Gulliverovy cesty

KAPITOLA 10

Spisovatelovo zařízení a šťastný život u Hvajninimů. Jak silně se zdokonaloval v ctnosti, rozmlouvaje s nimi. Jejich rozmluvy. Pán oznámí spisovateli, že musí odejíti ze země. Spisovatel padne ze zármutku do mdlob, ale nakonec se podrobí. S pomocí spoluslužebníkovou si vymyslí a zhotoví kánoi a pustí se nazdařbůh na moře.

Zařídil jsem si hospodářstvíčko úplně podle své chuti. Pán mi dal postavit asi šest yardů od domu jizbu podle jejich způsobu. Stěny a podlahu jsem si vymazal hlínou a pokryl ji sítěnými rohožkami, jež jsem si sám zhotovil. Vydrhl jsem si konopí, jež tam roste divoce, a udělal si z něho jakés takés cíchy. Ty jsem nacpal peřím ptáků, chycených do ok z jahujských žíní; ptáci mi byli znamenitou potravou. Nožem jsem si vyrobil dvě židle, při čemž hrubší a namáhavější práci za mne zastal ryzák. Když jsem rozedral šaty na cáry, vyrobil jsem si nové z kůže králíků a jakéhosi krásného zvířete skorem stejně velikého jako králík, zvaného nnuhnoh, které má kůži porostlou jemným chmýřím. Udělal jsem si z nich též obstojné punčochy. Střevíce jsem si podrazil dřevem, které jsem vyřízl ze stromu a přizpůsobil svrškům, a když se mi svršky rozedraly, nahradil jsem je koží jahujskou, usušenou na slunci. Z dutých stromů jsem vybíral med a rozřeďoval ho vodou nebo jedl s chlebem. U žádného člověka se tak neosvědčila pravdivost těchto dvou zásad: že totiž přirozenost se ukojí velmi lehce a nouze je matkou vynalézavosti. Těšil jsem se naprostému tělesnému zdraví a duševnímu klidu. Nepociťoval jsem proradnost ani vrtkavost přítele, ani křivdu tajného nebo vyloženého nepřítele. Neměl jsem proč podplácet ani se lísat, abych získal přízeň nějakého velikána nebo jeho stvůry. Nebylo mi třeba záštity před úskokem nebo násilím. Nebylo tam ani lékaře, který by mi zničil tělo, ani právníka, který by mě přivedl na mizinu, ani udavače, který by číhal na má slova a skutky a osnoval proti mně za peníze falešné žaloby. Nebylo tam posměváčků, karatelů, pomlouvačů, kapsářů, záškodníků, lupičů, návladních, šašků, karbaníků, státníků, vtipálků, mrzoutů, mluvků, polemiků, vrahů, raubířů, výtečníků. Ani vůdců a stoupenců stran a klik. Ani ponoukačů k neřesti buď sváděním, nebo příkladem. Ani žalářů, popravčích sekyr, šibenic, mrskadel a pranýřů. Ani šejdířských kupců a řemeslníků. Ani pýchy, ješitnosti a strojenosti. Ani floutků, chvastounů, opilců. Ani klepavých, marnotratných matrón. Ani omezených, nadutých školometů. Ani dotěrných, zpupných, svárlivých, křiklounských, hulvátských, prázdných, domýšlivých, klnoucích kumpánů. Ani lotrů povýšených z prachu pro samé neřesti, ani ušlechtilců svržených do prachu pro samé ctnosti. Ani velmožů, hudců, soudců a tanečních mistrů.

Dostalo se mi cti, že jsem byl připuštěn mezi různé Hvajninimy, kteří chodili k mému pánu na oběd nebo na návštěvu. Jeho Blahorodí pán mě při tom milostivě nechával v pokoji, abych mohl poslouchat jejich hovor. On i jeho společníci se leckdy snížili k tomu, že mi dávali otázky a poslouchali mé odpovědi. Míval jsem též občas čest doprovázet svého pána na návštěvy u jiných. Netroufal jsem si vůbec mluvit, jen když jsem odpovídal na otázku, a to ještě s tajnou lítostí, protože jsem ztrácel tolik času na vlastní nápravu. Zato jsem si nadmíru liboval své postavení skromného posluchače při oněch rozmluvách, v nichž se probíraly toliko věci užitečné, vyjadřované co nejstručněji a nejpřípadněji. Drží při nich, jak už jsem řekl, hodně na slušnost, ale na obřadnost ani dost málo. Každý mluví jen pro potěšení sobě i společníkům. Není při tom skákání do řeči, rozvláčnosti, nakvašenosti ani různosti v názorech. Jsou toho mínění, že když se lidé sejdou, chvilka mlčení hodně povznáší rozhovor. Poznal jsem, že je to pravda. Za těch krátkých pomlk v řeči vynořují se jim v hlavě nové myšlenky, které velmi osvěžují hovor. Obyčejně pojednávají o přátelství a blahovůli nebo pořádku a šetrnosti, někdy o viditelných zjevech v přírodě nebo o dávných podáních, o hranicích a mezích ctnosti, o spolehlivých vodítkách rozumu nebo o nějakém usnesení, které se má stát na příštím valném shromáždění. Často též o rozmanitých přednostech básnictví. Mohu snad bez domýšlivosti podotknout, že má přítomnost jim poskytovala dosti látky k hovoru. Tak měl můj pán příležitost zasvěcovat přátele do příběhu mého i mé vlasti. Ráčili se pokaždé rozpovídat tak, že to nebylo lidskému pokolení nijak ke cti; proto ani nebudu po nich opakovat, co řekli. Smím snad toliko poznamenat, že Jeho Blahorodí pán rozuměl k mému nemalému podivu povaze Jahuů všech zemí zřejmě mnohem lépe než já. Probral všechny naše neřesti a pošetilosti a odhalil mnoho takových, o nichž jsem se mu ani nezmínil, a to tak, že si představil, jaké vlastnosti by v sobě mohl vyvinout tamní Jahu se špetkou rozumu. A došel k závěru až příliš pravděpodobnému, že je to tvor ničemný a bídný.

Přiznám se bez obalu, že té trochy cenných vědomostí, jež mám, nabyl jsem jen z ponaučení od něho a z rozmluv mezi ním a jeho přáteli. Kdybych je i nadále poslouchal, zakládal bych si na tom více, než kdybych diktoval nejpřednějším a nejmoudřejším sněmům evropským. Obdivoval jsem se síle, sličnosti a rychlosti domorodců. Takové sdružení ctností u tvorů tak rozkošných vzbuzovalo ve mně posvátnou bázeň. Zprvu jsem ovšem nepociťoval onu přirozenou úctu, kterou k nim mají Jahuové a všechna ostatní zvířata. Ale ani jsem se nenadál a přešla mi do krve a byla smíšena s uctivou láskou a vděčností za to, že se tak snižují a rozlišují mě od ostatních příslušníků mého druhu.

Když jsem pomyslil na rodinu, přátele, krajany a na lidské pokolení vůbec, viděl jsem, co skutečně jsou. Jsou to Jahuové vzezřením i povahou, snad poněkud zušlechtěnější a nadaní darem řeči. Jenže všechen rozum obracejí toliko na zvelebení a rozmnožení neřestí, jichž mají jejich tamější spolubratři jen tolik, kolik jim uštědřila příroda. Kdykoliv jsem náhodou spatřil v jezeře nebo studánce odraz vlastní podoby, odvrátil jsem tvář s hrůzou a hnusem nad sebou a spí…