Úžasná Zeměplocha – Zaslaná pošta (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Okraj obálky

V níž jsme poučeni o filcovém prostoru –

Nevyzpytatelný Klíčikost – Velká linka hoří –

Tak ostré, že se pořežete – Nalezení slečny

Srdénkové – Teorie přestrojení – Igor se

stěhuje – Nechť tento okamžik nikdy nekončí

– Šarvátka s linkou – Velká plachta se

rozvinuje – Zpráva byla přijata

Arcikancléř NU Vzoromil Výsměšek, zvaný Hnědý, nasadil tágo na okraj stolu a pečlivě zamířil.

Bílá koule narazila na červenou kouli, která se sice pomalu, ale celkem poslušně odkutálela do příslušného otvoru a zmizela. Bylo to těžší, než by se podle popisu zdálo, protože polovina kulečníkového (nebo v tomto případě lépe snookerového) stolu sloužila arcikancléři Výsměškovi jako odkládací plocha[23] a to znamenalo, že koule na své cestě k otvoru musela proběhnout nejen po zeleném filcovém sukně, ale i několika štosy papírů, džbánem, lebkou se svíčkou, jejíž vosk stékal až na stůl, a spoustou dýmkového popela. Udělala to.

„Skvělá práce, pane Ctibume,“ zabručel arcikancléř.

„Já tomu říkám filcový prostor,“ odpověděl mu Rozšafín Ctibum pyšně.

V každé organizaci musí být alespoň jeden člověk, který ví, co se děje, proč se to děje a kdo to má na svědomí a na NU byl touto osobou Rozšafín Ctibum, přestože si často přál, aby jí nebyl. Navíc tady byl ale i jako představitel své oficiální funkce vedoucího katedry Nedoporučitelně aplikované magie a cílem jeho dlouhodobého plánu bylo dohlédnout i na to, aby mu Výsměšek schválil požadavek na finanční rozpočet jeho katedry. Co se toho týkalo, to byl hlavní (a jediný) důvod, proč zpod těžkého kulečníkového stolu vycházel silný svazek trubic o různém průměru a směřoval dírou ve stěně přes trávník na nádvoří k budově Silnoproudé magie, kde – Rozšafín Ctibum si těžce povzdechl – teď trik, kterým podlézal arcikancléři, zabíral 40 % kapacity Hexe, univerzitního myslícího stroje.

„Dobrý název,“ zafuněl arcikancléř a sklonil tágo k dalšímu úderu.

„Něco jako fázový prostor?“ pokusil se ještě Rozšafín. „Když má koule narazit na překážku, která ovšem není jinou koulí, chápete, Hex ji přesune do onoho teoretického paralelního prostoru, kde je hladký a rovný prostor bez překážek a udržuje sílu a rychlost koule, dokud ji nemůže vrátit do našeho prostoru. Je to skutečně ukázka jednoho z nejsložitějších a nejobtížnějších mimočasových zaklínadel –“

„Jistě, jistě,“ přikyvoval nepřítomně Výsměšek. „Máte ještě něco jiného, pane Ctibume?“

Rozšafín se podíval na svůj záznamník. „Máme tady uctivý dopis lorda Vetinariho, který se nás jménem města ptá, zda bychom nemohli zvážit celou situaci a při letošním přijímacím řízení nabrat alespoň pětadvacet procent schopnějších studentů, pane.“

Výsměšek odeslal do otvoru černou, která na své cestě proběhla hromadou univerzitních nařízení a oběžníků.

„Nemůžeme nabrat synáčky, bohové vědí koho, a dopustit, aby nám sem vtrhla smečka prodavačů potravin, řezníků a zelinářů a radili univerzitě, jak se má provozovat, Ctibume!“ odpověděl pevně a zamířil na červenou. „Poděkujte mu za jeho zájem a odpovězte mu, že se budeme držet naší klasické politiky a nabereme sto procent naprostých nevzdělanců jako obvykle. Přijměte je tupé a vybruste je jako břitvy! To bylo vždycky heslo NU! Ještě něco?“

„Ještě zprávu pro ten závod, který začíná dnes večer, arcikancléři.“

„Ach ano, tohle. Co mám dělat, pane Ctibume? Slyšel jsem, že většina sázek je ve prospěch poštovního úřadu?“

„To je pravda, arcikancléři. Lidé říkají, že pan Rosret má bohy na své straně.“

„A co ti na to? Taky sázejí?“ zeptal se Výsměšek a s uspokojením pozoroval, jak se koule zhmotnila na druhé straně poloviny zapomenutého šunkového chlebíčku.

„Myslím, že ne, pane. On totiž prakticky nemůže vyhrát.“

„Je to ten mládenec, co zachránil tu kočku?“

„Ano, pane, to je on,“ přikývl Rozšafín.

„Správný chlap. Co si myslíme o Velké lince? Je to gang lumpů, jak jsem slyšel! Na těch svých věžích prý zabíjejí lidi. Tuhle mi v hospodě vykládal jeden chlápek, jak slýchává duchy starých signalistů, kteří na lince straší. Teď zkusím růžovou.“

„Ano, já to slyšel taky, pane. Jenže já si myslím, že je to jen jedna z těch městských pověstí,“ vrtěl hlavou Rozšafín.

„Prý cestují z jednoho konce linky na druhý, říkal. No, podle mě to není špatný způsob, jak strávit věčnost, věříte? Tam nahoře v horách jsou místy opravdu skvostné scenerie.“ Arcikancléř se odmlčel a na jeho velké tváři se objevil zamyšlený výraz.

„Háronošův Slovník proměnlivých mimoprostorů,“ řekl najednou.

„Promiňte, arcikancléři, ale já –“

„To bude ta zpráva,“ vysvětloval mu Výsměšek. „Nikdo přece neřekl, že to musí být dopis, co?“ Zamával rukou nad špičkou tága, na níž vzápětí vyrašila bílá křídová vrstva. „Každému ze soutěžících subjektů dejte jeden výtisk posledního vydání. Pošlete je našemu člověku v Genově… jak on se to jmenuje… něco ze zahrady, má takové legrační jméno… ukážeme mu, že na něj starý Alma Pater myslí.“

„To bude Klíčikost Nevyzpytatelný, pane. Ten dělá bakalářskou studijní práci na téma Rozhovory sobů v magickém poli o nízké intenzitě. Hrozně touží po titulu bakalář Thaumaturgie.“

„Dobří bohové, a oni spolu opravdu rozmlouvají?“ pozvedl Výsměšek obočí.

„Jak se zdá, tak ano, arcikancléři, i když s ním zatím hovořit odmítají.“

„A proč jsme ho poslali tak daleko?“

„Nevyzpytatelný Klíčikost, arcikancléři!“ napovídal Rozšafín.

„Nevzpomínáte? Ten, co mu bylo tak hrozně cítit z úst?“

„Aha, vy myslíte Drakodecha Klíčikosta?“ zvolal najednou Výsměšek, když si konečně uvědomil, o kom je řeč. „Toho, co dokázal dechem udělat díru do stříbrného podnosu!“

„To je on, arcikancléři,“ přikyvoval trpělivě Rozšafín. Vzoromil Výsměšek, pokud to bylo možné, se na novou informaci rád zaměřil z několika stran. „Vy jste říkal, že tam v bažinách si toho nikdo nevšimne. A jestli si vzpomínáte, tak jsme mu dovolili vzít si s sebou malý omniskop.“

„Vážně? To od nás bylo velmi prozíravé. Okamžitě ho zavolejte a seznamte ho se situací, ano?“

„Rozumím, arcikancléři. No, abych se přiznal, mám ještě několik hodin času, protože v Genově je pořád ještě noc.“

„To tvrdí oni,“ zasmušil se Výsměšek a povzdechl si. „Udělejte to hned, člověče.“

Oheň z nebes…

Každý věděl, že když byla linka plně zatížená, vrcholky věží se kývaly. Jednoho dne s tím někdo něco udělá. A staří signalisté věděli, že když někdo na té straně věže, kudy signály odcházely, použil spojovací tyč k otevření rolet a současně ve stejném okamžiku někdo jiný zatáhl za spojovací tyč na straně, kudy signály přicházely, aby tam rolety zavřel, dostala stavba silný náraz. Z jedné strany do ní někdo jako by strčil a z druhé strany někdo jiný zatáhl, což mohlo mít zhruba stejný efekt, jako když jde oddíl vojáků po chatrném mostě a nezruší krok. Pro jednou dvakrát to nic neznamenalo, pokud se to nedělo opakovaně a často, takže výkyvy nabyly nebezpečné úrovně. Ale jak často se to mohlo stát?

Stalo se to pokaždé, když na vaši věž dorazil Datel. A bylo to jako nemoc, která útočí jen na všechny slabé a nemocné. Na starou linku by něco takového zaútočit nemohlo, protože stará linka byla plná zkušených kapitánů věží. Ti by byli okamžitě věž uzavřeli a strhli nebezpečnou zprávu z bubnu, jelikož by si byli jisti, že takovou akci ocení i jejich nadřízení. Ti totiž věděli, jak věže fungují, a sami by udělali přesně totéž.

Jenže proti nové lince se Datel použít dal, protože takových kapitánů už tam bylo pomálu. Teď tam lidé dělali, co se jim řeklo, jinak nedostali plat, a když se něco pokazilo, tak to nebyl váš problém. Byla to především vina toho pitomce, který takovou zprávu vůbec přijal. Nikdo se o vás nestaral a na vedení byli samí pitomci.

Nebyla to vaše vina, nikdo vás neposlouchal. Vedení dokonce jednou začalo s anketou Zaměstnanec měsíce, aby ukázalo, jak moc si zaměstnanců považuje. A to bylo všechno. Přesně tak si jich považovalo, a ani o chlup víc.

A dnes vám řekli, abyste měnili kódy tak rychle, jak to jenom jde, a vy jste nechtěli být tím, koho obviní z toho, že zpomalil systém, takže jste sledovali další věž v řadě, až vám začaly slzet oči, a bušili jste do kláves jako stepař tančící na rozpálené střeše.

Věže odpadaly jedna po druhé. Některé shořely potom, co se roletová krabice vyrvala ze závěsů a spadla na podlahu kabiny, přičemž cestou rozlévala hořící olej. V dřevěné krabici dvacet metrů nad zemí jste nemohli bojovat proti požáru, takže vám nezbývalo nic jiného než se chytit záchranného lana, sklouznout dolů a odběhnout do bezpečné vzdálenosti, kde jste mohli dělat jen jedno jediné. V klidu si vychutnat následující divadlo.

Dřív než operátoři zvedli ruce z klávesnic, hořelo čtrnáct věží. A co teď? Dostali příkazy. Linka nesmí, opakujeme, nesmí vyslat žádný jiný signál, dokud nebude odeslána celá tato zpráva. Takže co uděláte?

Vlahoš se probudil a v hlavě mu hořela Velká linka.

Zelená příšera to chtěla provést takhle a pak posbírat kousky, což Vlahoš celkem chápal. Jenže to nešlo. Někde na lince by se rozhodně našel operátor, který by riskoval zaměstnání tím, že by poslal zprávu, která by hlásila dopředu: Pozor! Tohle je zabiják, předávejte pomalu a opatrně! A bude po všem. Zabere jim to pak třeba den nebo dva, dopravit zprávu do Genovy, ale oni mají celé týdny času. A pak se najde někdo jiný, stejně chytrý, a ten porovná zprávu s tím, co bylo odesláno z první věže. A Pozlátko se z toho zase vyhrabe… ne, on z toho vyskočí jako čertík ze škatulky. S tou zprávou si někdo hrál, řekne a bude mít pravdu. Ne, tady musí být nějaká jiná možnost.

Muži ze Zelené příšery měli něco za lubem. Odpověď byla ve změně zprávy, ale muselo by se to provést správným způsobem.

Vlahoš otevřel oči. Seděl u svého psacího stolu a hlavu měl položenou na stolní desce. Někdo mu pod ni vsunul polštářek.

Kdy vůbec naposled spal ve slušné posteli? Aha, ano, to bylo tu noc, kdy ho chytil pan Pumpa. Strávil několik hodin v hostinci, v pronajaté posteli, jejíž matrace se ani nehýbala, ani nebyla plná kamení. Jaké blaho!

Teď mu před očima proběhla jeho nejnovější minulost. Zasténal.

„Dobré ráno, pane Rosrete,“ ozval se z rohu hlas pana Pumpy.

„Vaše břitva je nabroušená a voda v konvici vře. Jsem si jistý, že šálek čaje už je na cestě.“

„Kolik je hodin?“

„Poledne, pane Rosrete. Vrátil jste se těsně před svítáním,“ dodal golem káravě.

Vlahoš znovu zasténal. Šest hodin do počátku závodu. A holubů, kteří se pak budou moci vrátit domů, bude tolik, že to bude vypadat jako zatmění slunce.

„Všude panuje velké napětí a vzrušení,“ hlásil golem, zatímco se Vlahoš holil. „Bylo dohodnuto, že startovní čára bude na náměstí Náhlého osvícení.“

Vlahoš se díval na svůj odraz v zrcadle a skoro ho neposlouchal.

Vždycky automaticky zvedal sázky. Nikdy neslibujte, že dokážete možné. Možné může dokázat každý. Měli byste slibovat, že vykonáte nemožné, protože nemožné je někdy možné, když dokážete najít ten správný způsob. Pokud se to podaří, tak posunete hranice možného.

No a když neuspějete… pak to bylo nemožné.

Jenže tentokrát zašel příliš daleko. Oh, nebyla by to zase tak velká ostuda, připustit, že dostavník tažený koňmi nemůže urazit šestnáct set kilometrů v hodině, ale Pozlátko by toho patřičně využil a poštovní úřad by i nadále zůstal malou zastaralou věcičkou, něčím, co dávno vyšlo z módy a není schopno konkurence. A Pozlátko už by našel nějakou cestičku, jak si Velkou linku ponechat i nadále, okrádal by ji ještě více a jeho chamtivost by dál zabíjela lidi…

„Není vám něco, pane Rosrete?“ ozval se mu za zády golemův hlas.

Vlahoš se zadíval do vlastních očí a na to, co poblikávalo v jejich hlubinách.

No nazdar.

„Právě jste se pořezal, pane Rosrete,“ upozorňoval ho pan Pumpa.

„Pane Rosrete?“

Jsi tak ostrý, že jsi sám sebe pořezal, pomyslel si Vlahoš. Ale to byla až ta druhá myšlenka, která se jen náhodou protlačila kolem té velké, zlé a temné, která se teď začala v zrcadle rozvíjet.

No nazdar. Tohle je plán, který bude fungovat, pomyslel si Vlahoš. Je jednoduchý a vražedný jako břitva. Jenže něco takového může napadnout jen naprosto bezcharakterního člověka.

Takže v tomhle žádná potíž není.

Já vás zabiju, pane Pozlátko. Zabijú vás zvláštním způsobem, způsobem vychytralých podvodníků a lhářů. Vezmu vám všechno, s výjimkou vašeho života. Seberu vám peníze, pověst i vaše přátele.

Budu kolem vás spřádat slova tak dlouho, dokud kolem vás nevytvoří pevný kokon. Nenechám vám nic, dokonce ani naději ne…

Pečlivě a opatrně dokončil holení a setřel si z brady zbytek mýdlové pěny. Naštěstí ani příliš nekrvácel.

„Myslím, že by mi udělala dobře nějaká pořádná snídaně, pane Pumpo,“ prohlásil. „A pak musím udělat několik věcí. A mohl byste mi mezitím najít koště? Myslím takové to pravé, vázané z březových větévek? A pak namalujte na jeho držadlo nějaké zlaté hvězdičky, ano?“

Když Vlahoš sešel dolů, byly provizorní přepážky přeplněny a zbytky haly hlučely hlasy početného davu. Ve chvíli, kdy se objevil, se prostorem nejprve rozhostilo bezdeché ticho, ale pak se rozezněl jásot mnoha hrdel. Kýval a kynul na všechny strany a okamžitě se ocitl ve středu chumlu lidí, kteří na něho mávali obálkami. Snažil se, seč mohl, aby je podepsal všechny.

„Spousta mimořádné pošty pro Genovu, pane!“ volal nadšeným hlasem pan Grešle prodírající se davem. „V životě jsem podobný den nezažil, pane, nikdy!“

„Tak to je fakt skvělé, jsem z toho celý pryč,“ zamumlal Vlahoš.

„A taky se sešla pěkná hromada pošty pro bohy!“ pokračoval Grešle.

„Tak to rád slyším, pane Grešle,“ přikyvoval Vlahoš.

„Dostali jsme první stolatské známky, pane!“ hlásil Slavoj a mával nad hlavou několika pestrobarevnými archy. „První archy se doslova hemží chybotisky!“

„Tak to ti opravdu přeju,“ usmál se na něj Vlahoš. „Ale teď budeš muset jít a připravit několik věcí.“

„Aha! Samozřejmě!“ prohlásil pan Grešle a mazaně na něj zamrkal. „,Nějaké ty věcičky’, co? Přesně jak říkáte, pane. Ustupte prosím, jde poštmistr!“

Grešle návštěvníky více méně odstrkoval z cesty a tak dostal Vlahoše na čerstvý vzduch. Chvíli to trvalo, protože se Vlahoš snažil vyhýbat lidem, kteří mu podávali děti k políbení, chtěli ho poplácat po ramenou nebo si utrhnout pro štěstí alespoň kousek jeho oblečení.

Pak se držel ve vedlejších uličkách a našel si jakousi malou hospůdku, kde dělali klasické snídaně na vidličku, šunku s vejci, topinky, máslo, džem a tak dále, a doufal, že vydatná snídaně alespoň zčásti nahradí nedostatek spánku.

Všechno se mu to nějak vymykalo z rukou. Lidé vyvěšovali vlajky a slavnostní výzdobu a na náměstí Náhlého osvícení začali stavět stánky a atrakce. Ulicemi se sunul obrovský pohyblivý proud, tvořený pouličními obyvateli Ankh-Morporku, ale dnes večer se stáhne na náměstí, kde vytvoří dav a tomu lze prodávat věci.

Nakonec sebral veškerou odvahu a vydal se do Společnosti pro podporu golemů. Bylo zavřeno. Na husté graffiti pokrývající prkny zatlučené okno přibyla další vrstva. Jeden z nápisů, napsaný tužkou zhruba ve výši kolen, tvrdil: Golmové sou ze sraček! Bylo hezké vidět, že jsou stále udržovány tradice úzkoprsého tvaristického fanatismu, který není jen hloupý, ale bohužel i zlý.

Hlavou mu divoce zavířily vzpomínky. U Dollyiných sester, bydlí s tetičkou. Zmínila někdy tetiččino jméno?

Rozeběhl se tím směrem.

Dollyiny sestry bývaly kdysi vesničkou, ale město ji už před mnoha a mnoha lety pohltilo. Nejdřív ležela na městském okraji, dnes už blíž k jeho středu než k okraji. Místní obyvatelé se ovšem stále ještě považovali za komunitu, která k městu nepatří. Měli své vlastní zvyky, obřady a svátky: Pondělí psího hovínka, Všechny jehly auf! – a hovořili tak svérázným slangem, že zněl spíše jako jiný jazyk. Něco takového Vlahoš ani netušil. Prodíral se úzkými uličkami, zoufale se rozhlížel na všechny strany a hledal – co? Sloup černého kouře?

Ale to vlastně nebyl tak špatný nápad…

K domu dorazil o pět minut později. Zabušil na dveře a k jeho nesmírné úlevě mu otevřela právě ona.

„Jak?“

„Trafika. Málokterá žena ve městě je zvyklá dát si za den svých padesát šedesát.“

„No… a co chcete, pane Chytrý?“

„Když mi pomůžete, dokážu Pozlátka obrat o všechno, co má a nakradl,“ řekl Vlahoš. „Pomozte mi. Prosím! Přísahám na svou čest, jako naprosto nedůvěryhodný člověk!“

Tahle slova na její tváři konečně vyvolala kratičký úsměv, který však byl vzápětí nahrazen na okamžik zapomenutým výrazem hluboké nedůvěry a hlubokého podezření. Pak se v ní začal odehrávat nějaký vnitřní boj.

„Pojďte raději do salonu,“ řekla nakonec a otevřela dveře dokořán.

Místnost byla malá, temná a přeplněná úctyhodností. Vlahoš si sedl na okraj jedné židle a snažil se nic nepokazit a současně se pokoušel zachytit zvuk ženských hlasů, rozmlouvajících v místnosti až na druhém konci dlouhé chodby. Pak dovnitř vklouzla slečna Srdénková a zavřela za sebou dveře.

„Doufám, že to vašim příbuzným nevadí,“ ozval se Vlahoš. „Já –“

„Řekla jsem jim, že spolu chodíme. Na to salony jsou ne? Ty slzy štěstí a radosti v očích mé matky stálo za to vidět. Tak, co chcete?“

„Vyprávějte mi o svém otci,“ požádal Vlahoš. „Musím se dozvědět, jak ho připravili o Společnost. Nemáte náhodou nějaké jeho papíry?“

„To by vám nijak nepomohlo. Díval se na nejeden právník, a ten došel k názoru, že postavit na nich případ je téměř nemožné –“

„Mám v úmyslu se obrátit na nejvyšší soud,“ odpověděl jí Vlahoš.

„Víte, já tím myslím, že nemůžeme dokázat spoustu věcí… ne dokázat –“ protestovala slečna Srdénková.

„To ani nemusím,“ odpověděl Vlahoš.

„Ten právník říkal, že by to zabralo měsíce a měsíce práce než –“ pokračovala, pevně rozhodnutá najít nějakou výmluvu.

„Přinutím za to zaplatit někoho jiného,“ pokračoval Vlahoš.

„Máte jeho záznamy? Účetní knihy? Něco takového?“

„Co chcete dělat?“ dotazovala se slečna Srdénková.

„Myslím, že bude lepší, když o tom nebudete nic vědět. Vážně. Vím, co dělám, Bodlinko. Ale vy byste to vědět neměla.“

„No, je tady velká krabice nějakých papírů,“ připustila slečna Srdénková nejistě. „Myslím, že bych ji tady mohla… na chvilku odložit, než se dám trochu do pořádku…“

„Výborně.“

„Jenže jak mám vědět, že vám můžu věřit?“

„V tomhle? Bohové, jistěže ne! Váš otec věřil Pozlátkovi a podívejte, jak to dopadlo! Kdybych byl vámi, tak bych mi nevěřil. Ale kdybych byl mnou, tak ano.“

„Legrační na tom všem je, že vám věřím tím víc, čím víc mě ujišťujete o tom, jak jste nedůvěryhodný,“ prohlásila slečna Srdénková.

Vlahoš si povzdechl. „Ano, já vím, Bodlinko. Hrozné, že? Ale takoví už lidé jsou. Mohla byste, prosím, donést tu krabici?“

Udělala to se zamyšleným výrazem.

Zabralo to celé odpoledne a ani potom si nebyl Vlahoš tak docela jistý, ale stačil si naplnit poznámkami malý kapesní notýsek. Bylo to jako hledat piraně v řece hustě zarostlé chaluhami. Na dně ležely hromady kostí. Jenže i když jste měli dojem, že jste támhle nebo támhle zahlédli stříbřitý záblesk, nikdy jste si nebyli jistí, že to byla ryba. Jediný způsob, jak to zjistit, bylo vrhnout se do řeky.

V půl páté praskalo náměstí Náhlého osvícení ve švech.

Úžasné na zlatých šatech a zlaté okřídlené čepici bylo to, že když si je Vlahoš sundal, přestal prakticky existovat. Byl jen nepopsatelná postava v nevýrazném oblečení a tváří, o níž jste si mohli maximálně pomyslet, že už jste ji nejspíše někde viděli.

Procházel mezi lidmi a mířil k poštovnímu úřadu. Nikdo si ho nevšímal, nikdo se za ním neohlížel, natož aby se na něj podíval dvakrát. Většině lidí nestál ani za to, aby se na něj podívali jednou.

Až do dnešního dne si vlastně ani neuvědomil, jak strašně je sám.

Vždycky byl sám. Byl to jediný způsob, jak si být jistý.

Potíž byla v tom, že mu zlatý oblek chyběl. Všechno byla jen taková hra, vážně. Ale Muž ve zlatém obleku, to byla opravdu dobrá postava. Nechtěl být osobou, na niž se snadno zapomene, někým, kdo byl jen o jediný stupínek výš než jeho stín. A pod okřídlenou čepicí dokázal vymyslet zázraky, nebo alespoň dokázal dát lidem víru, že tam dělá zázraky, což je skoro stejně dobré.

Tak či tak bylo jasné, že teď musí nejpozději během jedné či dvou hodin nějaký zázrak vykonat.

No dobrá…

Obešel poštovní úřad a právě se chystal vklouznout tam zadním vchodem, když se ze stínů ozvalo: „Hali!“

„Předpokládám, že jste chtěl říct ,Halo!’,“ odpověděl Vlahoš. Ze stínů se vyloupnul Príčetný Alexandr. Na sobě měl starý kabát z oslí kůže, který kdysi nosil ve službě na věži, a na hlavě velkou helmici s rohy.

„S těmi plachtami budeme mít trochu zpoždění –“ začal.

„Na co je ta helma?“ zeptal se Vlahoš.

„To je přestrojení,“ odpověděl Alexandr.

„Velká rohatá helma?“

„Jasně. Jsem v ní tak nápadnej, že nikoho ani ve snu nenapadne, že se pokouším projít nepovšimnutej, a tak si mě prostě nebude všímat.“

„Tak na něco takového může přijít opravdu jen velmi chytrý člověk,“ ohodnotil jeho odpověď Vlahoš opatrně. „Co se děje?“

„Potřebujeme víc času,“ sdělil mu Alexandr.

„Cože? Závod začíná v šest!“

„To ještě nebude dost tma. Nemůžeme zvednout plachty dřív než v půl sedmý. Kdybysme do té doby vystrčili hlavu nad parapet, někdo by si nás mohl všimnout.“

„A kdo tak asi? Vždyť ostatní věže jsou tak daleko!“

„Jenže lidi na cestě ne,“ odpověděl mu Alexandr.

„Inanumnigre!“[24] ulevil si Vlahoš jako vzdělanec. Na cestu zapomněl. Později by skutečně stačilo, kdyby se někdo zmínil, že u staré mágské věže zahlédl nějaké lidi…

„Poslouchejte, máme to všechno připravené, jen zvednout,“ pokračoval Alexandr s pohledem upřeným na Vlahošovu tvář. „Když jsme tam nahoře, dokážeme pracovat fakticky rychle. Potřebujeme akorát půlhodinku tmy, možná nějakejch pětatřicet minut.“

Vlahoš si stiskl zuby ret. „Dobrá, to snad dokážu. Teď se tam vraťte a pomozte jim. Nezačínejte, dokud nedorazím, jasné? Věřte mi!“

Že já toho ale namluvím a naslibuju, pomyslel si, když se muž spěšně vzdálil. Doufám jenom, že mi můžou fakticky věřit.

Vrátil se do své kanceláře. Zlatý oblek visel na svém ramínku.

Oblékl se. Bylo třeba udělat práci. Byla nudná, ale udělat se musela.

Proto ji udělal.

V půl šesté zapraštěly parkety a do místnosti vešel pan Pumpa, který za sebou táhl koště.

„Už brzo nastane čas závodu, pane Rosrete,“ řekl.

„Musím ještě dokončit několik drobností,“ odpověděl mu Vlahoš.

„Mám tady dopisy od stavitelů a architektů a tady dokonce někdo chce, abych mu odstranil bradavice… vážně musím udělat alespoň kousek toho nudného papírování, pane Pumpo.“

Igor seděl v soukromí Pozlátkovy kuchyně a opatrně psal vzkaz.

Byly tady jisté drobnosti, které se nesměly zanedbat. Nemůžete se odněkud odplížit uprostřed noci jako zloděj. Poklidíte, ujistíte se, že je spíže dostatečně zásobená, umyjete nádobí a z malé pokladničky si vezmete přesně to, co vám dluží.

Každopádně škoda. Bylo to opravdu skvělé místo. Pozlátko ho příliš nekontroloval, protože od něj ani mnoho práce nečekal, a Igor s potěšením terorizoval ostatní služebnictvo. Tedy většinu z nich.

„Je to tak smutné, že odcházíte,“ říkala právě paní Zářhořová, kuchařka, a osušovala si oči cípem zástěry.

„Bhohužel se nedhá nic dhělat, bhaní Zhářžhořová,“ odpovídal jí Igor. „Bhudu vhážně moc bhostrádat vhaše bhifteky a lhedvinkový bhuding, to mi věhřte. Mháloco bhotěší mhoje shrdce jako dháma, ktherá dhokáže vhykouzlit thakové mhlsky ze zhbytků!“

„Tohle jsem vám upletla, pane Igore,“ zaupejpala se kuchařka a stydlivě mu podávala malý měkký balíček. Igor jej opatrně otevřel a rozložil červeno-bíle pruhovanou balaklavu.[25]

„Napadlo mě, že tohle udrží vaše spojovací šrouby v teple,“ řekla paní Zářhořová s ruměncem.

Igorem na okamžik zazmítala směsice rozporuplných emocí.

Kuchařku měl rád a respektoval ji. Ještě nikdy v životě nepotkal ženu, která by s takovou zručností ovládala nože ostré jako břitva.

Někdy je prostě nutné zapomenout i kód Igorů.

„Bhaní Zhářhořhová, řhíkala jste jhednou, že mháte shestru v Quihrmu?“ řekl.

„Ano, to mám, pane Igore.“

„Tak theď nhastal nhejlebhší chas, abhyste se shebrala a rhozjela se ji nhavšívit,“ řekl Igor pevně. „Nebhtejte se mě bhroč. Na shledhanou, dhrahá bhaní Záhřhořhová. Nhavždy bhudu v shrdci nhosit vhaše jhátra!“

„Když okamžitě odejdete, pane Rosrete,“ zaduněl hlas pana Pumpy ze zšeřelého rohu, „ještě stihnete začátek závodu.“

„Tohle je práce ve veřejném zájmu, pane Pumpo,“ odpověděl mu Vlahoš stroze a pustil se do čtení dalšího dopisu. „Snažím se jen věnovat svou pozornost a trochu času svým povinnostem.“

„Rozumím, pane Rosrete.“

Tak pokračoval, až bylo deset minut po celé, protože mu bude trvat pět minut, než ledabylým krokem dorazí na náměstí. Vzápětí tedy vyrazil a něčím, co bylo slušnou kombinací elegantního kroku a ledabylého klácení, s golemem kousek za zády, opustil budovu pošty.

Dav na náměstí se při jeho příchodu rozestoupil, ozvaly se výkřiky na uvítanou a pak také smích, když si lidé všimli koštěte, které nesl přes rameno. Bylo pomalováno zlatými hvězdičkami, a proto to muselo být koště magické. Na základě podobných, všeobecně rozšířených přesvědčení se dá vydělat bohatství.

Najdi dámu, najdi dámu… byla to, svým způsobem, věda.

Samozřejmě, že hodně pomáhalo, když vás zaškolil nějaký profesionální hráč a naučil vás držet tři karty ve volném balíčku a pouštět je nezávisle na jejich pořadí, v tom bylo celé tajemství.

Vlahoš se to naučil a patřil v tom ke špičce, ale netrvalo dlouho a Vlahoše přestaly tyhle mechanické triky bavit, zdály se mu poněkud pod jeho úroveň. Byly tady přece jiné způsoby, jak zavést myšlení se taky říká katovka, což je v Igorově případě jemně pikantní. protivníka nesprávným směrem, jak rozptýlit pozornost, rozčílit a vyvést z míry. Vztek byl vždycky dobrý. Rozčilení a vzteklí dělají chyby.

Ve středu náměstí byl volný prostor, v němž stál poštovní dostavník, z jehož kozlíku se pyšně rozhlížel Jakub Olověná trubka.

Koně se jen jen leskli, postroje a kovové součástky dostavníku zářily.

Skupinka osob kolem vozu ovšem zářila podstatně méně, spíše vůbec ne.

Bylo tam několik lidí od Společnosti Velké linky, několik mágů a samozřejmě ikonograf Otto Shrecklich. Ti se teď otáčeli a vítali Vlahoše s výrazy ve škále od výrazně úlevného k těžce podezřívavému.

„Uvažovali jsme o diskvalifikaci, pane Rosrete,“ prohlásil Výsměšek s velmi strohým výrazem.

Vlahoš podal koště panu Pumpovi. „Velmi se omlouvám, arcikancéři,“ řekl. „Kontroloval jsem nějaké nové návrhy známek a úplně jsem zratil pojem o čase. Oh, dobrý večer, profesore Pelei.“

Profesor Morbidní bibliomancie na něj vrhl široký úsměv, pozvedl velkou zavařovací sklenici a dodal: „A profesor Struma. Ten starý brach je čilý jako chroust a chtěl vidět, kvůli čemu je všechno to pozdvižení.“

„A tohle je pan Poník z Velké linky,“ představoval Výsměšek.

Vlahoš si s technikem potřásl rukou. „Pan Pozlátko s vámi není?“ zajímal se.

„On… ehm… on se dívá ze svého kočáru,“ odpověděl pan Poník a vrhl na Vlahoše nervózní pohled.

„Dobrá. Protože jste tady oba, pan Rozšafín Ctibum vám každému předá kopii zprávy,“ vyrazil arcikancléř rovnou k věci. „Pane Ctibume?“

Byly předány dva balíčky. Vlahoš rozbalil ten svůj a vybuchl smíchem.

„Ale vždyť je to kniha!“ nechápal pan Poník. „Bude trvat celou noc, než ji převedeme do kódu! A jsou v ní tabulky a grafy!“

Dobrá, tak začneme, pomyslel si Vlahoš a jeho ruka vyletěla jako kobra. Vytrhl knihu užaslému Poníkovi, rychleji projel palcem, pak uchopil hrst listů a za hlasitého heknutí davu je vytrhnul.

„Tak prosím, pane,“ prohlásil a podal listy užaslému Poníkovi.

„Tady máte svou zprávu! Strany 79 až 128. My doručíme zbytek knihy a vaše stránky tam může příjemce později vložit, pokud vůbec dorazí!“ Uvědomoval si, že na něj profesor Pele upírá ošklivý pohled, a dodal: „Jsem si jist, že se to dá opravit naprosto dokonale!“

Bylo to hloupé gesto, ale bylo teatrální a nepřehlédnutelné a legrační i kruté, a kdyby Vlahoš nevěděl, jak si získat pozornost davu, nevěděl by nic. Pan Poník ustoupil a v ruce svíral vytržené stránky.

„Já jsem nemyslel, že –“ začal, ale Vlahoš ho krátce přerušil.

„Konec konců, my máme na takovou malou knížečku pořádně velký vůz.“

„Je to v tom, že ty obrázky potřebují na zakódování hodně času –“ protestoval pan Poník. Na něco takového nebyl zvyklý. Šroubky ani kovové součástky vám neodmlouvají.

Vlahoš na tváři vykouzlil výraz upřímné účasti. „Ano, zdá se, že je to nefér,“ přikývl. Obrátil se k Rozšafínu Ctibumovi. „Vy si nemýlíte, že je to nefér, pane Ctibume?“

Zdálo se, že je mág zmaten. „Ale jakmile to zakódují, bude jim trvat jen pár hodin, než to odvysílají do Genovy!“

„To je všechno sice pravda,“ přikyvoval Vlahoš. „Jenže my nechceme, aby pak někdo řekl, že jsme něčeho takového využili ve svůj prospěch. Slez dolů, Jakube,“ zavolal na vozku. „Dáme Velké lince náskok.“ Obrátil se k Ctibumovi a panu Poníkovi s výrazem nevinné nerozhodnosti. „Bude hodina stačit, gentlemani?“

Dav doslova explodoval. Bohové, tedy v tomhle jsem opravdu dobrý, pomyslel si Vlahoš. Přál bych si, aby tahle chvíle trvala věčně…

„Pane Rosrete!“ zavolal na něj nějaký hlas. Vlahoš rychle přeletěl pohledem okolní tváře a objevil volající.

„To se nám tady snažíte vážně říci, že počkáte, až si Velká linka připraví svou depeši?“ volala. Smála se při tom.

„Jistě,“ přikývl Vlahoš a uchopil se za klopy svého zářícího obleku. „My, lidé na poštovním úřadě, máme smysl pro fér plej. A mimochodem, mohl bych tuto příležitost využít a informovat vás o naší nové známce Zelné zelené?“

„Myslím, že zacházíte příliš daleko, pane Rosrete.“

„To je pravda, daleko, celou cestu až do Genovy, milá dámo! Zmínil jsem se už o tom, že lep na reverzu je aromatizován zelnou silicí?“

Teď už by Vlahoš nedokázal přestat ani za velké peníze. Tohle byly chvíle, kdy jeho duše žila, tančila na hřbetě laviny, svět za ním se obracel naruby, vnucoval se lidem do uší a měnil jejich názory a myšlení. Kvůli tomuhle nabízel skleněné brilanty, nechával pod svými prsty poletovat karty ve hře Najdi dámu, stával s úsměvem před úředníky, kteří pečlivě prohlíželi padělané směnky a poukázky.

To byl ten pocit, po němž prahnul, syrové, divoké vzrušení vsunout obálku do –

Jako žralok potěrem se začal davem prodírat Nadosah Pozlátko.

Obdařil Vlahoše promyšleně neutrálním pohledem a obrátil se k panu Poníkovi.

„Je tady nějaký problém, pánové?“ řekl. „Připozdívá se.“

V nastalém tichu, přerušovaném jen pochechtáváním lidí v zástupu, se mu pan Poník, který už tomu sám přestával rozumět, pokusil vysvětlit, co se děje.

„Aha, už chápu,“ přikývl Pozlátko. „Vy prostě máte radost z toho, když si z nás můžete dělat legraci, je to tak, pane Rosrete? Pak mi dovolte, abych tady veřejně prohlásil, že Společnost Velké linky vám nebude mít nikterak za zlé, když vyjedete ihned. Myslím, že tím vám můžeme ušetřit několik hodin, hm?“

„To jistě,“ souhlasil Vlahoš. „Když se budete cítit lépe?“

„To rozhodně budu,“ přikývl Pozlátko vážně. „Bude nejlepší, když budete co nejdále odsud.“

Vlahoš ten tón zachytil, protože jej čekal. Pozlátko se choval jako logický a moudře vystupující politik, ale jeho oči se podobaly olověným kuličkám a v hlase zaznívaly vražedné akordy. Pak Pozlátko řekl: „Je pan Grešle v pořádku, pane Rosrete? Velmi jsem ho litoval, když jsem se doslechl o tom útoku.“

„Útok, pane Pozlátko? Zasáhl ho padající trám,“ odpověděl Vlahoš. A ta otázka vám nedává naději na mé milosrdenství, ani v nejmenším ne, pomyslel si.

„Skutečně? No, pak mě špatně informovali,“ odpověděl Pozlátko.

„Příště si dám pozor, abych neposlouchal obyčejné klepy.“

„Předám od vás panu Grešlemu přání všeho nejlepšího,“ usmál se Vlahoš.

Pozlátko pozvedl klobouk. „Na shledanou, pane Rosrete. Přeju vám hodně štěstí ve vašem odvážném pokusu. Na cestě prý se potulují nějací nebezpeční lidé.“

Vlahoš pozvedl svou čepici a řekl: „Ty mám v plánu nechat co nejrychleji daleko za sebou, pane Pozlátko.“

Tak, pomyslel si. Řekli jsme si všechno a ta hezká dívka z novin si myslí, jací jsme dobří chlapíci, skoro přátelé, nebo v nejhorším obchodní konkurenti, kteří jsou až škrobeně zdvořilí jeden k druhému. Tak teď jim trochu pokazíme náladu.

„Na shledanou, dámy a pánové,“ zvolal. „Pane Pumpo, byl byste tak laskav a naložil mi to koště do kočáru?“

„Koště?“ zvedl prudce hlavu Pozlátko. „Támhle to koště? S těmi hvězdičkami? Vy si s sebou berete létající koště?“

„Jistě,“ přikývl Vlahoš. „Bude se hodit, kdybychom měli poruchu.“

„Já protestuji, arcikancléři!“ zvolal Pozlátko a otočil se k mágům.

„Ten muž má v úmyslu do Genovy doletět!“

„Nic takového v úmyslu nemám!“ odmítl jeho nařčení Vlahoš.

„Tohle nařčení zásadně odmítám!“

„Tak proto se chováte tak sebevědomě?“ zavrčel Pozlátko. A svá slova doprovodil úšklebkem. Byl to nezastíraný zlý škleb, malý náznak první vlasové prasklinky.

Koště dokázalo letět tak rychle, že vám odpor vzduchu utrhl uši.

Stačilo by, aby se porouchalo jen několik věží, a bohové vědí, že se poruchy objevovaly neustále, a koště by pravděpodobně dorazilo do Genovy dříve než zpráva. Hlavně proto, že mohlo letět přímo vzdušnou čarou a nemuselo se držet dlouhé klikaté cesty, po níž musel jet dostavník a které se prakticky držela i semaforová linka.

Velká linka by dopadla špatně a člověk na koštěti ještě hůře. Ve chvíli, kdy by dorazil do Genovy, byl by asi mrtev, protože by umrzl k smrti, ale to nic nemění na skutečnosti, že koště dokázalo urazit cestu z Ankh-Morporku do Genovy za jeden den. A to by mohlo v tomto případě stačit.

Pozlátková tvář se změnila v masku zlomyslné radosti. Konečně věděl, co má Vlahoš v plánu.

Karta sem, karta tam, sem dáma, tam dáma, ruka rychlejší oka…

Tohle bylo jádro každého švindlu nebo podvodu. Udržujte kavku v nejistotě, a pokud si je něčím jistý, musí si být jistý něčím, co vůbec není pravda.

„Já trvám na tom, že dostavník nesmí vézt žádné koště!“ obrátil se Pozlátko k arcikancléři, což bylo, velmi slabě vyjádřeno, dosti netaktické. U mágů na ničem netrváte, mágy můžete maximálně uctivě požádat. „Pokud pan Rosret nevěří svému vybavení, pak ať to přizná tady a hned!“ pokračoval Pozlátko.

„Musíme putovat po dost nebezpečných cestách,“ zvážněl Vlahoš.

„Koště by pro nás mohlo být životně důležité.“

„Bohužel, jsem nucen souhlasit s tímto… gentlemanem,“ zabručel Výsměšek se špatně skrývanou nechutí. „Ono by to opravdu nebudilo dobrý dojem, pane Rosrete.“

Vlahoš rozhodil ruce. „Jak si přejete, pane, to je pochopitelné. Je to těžká rána. Ale v tom případě bych rád požádal o spravedlivé vyrovnání tohoto hendikepu!“

„Co tím myslíte?“ podíval se na něj mág.

„V každé věži je ustájen kůň, kterého má obsluha použít, pokud dojde k poruše,“ řekl Vlahoš.

„To je obvyklá praxe!“ vyštěkl Pozlátko.

„Jen v horách,“ odbyl ho chladně Vlahoš, „a to ještě u těch věží, které stojí na velmi osamocených nebo špatně přístupných místech.

Ale dnes, myslím, je jeden kůň v každé věži. To je prakticky Poník expres, arcikancléři, pan Poník promine. Klidně by mohli porazit náš kočár a nemuseli by vyslat jedinou kódovou značku.“

„Doufám, že tím nechcete naznačit, že bychom odvezli naši zprávu na koních!“ nadul se Pozlátko.

„Vy jste naznačoval, že já poletím,“ odpověděl Vlahoš. „Jestliže pan Pozlátko nevěří svému vybavení, pane arcikancléři, pak ať to přizná tady a hned.“

Na Pozlátkově tváři se usadil temný mrak. Teď už byl více než jen popuzený. Teď plaval v chladných, čirých vodách niterné zuřivosti.

„Tak se dohodněme, že to není soutěž košťat proti koním,“ řekl Vlahoš. „Je to dostavník proti signalizačním věžím. Když se poláme dostavník, my ho spravíme. Když se porouchá věž, spravíte ji.“

„No, přiznávám, že to se mi zdá poctivé,“ přikývl arcikancléř. „S tím souhlasím. Je rozhodnuto. Ale rád bych si vzal pana Rosreta na slovíčko stranou, abych ho varoval.“

Arcikancléř vzal Vlahoše kolem ramen a odvedl ho za dostavník.

Pak se sklonil, až byly jejich tváře sotva několik centimetrů od sebe.

„Jistě si uvědomujete, že když namalujete pár zlatých hvězdiček na docela obyčejné koště, rozhodně to neznamená, že bude létat?“ řekl.

Vlahoš se zadíval do světlemodrých očí, tak nevinných jako oči dítěte, a zvláště pak jako oči dítěte, které se ze všech sil snaží vypadat nevinně.

„U všech bohů, a opravdu nebude?“

Mág mu poklepal na rameno. „No, tak nějak cítím, že bude nejlepší, když necháme věci, jak jsou,“ prohlásil se šťastným úsměvem.

Když se vrátili, Pozlátko se na Vlahoše usmál.

To už bylo víc, než čemu dokázal Vlahoš odolat. Zvedněme sázky.

Vždycky přitlač na své štěstí, protože nikdo jiný to za tebe neudělá.

„Co takhle malá osobní sázka, pane Pozlátko?“ nadhodil. „Jen aby to bylo… zajímavější?“

„No ale tohle, pane Rosrete, myslíte, že bohové podporují hráče?“ potřásl hlavou Pozlátko a krátce se zasmál.

„A co jiného je život než jedna jediná velká lotérie, pane Pozlátko?“ uvažoval nahlas Vlahoš. „Co takhle… řekněme… sto tisíc tolarů?“

Tím všemu nasadil korunu. To byla ta příslovečná poslední kapka.

Viděl, že se v Nadosahu Pozlátkoví něco zlomilo.

„Sto tisíc tolarů? A kdepak byste vzal takové peníze, pane Rosrete?“

„Oh, nějak je prostě dám dohromady, pane Pozlátko, ale to o mně každý ví, že?“ zvolal k všeobecnému pobavení. Pak vrhl na předsedu Velké linky svůj nejdrzejší úsměv. „Ale kde byste vlastně vy vzal sto tisíc tolarů, že?“

„Pch! Přijímám tu sázku. Uvidíme, kdo se bude smát zítra!“ prohlásil Pozlátko bez oklik.

„Budu se na to těšit,“ přikývl Vlahoš.

„Tak a teď tě mám v hrsti, pomyslel si. V hrsti! Zuříš. Děláš chybná rozhodnutí. Už jdeš po prkně. Vylezl na kozlík dostavníku a obrátil se k davu. „Genová, dámy a pánové! Genová, nebo krach!“

„Někdo krachne určitě!“ ozval se výkřik nějakého chytráka z davu. Vlahoš se uklonil, a když se narovnal, pohlížel přímo do tváře Krasomily Adoráty Srdénkové.

„Vezmete si mě, slečno Srdénková?“ vykřikl.

Davem zahučelo napůl užaslé a napůl nadšené „óch!“ a Sacharóza se otočila tak rychle jako kočka, která ucítila další myš. Jaká škoda, že mají noviny jen jednu titulní stránku!

Slečna Srdénková vyfoukla kroužek kouře. „Ještě ne,“ prohlásila klidně. Její odpověď vyvolala směsici obdivného jásotu na jedné a pohrdlivého pískotu na druhé straně.

Vlahoš zaváhal, svezl se na kozlík vedle vozky a řekl: „Tak práskni do koní, Jakube!“

Jakub několikrát pro efekt zapráskal dlouhým bičem a dostavník se pomalu rozjel jásajícím zástupem, který se neochotně rozestupoval. Vlahoš se obrátil a rozeznal pana Poníka, který se rozhodnými pohyby prodíral směrem k ulici vedoucí na Pahorek. Pak se pohodlně opřel na sedadle a pozoroval, jak kolem něj ve světle kočárových luceren ubíhají ulice.

Možná to mělo na svědomí to zlato, které pronikalo z jeho obleku dovnitř. Cítil, jak ho něco naplňuje, pomalu, jako mlha. Když pohnul rukou, byl si skoro jistý, že za ní vidí ve vzduchu rozmazanou světelnou stopu. Pořád ještě měl dojem, že se vznáší.

„Jakube, vypadám normálně?“ zeptal se svého společníka.

„V tomhle světle toho z vás moc nevidím, pane,“ odpověděl kočí.

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Jen do toho.“

„Proč jste dal těm hajzlům akorát pár prostředních stránek?“

„Ze dvou důvodů, Jakube. Jednak to udělalo dobrý dojem na lidi a ze zástupců Velké linky to udělalo ukňourané děti a jednak je to ten kousek, kde jsou všechny barevné obrázky. Někde jsem slyšel, že to trvá celou věčnost, než se takový obrázek převede do a z kódu.“

„Teda vy jste tak vostrej… že se jednou sám pořežete, pane Rosrete! Hm? A teď rovnou!“

„Žeň ty ďábly, Jakube!“

„Ohó, jen se nebojte, pane, já vím, jak na ně a jak z nich vyrazit to nejlepší, to se vsaďte! Vijééé!“ Bič znovu ostře zapráskal a zvuk okovaných kopyt se odrazil od okolních budov.

„Šestispřeží?“ nadhodil Vlahoš, když dostavník hřměl po široké cestě. „Přesně tak, pane. Rek jsem si, že když už je to takhle, udělám si na tom jméno, pane,“ odpověděl mu vozka.

„Až budeme u té staré magické věže, tak trochu zpomal, já si tam vystoupím. Máš s sebou nějakou ostrahu?“

„Mám čtyři chlapy, pane,“ přikývl Jakub. „Ležej schovaný ve voze. Jsou to chlapi, co mají svou pověst a taky rozhled. Známe se od doby, co jsme eště byli kluci: Jindřich Bufeťák, Kolembij Lebkobor, Ohava Tělkin Uškodil a Józa Sňupal Beznoska. Všechno kámoši, pane, žádný starosti, a už se moc těšej na malou dovolenou v Genově.“

„Jasně, a všichni s sebou máme svý kyblíčky a lopatičky,“ zasípal hluboký hlas z vozu.

„Mám s sebou radši ty čtyři, než bych měl tucet policajtů,“ sdělil Jakub šťastně Vlahošovi. Dostavník skřípěl a drkotal dál a nechával za sebou poslední předměstí. Cesta pod koly se změnila v hrbolatější, ale vůz se zatím celkem spokojeně pohupoval na těžkých a rozměrných pérech.

„Až mě vysadíte, můžeš jim trochu přitáhnout, Jakube. Nemusíš se nijak hnát,“ ozval se po chvilce Vlahoš.

Vlahoš ve světle kočárových svítilen zahlédl, jak po Jakubově tváři přeběhl lstivý výraz.

„Takže teď přijde váš Plán, co, pane?“

„Je to skvělý plán, Jakube!“ přikývl Vlahoš. A já teď musím zajistit, aby nefungoval.

Světla kočáru zmizela a Vlahoš zůstal v ledové temnotě. V dálce tvořil dým z komínů Ankh-morporku temný mrak, který se po okrajích pomalu rozplýval na pozadí hvězd. V krovinách se ozýval podivný šustot a vánek hnal po nekonečných pláních vůni zelí.

Vlahoš zůstal chvíli stát na místě, aby si jeho oči zvykly na noční temnotu. Pak uviděl věž, temný sloup bez jediné hvězdy. Teď už mu stačilo jen si najít cestu krajinou porostlou hustým křovím, plevelem a plnou kořenů a králičích děr –

Vydal zvuk podobný sovímu houkání. Protože nebyl ornitolog, udělal jednoduše pusou „húú, húú“.

Lesík se rozhučel sovím houkáním, které mu zaznělo v odpověď.

Háček byl v tom, že mu to odpovídaly sovy žijící v magické věži, která z vás během dne dokázala udělat blázna. Na sovy to, jak se zdálo, nemělo vliv, snad jen ten, že za houkání vydávaly jakýkoliv zvuk, jejž mohl vyprodukovat kterýkoliv živoucí, nebo dokonce i umírající tvor. Zcela nepochybně se z temnoty ozýval slon, a pak něco, co znělo jako hyena s přízvukem postelového pera.

Když všeobecný halas trochu utichl, zašeptal hlas kousek od něj:

„Výborně, pane Rosrete. To jsem já, Adrian. Chyťte mě za ruku a pospěšme si, než se ostatní zase začnou prát.“

„Prát? A proč?“

„Lezou si na nervy. Cítíte ten provaz? Cítíte ho? Dobrá. Takhle se můžeme pohybovat rychleji. Našli jsme nejlepší cestu a natáhli tohle lano –“

Pospíchali mezi stromy. Člověk se musel dostat opravdu velmi blízko, aby zahlédli světlo, které pronikalo pod poškozenými dveřmi na úpatí věže. Neurčený Adrian připevnil na vnitřní stěny věže několik svých chladných světel. Když stoupali nahoru, povolilo Vlahošovi pod nohou několik kamenů. Nevšímal si toho a vyběhl nahoru po spirálovém schodišti tak rychle, že se nahoře zatočil a málem ztratil rovnováhu.

Nepříčetný Alois ho chytil za rameno. „Kam ten spěch?“ pozdravil ho vesele. „Začínáme za deset minut.“

„Byli bysme připravení už před dvaceti minutama, kdyby někdo neztratil kladivo!“ huhlal nespokojeně Príčetný Alexandr a napínal při tom drát.

„Cože? Dal jsem ho přece do kufru s nářadím, ne?“ odsekl mu Nepříčetný Alois.

„Jenže do přihrádky hasák!“

„No a co?“

„Který príčetný člověk by hledal kladivo v chlívku pro hasák?“

Dole začaly znovu hlučet sovy.

„Poslyšte, to snad není důležité nebo ano? Právě teď?“

„Tenhle člověk,“ prohlásil Príčetný Alexandr a ukázal obviňujícím klíčem, „tenhle člověk je blázen!“

„Rozhodně ne tak bláznivý jako někdo, kdo má šroubky srovnané podle velikosti v zavařovacích sklenicích!“ odsekl Nepříčetný Alexandr.

„Ale to se považuje za normální!“

„Ale každý ví, že prehrabávaní se ve věcech je polovina celé legrace! Kromě toho –“

„Jsme hotoví,“ řekl Neurčený Adrian.

Vlahoš zvedl hlavu. Signální věž Zelené příšery se zvedla k nočnímu nebi a tyčila se tam stejně jako na střeše poštovního úřadu.

Na straně k městu se za ní zvedala další, o něco vyšší konstrukce ve tvaru písmene „H“, podobná trochu lodnímu stožáru. Ta podobnost byla vyvolána především drátěnými výztužemi, které ji zajišťovaly.

Bylo slyšet, jak ve slabém větru tiše rezonují.

„Musel jste někoho pěkně namíchnout,“ pokračoval Adrian, zatímco ostatní dva se poněkud uklidnili. „Před dvaceti minutami byla odeslána depeše. Posílal ji osobně Pozlátko. Říká se v ní, že hlavní zpráva bude předávána ve dvojitém provedení, všichni musí věnovat maximální péči jejímu přesnému reprodukování, v průběhu vysílání se nesmí vyslat žádná jiná zpráva, a to do chvíle, kdy k tomu dá Pozlátko pokyn, a že vyhodí posádku každé věže, která jeho nařízení přesně nedodrží.“

„No, tak na tom vidíte, jak demokratická Velká linka je,“ řekl Vlahoš.

Neurčený Adrian a Nepříčetný Alexandr přešli ke konstrukci a začali odmotávat z úvazníků jakési provazy.

No, dobrá, pomyslel si Vlahoš, takže teď do toho…

„V plánu došlo jen k jedné změně,“ řekl a zhluboka se nadechl.

„Nepošleme Datla.“

„Jak to myslíte?“ podíval se na něj Adrian a upustil svůj provaz.

„Vždyť to byl celý plán!“

„Zničím linku,“ řekl Vlahoš.

„Jasně, takový byl přece náš plán,“ přikyvoval Alois. „Pozlátko je v tom tak, jako kdyby si napsal na zadek kalhot .Nakopněte mě!’.

Podívejte, linka se už rozpadá, a to svou vlastní vinou! Byl to především pokus. Můžeme ji vybudovat novou, rychlejší a lepší!“

„Jak?“ opáčil Vlahoš. „Kde na to vezmete peníze? Vím, jak Společnost zničit tak, aby věže zůstaly stát. Ukradli je Srdénkovi a jeho partnerům. Můžu jim je vrátit! Jenže jediný způsob, jak vybudovat lepší linku věží, je nechat stát ty staré. Linka musí vydělávat!“

„Něco takového by řekl Pozlátko!“ vyštěkl Alois.

„A je to pravda,“ přikývl Vlahoš. „Alexi, vy jste príčetný, vysvětlete mu to! Udržujte linku v chodu, opravujte jednu věž po druhé, nevynechávejte jediný kód!“ Mávl rukou do temnoty. „Ti chlapi tam na věžích chtějí být pyšní na svou práci, není to tak? Je to tvrdá práce a jejich mzdy jsou mizerné, ale žijí proto, aby předali zprávu dál, že? Společnost si jich neváží, dupe po nich, ale oni přesto dál předávají zprávy!“

Adrian zatahal za své lano. „Poslyšte, ta plachta se zasekla,“ promluvil ke konstrukci. „Muselo se to tam někde zachytit, když se nadula, a teď…“

„Hm, ale jsem si jistý, že Datel bude fungovat,“ a vrhl se do toho po hlavě. „Věřím, že by na dlouho poškodil většinu věží na trase.

Jenže Pozlátko si nakonec najde cestičku jak se z toho vykroutit.

Copak to nechápete? Bude vykřikovat, že to byla sabotáž!“

„A co?“ ušklíbl se Nepříčetný Alois. „Všechny tyhle krámy máme za hodinu na voze a nikdo nepozná, že jsme tady byli!“

„Já vylezu nahoru a uvolním to, co říkáte?“ ozval se Neurčený Adrian a zacloumal plátnem.

„Říkám vám, že to nebude fungovat,“ opakoval Vlahoš a zavrtěl hlavou. „Podívejte, pane Aloisi, tohle se nedá vyřídit ohněm a mečem, tohle musíme vyřídit slovy. Řekneme celému světu, co se stalo Velké lince.“

„Mluvil jste o tom s Bodlinou?“ zeptal se Alexandr.

„Mluvil,“ přikývl Vlahoš.

„Nemůžete nic dokázat,“ varoval ho Alexandr. „Slyšeli jsme, že to bylo všechno naprosto legální.“

„O tom pochybuju,“ zavrtěl hlavou Vlahoš. „Ale na tom nezáleží.

Nepotrebuju nic dokazovat. Řekl jsem vám, že tady jde o slova a o to, jak je možno je překroutit, jak je můžete lidem vpašovat do hlav přesně tak, jak chcete a potřebujete. Pošleme naši vlastní depeši a víte co? Ti hoši na věžích ji budou chtít poslat, a až se lidé dozvědí, co v ní je, budou tomu chtít věřit, protože by rádi žili ve světě, kde by to byla pravda. Je to moje slovo proti Pozlátkovu a já jsem v téhle hře lepší než on. Dokážu ho srazit jedinou větou, pane Nepříčetný, a nechám při tom všechny věže stát. A nikdy se nikdo nedozví, jak se to stalo –“

Za nimi došlo k rychlé výměně slov a pak zazněl zvuk rychle se rozvinujícího plátna.

„Věřte mi,“ řekl Vlahoš.

„Takováhle příležitost už se nám nikdy nenaskytne,“ sděloval mu Nepříčetný Alois.

„Přesně!“ zvolal Vlahoš.

„Na každou věž, která stojí, zemřeli tři lidé,“ nedal se odbýt Nepříčetný Alois, „věděl jste to?“

„Víte sám, že nikdy doopravdy nezemřou, dokud bude žít Velká linka.“ Byl to výstřel více méně naslepo, ale Vlahoš vycítil, že se dotkl nějakého citlivého místa. Rychle pokračoval. „A linka žije, dokud předává zprávy, vysílá kódy a oni tím žijí, je to pro ně neustálý návrat domů! To zastavíte? Nemůžete to zastavit! Ale já dokážu zastavit Pozlátka. Věřte mi!“

Plátno viselo jako plachta, jako kdyby se někdo chystal s lodí vyplout. Byla pětadvacet metrů vysoká a deset metrů široká a ve větru se mírně nadouvala.

„Kde je Adrian?“ zajímal se Vlahoš.

Zvedli hlavu k plachtě. Pak se rozeběhli k parapetu věže.

Vykláněli se a snažili se proniknout temnotou dole.

„Adriane,“ vykřikl Nepříčetný Alois nejistě.

Ozval se hlas odněkud zdola. „No, co je?“

„Co děláš?“

„No, já… jen si tady tak… kejvu nohama? A teď si mi na hlavu sedla sova!“

Vedle Vlahoše se ozval slabý páravý zvuk. Príčetný Alexandr prořízl do plátna malý otvor, „Už je to tady,“ hlásil.

„Co?“ zeptal se Vlahoš.

„Zpráva! Vysílají z věže č. 2. Podívejte,“ vysvětloval vzrušeně Alex.

Vlahoš vyhlédl proříznutou škvírou směrem zpět k městu. V příslušné vzdálenosti se rozblikala věž.

Nepříčetný Alois přešel k signalizačnímu zařízení, které mělo zhruba poloviční velikost než to na pevných věžích, a uchopil páky.

„Dobrá, pane Rosrete, tak si poslechněme váš plán,“ řekl.

„Alexandře, pojď mi pomoct. Adriane, ty se drž a snaž se bejt po ruce pro případ –“

„Teď se mi pokouší nacpat do ucha mrtvou myš,“ ozval se ublížený hlas zdola.

Vlahoš zavřel oči, srovnal si ještě jednou myšlenky, které mu už několik hodin bzučely hlavou, a začal mluvit. Za a nad ním se rozprostírala plachta dost velká na to, aby odstínila vysílající věž č. 2 od věže č. 3. Věž Zelené příšery, která byla na poloviční cestě mezi nimi, měla poloviční velikost a z poloviční vzdálenosti se jevila přesně tak velká jako normální věž v normální vzdálenosti. V noci nebylo vidět nic jiného než světla.

Věž před ním se zachvěla, když se začaly otvírat a zavírat rolety.

A noční krajinou se rozlétla nová zpráva…

Bylo to jen několik set slov. Když Vlahoš skončil, rolety odchřestily posledních pár slov a utichly.

Po nějaké chvíli se Vlahoš zeptal: „Předají tu zprávu dál?“

„Ale ano,“ přikývl Nepříčetný Alois nevzrušeným hlasem.

„Pošlou. Představte si, že sedíte ve věži někde vysoko v horách a dostanete podobnou zprávu. Budete se jí snažit zbavit a dostat ji ze své věže co nejrychleji.“

„Tak nevím, jestli vám máme potřást rukou, nebo vás shodit z věže,“ řekl Alexandr zasmušile. „To bylo opravdu ošklivé.“

„Co za chlapa dokáže vymyslet něco takového?“ zamumlal Nepříčetný Alois.

„Já. A teď bychom měli vytáhnout Adriana, nemyslíte?“ řekl Vlahoš rychle. „A pak asi nejlíp udělám, když se co nejrychleji vrátím do města…“

Omniskop je jeden z nejmocnějších magických přístrojů, jaké magie zná, a proto také nejméně použitelný.

Omniskop snadno dohlédne kamkoliv. Ale přinutit ho, aby ukázal něco, k tomu bylo potřebí dělat zázraky, protože Kdekoliv je tak nekonečné – jakékoliv místo a pak… všechno se mohlo stát, může dít, bude moci stát, dělo, děje, bude dít, mělo se stát, má se stát nebo se bude mít stát, a to ve všech existujících vesmírech –, že najít v něm jedno konkrétní někde je nesmírně těžké. Dřív než Hex vyvinul kontrolní thaumarytmy, když během jednoho dne dokončil práci, na níž by pět set mágů muselo pracovat přinejmenším deset let, používali mágové omniskopy jako zrcadla. Byly totiž dokonale a hluboce černé. Jak se ukázalo v průběhu času, bylo to tím, že černé nic je to, z čeho se skládá převážná část vesmíru. Mnoho mágů si tedy mírumilovně přistřihávalo své plnovousy, zatímco nahlíželi do temného srdce vesmíru.

Řiditelných omniskopů bylo velmi málo. Vyrobit je trvalo dlouho a stály velké sumy peněz. A mágové zase nebyli celí dychtiví vyrábět další. Omniskopy tady byly od toho, aby se oni, mágové, mohli dívat na vesmír a ne naopak.

Kromě toho, mágové si nemysleli, že by omniskopy měly lidem život nějak zvlášť zjednodušovat. Tedy alespoň ne těm lidem, kteří nebyli mágy. Omniskop byl krátce a dobře vzácná, drahá a hlavně výběrová věcička.

Dnes však byla výjimečná příležitost a NU otevřela své brány bohatší, čistší a jistě i hygieničtější části ankh-morporské společnosti.

K malému pohoštění, kterému se tady tradičně říkalo Druhý čaj, byl prostřen dlouhý stůl. Nic honosného ani velkého – pár tuctů opeřenců všeho druhu, pár uzených lososů, třicetimetrový pultík se saláty a jednoduchými lahůdkami. Hromada bochníku vypečeného chleba a druhá bílého pečiva, jeden nebo dva sudy piva, a samozřejmě vlak s čatní,[26] nakládanou zeleninou a dochucovadly, protože jeden vozík se většině mágů nezdál dostačující. Lidé si naplnili talíře, postávali v hloučcích, jedli, popíjeli, povídali, ale především tam byli. Vlahoš tam vklouzl nepozorován, zatím, protože lidé pozorovali největší univerzitní omniskop.

Arcikancléř Vzoromil Výsměšek zabušil do přístroje rukou tak, že se celý omniskop nebezpečně zakýval.

„Pořád to nefunguje, pane Ctibume!“ vykřikl. „Zase je tam vidět jen to zatracené ohnivé oko!“

„Jsem si naprosto jistý, že máme nastavené ty správné –“ začal Rozšafín Ctibum a osahával něco na zadní straně velkého talíře.

„To jsem já, pane, Klíčikost Nevyzpytatelný, pane,“ ozval se hlas z omniskopu. Ohnivé oko zmizelo a nahradil ho ohnivě červený nos.

„Jsem tady na poslední věži, pane, jak jste si přál. Omlouvám se za to, jak jsem červený, ale vypěstoval jsem si alergii na mechy a lišejníky.“

„Zdravím, pane Klíčikoste!“ zaječel Výsměšek. „Jak se máte? A co ten váš –“

„– sobí výzkum –“ napovídal Rozšafín Ctibum.

„– sobecký výzkum? Jak to pokračuje?“

„No, moc dobře ne, pane, vypěstoval jsem si velmi ošklivou –“

„Dobrá, dobrá! Vy jste měl vždycky štěstí!“ hlaholil Výsměšek, když předtím přiložil ruce k ústům, aby zvuk zesílil. „Mně samotnému by nevadilo touhle roční dobou pobýt nějaký čásek v Genově. Slunce, moře, vlny a písek, hé?“

„No, teď je tady právě období dešťů, pane, a trochu mi dělá starosti ta houba, která začala obrůstat omni–“

„Skvělé!“ pořvával Výsměšek. „No ale nemůžu tady celý den stát a poslouchat, jak skvěle se máte, pane kolego! Tak co, přišlo něco?

Jsme všichni hrozně nedočkaví!“

„Mohl byste, prosím, ještě o kousek couvnout, pane Klíčikoste?“ požádal Ctibum. „A jednu věc, pane… totiž, ono není třeba tak… křičet, arcikancléři.“

„Víte, jak daleko ten chlap je, člověče?“ podíval se na něj Výsměšek.

„Prakticky ne, pane,“ vysvětloval s trpělivostí, kterou člověk získá jen dlouhodobou praxí. „Dobrá, pane Klíčikoste, můžete pokračovat.“

Dav za arcikancléřem popostoupil kupředu. Pan Klíčikost ustoupil dozadu. Tohle bylo přece jen trochu moc na muže, který trávil svůj čas mezi mechy a lišejníky a povídal si se soby.

„Ehm, mám tady zprávu, která přišla Velkou linkou, ale –“ začal.

„Nic z poštovního úřadu?“ přerušil ho Výsměšek.

„Ne, pane. Nic takového.“

Z davu se ozval jásot, pískot a smích. Ze svého místa ve zšeřelém koutě viděl Vlahoš lorda Vetinariho, který stál hned vedle areikancléře. Pomalu prohlížel dav a uviděl Nadosaha Pozlátka, který stál maličko stranou a kupodivu se neusmíval. A Pozlátko si ho všiml.

Stačil jediný pohled. Ten muž ztrácel jistotu. Prostě už si nebyl naprosto jistý.

Vítej do světa, kde lidé poznávají strach, pomyslel si Vlahoš. Je to vlastně naděje obrácená naruby. Ty víš, že se to nemůže zvrtnout, jseš si jistý, že se to nemůže zvrtnout…

Ale mohlo by.

A mám tě.

Nevyzpytatelný Klíčikost zakašlal. „Ehm, já si ale nemyslím, že je to ta zpráva, kterou poslal arcikancléř Výsměšek,“ prohlásil a jeho hlas skřípěl nervozitou.

„Jak vás to napadlo, člověče?“

„Protože se v ní říká, že není,“ blekotal Klíčikost. „Říká se v ní, že je od mrtvých lidí…“

„Tím myslíte, že je to jako stará zpráva?“ naklonil se Výsměšek kupředu.

„Ehm… to ne, pane. Ehm… možná by bylo lepší, kdybych ji přečetl, co říkáte? Mám ji přečíst?“

„O to přece jde, člověče!“

Klíčikost, jehož obraz všichni sledovali na velkém skleněném kotouči, si znovu odkašlal.

„,Kdo by chtěl naslouchat mrtvým? My, kteří jsme zemřeli proto, aby slova dostala křídla, teď žádáme spravedlnost. Toto jsou zločiny správní rady Velké linky: Krádeže, defraudace, zneužití důvěry, mnohonásobná vražda –’“

[23] Pozn. autora: Arcikancléř praktikoval odkládací metodu „Každá rovná plocha při ruce je dobrá“.

[24] Pozn. překl.: Komu není shůry dáno, tomu pomaže latiník.

[25] Pozn. překl.: Tahle součástka oblečení zřejmě patří k oblíbeným komickým atributům páně Pratchettovým. Jedná se o kuklu s otvorem pro obličej, která se natáhne jako přilbice na hlavu. Těmhle čepicím

[26] Pozn. překl.: Chutney, příloha k masům i jiným pokrmům, součást britského dědictví z kolonií, v tomto případě z Indie.

Informace

Bibliografické údaje

  • 8. 2. 2024