16:20
ANGUS POOLE vycházel do úzkých kovových schodů, bral je po dvou, přitahoval se oběma rukama o zábradlí. Už je to hodně let, co absolvoval ostrý pochod s plnou výstrojí, a dech mu teď docházel víc, než byl ochoten připustit. Betonová stěna schodišťové šachty nad jeho hlavou se ztrácela v nedohlednu, zářivky na ní přišroubované stoupaly ve stále ostřejším úhlu. Po pravé ruce za jednostranně průhledným sklem dole uviděl zelené trávníky a pestrobarevné stany Camelotu, bohatou tapiserii cimbuří a plamenců a vyparáděnou efektní středověkou podívanou. Poole tomu nevěnoval pozornost.
Najít přístupové schodiště mu trvalo déle, než chtěl: musel pohovořit s jedním komparzistou z Camelotu, oklamat s pomocí Warneovy karty bezpečnostní specialisty, aby mohl projít. Když šel teď po schodech, nechtěl ani pomyslet, kolik minut už promarnil.
Ani na to, jaká je to všechno šílenost. Představa, že masivní kupole je upravená tak, aby implodovala – aby střepy skla a kusy oceli popadaly do interiéru Parku -, mu připadala příliš krutá, dokonce i na Johna Doea. Poolea napadlo, jestli ta ženská, Sarah Boatwrightová, pochopila, co vlastně říkal Barksdale rozbitými ústy. Nebo jestli se mu vůbec dá věřit. Možná blouznil, měl halucinace. Nebo to třeba byl taktický manévr, aby ho nechali samotného na Zdravotním. Ale v podstatě tomu Poole nevěřil. Barksdale chtěl mluvit za každou cenu, kloktal vlastní krev, jak se snažil ředitelku Parku varovat, sdělit jí, co se má stát. Už jenom hýbat rozbitými čelistmi muselo být strašné. Ten muž určitě říkal pravdu.
Chodba mírně zatáčela, výhled na Camelot zmizel a schody vepředu nahoře končily kovovými dveřmi. Úzká linka slunečního svitu vyznačovala obdélník proti temnému rámu. Dělník infrastruktury v béžové kombinéze k němu přicházel shora, v jedné ruce nesl veliký pytel. Rychle se rozhlédl, když Poole proběhl kolem. Poole mu také věnoval pohled, ale dál co možná nejrychleji spěchal nahoru. Ani v nejmenším neměl chuť hrát si na otázky s nějakým parazitem. Naštěstí neslyšel žádný varovný výkřik, nevyzval ho ani, aby zůstal stát, a tak stoupal ke dveřím a myslel na úkol, který ho čeká.
Jestli je kupole skutečně plná výbušnin, co vůbec může udělat za těch pár zbývajících minut? Utíkáš nesprávným směrem, blbečku, křičel na něj pud sebezáchovy. Ti chlapi jsou určitě profesionálové – ať tam nahoře na něj čeká cokoli, rozhodně to nebude bomba s hnojivem přidrátovaná k nataženému budíku. Tohle byla práce pro likvidační četu s prvotřídními zdroji a spoustou času…
A potom pomyslel na svou sestřenici a její rodinu – sice nepříjemnou ale stejně – a na nesčetné tisíce dalších návštěvníků, kteří naplnili Utopii, blaženě lhostejných, usmívajících se a klábosících, když kráčeli ve stínu té veliké kupole… a Poole zpozoroval, že cestou ke dveřím zdvojnásobil rychlost.
Možná to není tak beznadějné. Tohle není válečná zóna; nejspíš mají jednoho dva pěšáky na umístění výbušnin a přípravu vybavení; nemělo by tu být zbytečně moc lidí. A jestli existuje vysílač, tak někde bude muset být přijímač. Najít ho by mělo být rychlejší a jistější než zlikvidování několika rozbušek. Přijímač by měl být někde na druhé straně, na služební silnici směrem od Parku – tím si byl jistý. Ten technik Peccam říkal, že ta vysílačka funguje, jen když nemá nic v cestě.
Ještě čtyři schody – dva – a byl u dveří. Napadla ho děsivá myšlenka, že ty dveře budou neprůchodné, že budou fungovat na nějakou čtečku otisku ruky, jako ty dveře, které mu po dlouhém přesvědčování otevřel komparzista, ale ulevilo se mu, když viděl, že jsou na obyčejný ocelový knoflík. Pořádný kopanec bude stačit, zámek povolí a dveře se otevřou.
Oslepující světlo a vedro jako v peci ho úplně zalily. Na okamžik Poole zaváhal, odvrátil obličej a honem zavřel oči, ohromený po chladné temnotě schodiště. Popošel o krok dopředu, potom o další, když bolestivé prudké bílé světlo ustoupilo a dokázal na věci kolem zaostřit.
Služební schodiště končilo v malém kovovém přístřešku, byl usaz…
