KAPITOLA PRVNÍ
Anděl
V níž náš hrdina pocítí naději, ten
nejkrásnější dar – Šunkový chlebíček soucitu
– Pochmurné úvahy o katech a nejvyšším
trestu – Proslulá poslední slova – Smrt
našeho hrdiny – Andělé a rozhovor o nich –
Nebezpečí špatně definovaných nabídek
zahrnujících košťata – Nečekaná jízda – Svět
nezatížený počestnými lidmi – Muž ve skoku
– Vždycky zbývá další volba
Říká se, že mozek člověka, který má být následujícího dne ráno pověšen, se dokáže výjimečně soustředit. Naneštěstí věc, na niž se zcela nevyhnutelně soustřeďuje, je to, že se nachází v těle, které má být ráno pověšeno.
Muž, jenž měl být pověšen, byl svými jistě milujícími, ale nemoudrými rodiči pojmenován Vlahoš von Rosret, ale protože to jméno nechtěl zbytečně přivést do hanby, což bylo pořád ještě možné, zatajil ho světu. Ve světě všeobecně a na onom kousku světa, který se nazývá rozsudek smrti konkrétně, se jmenoval Albert Třpytka.
K celé situaci přistupoval mnohem pozitivněji a svou mysl soustředil na myšlenku, jak následujícího dne zrána nebýt pověšen, a z toho nejvíce, jak co nejrychleji vyškrabat lžící nepříliš kvalitní maltu mezi kameny ve stěně. Zatím mu ta práce trvala pět týdnů a lžíce se zmenšila do velikosti pilníku na nehty. Naštěstí se tady nikdo neunavoval výměnou ložního prádla, jinak by už dávno objevil nejtěžší matraci na světě.
Objektem jeho aktuální pozornosti byl velký balvan a následně v něm zaražený silný ocelový čep, který sloužil jako ukotvení pro jeho okovy.
Vlahoš usedl na zem tváří ke stěně, sevřel kovový kruh oběma rukama, zapřel se nohama po obou stranách a zatáhl. Měl pocit, že mu prasknou ramena, a před očima se mu válela rudá mlha, ale kamenný blok se s tichým zaskřípěním posunul ven. Podařilo se mu ho s vypětím posledních sil vytáhnout z otvoru a nahlédnout dovnitř.
Na druhém konci byl otvor uzavřen dalším kamenným blokem a malta kolem něj vypadala podezřele nová a kvalitní.
A těsně před ním ležela lžíce. Leskla se novotou.
Právě když si ji nechápavě prohlížel, uslyšel za sebou tleskot.
Ohlédl se a krční svaly mu do mozku vyslaly bolestivé protesty a uviděl, že ho přes mříže ve dveřích pozoruje několik dozorců.
„Skvělá práce, pane Třpytko!“ zvolal jeden z nich. „Tuhle Robert mi dluží deset tolarů. Říkal jsem mu, že jste cílevědomý! Ten vydrží, říkal jsem mu.“
„To jste vymyslel vy, pane Vilkíne?“ prohlásil Vlahoš chabě a pozoroval odlesk světla na lžíci.
„Oh, ne, to ne. To byl příkaz lorda Vetinariho. On trvá na tom, že odsouzeným vězňům by se měla nabídnout naděje na svobodu.“
„Na svobodu? Ale tam na konci je po čertech velký kámen!“
„Ano, je to tak, pane, taková je skutečnost,“ přikyvoval dozorce.
„Je to jen naděje, chápete? Nejde tady o skutečnou svobodu. Ha, to by bylo trochu hloupé, nemyslíte?“
„No, to asi ano,“ přikývl Vlahoš. Nedodal už „vy hajzlové“.
Dozorci se k němu těch posledních šest týdnů chovali celkem slušně a on byl pyšný na to, že vycházel s lidmi. V tom byl opravu, ale opravdu velmi dobrý. Lidské dovednosti byly částí jeho obchodních prostředků… prakticky celým zbožím.
Kromě toho měli dozorci velké hole. Proto volil slova velmi opatrně, když řekl: „Někteří lidé by to mohli považovat za kruté, pane Vilkíne.“
„To ano, pane, taky jsme se ho na to ptali, ale on řekl, že ne, to tak vůbec není. On řekl, že je to vlastně –“ čelo se mu nakrabatilo námahou, jak se pokoušel vybavit si neznámé výrazy – „protipasivní terapie, která zahání apatii, zdravé cvičení, a nabízí onen největší ze všech pokladů, tedy naději, pane.“
„Naději,“ opakoval poněkud tupě Vlahoš.
„Nerozrušilo vás to příliš, pane, že ne?“
„Rozrušilo? Proč bych měl být rozrušen, pane Vilkíne?“
„Já jen, že tomu poslednímu chlápkovi, kterého jsme měli v téhle cele, se podařilo prolézt tou trubkou. Byl to velmi malý muž. A velmi ohebný.“
Vlahoš obrátil pohled k malé mřížce v podlaze. Okamžitě ji zamítl.
„Vede do odpadních stok?“ zeptal se.
Dozorce se usmál. „Jeden by si myslel, že ano, že? Byl opravdu velmi vztek…
