Muž, který se směje

XVIII
POSLEDNÍ SPÁSA

Odlehčený vrak se nepotápěl již tak rychle, ale potápět se nepřestával. Postavení trosečníků bylo tak zoufalé, že už jim nezbývala žádná pomoc. Vyčerpali všechny své možnosti. Ničím už nemohli přispět ke své záchraně.

„Dá se ještě něco vyhodit do moře?“ zvolal náčelník.

Doktor, na něhož už nikdo nepomyslil, vystoupil z rohu u kajutového příklopu a řekl:

„Ano.“

„Co?“ zeptal se náčelník.

Doktor odpověděl:

„Naše viny.“

Všichni se zachvěli a zvolali:

„Staniž se, amen.“

Doktor, bledý a vzpřímený, pozdvihl prst k nebesům a pravil:

„Poklekněte.“

Zapotáceli se. Byl to počátek jejich pokleknutí.

Doktor pokračoval:

„Své viny odhodme do moře. Tíží nás. Potápějí naši loď. Nemysleme již na záchranu, mysleme na spásu. Naše poslední provinění, náš poslední zločin, který jsme spáchali nebo spíše dovršili dnes v noci, ten především doléhá nyní na nás, bídní lidé, kteří zde nasloucháte. Jak bezbožná opovážlivost, pokouší-li hlubiny ten, kdo má za sebou pokus o zabití. Cokoli je spácháno proti dítěti, spácháno je proti bohu. Museli jsme na loď, vím, ale byla to jistá záhuba. Přišla bouře, vyvolaná stínem, který vrhl náš čin. Je tak dobře. Ale ničeho nelitujte. Zde, v této tmě, leží nedaleko před námi Vauvillské písčiny a Mys de la Hogue. To je Francie. Měli jsme jediné možné útočiště, Španělsko. Francie není pro nás o nic bezpečnější než Anglie. Kdybychom se zachránili před mořem, skončili bychom na šibenici. Neexistovala pro nás jiná volba, bud smrt oběšením, anebo utonutím.“

„Bůh volil za nás. Buďme mu vděčni. Dává nám hrob, jenž omývá. Náš osud, bratři moji, je nevyhnutelný. Pomněte, že my sami jsme před několika hodinami vykonali vše, abychom tam nahoru poslali člověka, vlastně dítě, a že snad právě teď, kdy k vám hovořím, vznáší se nad našimi hlavami a obviňuje nás před soudcem, který se na nás dívá. Využijme této poslední chvíle. Pokusme se, je-li to dosud možné, odčinit námi spáchané zlo, pokud je to ještě v naší moci. Jestliže nás dítě přežije, poskytněme mu pomoc. Umírá-li, pokusme se, aby nám odpustilo. Smyjme svůj zločin. Zbavme své svědomí tohoto břemene. Pokusme se, aby naše duše neztroskotaly aspoň před bohem. Neboť to je záhuba nejstrašlivější. Těla připadnou rybám, duše ďáblům. Smilujte se sami nad sebou. Poklekněte, pravím vám. Lítost je bárka, která se nepotápí. Nemáte kompas, říkáte? Mýlíte se. Máte modlitbu.“

Vlci se změnili v beránky. V nejvyšší úzkosti dochází někdy k proměnám skutečně nečekaným. Stává se, že tygři olizují krucifix. Když se rozvírá poslední brána, věřit bývá lehké, nevěřit nemožné. I když různé nástiny náboženství, o něž se pokusil člověk, jsou zcela nedokonalé, i když každá víra je zcela mlhavá a obrysy dogmatu nijak neodpovídají účařím pozahlédnuté věčnosti, ve chvíli poslední se duše vždycky zachvívá. Cosi začíná, když život končí. A to tíží člověka v jeho umírání.

Umírání je účtování. V osudné chvíli každý na sobě cítí jakousi odpovědnost. Minulé zatěžuje budoucí. Minulost se vrací a vchází do budoucnosti. Známé stává se stejnou propastí jako neznámé a obě tyto hlubiny, jedna, v níž jsou naše chyby, a druhá, v níž jsou naše očekávání, mísí své reflexy. Právě tato změť obojího bezedná děsí umírajícího.

Trosečníci vynaložili poslední naději ve světě života. Proto se nyní obraceli k světu posmrtnému. Ten jediný jim nyní zbýval. Pochopili to. Bylo to chmurné poznání a jemu v patách šla hrůza. To, co člověk pochopí v umírání, podobá se tomu, co spatřuje za blesku. Všechno, a vzápětí nic. Vidí, a hned zas nevidí. Po smrti se oko znovu otevře, a co bylo bleskem, stane se sluncem.

Všichni na doktora volali:

„Ty, ty! Už jenom tys nám zůstal. Poslechneme tě. Co máme dělat? Mluv!“

Doktor odpověděl:

„Musíme překročit propast neznáma, musíme stihnout druhý břeh života, který je za hrobem. Protože vím z vás nejvíc, jsem také z vás všech v největším nebezpečí. Jednáte správně, že volbu lávky ponecháváte na tom, jenž nese břímě nejtěžší!“

Dodal:

„Vědění zatěžuje svědomí.“

Pak pokračoval:

„Kolik času nám zbývá?“

Galdeazun se podíval na značky ponoru a odpověděl:

„Něco přes čtvrt hodiny.“

„Dobrá,“ řekl doktor.

Nízká stříška příklopu, o niž se opíral loktem, tvořila jakýsi stolek. Doktor vyndal z kapsy kalamář, pero i peněženku, vytáhl z ní týž pergamen, na jehož rubu několik hodin před tím napsal dvacet křivolakých řádek.

„Světlo,“ řekl.

Sníh padal jako pěna vodopádu a zhášel jednu pochodeň za druhou. Zbývala už jediná. Ave-Maria se s ní postavil vedle doktora.

Doktor zastrčil peněženku zpátky do kapsy, pero i inkoust postavil na příklop, rozbalil pergamen a řekl:

„Poslouchejte.“

A na zmenšujícím se prámu či spíš chvějícím se prkně rakve uprostřed moře začal doktor důstojně, vážně přednášet slova, jimž jako by naslouchaly veškeré temnoty. Všichni tito odsouzenci, stojící kolem doktora, schýlili hlavy. Plápolání pochodně zdůrazňovalo jejich bledost. To, co doktor předčítal, bylo psáno anglicky. Chvílemi, když pohled některého z kolems to jících si žádal vysvětlení, doktor se přerušoval a francouzský, Španělsky, baskicky nebo italsky opakoval místo právě přečtené. Bylo slyšet tlumený vzlylcot a temné údery pěstí do prsou. Vrak se nepřestával potápět.

Když doktor dočetl, rozložil pergamen na příklopu, vzal pero a na bílém okraji, který zbyl dole pod textem, se podepsal: DOCTOR ERHARDUS GEESTEMUNDE

Pak se obrátil na ostatní a pravil:

„Pojdte a podepište!“

Přistoupila Baskičanka, vzala pero a podepsalase ASUNCION.

Podala pero Irce, která udělala křížek, protože neuměla psát.

Doktor vedle křížku připsal:

„BARBARA FERMOY z ostrova Tyrryi v Ebudách.“

Pak podal pero náčelníkovi tlupy.

Náčeln…