Delníci moře

SEDMÁ KNIHA/ NENÍ MOUDRÉ TÁZAT SE KNIHY

I / Perla na dně propasti

Za několik minut po své krátké rozmluvě se sieurem Landoysem byl Gilliatt v Saint-Sampsonu.

Gilliatta se zmocnil nepokoj, ba skoro úzkost. Co se to jen stalo?

V Saint-Sampsonu byl šum jako v poplašeném úle. Všechno stálo před vraty. Ženy pokřikovaly. Bylo vidět lidi, kteří jako by cosi vypravovali a doprovázeli to posunky; kolem nich se tvořily hloučky. Ozývala se slova: „To je neštěstí!“ Některé obličeje se usmívaly.

Gilliatt se nikoho nezeptal. Neměl v povaze vyptávat se. Byl ostatně příliš pohnut, aby mohl mluvit s lhostejnými lidmi. Nedůvěřoval řečem, chtěl se radši všecko dovědět naráz; šel rovnou do domu „Bravées“.

Jeho neklid byl takový, že se ani nebál do tohoto domu vstoupit.

Dveře přízemní síně vedoucí na nábřeží byly ostatně otevřeny dokořán.

Na prahu se tlačili muži a ženy. Šel tam každý, vešel tedy i on.

Když vstupoval, spatřil sieura Landoyse opřeného o rám dveří. Řekl Gilliattovi tlumeným hlasem:

„Víte už asi, co se stalo, že?“

„Ne.“

„Nechtěl jsem to vykřikovat venku na cestě. Člověk přitom vypadá jako sýček, který hlásá neštěstí.“

„Co se stalo?“

„Duranda se potopila.“

V místnosti bylo plno lidí.

V hloučcích se hovořilo potichu jako ve světnici, kde leží nemocný. Přítomní, to jest sousedé, chodci z ulice, zvědavci, kupili se jaksi bázlivě u dveří a pozadí místnosti nechávali volné. Tam bylo vidět Déruchettu, která seděla na židli a plakala. Vedle ní stál mess Lethierry.

Opíral se o přepážku v pozadí. Námořnická čepice se mu svezla až na obočí. Do obličeje mu visel chomáček šedivých vlasů. Nemluvil. Jeho paže byly strnulé, ústa jako by ani nedýchala. Vypadal jako neživý předmět opřený o zeď.

Kdo ho viděl, cítil, že má před sebou člověka, v jehož nitru ustal všechen život. Duranda se potopila a Lethierry už neměl důvod žít. Jeho duše byla na moři a tato duše se potopila. Co dělat? Každého rána vstávat, každého večera uléhat. Nečekat již na Durandu, nevidět ji, jak odjíždí, nevidět ji, jak se vrací. Jaký to bude zbytek života bez cíle? Pít, jíst, a co dál? Tento muž korunoval celou svou práci mistrovským dílem a veškerou svou snahu pokrokem. Pokrok byl zmařen, mistrovské dílo bylo zničeno. Žít ještě několik prázdných let, jaký by to mělo smysl? Teď už neměl nic na práci. V tomto věku se nezačíná znova; byl ostatně na mizině. Chudák starý!

Déruchetta seděla vedle něho na židli, plakala a držela ruku messa Lethierryho, sevřenou v pěst. Její ruce byly sepjaty, jeho pěst zaťata. V tom se jevil rozdíl mezi jeho a její zdrceností. V sepjatých rukou je ještě naděje; v zaťaté pěsti ne.

Mess Lethierry jí ponechal ruku a nevšímal si jí. Byl u konce. Měl v sobě jen tolik života, kolik ho ještě má člověk, do něhož udeří blesk.

V lidském životě jsou okamžiky, kdy se člověk zřítí do propasti a má pocit, že je vyrván ze středu živých. Lidé přecházejí sem a tam vaší světnicí, ale vy je vidíte jen mlhavě a nezřetelně; vrážejí do vás lokty, aniž dojdou až k v…