Delníci moře

PÁTÁ KNIHA / REVOLVER

I / Hovory v hostinci „U Jeana“

Sieur Clubin byl muž čekající na příležitost.

Byl malý a žlutý, ale měl sílu býka. Moři se nepodařilo jej osmahnout. Jeho kůže byla jakoby z vosku. Měl barvu voskovice a její nevtíravý svit se jevil v jeho očích. Jeho paměť byla podivuhodně neomylná. Stačilo, viděl-li člověka jen jednou, a měl ho už navždy zapsaného v hlavě, jako by si jeho jméno poznamenal. Jeho rychlé krátké pohledy lapaly. Jeho oko si bralo otisk tváře a podrželo si jej; ať tato tvář zestárla sebevíc, sieur Clubin ji vždycky poznal. Nebylo možno tuto houževnatou paměť oklamat. Sieur Clubin byl stručný, střízlivý, chladný; řeč nikdy nedoprovázel posunky. Získával si každého svým upřímným výrazem. Mnoho lidí jej pokládalo za naivního; mhouřil někdy podivně oči a vypadal při tom úžasně hloupě. Jak jsme již řekli, nebylo lepšího námořníka nad něho; nikdo nedovedl uvázat roh plachty, snížit působiště větru a ovládat seřízenou plachtu provazem tak dobře jako on. Nikdo neměl pověst člověka nábožnějšího a bezúhonnějšího. Kdo by ho byl podezříval, byl by sám upadl v podezření. Uzavřel přátelství s panem Rébuchetem, směnárníkem v Saint-Malo, v Saintvincentské ulici vedle obchodu se zbraněmi, a pan Rébuchet říkával: „Clubinovi bych svěřil svůj krám.“ Sieur Clubin byl vdovec. Jeho manželka byla zrovna tak počestná jako on. Když zemřela, zanechala po sobě pověst neochvějné ctnosti. Kdyby se jí byl dvořil soudce, byla by to šla říci králi; a kdyby se byl do ní zamiloval Pán Bůh, byla by to šla říci faráři. Tato dvojice, pán a paní Clubinovi, ztělesňovala v Tortevalu ideál anglického přívlastku respectable. Paní Clubinová byla labuť, sieur Clubin byl hranostaj. Jediná poskvrna by byla způsobila jeho smrt. Kdyby byl nalezl pouhý špendlík, byl by pátral po jeho majiteli. Byl by dal vybubnovat, že našel balíček zápalek. Jednou přišel do hospody v Saint-Servanu a řekl hostinskému: „Jedl jsem u vás před třemi roky, zmýlil jste se v účtování,“ a vrátil krčmáři šedesát pět centimů. Byl to důkaz velké poctivosti; a sieur Clubin přitom pozorně stiskl rty.

Zdálo se, že je pořád ve střehu. Na koho číhal? Pravděpodobně na darebáky.

Každého úterý řídil Durandu z Guernsey do Saint-Malo. Připlul do Saint-Malo v úterý večer, zdržel se tam dva dny, aby naložil zboží, a vracel se zase na Guernsey v pátek ráno.

Tehdy byl v Saint-Malo malý přístavní hostinec, kde se říkalo „U Jeana“.

Když se stavělo nynější nábřeží, byl tento hostinec zbourán. Moře se tehdy rozlévalo až k bráně svatého Vincence a bráně Dinanské; mezi Saint-Malo a Saint-Servanem jezdily za odlivu dvoukolové káry a povozy, které se proplétaly mezi loďmi uváznuvšími nasuchu, vyhýbaly se bójím, kotvám a lanoví a vydávaly se někdy v nebezpečí, že si protrhnou koženou střechu o nějaké nízké ráhno nebo o nástavek trojhranné přední plachty. Mezi odlivem a přílivem šlehali vozkové koně na písku, na kterém za šest hodin potom bičoval vítr vlny. Na těchto písčinách se kdysi potulovalo čt…