13:52
MUŽ NA NÁSPU POMALU odtáhl vysílačku od ucha. Tentokrát ji neuložil za opasek, ale do pytle, vedle tlustého paperbacku. Na okamžik se na knížku zahleděl: první díl Proustova Hledání ztraceného času. Potom ji impulzivně vyndal, listoval ušpiněnými stránkami k zahnutému rohu, který si udělal před chvílí.
Pro Water Buffala nebylo čtení přirozenou potřebou. V mládí dělal spoustu rošťáren, takže mu na čtení nezbýval čas. Jednou, to byl v polepšovně, měl jeden mnich kázání. Řekl chlapcům, že knihy jsou bránou do nových světů. Water Buffalo tomu nevěnoval pozornost. Ale později, když byl u námořní pěchoty jako průzkumník odstřelovač – čekával nekonečně dlouho ukrytý v záloze, v těsných prostorech, kde nebylo nic než čas – si na to kázání vzpomněl a uvažoval o těch světech. Jedna věc byla na civilní službě příjemná: člověk si může v práci číst. Rozhodl se, že pokud bude něco číst, tak nejlépe něco dlouhého. Nechápal, proč někdo věnuje čas a úsilí, aby si přečetl něco, jen aby to po pár stech stránkách dočetl, pořád tak musí začínat číst něco dalšího. To je potom potíž naučit se nová jména, pochopit nový příběh. Je to nanejvýš neefektivní. Postrádá to smysl.
Takže při návštěvě knihkupectví v Denveru si vybral Prousta. S počtem 3365 stránek bylo Hledání ztraceného času skutečně dost rozsáhlá kniha.
Vyrušil ho křik nějakého pouštního ptáka, vrátil knížku do pytle, místo ní vyndal zaměřovací teleskop Bausch & Lomb a odstřelovací pušku M24. Převrátil se v mělké strouze a teleskop natočil směrem k veliké kupoli Utopie. Prozkoumal bezpočet skleněných mnohoúhelníků, než našel údržbáře. Muž přešel do temného klínu černoty, který tvořil strop nad Callistem.
Water Buffalo zamručel. Bylo to dobré. Velmi dobré.
Odložil zaměřovací teleskop a vyndal pušku, nasadil tlumič, potom se podíval průhledem teleskopu a mířil ke kupoli. Teleskop byl Leupold M3 Ultra, s optickou sítí pro vyhledání dostřelu a vestavěným vyrovnávacím zařízením pro náboje. Opatrně si opřel hledí o polní láhev, kterou měl uloženou v pytli. Kov byl na dotek chladný a důvěrně známý, když si ho přitiskl k očnici.
Pomalu prohlížel kupoli. John Doe mu říkal, že ve druhé světové válce japonští ostřelovači prosluli tím, že lezli po palmách pomocí ocelových háků, přivazovali se ke kmenům a tak tam vydrželi čekat na svůj cíl celé hodiny. Water Buffalo to dokázal pochopit. Práce ve volném prostoru měla v sobě cosi skoro osvěžujícího. To se nedá vysvětlit někomu, kdo takovou práci nikdy nedělal. Najednou se celý svět zmenšil na kolečko na konci tunelu. Když si člověk udělá dostatečnou přípravu, může zapomenout na všechno kolem a starosti si dělat jen kvůli tomu kolečku. Nesmírně to věci zjednodušovalo.
Vzpomněl si na Johna Doea, jak ho odvedl do čínského chrámu v Bangkoku. Co se týkalo lidí, které má nad sebou, byl Water Buffalo nadmíru vybíravý. Ale John Doe měl všechny doklady naprosto v pořádku. A jeho schopnosti lídra a taktika byly pro Water Buffala uspokojivé a od té doby spolupracovali na více než pěti operacích. Na civilistu měl vzácné pochopení pro druh anonymity, které Water Buffalo, zvyklý pracovat o samotě, dával přednost.
Ale zase na druhou stranu John Doe nebyl úplně vždycky civilista. Pohnul maličko puškou a znovu uviděl údržbáře, desetkrát většího. Byl asi ve třetině cesty po oblouku kupole, opatrně šel po úzkém horizontálním můstku, zvedal nohy v botách s gumovou podrážkou a došlapoval na ně naprosto přesně, jeho chůze byla kočičí. Na opasku mu visel přístroj pro zadávání dat, velký tak, aby se vešel do dlaně. Water Buffalo ho pozoroval, jak došel k nejvyšším okenním tabulkám. Velmi opatrně odstranil uvazovací provaz, připnul ho k zábradlí na protější straně vrcholu kupole a postoupil dál. Po chvíli se zastavil, sáhl po přístroji za opaskem a něco do něj zapsal, možná našel prasklou okenní tabulku. Pokračoval dál. Water Buffalo ho pozoroval teleskopem.
Kovový žebřík u dalšího vrcholu dosahoval k můstku, vedl ve vertikále nahoru a dolů, opisoval zakřiv…
