Devadesát tři

TŘETÍ KNIHA / KONVENT

I / Konvent

Blížíme se k velkému vrcholu.

Před námi je Konvent.

Člověka jímá závrať při pohledu na tento vrchol.

Nic vyššího se nikdy neobjevilo na obzoru lidstva.

Jen Himálaj a Konvent.

Konvent je snad vrcholným bodem v dějinách.

Dokud Konvent žil, neboť takové shromáždění skutečně žije, lidé si neuvědomovali, čím byl. To, co současníkům unikalo, byla právě jeho velikost; byli příliš postrašeni, aby mohli být oslněni. Všechno, co je velké, vzbuzuje posvátnou hrůzu. Je snadné obdivovat se prostřednostem a pahorkům. Ale co je příliš vysoké, ať je to hora nebo génius, shromáždění právě tak jako umělecké dílo, díváme-li se na ně příliš zblízka, nás děsí. Všechno nadprůměrné se zdá přepjaté. Stoupání unavuje. Člověk se do stráně zadýchá, často na svahu uklouzne, poraní se o drsná místa, jež jsou ve skutečnosti krásná: pěnivé bystřiny jsou předzvěstmi propastí, mračna zahalují vrcholky. Výstup v nás budí stejnou hrůzu jako pád. Zakoušíme přitom onen podivný pocit – odpor k velikému. Vidíme propast, nevidíme velebnost, vidíme obludu a nevidíme zázrak. Takto byl zpočátku posuzován i Konvent. Byl měřen lidmi krátkozrakými, zatímco byl stvořen pro zrak orlů.

Dnes už se na něj díváme z dálky a rýsuje se nám na hlubokém nebi v průzračné a tragické dálce jako nesmírný profil Francouzské revoluce.

14. červenec osvobodil.

10. srpen smetl bleskem.

21. září položilo základy.

21. září, toť rovnodennost, rovnováha, na nebi znamení Vah. Pod tímto znamením Rovnosti a Spravedlnosti, jak poznamenal Romme, byla prohlášena republika. Samo seskupení hvězd ji ohlásilo.

Konvent je prvním ztělesněním vůle lidu. Konvent otevřel novou velkou stránku dějin, jím se započala budoucnost, kterou dnes žijeme.

Každá idea potřebuje viditelný obal. Každá zásada potřebuje stánek. Kostel, to je Bůh mezi čtyřmi stěnami. Každé božstvo potřebuje chrám. Když vznikl Konvent, bylo první otázkou, kam ho umístit.

Nejdříve se použilo Jízdárny, později Tuilerií. Udělali tam dřevěné obložení, síň ozdobili velkou šedou malbou od Davida, rozestavili tam souměrné lavice, čtverhrannou tribunu, čtverhranné sloupy v rovnoběžných řadách, podstavce podobné špalkům, dlouhé rovné trámoví, pravoúhlé dřevěné ohrádky, kde se tísnily davy diváků a jimž se říkalo veřejné tribuny, římské záclony s řeckými drapériemi, a do těchto pravých úhlů a rovných čar umístili Konvent; do tohoto strohého geometrického útvaru vtěsnali bouři. Na tribuně byla umístěna šedivě namalovaná červená čapka. Roajalisté se zpočátku smáli této červené čapce na šedivo, této síni z náhražkového materiálu, tomuto pomníku z lepenky, této svatyni z papírové kaše, tomuto panteonu z hlíny a bláta. Jak rychle to všechno mělo zmizet! Sloupy byly z úzkých prkének spojených na způsob sudů, klenby byly z latěk, basreliéfy byly uplácány z hlíny, kostra byla ze smrkového dříví, sochy byly ze sádry, mramor jen namalovaný, zdi z plátna. A v tomto provizóriu vykonala Francie dílo věčné.

Stěny sálu v Jíz…