Veliký Jargal

XLII

Znovu jsme vykročili. Vhroužili jsme se do nedotčeného pralesa. Asi za půlhodiny jsme vyšli na půvabný zelený palouk, který zavlažoval pramen vyvěrající ze skály. Kolem dokola vroubil loučku svěží a široký lem staletých velikánů. Do zeleně se otvíral otvor sluje, jejíž šedé čelo zeleně věnčily popínavé rostliny, barvínek, liány, jasmín. Rask chtěl užuž zaštěkat, ale Pierrot mu pokynul, aby byl zticha, a beze slova mě za ruku vtáhl do jeskyně.

Na rohožovém koberci seděla zády ke světlu mladá žena. Při zvuku našich kroků se otočila… Přátelé! Byla oblečena v bílých šatech jako v den našeho sňatku a ve vlasech měla ještě vínek z pomerančových květů, poslední panenskou ozdobu mladé manželky, kterou mé ruce dosud nesňaly z jejich skrání. Spatřila mě, poznala mě, vykřikla, klesla mi do náruče a radostí a překvapením omdlela. Byl jsem jako u vidění.

Na Mariin výkřik vyběhla z vedlejší jizby, vytvořené v zákrutu jeskyně, stařena s dítětem v náručí. Byla to Mariina chůva a nejmladší strýcův syn. Pierrot odešel k prameni pro vodu. Postříkal chladivými kapkami Marii obličej. Jejich svěžest ji probudila k životu. Otevřela oči. „Leopolde!“ řekla. „Můj Leopolde!“ „Marie!“ odvětil jsem. Ostatek našich slov zanikl v polibku.

„Aspoň ne přede mnou!“ zalkal srdceryvný hlas. Zvedli jsme oči: byl to Pierrot. Vypadal jako na mučidlech. Těžce oddechoval, z čela mu kanuly velké krůpěje ledového potu. Třásl se na celém těle. Náhle si zakryl tvář rukama a utekl z jeskyně, opakuje znovu se strašným přízvukem: „Přede mnou ne!“

Marie se mi zpola vyvinula z náručí a zvolala, sledujíc ho očima: „Proboha, Leopolde. Zdá se, že ho naše láska bolí. Snad není do mne zamilovaný?“

Otrokův výkřik mi dokázal, že je mým sokem, Mariina poznámka, že je navíc mým přítelem. „Marie!“ řekl jsem a netušené štěstí mi zaplavilo srdce spolu s trpkou lítostí. „Marie! Tys to nevěděla?“

„Vždyť já to pořád ještě nevím,“ odvětila s cudným ruměncem. „Jakže! On mě miluje. Nikdy jsem si toho nevšimla.“

Přitiskl jsem ji opojeně k srdci.

„Našel jsem choť i přítele!“ zvolal jsem. „Jak jsem šťasten! A jak jsem špatný! Já o něm pochyboval.“

„Jakže!“ pravila Marie udiveně. „Ty jsi pochyboval o něm! O Pierrotovi! Pak jsi opravdu špatný. Dvakrát mi zachránil život a možná i víc než život,“ dodala se sklopenýma očima. „Nebýt jeho byl by mě rozsápal krokodýl, nebýt jeho byli by mě černoši… Pierrot mě vyrval z jejich rukou ve chvíli, kdy mě jistě užuž chtěli poslat za otcem.“

Umlkla a zaplakala.

„Ale proč tě Pierrot neposlal hned do města za mnou, za tvým mužem?“

„Pokoušel se,“ odpověděla, „ale nešlo to. Musil se skrývat, před bílými i před černými, každý pohyb byl pro něho nesmírně těžký. A potom, nevěděli jsme, co s tebou je. Říkalo se, že jsi padl, ale Pierrot mě ujišťoval, že to není pravda. Já jsem tomu taky nevěřila, cítila jsem to. Kdybys zemřel, zemřela bych v tu chvíli i já.“

„Pierrot tě nakonec zavedl sem?“ zeptal jsem se.

„Ano. Tuhle osamělou jeskyni zná jen on sám. Zachránil i všec…