali.“

„Kdo ví?“ pokrčil rameny inženýr.

„Co tím myslíte?“ ptal se novinář.

„Že nejsme ještě v tom nejhorším, Spilette, a že jeho mocná záštita bude mít možná ještě příležitost k zásahu. Ale o to teď nejde. Jde o život Harbertův!“

To byla nejsmutnější myšlenka všech kolonistů. Uplynulo několik dní a chlapcův stav se naštěstí nezhoršoval, čas snad nad nemocí zvítězí. Studená, stále vyměňovaná voda zabránila zánětu ran. Novináři se dokonce zdálo, že voda, která byla v blízkosti sopky nasycená sírou, má příznivý vliv na rychlé hojení. Hnisání už nehrozilo a Harbert se vracel pomalu k životu. Horečky poklesly. Přátelé předepsali chlapci přísnou dietu a nebylo tedy divu, že byl Harbert hrozně zesláblý. Osvěžujících nápojů však měl dost a naprostý klid dělal pravé divy.

Cyrus Smith, Gedeon Spilett a Pencroff se stali velmi obratnými ošetřovateli. Všechno plátno v chatě bylo obětováno na obvazy. Harbertovy rány, pokryté cupaninou a obvazem, nebyly příliš staženy a mohly se bez zanícení hojit. Novinář věnoval ošetřování ran největší péči. Věděl, jak je to důležité, a opakoval to, co většina lékařů potvrzuje: že je mnohem lepší dobře ošetřená rána než dobře provedená operace.

Po deseti dnech, 22. listopadu, se Harbertovi viditelně ulehčilo. Počal přijímat už lehčí potravu. Do tváří se mu vrátila barva a jeho oči se už na ošetřovatele usmívaly. Trochu i mluvil, ač se Pencroff neustálým hovorem snažil nepustit ho k slovu. Vyprávěl mu nejnemožnější příběhy, ale…