Tak pravil Zarathustra

O ODPADLÍCÍCH.

1. Ach, což leží všechno již zvadle a šedivě, co nedávno ještě na této louce stálo zelené a pestré? A co medu naděje jsem odsud odnesl do svých úlů!

Mladá tato srdce již zestárla všechna, – a ani nezestárla! jenom se znavila, zevšedněla, zpohodlněla: – říkají tomu „zase jsme se stali nábožnými.“

Ještě nedávno jsem viděl, jak z rána vybíhají na statečných nohou: ale jich nohy poznání zemdlely, a teď pomlouvají dokonce i svou jitřní statečnost!

Věru, leckdo z nich zvedal kdys nohy jako tanečník, smích v mé moudrosti na něj kýval: – tu si to rozmyslil. Právě jsem ho viděl, jak leze křivý – ke kříži.

Kol světla a svobody třepotali se kdys, podobni komárům a mladým básníkům. Něco málo letitější, něco málo ledovější: a již jsou z nich peciválští tmáři tajnůstkáři.

Snad že jim srdce zmalomyslnělo proto, že mne pohltila samota jak velryba? Snad že jich ucho toužilo marně a dlouho po mně a po hlasu mých hlasatelů a hlasných trub?

– Ach! Vždy jenom málo je těch, jichž srdce má dlouhou odvahu a bujarost; a těm i duch zůstává vytrvalý. Zbytek však je zbabělý.

Zbytek: to jsou vždy skoro všichni, to jsou vždy všední, přebyteční, ti, jichž je přespříliš mnoho –ti všichni jsou zbabělí! –

Kdo mého jest rodu, tomu též zkušenosti mého rodu přes cestu přeběhnou; tak, že prvými jeho soudruhy budou mrtvoly a šaškové.

Jeho druzí soudruzi však – ti se budou zváti jeho věřícími: živoucí roj, mnoho lásky, mnoho pošetilosti, zástup zbožňujících holobrádků.

K těmto věřícím nechť srdce svého nepoutá, kdo mého jest rodu mezi lidmi; v tyto vesny a pestré louky nechť nevěří, kdo zná lidský rod, tak zběhlý a zbabělý!

Kdyby jinak dovedli, jinak by též chtěli. Polo-polovičatí zkazí vše, co je celistvé. Že listy vadnou, – proč se nad tím rmoutit!

Nech, ať jen zvadnou a spadnou, ó Zarathustro, a nermuť se! A raději do nich zaduj šelestícím větrem, -

zaduj do toho listí, 6 Zarathustro: by všechno zvadlé ještě rychleji od tebe uteklo! –

2. „Stali jsme se zase nábožnými“ – tak se přiznávají ti odpadlíci, ba někteří z nich jsou příliš zbabělí, by se k tomu přiznali*

Těm hledím do oka, – těm to říkám do obličeje a do ruměnce jejich lící: jste z těch, kdož se zase modlil

Ale jest potupou, modliti se! Nikoli pro všechny, ale pro tebe i pro mne a pro každého, kdokoli své svědomí má v hlavě. Pro tebe jest potupou, že se modlíš!

Víš to dobře: tvůj zbabělý ďábel v tvém nitru, jenž rád by ruce spínal, ruce skládal v klín a pohodlněji žil: – ten zbabělý ďábel ti namlouvá: „bůh jest“

Tím však náležíš k rodu těch, kdož se štítí světla, kdož světlem jsou vyrušováni z klidu; teď den co den hloub musíš svou hlavu nořiti v mlhu a noc!

A věru, dobřes vyvolil hodinu: neb teď právě zas vyletují noční ptáci. Hodina přišla všemu lidu štítícímu se světla, hodina večerního odpočinku, kdy se – neodpočívá.

Slyším a cítím to: přišla hodina pro jich průvod a honbu, ne sice pro divokou, než pro krotkou, chromou, čenichající honbu skrčeně se modlících tichošlápků, –

– pro honbu na potutelníky roznícených duší: všechny myší pasti na srdce jsou teď zase nalíčeny! A kdekoli rozhrnu záclonu, tam se mi vyřítí vstříc noční můrečka.

Seděla tam snad pospolu s jinou noční můrečkou? Neb všude mi to páchne po malých zalezlých schůzkách; a kde jsou komůrečky, tam se modlí noví pobožnůstkáři, tam jsou výpary pobožnůstkářů.

Sedají p…