Veliký Jargal

XIX

Pevnost Galifet byla zničena, plantáže vypáleny, zdržovat se dál v těch sutinách bylo nebezpečné a nemožné. Ještě ten večer jsme se vrátili do Capu.

Tam mě zachvátily těžké horečky. Měl jsem pocit, že mi v žilách proudí oheň, hlava mi třeštila, zoufalství, zklamání, žárlivost jako fúrie drásaly mé srdce. Představoval jsem si Marii v náruči jiného milence, v moci jiného pána, v moci otroka, v moci Pierrota! Vyskakoval jsem z lože a šest mužů mě muselo držet, abych si neroztříštil hlavu o zeď. Ó že jsem tehdy nezemřel!

Překonal jsem krizi. Za deset dní jsem se uzdravil a nermoutilo mě to. Byl jsem rád, že mohu ještě nějaký čas žít, abych se pomstil.

Sotva jsem se poněkud zotavil, šel jsem požádat pana de Blanchelande o nějaký úkol. Chtěl mi svěřit obranu nějakého hrazeného místa. Zapřísahal jsem ho, aby mě raději zařadil jako dobrovolníka do některého z přepadových sborů, které čas od času vyrážely do kraje, aby ho vyčistily od černochů.

Cap byl spěšně opevněn. Povstání se děsivě rozrůstalo. Začínali se bouřit černoši v Port-au-Prince. Vzbouřencům z Limbé, z Dondonu a Aculu velel Biasu. Jean-François se dal prohlásit za vrchního velitele povstalců z nížiny Maribaru. Buckman se potloukal se svými bandami kolem Limonady. Konečně houfy z Červeného vrchu uznávaly za svého vůdce jakéhosi černocha jménem Big Jargal, tj. Veliký Jargal.

Pokud byly zprávy věrohodné, nebyl posledně zmíněný velitel zdaleka takový ukrutník jako ostatní. Buckman i Biasu vynalézali pro zajatce tisíceré způsoby smrti, Big Jargal se jim snažil umožnit odchod z ostrova. Ostatní vůdci povstalců uzavírali dohody se šp…