Devadesát tři

DRUHÝ DÍL / V PAŘÍŽI

PRVNÍ KNIHA / CIMOURDAIN

I / Pařížské ulice v oné době

Žilo se na ulicích; jedlo se u stolů postavených přede dveřmi; ženy seděly na stupních chrámů a dělaly cupaninu zpívajíce Marseillaisu; park Monceau a zahrada Lucemburská se změnily ve vojenská cvičiště; na všech křižovatkách byly v plné práci zbrojířské dílny, pušky se vyráběly před očima chodců, kteří tleskali na souhlas; ze všech úst bylo slyšet jediné slovo: „Trpělivost. Žijeme v revoluci.“ Lidé se hrdinsky usmívali. Chodili do divadla jako v Athénách za války peloponéské, na nárožích byla vylepena divadelní oznámení: Obléhání Thionvillu. – Matka zachráněna z plamenů. – Klub bezstarostných. – Nejstarší papežka Johana. – Filozofové vojáky. – Milování na vsi. – Němci byli před branami, šuškalo se, že pruský král si objednal lóži v opeře. Všechno bylo děsivé, a nikdo se neděsil. Padoušský zákon o podezřelých, toto zločinné dílo Merlina Douaiského, způsobil, že všem se vznášela gilotina nad hlavou. Jeden státní zástupce jménem Séran byv udán čekal, až ho přijdou zatknout, oblečen v županu a trepkách a pískaje u okna na flétnu. Nikdo neměl pokdy. Každý měl naspěch. Nebylo vidět klobouk bez kokardy. Ženy si říkaly: „Jak nám to sluší v červené čapce!“ Celá Paříž jako by se stěhovala. Vetešnické krámky byly zavaleny korunami, biskupskými mitrami, žezly z pozlaceného dřeva a zlatými liliemi – odloženými to rekvizitami královských domů. Monarchie se kácela. Mešní roucha a rochetky byly na prodej za babku. K Porcheronům a k Ramponneauovi přijeli lidé narafičení v komži a štole, na oslech s čabrakami z ornátů, a dávali si nalévat laciné víno do kostelních kalichů. V ulici svatého Jakuba zastavili dlaždiči, sami bosí, káru podomního obchodníka s obuví, vybrali mezi sebou peníze, koupili patnáct párů bot a poslali je Konventu pro své vojáky. Všude bylo vidět poprsí Franklina, Rousseaua, Bruta, ano i Marata; pod jedním poprsím Maratovým v ulici Cloche-Perce byla přibita v zaskleném černém rámu žaloba proti Malouetovi se všemi důvody a s touto poznámkou připsanou na okraji: „Tyto podrobnosti jsem se dověděl od milenky Sylvaina Baillyho, dobré vlastenky, která ke mně chová přátelství. – Podepsán Marat.“ Na náměstí Palais-Royal byl na kašně nápis Quantos effundit in usus!^[11] zakryt dvěma velkými plátny pomalovanými vodovými barvami, z nichž jedno představovalo Cahiera de Gerville, jak prozrazuje v Národním shromáždění tajné srocovací znamení „hadrníků“ v Arles, na druhém byl Ludvík XVI., jak ho vezou zpátky z Varennes v jeho královském kočáře; ke kočáru bylo zespod přivázáno prkno a na jeho jednom i druhém konci stál granátník s nasazeným bodákem. Velké obchody byly většinou zavřeny; kramářské a hračkářské zboží rozvážely po ulicích ženy na kárkách osvětlených svíčkami, jejichž lůj kapal na zboží; v stáncích pod širým nebem prodávaly bývalé jeptišky v plavých parukách; tamhleta záplatářka, spravující v kůlně punčochy, bývala hraběnkou; tamta švadlena byla kdysi markýzou, ma…