13:05
ANDREW SI NECHAL vyčistit a vyžehlit oblek u Valet Services, zprávu o incidentu předal bezpečnostní službě a teď stál na chodbě Úrovně B a rozpačitě si hladil bradu. V dětství míval často jeden sen, vždycky po zvlášť traumatických dnech: jde po chodbě ve škole do ředitelny, míjí jednu třídu po druhé, ale nepostoupí ani o kousek blíž k těm děsivým dveřím na konci. Měl dojem, že právě teď ten sen prožívá.
Georgia vedle něj neklidně přešlapovala. „Zabloudil jsi?“
„Ne.“
„Já myslím, že jo.“
Ustoupili stranou, aby kolem mohlo projet auto na elektrický pohon. Warne se znovu rozhlédl na dvě strany křižovatky. Nebyli tady už? Připadalo mu to povědomé. Ale účinkující a personál byli neustále v pohybu a těžko se orientoval.
Kromě toho byl zaneprázdněn. Pořád ho hodně bolelo zápěstí, kde ho sevřel Krušná chvíle. Nevědomky si ho třel.
Georgia se na něj podívala. „Jsi v pohodě, tati?“
„Jen mě bolí ta ruka. Omlouvám se, určitě jsem tě vyděsil.“
Georgia zavrtěla hlavou. „Já se nebála.“
To Warnea překvapilo. „Ne? Já ano.“
„Uvažuj reálně.“ Podívala se na něj, jako by takové ignoranci nemohla uvěřit. „Tys ho přece sestrojil, ne? Nemohl udělat nic špatnýho. Sám sobě by to nedovolil.“
Warne zavrtěl hlavou. Georgia nebyla na tom setkání, nevěděla, co slyšel on. Neptala se, což bylo dobře. Zato on rozhodně chtěl Terese Bonifaciové položit několik otázek – pokud vůbec někdy najdou její pracovnu.
Před sebou uviděl nápis, nepamatoval si, že by ho předtím viděl. Nová technologie. To bylo nadějnější. Znovu se ohlédl přes rameno, jestli jejich směrem nejede nějaké údržbářské auto, potom vedl Georgii podle ukazatele.
Za chvíli, bylo to prostě šílené, zabloudil podruhé. Tato nová část Úrovně B, kudy klopýtali, byla podle všeho rezervována managementu: pod nohama cítili tlustý koberec a betonové stěny pokrývaly tlumené tapety. Už to chtěl vzdát a jít zpátky, když před sebou uviděl známou postavu. Hned se zastavil.
Sarah Boatwrightová stála ve dveřích kanceláře, zády k nim, a energicky cosi říkala dvěma mužům v tmavých oblecích. Pozorně ji poslouchali, vehementně přikyvovali. Její rovné vlasy barvy mědi se lehce pohybovaly, jak rozkládala rukama.
Když ji takhle viděl, s odvráceným obličejem, hned se mu v mysli vynořila vzpomínka: první ráno, kdy vstali z jedné postele. Poslední, co Sarah udělala před odchodem do práce – několik minut stála před zrcadlem a prohlížela se ze všech možných úhlů. Zpočátku to Warne považoval za projev marnivosti. Později pochopil, že to dělala jen proto, aby na ní nebylo něco nemístného, nějaký nedokonalý záhyb. Sarah měla moc ráda ve všem pořádek. Ale jakmile dojde do práce, nejspíš zapomene na takovou drobnost, jako je zevnějšek. A proto mu věnovala předem náležitou pozornost. Warneovi to připadalo směšné, pak ale pochopil, že z jejího pohledu je to naprosto jasné a logické.
Sarah se otočila a zahlédla je. S krátkým úsměvem jim pokynula, aby k ní přišli, potom ještě řekla několik slov čekajícím mužům. Ti přikývli a odešli.
„Nechtěli jsme rušit,“ omlouval se Warne, když k ní přistoupili.
„Nerušíte. Ti byli z přepravy a konceptů pro Atlantis. Jako vždycky byznys.“ Zelenýma očima se podívala z Warnea na Georgii a zase zpátky. „Jdeš pozdě na schůzku s Terri. Zabloudili jste?“
„Ano,“ řekl Warne.
„Ne,“ odpověděla současně s ním Georgia.
„Vlastně jste už hodně blízko. Terrina labolatoř je hned tady za rohem.“ Sarah se znovu podívala na Georgii. Zaváhala. „Co kdybyste na chvilku zašli ke mně?“
Kancelář byla velká, elegantně zařízená a hodně chladná, dokonce i na Podzemí Utopie. Po jasně osvětlených chodbách mu připadala skoro temná. Sarah měla na stole jen několikery desky, počítačový terminál a velikánský hrnek na čaj. Jako vždycky bylo všechno na svém místě. Dokonce fotografie na stěnách – Eric Nightingale, jak drží Sarah kolem ramen; Swope, osmnáctimetrová loď, jejíž posádce pomáhala při závodě Newport-Bermudy.
„Moc pěkné,“ pochválil Warne a pokyvoval hlavou. „Máš to příjemně zařízené.“
„Utopie s…
