Veliký Jargal

VI

Na břehu líbezné říčky, která zavlažovala jeho plantáže, dal strýc sroubit z větví altánek, kam se Marie každý den chodila nadýchat lahodného mořského větříku, který v Santo Domingu vane i v nejvřelejších měsících roku od rána do večera a jehož svěžest roste nebo jí ubývá s parnem dne.

Každé ráno jsem pro ni tuto besídku vlastnoručně zdobíval nejkrásnějšími květy, které jsem mohl natrhat.

Jednoho dne ke mně Marie přiběhla celá vyděšená. Když jako jindy vstoupila do svého zeleného útulku, spatřila s úžasem i leknutím, že někdo strhal a pošlapal všechny květy, jimiž jsem jej ráno vystlal. Na místě, kde obvykle sedávala, ležela čerstvě natrhaná kytice blatouchů. Než se vzpamatovala ze svého ustrnutí, ozvaly se z houští stromů, které altánek obklopovaly, zvuky kytary a neznámý hlas začal tiše zpívat píseň, která jí připadala španělská; ale ve svém zmatku a snad i z panenského ostychu v ní nedokázala rozeznat nic jiného než své jméno častokrát opakované. Tu se dala na útěk, v němž jí naštěstí nikdo nebránil.

Po tom vyprávění jsem vzkypěl nevolí a žárlivostí… Moje první podezření padlo na plantážníka pochybné krve, s nímž jsem se nedávno bil, ale předsevzal jsem si, že se neukvapím a počkám, až budu mít jistotu. Konejšil jsem polekanou Marii a slíbil jsem si, že nad ní budu bez ustání bdít až do chvíle, kdy mi osud dovolí, abych jí byl ochráncem ještě bližším.

Předpokládal jsem najisto, že troufalec, jehož opovážlivost Marii tak poděsila, nezůstane při tom prvním pokusu dát jí najevo city, jejichž povahu jsem snadno vytušil, a proto jsem se večer, když všichni na plantáži usnuli, skryl poblíž křídla domu, kde odpočívala moje snoubenka. Schoval jsem se do houští cukrové třtiny a čekal jsem s dýkou v ruce. Nečekal jsem marně. Kolem půlnoci zazněly v tichu pár kroků ode mne teskné a truchlivé akordy. Ten zvuk mě udeřil jako rána: Kytara! A pod Mariiným oknem! S napřaženou dýkou jsem se rozzuřeně vrhl směrem, odkud zvuky vycházely. K…