III.
Jistě si dovedete snadno představit, jak mocně na mne zapůsobila historie rodiny Harrisových. Zdálo se mi, že v této nepřetržité kronice se jako přízrak vznáší neutuchající zlo, nemající pranic společného s přírodou, tak jak jsem ji znal já, zlo, které má zřejmou souvislost s domem a nikoli s rodinou, jež ho obývala. V tomto dojmu mne pak utvrdily mým strýcem ne příliš systematicky shromážděné údaje - legendy zaznamenané podle vyprávění služebnictva, výstřižky z novin, kopie úmrtních listů, které kdysi vystavili jeho kolegové lékaři a jiné zajímavosti. Samozřejmě vás nemohu s tímto materiálem seznámit v celé jeho šíři, neboť strýc byl neúnavný sběratel a jeho zájem o prokletý dům byl opravdu hluboký, mohu se však dotknout několika hlavních bodů, které si zasluhují naši pozornost tím, že se znovu objevují v mnoha zprávách z různých zdrojů. Kupříkladu - sluhové jsou ve svých vyprávěních téměř úplně zajedno v tom, že za nejvýznamnější pramen všeho zla považují z celého domu právě plísní zamořený, páchnoucí sklep. Mezi sluhy byli takoví - zejména pak Ann Whiteová - kteří nikdy nepoužívali sklepní kuchyni, a nejméně tři dobře zapsané pověsti se týkají podivných, napůl lidských či ďábelských tvarů, kterých v oněch místech nabyly kořeny stromů a plísňové skvrny. Právě tato vyprávění mne hluboce zaujala vzhledem k tomu, co jsem v dětství sám spatřil, tušil jsem však, že smysl jednotlivých případů byl do značné míry zastřen nánosem dodatků z místní nauky o strašidlech.
Ann Whiteová - se svou exeterskou pověrčivostí - rozšířila tu nejpodivnější a přitom nejméně časem pozměněnou povídačku, tvrdila totiž, že pod domem musí ležet hrob jednoho z oněch upírů - mrtvých, kteří si uchovávají tělesné tvary a živí se krví a dechem živých - upírů, jejichž šeredné legie za noci vysílají ven svá vysávající individua či už jen pouhé duchy. Aby bylo možné takového upíra zničit, je zapotřebí, jak vyprávějí naše babičky, vykopat mrtvolu ze země a spálit její srdce nebo tento orgán alespoň probodnout kůlem, a Annino neustálé naléhání, aby se v prostorách pod sklepením začalo pátrat, bylo právě to, co hlavní měrou přispělo k jejímu propuštění.
Jejím historkám se dostalo pozornosti u velkého množství posluchačů a lidé jim uvěřili ještě ochotněji z toho důvodu, že dům opravdu stál na místě, kde se kdysi pohřbívalo. Mnohem více než na těchto okolnostech závisela podle mého názoru zajímavost těchto historek na tom, jak podivně příhodným způsobem do sebe zapadaly s dalšími skutečnostmi - nářkem umírajícího Preserveda Smithe (sloužil v domě před Annou, a tudíž o ní nikdy nemohl slyšet), že mu v noci něco “vysává dech”, úmrtními listy obětí zimnice z roku 1804, vystavenými doktorem Chadem Hopkinsem, a nevysvětlitelným úbytkem krve u čtyř zesnulých, a také temnými okamžiky blouznění Rhoby Harrisové, kdysi si stěžovala na ostré zuby stěží viditelné postavy se skelným zrakem.
Ačkoli vůbec nepodléhám bezdůvodným pověrám, všechny tyto věci ve mně vyvolaly podivný pocit,…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.