Devadesát tři

DRUHÁ KNIHA / TŘI DĚTI

I / Plus quam civilia bella

Léto roku 1792 bylo velmi deštivé, léto roku 1793 velmi horké. Občanská válka v Bretani takřka zničila cesty. Přesto se dík krásnému létu dalo cestovat. Nejlepší silnicí je suchá země.

Na sklonku jednoho jasného červencového dne, asi hodinu po západu slunce zastavil se jakýsi muž, který jel na koni od Avranches, na kraji Pontorsonu před hospůdkou zvanou Croix-Branchard, na jejímž štítu byl nápis čitelný ještě před několika lety: Zde se čepuje dobrý mošt. Po celý den bylo horko a k večeru začínal foukat vítr.

Pocestný byl zahalen v široký plášť přikrývající i hřbet jeho koně. Na hlavě měl širák s trojbarevnou kokardou, což bylo dosti odvážné v kraji, kde byla kokarda dobrým terčem pro pušky číhající v houštinách. Plášť, u krku zavázaný, se rozvíral a ponechával ruce volné. Pod ním bylo možno zahlédnout trojbarevnou šerpu a za opaskem rukojeti dvou pistolí. Zpod pláště vyčnívala šavle.

Jak se kůň hlučně zastavil, otevřely se dveře hospody a v nich se objevil hostinský s lucernou v ruce. Byl už soumrak; na cestě bylo dosud světlo, v domě bylo už tma.

Hostinský pohlédl na kokardu.

„Občane,“ řekl, „zastavíte se tady?“

„Ne.“

„A kam jedete?“

„Do Dolu.“

„Pak se tedy vraťte do Avranches nebo zůstaňte v Pontorsonu.“

„Proč?“

„Protože se v Dolu bojuje.“

„Ale!“ prohodil jezdec a dodal:

„Dejte mému koni ovsa.“

Hostinský přinesl jesle, vysypal do nich pytel ovsa a sňal koni uzdu.

Ten počal frkat a žrát.

Rozhovor pokračoval.

„Občane, je to rekvírovaný kůň?“

„Ne.“

„Je váš?“

„Ano. Koupil jsem ho a zaplatil.“

„Odkud jedete?“

„Z Paříže.“

„Ale ne přímo.“

„Ne.“

„To si myslím, cesty jsou místy přerušeny, ale pošta ještě jezdí.“

„Až do Alençonu. Tam jsem ji opustil.“

„Ach, brzy nebude ve Francii žádná pošta. Nejsou vůbec koně. Kůň za tři sta franků dnes stojí šest set a píce je příliš drahá. Byl jsem poštmistrem a teď ochotničím v kuchyni. Ze třinácti set třinácti poštmistrů dvě stě opustilo službu. Občane, cestoval jste podle nového tarifu?“

„Ano, podle tarifu z prvního května.“

„Dvacet sou za místo ve voze, dvanáct sou v bryčce, pět sou v nákladním voze. Toho koně jste koupil v Alençonu?“

„Ano.“

„Jel jste celý den?“

„Od úsvitu.“

„A včera?“

„I předevčírem.“

„Je to vidět. Přijel jste přes Domfront a Mortain.“

„A Avranches.“

„Radím vám, občane, odpočiňte si. Jste jistě unaven a kůň taky.“

„Koně mají právo na únavu, lidé ne.“

Hostinský znovu upřel pohled na pocestného, na jeho tvář, vážnou, klidnou a přísnou, orámovanou šedivými vlasy.

Pak pohlédl na cestu, opuštěnou, kam oko dohlédlo, a řekl: „Cestujete sám?“

„Mám doprovod.“

„Kde?“

„Šavli a pistole.“

Hostinský šel pro vědro vody, dal koni napít, a zatímco kůň pil, zkoumal jezdce. „Na tom sice nezáleží,“ řekl si v duchu, „ale vypadá jako kněz.“

Jezdec opět promluvil: „Říkáte, že se v Dolu bojuje?“

„Ano, v této chvíli to muselo začít.“

„Kdo se tam bije?“

„Jeden bývalý proti druhému bývalému.“

„Co říkáte?“

„Říkám, …