Devadesát tři

Victor Hugo

74 

Elektronická kniha: Victor Hugo – Devadesát tři (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: hugo02 Kategorie: Štítky: , ,

Popis

E-kniha Victor Hugo: Devadesát tři

Anotace

Poslední román Victora Huga; napsal jej v sedmdesáti letech, bezprostředně po krvavém potlačení pařížské komuny roku 1871. Psát v té době oslavný román o nejpohnutějším roce Francouzské revoluce, o roce 1793, byl čin hodný Hugovy velikosti. Vyděšení Francouzi raději o revoluci mlčeli… A psát tehdy o revoluci a neodsoudit Dantona a Robespierra a celou jakobínskou diktaturu bylo velmi odvážné. Příběh se odehrává mimo Paříž, v kraji Vendée, kde byly silné pozice protirevolučních royalistických sil. Hugo spojuje historickou látku, kterou detailně zná, s působivou, imaginativní fikcí. Dramaticky sevřený děj pak podtrhuje výjimečné postavení tohoto románu v celé autorově tvorbě.

O autorovi

Victor Hugo

[26.2.1802-22.5.1885] Jeden z největších francouzských básníků a spisovatelů 19. století Victor Marie Hugo se narodil roku 1802 v Besanconu. Byl synem generála Napoleonské armády (bonapartisty) a pobožné matky, která byla naopak přívrženkyní krále a monarchie (royalistka). Hugo začal psát již v dětství. S bratrem Abelem založil založil časopis Le Conservateur littéraire (1819). Zde publikoval své články. Od roku 1920 uveřejňoval...

Victor Hugo: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Quatre-vingt-treize

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Devadesát tři“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ČTVRTÁ KNIHA / MATKA

I / Smrt jde kolem

Matka, kterou jsme viděli bloudit téměř nazdařbůh, měla toho večera za sebou již celý den cesty. To se ostatně opakovalo každý den; šla stále vpřed a nikdy se nezastavila. Neboť ona krátká zdřímnutí, do nichž upadala únavou, kdekoliv se jí naskytl nějaký kouteček, nebyla pro ni odpočinkem, právě tak jako to, co tu a tam snědla, jako když vrabec zobne, nebylo potravou. Jedla a spala zrovna jen tolik, aby nepadla vysílením.

Minulou noc strávila v opuštěné stodole; za občanských válek se vyskytují podobná zbořeniska. V pustém poli našla čtyři zdi, otevřená vrata, trochu slámy pod zbytkem střechy; i ulehla na slámu pod rozbitou střechu, přičemž cítila, jak pod slámou šustí krysy, a dírou ve střeše pozorovala, jak vycházejí hvězdy. Spala několik hodin; probudila se uprostřed noci a vydala se ihned na cestu, aby došla co nejdále, než bude příliš horko. Tomu, kdo v létě cestuje pěšky, je půlnoc milejší než poledne.

Snažila se jít pokud možno směrem, který jí letmo naznačil sedlák vantorteský: stále k západu. Kdo by se byl k ní přiblížil, byl by zaslechl, jak si neustále polohlasem opakuje: Tourgue. Kromě jmen svých dětí znala už snad jen toto slovo.

Cestou přemýšlela. Myslela na příhody, jež prožila; myslela na všechno, co vytrpěla, i na to, co musela snášet od lidí; na různá setkání, na ponížení, na prokázané služby, na různé nabídky, jež musela někdy přijmout pro pouhý kousek chleba nebo pro kousek střechy nad hlavou, nebo jen proto, aby se dověděla, kudy má jít. Žena, kterou stihne neštěstí, je ubožejší než muž, neboť je lidem pro zábavu. Jak strašná, bludná to pouť! Ostatně jí bylo všechno lhostejné, jen když opět nalezne své děti.

Onoho dne bylo její první zastavení ve vsi při silnici.

Začínalo slabě svítat. Vše bylo ještě ponořeno v nočním šeru, avšak dveře v několika chalupách při hlavní cestě byly už pootevřeny a z oken hleděly zvědavé hlavy. Všude bylo vidět rozčilení – jako v podrážděném úle. Důvodem tohoto rozruchu byl rachot kol a želez, který sem doléhal z dálky.

Na návsi před kostelem stál hlouček poděšených vesničanů, kteří vyvalenýma očima sledovali jakýsi předmět blížící se po cestě z kopce ke vsi. Byl to vůz o čtyřech kolech, tažený pěti koňmi, kteří byli připřaženi řetězy. Na voze bylo možno rozeznat hromadu dlouhých trámů, uprostřed pak bylo něco beztvarého. Vše bylo přikryto velkou plachtou podobající se rubáši. Deset mužů na koních jeho před vozem a druhých deset za ním. Muži měli třírohé klobouky a ve výši ramen jim občas zasvítilo cosi jako hroty obnažených šavlí. Celý ten průvod, postupující jen zvolna vpřed, rýsoval se ostře svou sytou černí na blednoucím obzoru. Vůz se zdál černý, spřežení bylo černé, jezdci byli černí. Vzadu začínalo jitro.

Zatímco vůz sjížděl z kopce, rozednilo se ještě víc a bylo možno jasně rozpoznat průvod i jezdce; podobali se pochodu stínů, neboť nepromluvili jediného slova.

Jezdci byli četníci. Měli vskutku tasené šavle. Plachta byla černá. Nebo…