KAPITOLA 4
Hvajninimský pojem pravdy a klamu. Nelibost pánova nad spisovatelovou řečí. Spisovatel podává podrobnější zprávu o sobě a o příhodách z cesty.
Můj pán mě vyslechl s velkými známkami nelibosti ve tváři, protože pochybování a nevěření je v té zemi tak málo známo, že obyvatelé ani nevědí, jak se mají za takových okolností zachovat. A pamatuji se, že když v častých rozmluvách s mým pánem o povaze lidstva v jiných končinách světa přišla řeč na lhaní nebo nesprávné údaje, chápal jen s velkými potížemi, co tím myslím, třebaže měl jinak velebystrý úsudek. Usuzoval totiž takto: Užívání řeči je na to, abychom jeden druhému rozuměli a nabývali poučení o skutečnostech. Když tedy někdo řekne něco, co není, maří se tím ten cíl, protože nelze vlastně říci, že mu rozumím. A mám tak daleko k poučení, že naopak tonu ještě v něčem horším, než je nevědomost. Svádí mě totiž věřit, že je něco černé, když je to bílé, a krátké, když je to dlouhé. A to bylo celé jeho ponětí o schopnosti lhát, kterou lidští tvorové tak dokonale a tak obecně uplatňují.
Vraťme se od té odbočky. Když jsem trval na tom, že Jahuové jsou v mé vlasti jedinými vládnoucími tvory, což mému pánu naprosto nešlo na rozum, vyzvídal, jsou-li u nás Hvajninimové a čím se obírají. Řekl jsem, že jich máme hojně, v létě že se pasou na lukách a v zimě se živí ve staveních senem a ovsem. Jahujští sluhové je hřebelcují, splétají jim hřívu, čistí jim kopyta, krmí je a stelou jim. „Už tomu rozumím,“ řekl můj pán, „z toho, cos řekl, vysvítá nadmíru jasně, že ať si nalhávají Jahuové jakýkoliv rozoumek, vašimi pány jsou Hvajninimové. Přál bych si upřímně, aby byli i naši Jahuové tak povolní.“ Prosil jsem Jeho Blahorodí, aby mi ráčil prominout, když nebudu pokračovat, protože jsem si naprosto jist, že mu bude vyprávění, na které čeká, nanejvýš nepříjemné. Ale on mi důtklivě poručil, abych mu oznámil dobré i zlé. Já na to, že se mu stane po vůli. Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory. Že vynikají silou a mrštností. Když náležejí urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se schvátí na nohy. Potom se prodají a používá se jich na všemožnou dřinu, až zcepenějí. Pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům. Koně obyčejného druhu nemívají takové štěstí. Chovají je sedláci a povozníci a jiní sprostí lidé, kteří je zapřahají do větší roboty a hůře je krmí. Vylíčil jsem co nejlépe způsob ježdění, tvar uzdy, sedla, ostruhy a biče, postroje a vozu, a nač jsou. Dodal jsem, že koním přibíjíme dole na nohy plíšky z jisté tuhé hmoty zvané železo, aby se jim neotloukala kopyta na kamenitých cestách, po nichž jezdíváme.
Po projevech velké nevole vyzvídal můj pán, jak si vůbec troufáme vylézt na Hvajninima. Je si jist, že by i nejslabší sluha z jeho domácnosti dovedl setřást nejsilnějšího Jahua nebo zamačkat to dobytče, kdyby si lehl a válel se po hřbetě. Odpověděl jsem, že naši koně jsou už od tří nebo čtyř let cvičeni k rozličným pracím, ke kterým je určíme. Ukáže-li se, že je některý nesnesitelně bujný, zaměstná se taháním. Dokud jsou mladí, že jsou za každou svévoli neúprosně biti. Že jsou citliví na odměny a tresty. Ale nechť Jeho Blahorodí uváží, že nemají ani špetky rozumu právě tak jako Jahuové u nich.
Hmoždil jsem se hodně s opisy, abych podal svému pánovi představu o tom, co jsem pověděl. Jejich řeč neoplývá totiž rozmanitostí slov, neboť mají méně potřeb a náruživostí než my. Nelze však ani vyjádřit jeho šlechetné pohoršení nad naším surovým zacházením s hvajninimským plemenem. Je-li prý možné, že je nějaká země, kde jsou toliko Jahuové nadáni rozumem, pak tam musí Jahuové býti vládnoucím živočišstvem. Vždyť rozum zvítězí vždycky nad hrubou silou. Pokud jde o tvar našeho těla, zejména mého, zdálo se mu, že žádný stejně velký tvor není tak špatně uzpůsoben k používání onoho rozumu v obyčejných životních potřebách. Potom vyzvídal, podobají-li se moji krajané mně, nebo Jahuům jeho vlasti. Ujišťoval jsem ho, že jsem právě tak švarný jako kdokoliv z mých vrstevníků. Mladší lidé a ženské že jsou však mnohem hezčí a útlejší a ženy mívají pleť jako mléko. On na to, že se vskutku liším od ostatních Jahuů. Jsem mnohem čistotnější a ne tak zcela ohyzdný, ale pokud jde o skutečné výhody, zdálo se mu, že jsem na tom hůře. Mé drápy na předních i zadních nohou…
Mirek Václavík –
Do zábavné formy zabalení velmi tvrdá společenská kritika. Sarkasmus je v knize na ka6d0m kroku. Svoji kvalitu toto dílo potvrdilo svou nadčasovostí a srozumitelní i pro současného čtěnáře. Čistě subjektivně bych sice řekl, že trošku na síle po těch třech staletích tahle kniha ztratila, ale spíše jen proto, že svého času to bylo něco nového a výjimečného, dnes v tomto žánru najdete více děl. Ale takhle dobře napsaných jak šafránu.