15:40
SARAH BOATWRIGHTOVÁ měla telefonní hovor ve chvíli, kdy propouštěla manažery atrakcí z narychlo svolané improvizované schůzky. Sešli se sotva před třemi minutami: někteří byli netrpěliví a zcela zaujatí, jiní zase zneklidnění a nejistí. Sarah zrušila pravidelnou schůzku o stavu Utopie, která bývala vždy po obědě. Od té doby se v nejvyšším administrativním vedení začalo hodně spekulovat. Co se stalo v Gryfově věži při představení ve 13:20? Co se pokazilo při jízdě ve Vodní temnotě? A co ten bezpečnostní poplach? Odsunula stranou všechny otázky a doufala, že to vypadá jako nedostatek soustředění z rozrušení: obvyklé krize, nic zvláštního. Potom se zeptala, co nového se událo, zadržovala dech, čekala zlověstná sdělení o nějaké nepříjemnosti, kterou vyvedl John Doe. Ale všechny zprávy byly příznivé a naprosto běžné. Nehygienické podmínky na dámských toaletách v Poor Richard’s, nočním klubu v Camelotu. Stížnosti na přespříliš horlivého operátora jízdy na Steeplechase. A asistenti na parkovišti znovu narazili na zvláště nepříjemného právníka, který sháněl potenciální stěžovatele ve výstupní zóně monorailu.
Sarah poslouchala, potom zdvořile vyprovodila skupinu ven, poděkovala za účast na mimořádné schůzce. Sledovala, jak si skládají desky a odcházejí z její kanceláře. Bylo snadné je uklidnit. Chtěli uvěřit, protože jiná alternativa byla téměř nemyslitelná. Pro supervizory Utopie byl hladký chod parku téměř stejně důležitý jako sám život. V duchu se ptala, jestli někdy dokáže najít způsob, jak jim říct pravdu, kdy tahle noční můra skončí – a jestli vůbec.
Grace, její administrativní asistentka, strčila hlavu do dveří. „Na lince je pan Emory, slečno Boatwrightová. A mám na stole letenku.“
Emory, pomyslela si Sarah. Poskytla mu nejnovější informace před půl hodinou, co by teď mohl chtít, když výměna ještě… Uvědomila si, že její asistentka stále stojí ve dveřích.
„Prosím? Jakou letenku?“
„Pro vás do San Franciska.“
„Samozřejmě. Děkuji, Grace.“ Usmála se, čekala, až se dveře zavřou. 0plně zapomněla na konferenci o zábavě.
Úsměv z tváře jí zmizel, když dveře zaklaply. Vzala telefon. „Pane Emory?“
„Sarah,“ ozval se hlas člena představenstva. Je něco, co byste měla vědět. Ten nový vývoj, o kterém jste mě informovala – no, rada je vzhůru nohama.“
„Rada, pane Emory?“
„Po našem rozhovoru minule jsem svolal zasedání rady k nepředvídaným událostem.“
Počkala, poslouchala. To byl přesně Emory. Protože není schopen samostatného rozhodnutí v krizové situaci, svolal radu, aby ho podpořila. Teď už to není jenom Emory, ale dvanáct lidí, všichni budou zoufale pobíhat sem tam, budou dělat dalekosáhlé úsudky, vydávat protiřečící pokyny, komplikovat situaci.
„Museli to vědět, Sarah. Možná jste jedna z těch v první linii – a já jsem hodně nerad, že tam jste -, ale nakonec veškerou zodpovědnost za to, co se stane, ponese rada. Za to, co se stalo. Upřímně, překvapuje mě Bob Allocco. Jste si naprosto jistá, že není -“
„Ano. Pane Emory, bylo to na mou žádost a -“
„Není třeba nic vysvětlovat, Sarah. Co se stalo, stalo se. Vím, že jste jednala v nejlepším zájmu Parku. Ale s tím prodlením, těmi zraněními – a zvlášť s těmi dvěma mrtvými – oni vyžadují akci. Přece není možné jen tak sedět a nechat všemu volný průběh.“
„Ale, pane Emory, už jsem vám to vysvětlila. My nesedíme s rukama v klíně. Výměna je naplánovaná na čtvrtou hodinu. Jsme hodně blízko rozřešení celé situace. John Doe řekl -“
„Já vím, ale ten John Doe se jeví jako nevyzpytatelný, možná i labilní. Bez fungování dozoru je bezpečnost a ochrana veřejnosti vážně kompromitována. Nemůžeme už nijak riskovat.“
Sarah otevřela ústa na protest. Ale Emory tenhle krok podnikl zčásti i kvůli ní. Mlčela.
„Rada bohužel nezaujala jednotné stanovisko. Aleje to rozhodnutí většiny. Jedeme dál, použijeme zálohované přístupové kódy, abychom vypálili druhý disk. Ale nemůžeme čekat déle než další půlhodinu. Pokud do té doby nebude v Parku obnovena integrita, zavoláme federály.“
„Federály?“
„Čí…
