Gulliverovy cesty

KAPITOLA 10

Velebí se Luggnačtí. Podrobný popis Struldbrugů s hojnými rozhovory spisovatele a několika významných osob o tomto předmětu.

Luggnačtí jsou zdvořilý a ušlechtilý národ. Nejsou sice zcela prosti oné pýchy, jaká je vlastní všem východním zemím, ale k cizincům jeví úslužnost, zejména když s nimi drží dvůr. Měl jsem mnoho známých v nejlepších vrstvách, a protože mě ustavičně provázel tlumočník, nebyly naše rozmluvy nepříjemné.

Jednoho dne se mě ve vybrané společnosti otázal jeden velmož, viděl-li jsem už jejich struldbrugy neboli nesmrtelné. Řekl jsem, že ne, a požádal ho, aby mi vysvětlil, co myslí tím názvem, jímž obdařuje smrtelného tvora. Řekl mi, že se někdy, třebaže velmi zřídka, stane a některé rodině se narodí dítě s červenou kulatou skvrnou na čele přímo nad levým obočím. To je neklamná známka, že nikdy nezemře. Skvrna, jak mi ji vylíčil, měří na obvodu asi jako stříbrný trojník, časem však roste a mění barvu. Ve dvanácti letech zezelená a tak zůstane až do pětadvaceti let, potom zmodrá do temna. V pětačtyřicíti zčerná na uhel a nabude velikosti anglického šilinku, dále se však už nemění. Takoví se prý rodí velmi zřídka. Domnívá prý se, že v celém království není více než jedenáct set mužských i ženských struldbrugů, z nichž padesát počítá na hlavní město. Mezi nimi je též děvčátko narozené před třemi lety. Tyto děti nejsou prý zvláštností některé rodiny, nýbrž působením náhody. A i děti samých struldbrugů jsou stejně smrtelné jako ostatní lidé.

Přiznám se upřímně, že mě pojala nepopsatelná radost, když jsem uslyšel tuto zprávu. Ten, kdo mi ji pověděl, rozuměl náhodou balnibarbské řeči, kterou jsem velmi dobře mluvil, a tak jsem se dal strhnout k slovům poněkud přepjatým. Vzkřikl jsem jako u vytržení: „Šťastný národ, v němž má každé dítě aspoň čáku na nesmrtelnost! Šťastný lid, který se kochá tolika živoucími příklady starodávné ctnosti a má učitele, kteří mu ochotně vštěpují moudrosti dřívějších věků! Avšak nesrovnatelně nejšťastnější jsou tito výteční struldbrugové, kteří jsou od narození chráněni před onou obecnou pohromou lidské přirozenosti, mají mysl volnou a nespoutanou, bez oné duševní tísně a sklíčenosti, kterou působí ustavičná obava před smrtí.“ Projevil jsem podiv nad tím, že jsem žádného z těch slovutných lidí neviděl u dvora. Černá skvrna na čele je přece tak nápadná známka, že jsem ji nemohl tak lehce přehlédnout. A není možné, že by se Jeho Veličenstvo, panovník nejvýš rozšafný, neobklopil velkým množstvím takovýchto moudrých a povolaných rádců. Snad že se strohá ctnost těch ctihodných mudrců nesnáší se zkaženými a zhýraleckými mravy dvorskými. Ze zkušenosti víme, že mladí lidé bývají příliš umínění a těkaví, aby se dali ovládat střízlivými návody starších. Ježto však mi král ráčil povolit přístup k své královské osobě, byl jsem odhodlán povědět mu skrze tlumočníka hned při nejbližší příležitosti upřímně a obšírně své mínění o té věci. Ať už se mu zlíbí přijmout mou radu, čili nic, jedno jsem si umínil, že totiž přijmu s největším povděkem tolikrát nabízené dobrodiní Jeho Veličenstva, abych se v té zemi usadil, a prožiji tam život v rozmluvách s oněmi vznešenými bytostmi struldbrugy, ačli mě mezi sebe přijmou.

Šlechtic, jemuž jsem přednesl svou řeč (mluvil totiž, jak už jsem podotkl, balnibarbsky), řekl mi s mdlým úsměvem, jaký obyčejně vzbuzuje soucit k nevědomému, že vítá každou možnost, aby mě tam udržel. Požádal mě pak o dovolení, aby směl společnosti vyložit, co jsem řekl. Stalo se a chvíli mluvili svou řečí, z níž jsem nerozuměl ani slabiky, a ani z jejich tváří jsem nemohl vyčíst, jaký dojem na ně udělala má řeč. Po krátkém mlčení mi týž šlechtic řekl, že se jeho i mým přátelům (jak uznal za vhodné se vyjádřit) velmi líbí mé moudré poznámky o velkém štěstí a přednostech nesmrtelného života. Dychtí prý dovědět se podrobně, jaký životní plán bych si sestavil, kdyby mě byl potkal ten osud a narodil jsem se struldbrugem.

Odpověděl jsem, že je snadné rozpovídat se o tak obsáhlém a vábném předmětě, zejména pro mne, když jsem měl tolikrát příležitost obírat se představami, co bych učinil, kdybych byl králem, generálem nebo velmožem. Mnohokrát jsem si už promyslil celý plán, čím bych se zabýval a jak bych trávil čas, kdybych měl jistotu, že budu žít navěky.

Kdybych měl to štěstí a přišel na svět jako struldbrug, jakmile bych poznal to blaho a pochopil rozdíl mezi životem a smrtí, nejprve bych si umínil opatřit si všemi způsoby a prostředky bohatství. Kdybych při té snaze dbal šetrnosti a hospodárnosti, mohl bych se nadíti, že budu za dvě stě let nejzámožnějším člověkem v království. Za druhé bych se už od útlého mládí věnoval studiu umění a věd a časem bych vynikal vzděláním nade všechny ostatní. Posléze bych pečlivě zaznamenával všechny významné činy i události, jež se zběhly ve veřejnosti, nestranně líčil povahu rozmanitých panovníků i ministrů, jak by šli po sobě, a ke všemu přičiňoval vlastní pozorování. Přesně bych zapisoval rozmanité změny ve zvycích, v řeči, módě, jídle a zábavách. Všemi těmi získanými vědomostmi byl bych živou pokladnicí vědění a moudrosti a stal bych se jistě orákulem národa.

Po šedesátce bych se už neženil, žil bych však pohostinsky, třebas šetrně. Zabýval bych se tím, že bych utvářel a řídil mysl nadějných mladých mužů a přesvědčoval je z vlastních vzpomínek, zkušeností a pozorování, posílených ještě příklady, o prospěšnosti ctnosti ve veřejném i soukromém životě. Ale nejoblíbenějšími stálými společníky by mi byla skupina příslušníků mého nesmrtelného cechu, z něhož bych si vybral tucet od nejdávnějších dob až po vrstevníky. Těm z nich, jimž by se nedostávalo bohatství, poskytl bych pohodlné příbytky kolem svého panství a několik bych jich měl stále u stolu. Z vás smrtelníků bych obcoval jen s několika málo nejvzácnějšími. Dlouhý čas by mě otužil, takže bych vaší ztráty želel málo nebo nic, a stejně bych si vedl s vaším potomstvem. Právě tak se baví čl…