Plíživá smrt

4. Dvě červená esa

Když pan Enward se zakrváceným písařem nasedli do vozu, aby učinili to, co jim poradil jejich nový náhodný známý, pan Reeder neztrácel čas.

Jeho kapesní svítilna mu po malé chvíli ukázala kůl s vyhláškou a padesát yardů za kůlem se octl na stezce tak uzounké, že dva lidé mohli jen stěží po ní kráčet vedle sebe. Odbočovala od silnice v pravém úhlu a pan Reeder po několika vteřinách spatřil vpravo před sebou malá zahradní dvířka v zasněženém hustém živém plotu. Dvířka byla kupodivu pootevřena a pan Reeder se zastavil, aby si je podrobněji prohlédl ve světle své příruční svítilny.

Očekával, že najde stopy krve a také je našel. Avšak jen pouhou krvavou čmouhu, žádné skvrny na zemi. To ještě nic neznamenalo, sněžení neustávalo a mohlo je zakrýt. Sníh však nezakryl otisky lidských nohou, zřetelně viditelné na zahradní stezce. Byly dosti malé a pan Reeder si pomyslil, že jsou zcela čerstvé.

Pozorně si na ně posvítil - zavedly ho před čtyřhranný dům s úzkými okny a dveřmi. Když zvedl hlavu, zahlédl záblesk světla mezi záclonami. Měl dojem, že někdo ho oknem pozoruje. V příštím okamžiku světlo zhaslo. Někdo byl v domě...

U dveří se Reeder zastavil a zaklepal. Nikdo se neozýval. Proto zaklepal znovu, tentokráte hlasitěji. Ostrý poryv větru rozvířil kolem sněhové vločky.

Když zaklepal po třetí a nikdo neodpovídal, ustoupil od dveří a kráčel pod okno pokoje, v němž před chvílí spatřil záblesk světla. Snažil se nahlédnout dovnitř mezi záclonami. Zdálo se mu, že zaslechl jakýsi zvuk - něco jako temný úder - ale v domě to nebylo. Snad někde řádil vítr. Ještě chvíli naslouchal, ale úder se neopakoval a tak se vrátil k prohlídce přízemních oken toho podivného domu. Vrátil se ke dveřím, zaklepal počtvrté. Nic. Pak zahájil obhlídku druhé strany domu a tam učinil nenadálý objev. Úzká okenice okna do suterénu, hluboko zasazená ve zdi a zhotovená ze železa, se kymácela větrem a pod okénkem byly vidět lidské stopy, jedny patřily příchozímu, druhé tomu, kdo odcházel. Ty druhé vedly směrem k cestě za plotem, pryč od domu.

Pan Reeder se vrátil k domovním dveřím a přemýšlel, co by měl učinit. Jeho svítilna objevila na jejich hořejší části ve tmě dva malé bílé obdélníky, pomyslil si, že snad jsou to dvě tabulky z matového skla, jaké někdy bývají truhlářem zasazovány do hořejší části takových dveří. Ale jedna z nich, k velkému údivu pana Reedera, se náhle - nejspíš zá-vanem větru - oddělila od dveří a spadla mu k nohám.

Sklonil se a věc zvedl - byla to hrací karta - kárové eso. Posvítil si na druhý obdélník: bylo to eso srdcové. Dvě červená esa. Obě karty byly zřejmě připíchnuty vedle sebe tenkými černými hřebíky. Snad je tam připíchl sám majitel domu nebo někdo jiný? Ne, teď nebyl čas o tom přemýšlet ...

Poněvadž na nové, už páté klepání opět nikdo neodpovídal, pan Reeder si zhluboka a smutně povzdychl. Šplhání po cizích zdech

neměl rád a ještě méně se mu zamlouvala myšlenka, že by se úzkým oknem měl protlačit do cizího domu. Navíc s vel…