Devadesát tři

ČTVRTÁ KNIHA / MATKA

I / Smrt jde kolem

Matka, kterou jsme viděli bloudit téměř nazdařbůh, měla toho večera za sebou již celý den cesty. To se ostatně opakovalo každý den; šla stále vpřed a nikdy se nezastavila. Neboť ona krátká zdřímnutí, do nichž upadala únavou, kdekoliv se jí naskytl nějaký kouteček, nebyla pro ni odpočinkem, právě tak jako to, co tu a tam snědla, jako když vrabec zobne, nebylo potravou. Jedla a spala zrovna jen tolik, aby nepadla vysílením.

Minulou noc strávila v opuštěné stodole; za občanských válek se vyskytují podobná zbořeniska. V pustém poli našla čtyři zdi, otevřená vrata, trochu slámy pod zbytkem střechy; i ulehla na slámu pod rozbitou střechu, přičemž cítila, jak pod slámou šustí krysy, a dírou ve střeše pozorovala, jak vycházejí hvězdy. Spala několik hodin; probudila se uprostřed noci a vydala se ihned na cestu, aby došla co nejdále, než bude příliš horko. Tomu, kdo v létě cestuje pěšky, je půlnoc milejší než poledne.

Snažila se jít pokud možno směrem, který jí letmo naznačil sedlák vantorteský: stále k západu. Kdo by se byl k ní přiblížil, byl by zaslechl, jak si neustále polohlasem opakuje: Tourgue. Kromě jmen svých dětí znala už snad jen toto slovo.

Cestou přemýšlela. Myslela na příhody, jež prožila; myslela na všechno, co vytrpěla, i na to, co musela snášet od lidí; na různá setkání, na ponížení, na prokázané služby, na různé nabídky, jež musela někdy přijmout pro pouhý kousek chleba nebo pro kousek střechy nad hlavou, nebo jen proto, aby se dověděla, kudy má jít. Žena, kterou stihne neštěstí, je ubožejší než muž, neboť je lidem pro zábavu. Jak strašná, bludná to pouť! Ostatně jí bylo všechno lhostejné, jen když opět nalezne své děti.

Onoho dne bylo její první zastavení ve vsi při silnici.

Začínalo slabě svítat. Vše bylo ještě ponořeno v nočním šeru, avšak dveře v několika chalupách při hlavní cestě byly už pootevřeny a z oken hleděly zvědavé hlavy. Všude bylo vidět rozčilení – jako v podrážděném úle. Důvodem tohoto rozruchu byl rachot kol a želez, který sem doléhal z dálky.

Na návsi před kostelem stál hlouček poděšených vesničanů, kteří vyvalenýma očima sledovali jakýsi předmět blížící se po cestě z kopce ke vsi. Byl to vůz o čtyřech kolech, tažený pěti koňmi, kteří byli připřaženi řetězy. Na voze bylo možno rozeznat hromadu dlouhých trámů, uprostřed pak bylo něco beztvarého. Vše bylo přikryto velkou plachtou podobající se rubáši. Deset mužů na koních jeho před vozem a druhých deset za ním. Muži měli třírohé klobouky a ve výši ramen jim občas zasvítilo cosi jako hroty obnažených šavlí. Celý ten průvod, postupující jen zvolna vpřed, rýsoval se ostře svou sytou černí na blednoucím obzoru. Vůz se zdál černý, spřežení bylo černé, jezdci byli černí. Vzadu začínalo jitro.

Zatímco vůz sjížděl z kopce, rozednilo se ještě víc a bylo možno jasně rozpoznat průvod i jezdce; podobali se pochodu stínů, neboť nepromluvili jediného slova.

Jezdci byli četníci. Měli vskutku tasené šavle. Plachta byla černá. Nebo…