KAPITOLA PÁTÁ
Co pošta schvátí, nikdy nevrátí
V níž Slavoj zažívá slast otvírání pytle –
Dědičný strach pana Grešleho – Kůňpeč si
dělá starosti – Nadosah Pozlátko, muž
společnosti – Schodiště dopisů – Sesuv
dopisů! – Pan Rosret to vidí – Ošizen –
Pošťákova procházka – Čepice
Slavoj leštil své špendlíky. Prováděl to s výrazem andělského soustředění, jako člověk, který sní s otevřenýma očima.
Sbírka se blýskala na poskládaných pruzích hnědého papíru a roličkách černého filce, který tvořil tu správnou krajinu světa vzácných špendlíků. Vedle sebe měl velkou stolní lupu a u nohou pytel špendlíků, který koupil od špendlíkářky odcházející na odpočinek.
Odkládal okamžik, kdy pytel otevře, aby si ho pak o to více vychutnal. Samozřejmě, že počítal s tím, že bude obsahovat samé mosazné, běžně užívané špendlíky, kterým se říkalo furtky nebo chlebáky, mezi nimiž bude sem tam nějaký ten s kazovou hlavičkou nebo jinou drobnou výrobní vadou, jenže ta nádhera spočívala v tom, že člověk si nikdy nebyl jistý. V tom spočívala slast takových nákupů.
Nikdy jste nevěděli. Lidé, kteří špendlíky nesbírali, projevovali až trestuhodný nezájem, zacházeli s nimi, jako kdyby to nebylo nic jiného než drobné kousky kovu se špičkou na jednom a hlavičkou na druhém konci, určené k připichování jedněch věcí k druhým. Celá řada světově proslulých a drahých špendlíků proto byla nalezena právě v pytlech laciných mosazných furtek. A on teď měl díky panu Rosretovi dokonce proslulého Kohoutka číslo 3, extra long a s širokou hlavou. Svět mu připadal stejně zářivý jako řady špendlíků, které měl tak úpravně seřazené na černé plsti před sebou. Možná byl poněkud cítit sýrem a měl plíseň mezi prsty u nohou, která mu sahala do půli lýtek, ale v tomto okamžiku plul Slavoj křišťálovými nebesy na stříbrných perutích.
Grešle seděl u sporáku, okusoval si nehty a něco si tiše mumlal.
Protože se to netýkalo špendlíků, Slavoj si ho nevšímal.
„…jmenován, no ne? Nezáleží na tom, co říká Kniha nařízení. On může povýšit kohokoliv, no ne? To znamená, že dostanu další zlatý knoflík na rukáv a vyšší plat, no ne? Ani jeden z těch ostatních mi neřekl starší pošťáku! A když už o tom mluvíme, doručil dopis. Vzal dopis, přečetl si adresu a prostě ho doručil! Možná má v žilách přece jen pošťáckou krev! A taky dal vrátit na budovu kovová písmena! Zase máme písmena, jasné? To je Znamení, to je jisté. Ohó, a dokáže číst slova, která tam nejsou!“ Grešle vyplivl kousek nehtu a zamračil se. „Jenže… potom bude chtít, abych mu řekl o Novém účtování. No jo. Ale to je jako škrábat si prašivinu. To by mohlo být zlé. Moc zlé.
Jenže… ten způsob, jakým pro nás získal zpátky ta písmena… skvělé. Možná, že je pravda, co se říká, totiž že jednoho dne dostaneme skutečného vrchního poštmistra! Jak to bylo? ,A on pak připevní si opuštěné kolečkové brusle pod opätky svých střevíců a hle! Všichni psi světa zuby na nich sobě vylámou!’ A taky nám ukázal Znamení, no ne? No ano, bylo to nad nóbl oficínou pro dámy, ale Znamení to bylo, s tím nic neuděláš. Bylo to přece tak očividné, že nám ho mohl už předtím ukázat každý z nich,“ další kus nehtu dopadl na rozpálený sporák a zasyčel. „A já nemládnu, to je fakt.
Jenže tahle zkušební doba, to není dobré, to není dobré!. Co by se asi stalo, kdybych zítra natáhl brka? Stál bych tam před svými praotci a oni by se zeptali: ,Jsi starší poštovní inspektor Grešle?’ A já bych odpověděl: ,Ne’. A oni by řekli: ,Jsi tedy poštovní inspektor Grešle?’
A já bych odpověděl, že nic takového, a oni by řekli: ,Ale pak jsi jistě alespoň starší pošťák Grešle?’ A já bych odpověděl, že vlastně ani to ne, a oni by se zamračili a řekli by: ,No u vyschlé klovatiny, Tolivere, to nám tady chceš říct, že jsi to nedotáhl dál než na mladšího pošťáka? Co ty jsi to za Grešleho?’ A má tvář by zrudla a potupa by mi sahala až po kolena. Nezáleží na tom, že jsem vedl tohle místo celé roky. Ne, ne. Musím mít ten zlatý knoflík!“
Upíral pohled do plamenů a v jeho neupraveném vousu bloudil …
