Později si Vlahoš nedokázal přesně vybavit, jak přežil zbytek dne.
Musel se věnovat své práci poštmistra, promluvit s panem Špůlkou, seřvat řemeslníky, dohlédnout na nekonečné vyklízení a najmout nějaké nové lidi. V případě nového personálu se ovšem jednalo spíš o to, schválit rozhodnutí pana Grešleho a paní McArátové, ale jak se zdá, ti dva věděli, co dělají. Musel tam být jen proto, aby tu a tam něco uvedl na pravou míru.
„Provádíme smyslné prověrky?“ zeptala se paní McArátová, která se se zasmušilým výrazem zjevila u jeho stolu.
Nastala významná odmlka. Ta porodila několik dalších kratších odmlk, z nichž každá další byla ještě rozpačitější než její přechůdkyně.
„Pokud já vím, tak nic takového neděláme,“ bylo jediné, na co se Vlahoš zmohl. „Proč se ptáte?“
„Chce to vědět nějaká mladá dáma. Říká, že u Velké linky to prý dělají.“
„Aha, tak to ona myslí smyslové zkoušky. Oči, uši a tak,“ odpověděl Vlahoš, který si vybavil Pozlátkův projev v Kometě. „To my neděláme, protože nevíme, k čemu je to dobré. Zaměstnáme každého, kdo umí číst a psát a dosáhne na poštovní schránku, paní McArátová. Najmu klidně i upíry, pokud budou členy Ligy zdrženlivých,[22] trolly, když si budou na prahu čistit nohy, a kdyby se naskytl nějaký vlkodlak, s nesmírným potěšením najmu pošťáka, který by dokázal psům oplatit stejnou mincí. Každého, kdo bude na své povinnosti stačit, paní McArátová. Naše práce spočívá v doručování pošty. Ráno, v poledne i večer doručujeme poštu. Ještě něco?“
Teď se jí v očích bojovně zalesklo. „Nemám potíže s nikým, kdo nezapírá, co je, pane Rosrete, ale proti trpaslíkům musím protestovat.
Pan Grešle je najímá.“
„Jsou to skvělí pracanti. A vždycky byli dobří v psaném, tištěném i mluveném slově. A nebojí se vzít za práci, to mi věřte,“ odpověděl Vlahoš přísně.
„Jenže oni vám neřeknou, co – jestli jsou – tedy abyste mi rozuměl, který z nich je – prostě kdo z nich jsou dáma a kdo pánové!“
„Aha. Takže zase půjde o záchody, co?“ prohlásil Vlahoš a srdce v něm pokleslo.
„Cítím, že nesu zodpovědnost za morální čistotu mladých lidí, kteří mi byli svěřeni,“ odpověděla paní McArátová škrobeně. „Vy se, poštmistře, usmíváte, ale v tomto směru se mnou nejsou žádné žerty.“
„Vaše starostlivost vás ctí, paní McArátová,“ konejšil ji Vlahoš.
„Tomuhle předmětu budeme při rekonstrukci věnovat obzvláštní pozornost a já řeknu architektům, že vás mají v jednotlivých stadiích výroby konzultovat.“ Pečlivě zahalená hruď paní McArátové se při tomto nečekaném nabytí pravomocí viditelně vzedmula. „Ale mezitím, bohužel, musíme vystačit s tím, co nám oheň ponechal.
Doufám, že jako členka vedoucího týmu o tom budete lidi informovat.“
Za skly brýlí paní McArátové na okamžik bleskly ohně hříšné pýchy. Vedení!
„Spolehněte se, poštmistře,“ přikývla.
Jinak tady ale Vlahoš byl jen proto… aby tady byl. Z půlky budovy zbývala jen zuhelnatělá skořepina. Lidé se mačkali všude, kde to jenom trochu šlo. Pošta se dokonce třídila na schodech. A zdálo se, že všechno funguje lépe, když ho mají lidé na očích.
Nemusel nic dělat, jen tam musel být.
Nedokázal se zbavit myšlenky na prázdnou niku, z níž boha odnesli.
Sotva se zešeřilo, byl připraven. Kolem byla spousta žebříků a golemové už vyčistili prostory i tady nahoře. Všechno pokrývala silná vrstva sazí a jemného popela a některé místnosti se otevíraly do temna, ale Vlahoš umíněně stoupal vzhůru.
Pak se pracně prodral něčím, co vypadalo jako zbytek podkroví, a když se protáhl ohořelým vikýřem, ocitl se na střeše.
Moc toho tam vidět nebylo. Obrovská nádrž na vodu s sebou při pádu strhla i velký kus hořící střechy, takže z obrovské plochy nad velkou halou zbyla sotva třetina. Na druhé straně se oheň jednoho ze svislých ramen budovy, která měla půdorys širokého „U“, skoro nedotkl. Zdálo se, že tam je střecha v pořádku.
Stál tam jeden z těch starých holubníků, a jak se zdálo, někdo v něm žil. To nebylo příliš překvapující.
V městě Ankh-Morporku chtělo žít mnohem více lidí, než pro kolik lidí měst…
