Tak pravil Zarathustra

MEZI DCERAMI POUŠTĚ.

1. „Neodcházej! řekl poutník, jenž se zval Zarathustrovým stínem, zůstaň u nás, – sice nás opět přepadne ten starý zatuchlý stesk.

Již nám onen starý kouzelník předvedl, co má nejhoršího, a pohled jen, dobrý zbožný papež zde má v očích slzy a již se celý zas vypravil na moře zádumčivosti.

Ti králové zde se sice před námi ještě tváří pokojně: z nás všech totiž oni to dnes nejlépe umějí! Ale kdyby byli bez svědků, sázím se, že by i oni zase spustili smutnou písničku

- smutnou písničku plíživých mračen, vlhké zádumčivosti, zavěšených nebes, ukradených sluncí, vyjících podzimních větrů;

- smutnou písničku našeho vytí a úzkostného volání: zůstaň u nás, ó Zarathustro! Zde jest mnoho skryté bídy, jež se chce dostati k slovu, mnoho večerního soumraku, mnoho mračen, mnoho zatuchlého vzduchu!

Živils nás mužsky výživnou stravou a silnými průpověďmi: ne-dopusť, by nás po jídle přepadli zase změkčilí zženštilí duchové!

Ty samojediný kol sebe vzduch kořeníš a rozjasňuješ! Nalezl jsem kdy na zemi tak dobrý vzduch jako zde ve tvé jeskyni?

Mnoho zemí jsem přece viděl, můj nos dovede zkoumati a od-hadovati lecjaký vzduch: u tebe však mé chřípí chutná svou největší slast!

Leda, – leda –, ó, dovol starou vzpomínku! Dovol starou píseň k zákuskům, kterou jsem kdysi zbásnil mezi dcerami pouště: 

u těch byl totiž stejně dobrý jasný východní vzduch; tam jsem byl nejdále od vlhké, zamračené, zádumčivé stařeny Evropy! 

Tenkráte jsem miloval takové dívky východu i jinaké modré království nebes, nad nímž nevisí mračna ni myšlenky. 

Nevěřili byste, jak způsobně seděly, když netančily, jak hluboké byly, avšak bez myšlenek, podobny drobným tajemstvím, hádankám se stuhami ve vlasech, ořechům - zákuskům –

pestře a cize seděly, věru! ale bez mračen: hádanky, které lze hádati: napočtu těch dívek jsem tenkrát vymyslil takový žalm, jenž se zpívá po jídle.“

Tak pravil poutník a stín; a než mu kdo odpověděl, chopil se již harfy starého kouzelníka, skřížil nohy a rozhlížel se rozvážně a moudře: – chřípím však pomalu a tázavě vtahoval vzduch, jako by v nějakých nových zemích nového cizího vzduchu ochutnával. Pak jal se jakýmsi vyjícím hlasem zpívati.

2. Poušť vzrůstá: nešťasten, kdo v nitru chová poušt!

Ha! Slavnostně! 

Opravdu slavnostně! 

Důstojný náběh!

Po africku slavnostně!

Důstojno lva 

či vřeštana morálního –

- ale nic pro vás, 

vy přítelky nejrozmilejší, 

jimž u nohou sedět 

mně prvo-prvémů 

všech Evropanů je přáno 

ve stínu palem. Sela.

Zázračné věru!

Zde tedy sedím, 

na blízku pouště, a již 

tak vzdálen zas pouště a dosud 

v praničem nezpustošen:

jsem totiž polknut 

nejmenší touto oasou –:

- zívajíc, rozevírala právě 

svou něžnou pusinku, 

jež ze všech nejliběji páchne: 

tu jsem tam pad, 

dolů – sem – mezi vás, 

vy rozmilé přítelky! Sela.

Zdar, zdar oné velrybě, 

když takto se o blaho svého hosta 

starala! – chápete přec 

mou učenou narážku?

Zdar jejímu 

břichu, když totiž 

byl roztomilý jak této oasy břich: 

o čemž si však dovoluji pochybovat, 

– vždyť také přicházím z Evropy, 

jež jest pochybovačnější nežli všechny 

paničky obstarožné. 

Bůh pomozi! 

Amen!

Zde tedy sedím, 

v této nejmenší oase, 

jak hnědá datle, 

jež puká sladkostí zlatých šťav, 

chtivá kulatých dívčích úst 

a ještě chtivější dívčích 

ledově chladných, sněhově bílých 

řezavých kousavých zubů: neb po nich 

žízní srdce všech horkých datlí. Sela.

Zmíněným jižním plodům 

podoben, přepodoben, 

zde ležím, oblétán 

křidélky broučků 

laškovně čenichajících 

a rovněž ještě drobnějšími 

a pošetilejšími a hříšnějšími 

touhami a nápady, -

obléhán vámi, 

vy němé, vy plné předtuch 

dívenky -kočky,

Dudu a Suleiko, 

obsfinxen, bych citů svých náplň 

v jediné vecpal slovo:

(promiň mi bůh 

tento poklesek jazykový!)

- sedím tu a čenichám nejlepší vzduch,