16:00
ANGUS POOLE SEDĚL na stole ve velké kanceláři Informačních technologií, ruce zkřížené, a vesele, byť falešně si pískal „Knock Me a Kiss“. Kolem sebe měl nejméně tři tucty dalších stolů, většinou obsazených. Na každém z nich byla klávesnice a monitor s plochou obrazovkou, všechno v naprosto stejném úhlu. Přes svoji velikost byla místnost tichá a Pooleovo pískání snadno přehlušilo tichý hovor, klikání kláves, zvonění telefonů.
Na protější straně místnosti spatřil pár zelených dveří beze skel. Nad nimi nápis, jehož varování dokázal přečíst i Poole, přestože byl od něj hodně daleko: Vstup povolen výhradně zaměstnancům. Pro vstup používejte skenery sítnice a ruky. Za těmi dveřmi byly veliké počítače, mozek Utopie: metropole silikonu a mědi, které dohlížely na provoz atrakcí, robotiku, pyrotechnické efekty, holografická zobrazení, živá představení, dozor, operace v kasinech, dodávky elektřiny, zpracování odpadů, protipožární čidla, monorail, zařízení na studenou a horkou vodu a bezpočet dalších systémů potřebných pro udržování provozu Parku. Zdálo se neuvěřitelné, že se takové místo zázraků může skrývat za fasádou takhle nijakého a bezbarvého prostoru.
Od nedalekého stolu někdo vstal a přistoupil k Pooleovi. Ohlédl se po té postavě: žena, běloška, věk ke třiceti, subtilní, 165 centimetrů, 55 kilo, zelené oči zastřené tónovacími čočkami. Dál si pískal.
Přišla k němu, trochu váhavě, dívala se na Warneovu kartu, kterou měl připnutou na klopě. Zjevně nebyla zvyklá vídat externí specialisty v posvátných prostorách Systémů.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.
Poole s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, díky. Už mi pomohli.“ A pískal dál.
Žena na něj chvíli upřeně hleděla. Potom přikývla, odvrátila se a s jediným ohlédnutím šla zpátky ke svému stolu.
Poole ji sledoval. Potom zkontroloval čas na hodinkách. Přesně čtyři. Z hvízdání přešel pomaličku k pobrukování.
Přitom rychle přemýšlel. Byla to akce nechutně postrádající veškerou eleganci a trvala příliš dlouho. Přesto za daných okolností musí vyjít.
Ve Warneově plánu – Poole při svém způsobu myšlení by něco takového vůbec plánem nenazval – byla spousta znepokojujících mezer. Především Warneovo obvinění toho Freda Barksdalea je v této situaci těžko dokazatelné. Navíc Poole neměl tušení, kde toho chlapa hledat, ani jak vypadá. Naštěstí Utopie měla interní telefonní seznam a naštěstí, když zavolal z prázdné kanceláře na konci přilehlé chodby, hned po prvním zvonění někdo telefon zvedl. Teď při čekání mu oči zabloudily na diplomatický kufřík, zasunutý pod neobsazeným stolem pár metrů od něj. Poole se rozhlédl, sesedl ze stolu a popadl kufřík. To bude vhodná rekvizita.
Koutkem oka zahlédl, jak k němu někdo rychle, rozhodně kráčí. Otočil se a uviděl hubeného modrookého muže s hustou kšticí blonďatých vlasů, který k němu přicházel mezi stoly směrem od zelených dveří. I když měl dokonalý oblek a bezvadně uvázanou kravatu, na Poolea zapůsobil dojmem úspěšného muže, jemuž se zrovna ten den nečekaně příliš nedaří.
Natáhl k němu ruku. „Pan Barksdale, mám pravdu?“
Blonďák mu automaticky potřásl rukou. Stisk byl suchý a krátký. „Ano.“ Poole poznal britský přízvuk z telefonu. „Omlouvám se, ale mám hodně práce. O co se jedná -?“
Barksdale se najednou zarazil, když uviděl visačku na Pooleově klopě saka. Zachmuřil se. „Okamžik. V telefonu -“
„Omlouvám se,“ skočil mu do řeči. „Mohli bychom si trochu popovídat?“ Jemně chytil Barksdalea za loket a vedl ho k otevřeným dveřím – ne příliš vehementně, aby to působilo jako proti jeho vůli, ale dost na to, aby se nehodilo vzdorovat. Potřeboval dostat Barksdalea z domovského hřiště na neutrální půdu.
Do druhé ruky popadl podloudně získaný kufřík a odváděl Barksdalea z Informačních technologií na širokou chodbu Úrovně B. Nechal se vést, zjevně mu to bylo proti srsti, ale mlčel. Je v Utopii velké zvíře, odhadl Poole, a za normálních okolností by za takové nečekané vyrušování ztropil skandál. Ale jestli má Warne pravdu – a Barksdale není čistý -,…
