Hodiny se pak smutný Phillips osamoceně procházel po nedlážděných, prašných ulicích Mohendžo-dára. Neúspěch s Willoughbym jej zklamal a rozesmutnil. Doufal, že se spolu s Angličanem postaví ruku v ruce proti občanům, ale přesvědčil se, že z toho nic nebude. Buď to celé zbabral nebo, což bylo pravděpodobnější, vysvětlit Willoughbymu pravdu o jejich nelehkém postavení bylo od počátku nemožné.
V dusném parnu se toulal rovnou za nosem rušnými ulicemi mezi řadami domů s rovnými střechami a monotónně stejnými hladkými zdmi, až došel na rozlehlé tržiště. Kolem něho bláznivě vířil rušný život města, či spíše pseudoživot, složitá síť činnosti dočasných, kteří nebyli ničím jiným než pouhými loutkami na klíček, uvedenými do pohybu, aby vytvořili iluzi, že se v předvédské Indii stále něco děje. Tady překupníci prodávali hezké malé kameje s vyřezávanými tygry, opicemi a podivným hrbatým dobytkem, zde zase ženy vřeštivě smlouvaly s řemeslníky o cenu šperků ze slonoviny, zlata, mědi a bronzů. Mladice znuděně dřepěly u obrovských hromad čerstvě vypálené keramiky, růžověčervené s černým vzorem. Nikdo si ho nevšímal. Byl cizincem, ani občanem, ani dočasným. Byli to oni, kdo sem patřil.
Šel dál, míjel obrovské špejchary, kde dělníci na veliké cihlové plošiny neúnavně vykládali vozy pšenice a ostatního vymláceného zrna. Pak narazil na veřejnou jídelnu, přeplněnou mlčenlivými, neveselými lidmi, stojícího bok po boku u malých cihlových pultíků. Dostal tam malou kulatou placku, něco jako tortilla nebo chapatti, s kousky mletého masa, zabalenými uvnitř, tak kořeněného, že ho rty pálily jako oheň. Pak se vydal dál dolů po širokých, nízkých prkenných schodech k nižší části města, kde v místnostech připomínajících cely žili rolníci.
Bylo to město ponuré, ale ne špinavé. Užasl nad péčí o hygienu, studny, vodotrysky a veřejné záchodky byly všude a z každého domu vedly do zakrytých kanálů cihlové stružky. Nebylo zde nic z oněch otevřených splašků a smradlavých kanálů, které, jak věděl, lze stále vidět v Indii jeho časů. Uvažoval, zda starověké Mohendžo-dáro bylo skutečně tak dokonalé. Bylo možné, že občané v městě udělali nějaké korektury, aby učinili zadost svému ideálu čistoty. Ne, rozhodl se, že to, co vidí, je nejpravděpodobněji pravé. Byl to výsledek stejné disciplíny, která městu propůjčila tak ztrnulý vzhled. Kdyby bylo Mohendžo-dáro smradlavou, špinavou dírou, obnovili by je občané v téže podobě a byli by uchváceni jeho fascinující smradlavou špínou.
Což ovšem neznamenalo, že u občanů někdy viděl přehnanou péči o autenticitu a Mohendžo-dáro – jako všechna ostatní města – nebylo výjimkou. Tu a tam viděl Phillips na budovách, které považoval za svatyně, obrazy Šivy a Krišny a na náměstích bylo vidět dobrotivou tvář bohyně Kálí. Tato božstva se, samozřejmě, v Indii zrodila dlouho po pádu mohendžodárské civilizace. Byly snad chronologické záležitosti občanům lhostejné? Nebo snad nacházeli zvrácené potěšení ve směšování dob – mešita a kostel v helénské Alexandrii nebo hindští bohové v Mohendžo-dáru? Možná, že ale tisíciletí zmátla jejich historické prameny. Vůbec by jej neudivilo, kdyby na ulicích spatřil průvod se standartami s portréty Gádhího a Nehrúa.
A opět se tu svobodně potulovaly nejrůznější fantasmagorické a chimérické bytosti, jako kdyby si občané nedělali problémy s rozlišováním dějin od mýtů – malí Ganéšové se sloními hlavami radostně nořili své choboty do nádrží vodotrysků, na cihlové terase se opalovala tříhlavá dívka se šesti rukama. Proč ne?
A motto těch lidí určitě znělo: "Proč ne, proč ne, proč ne?" A přesto mu Gioia kdysi dávno řekla: "Omezení jsou velice důležitá." V čem se ale, přemýšlel Phillips, kromě počtu měst tato omezení projevují? Existuje snad nějaká norma omezující výběr "hostů", které si dovolují unést z dávných dob? Až do dneška si myslel, že je jediným. Teď věděl, že je tu přinejmenším ještě jeden, snad dokonce i několik, v jiných městech, krok před ním nebo za ním, neustále jezdí spolu s občany …
