Tajuplný ostrov

KAPITOLA VII
NOVINÁŘ A PENCROFF V OHRADĚ — PŘENESENÍ HARBERTA — NÁMOŘNÍKOVO ZOUFALSTVÍ — PORADA INŽENÝRA S NOVINÁŘEM — ZÁBLESK NADĚJE — JAK VAROVAT NABA — SPOLEHLIVÝ A VĚRNÝ POSEL — NABOVA ODPOVĚĎ

Na Harbertův výkřik odhodil Pencroff zbraň a vrhl se k chlapci.

„Zabili ho!“ volal. „Zabili mého chlapce! Zabili ho!“

Cyrus Smith a Gedeon Spilett přiběhli také k Harbertovi. Novinář poslouchal, zda srdce ubohého hocha ještě bije.

„Žije!“ řekl. „Ale musíme ho přenést…“

„Do Žulového domu? To není možné!“ odpověděl inženýr.

„Tedy do ohrady!“ zvolal Pencroff.

„Počkejte!“ řekl Cyrus Smith.

A vyrazil doleva, aby ohradu obešel. Tam však narazil na jednoho z pirátů, který na něho ihned namířil a srazil mu kulkou klobouk. Vteřinu poté, aniž měl čas znovu vypálit, klesl pirát k zemi se srdcem probodeným inženýrovou dýkou.

Gedeon Spilett s námořníkem se zatím vyšvihli na ohradu, přeskočili ji, seskočili dovnitř, odrazili vzpěry zajišťující zevnitř vrata, vtrhli do chaty, která byla prázdná, a za chvíli ležel ubohý Harbert na Ayrtonově lůžku.

Za okamžik přišel i Cyrus Smith.

Námořníkův bol při pohledu na nehybného chlapce byl hrozný. Pencroff vzlykal, plakal a chtěl si rozbít o stěnu hlavu. Ani novinář, ani inženýr ho nemohli uklidnit. Oba byli stejně zdrceni. Nemohli ani mluvit.

Udělali však přesto vše, co bylo v jejich moci, aby vyrvali z náruče smrti chlapce, který jim před očima umíral. Gedeon Spilett získal za svého rušného života dost lékařských vědomostí. Věděl ode všeho něco a stalo se mu už mnohokrát, že mohl použít svých znalostí při léčení bodných i střelných ran. S pomocí Cyruse Smithe provedl všechna opatření, která Harbertův stav vyžadoval.

Cyrus Smith byl především překvapen naprostým bezvědomím zraněného. Muselo být způsobeno buď velkou ztrátou krve, nebo snad kulka narazila na nějakou kost a přivodila chlapci prudký otřes.

Harbert byl smrtelně bledý a tep měl tak slabý, že jej Gedeon Spilett velmi těžko zjišťoval. Tepna mu bila v tak dlouhých intervalech, jako by se měla každou chvíli zastavit. Zároveň ztratil raněný vědomí i smysly. To byly vážné příznaky.

Přátelé obnažili Harbertovu hruď, kapesníkem setřeli krev a ránu vymyli studenou vodou.

Objevila se okrouhlá rána mezi třetím a čtvrtým žebrem. Tady zasáhla Harberta kulka.

Cyrus Smith se Spilettem pak Harberta obrátili. Chlapec přitom vydal slaboučký sten, který mohl být pokládán i za poslední výdech.

Na zádech byla druhá krvavá rána, kterou kulka vylétla ven.

„Ještě štěstí, že kulka prolétla!“ zašeptal Gedeon Spilett. „Nemusíme ji vyndávat.“

„Ale co srdce?“ ptal se Cyrus Smith.

„Srdce zasaženo není. To už by byl Harbert mrtev.“

„Mrtev!“ zaúpěl Pencroff, který zaslechl poslední slovo.

„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith, „není mrtev. Tep mu dosud bije. Dokonce jsme slyšeli jeho vzdech. Ale v zájmu chlapce vás prosím, utište se! Potřebujeme teď všechnu chladnokrevnost. Nesmíme mu ublížit, příteli!“

Pencroff zmlkl. Jen proud slz se mu valil po tváři.

Gedeon Spilett sbíral v duchu všechny své vědomosti, aby jich teď soustavně použil. Především bylo mimo pochybnost, že zpředu vstřelená kulka vyšla zády ven. Ale jaké zranění při průstřelu způsobila? Které důležité orgány zasáhla? To by byl těžko určil i chirurg z povolání. Tím hůř se to určovalo novináři.

Jedno však věděl: že musí zabránit zánětu poraněných orgánů, bojovat proti hnisání ran a proti horečce, kterou zranění jistě vyvolá — zranění možná smrtelné! Ale jakých léků, jakých přípravků použít? Jak zánětu zabránit?

Především bylo nutno obě rány vymýt. Dále věděl, že by bylo nesprávné, kdyby chtěl přivodit nové krvácení ran omýváním teplou vodou a vysáváním krve rty.^[60] Harbert už krvácel příliš mnoho a byl velmi oslaben. Novinář se spokojil jen s tím, že vymyl obě rány studenou vodou.

Pak položil Harberta na bok a v této poloze ho podepřeli.

„Nesmí se teď hýbat,“ řekl Gedeon Spilett. „Je v poloze, která je pro vyhnisání obou ran nejvhodnější. Tak musí zůstat v naprostém klidu.“

„Což ho nepřeneseme do Žulového domu?“ ptal se Pencroff.

„Ne, Pencroffe,“ odpověděl novinář.

„Proklatě!“ zvolal námořník se sevřenými pěstmi,

„Pencroffe!“ napomenul ho Cyrus Smith.

Gedeon Spilett se věnoval pozornému vyšetření zraněného chlapce. Harbert byl stále tak bledý, že to novináře děsilo.

„Cyrusi,“ řekl, „nejsem lékař… Jsem v hrozných rozpacích… Musíte mi poradit… svými zkušenostmi…“

„Uklidněte se, příteli,“ odpověděl Cyrus Smith, svíraje mu ruku. „Jednejte chladnokrevně… Myslete jen najedno: Harbert musí být zachráněn!“

Tato slova vrátila novináři sebeovládání. Po chvíli beznaděje si uvědomil plně svou odpovědnost. Sedl si k lůžku. Cyrus Smith se postavil za něho. Pencroff roztrhal košili a dělal mechanicky cupaninu.

Gedeon Spilett pak Cyrusi Smithovi vysvětlil, že pokládá za nutné zastavit teď krvácení, ale nezavírat obě rány a zabránit jejich rychlému zacelení, protože chlapec může mít i vnitřní zranění a pak nesmí dojít k hromadění hnisu v těle.

Cyrus Smith s tím plně souhlasil. Bylo tedy rozhodnuto, že budou obě rány ošetřovat, ale nebudou se snažit je hned zacelit. Naštěstí se zdálo, že je nebudou muset prořezávat.

Seženou však nějaký prostředek proti zánětu? Ano. Příroda jim jej zde nabízela v dostatečném množství. Měli studenou vodu, nejlepší utišující prostředek zamezující i hnisání ran, nejlepší lék při všech zraněních, užívaný všemi lékaři. Studená voda, naprostý klid a zabránění předčasnému zajizvení, to byly cesty k úspěšné léčbě. Je také zkušeností dokázáno, že styk rány se vzduchem je za prvních dnů velmi nebezpečný. Gedeon Spilett a Cyrus Smith uvažovali prostým lidským rozumem a jednali přitom jako nejlepší chirurgové. Na obě rány přiložili plátěné obvazy a neustále je navlhčovali studenou vodou.

Námořník rozdělal především v chatě oheň. Našel také javorový cukr a léčivé byliny, které natrhal sám Harbert na březích Grantová jezera, a použil jich k přípravě osvěžujícího nápoje. Harbert nápoj v bezvědomí vypil. Horečka mu nebezpečně …