Muž, který se směje

IV
DO SCÉNY VSTUPUJE ZCELA ODLIŠNÉ MRAČNO

Starý muž, kterého náčelník tlupy nazval zprvu Bláznem a potom Mudrcem, neopouštěl příd. Jakmile přepluli Chambourský jesep, věnoval stařec stejnou pozornost nebi i oceánu. Díval se dolů a vzápětí obracel zrak vzhůru. Zvlášť pátravě obzíral severovýchod.

Kapitán svěřil kormidlo jednomu námořníkovi, překročil poklop nad otvorem s lany, prošel středem paluby a zamířil na přídní nástavbu.

Přistoupil k starci, ale zůstal stát kousek za ním: lokty přitisknuté k bokům, ruce odtažené od těla, hlavu nachýlenou k rameni, oči vykulené, obočí povytažené, jeden koutek zvlněný do úsměvu. Tedy zvědavý postoj kolísající mezi výsměchem a úctou.

Snad že byl stařec zvyklý občas hovořit sám se sebou, snad že za sebou někoho cítil, začal si pro sebe povídat, nepřestávaje pohled upírat do dálky:

„Poledník, od něhož počítáme nebeské souřadnice, je v tomto století vyznačen čtyřmi hvězdami, Polárkou, stolicí Cassiopeinou, hlavou Andromedinou a hvězdou Algenib ze souhvězdí Pegasa. Ale žádná z nich není vidět.“

Starcova slova se řadila jedno za druhým naprosto automaticky, byla nezřetelná a jen napůl vyřčená, jako by jejich vyslovení starého muže ani nezajímalo. Zachvěla se mu na rtech a pominula. Monolog je dým vnitřních ohňů ducha.

Majitel lodi starce přerušil.

„Pane…“

Starý muž, jenž byl možná poněkud nahluchlý, ale především hluboce zamyšlený, pokračoval:

„Málo hvězd a mnoho větrů. V blízkosti země se vítr vždycky odchyluje ze svého směru a vrhá se proti pobřeží. Je to tím, že pevnina je teplejší než moře. Vzduch je nad ní lehčí. Studený a těžký vítr z moře se hrne nad zem a vytlačuje lehký vzduch. Proto při jasném nebi vane vítr k zemi ze všech stran. Mělo by se lavírovat dlouhými rázy mezi rovnoběžkou odhadnutou a rovnoběžkou pravděpodobnou. Když se pozorovaná šířka neliší od šířky pravděpodobné o víc než tři minuty na deset mil a o čtyři na dvacet, pokračuje plavba zdárně.“

Kapitán pozdravil, ale kmet si ho vůbec nevšiml. Starý muž, oblečený do universitního taláru takřka oxfordského nebo gottingenského, zůstával ve své hrdé a zachmuřené póze bez hnutí. Pozoroval moře jako znalec vln a lidí. Zkoumal vlny, ale tak, jako kdyby je chtěl o čemsi poučit. Bylo v něm cosi učitelského i prorockého. Vypadal jako zpytatel propastí.

Pokračoval v samomluvě, kterou snad přece jen držel i pro svého posluchače.

„Mohli bychom vzdorovat, kdybychom měli místo kormidělní páky kolo. Při rychlosti čtyř mil za hodinu může se třicetilibrový tlak na kolo projevit jako tři sta tisíc liber výkonu na směr. A ještě víc, protože mnohdy se dokáže vyvinout až dvojnásobný tlak.“

Kapitán pozdravil podruhé a řekl:

„Pane…“

Starcovo oko se upřelo na kapitána. Hlava se pootočila, ale tělo zůstalo nehybné.

„Říkej mi doktore.“

„Pane doktore, já jsem tu patron.“

„Dobře,“ odpověděl doktor.

Doktor – tak mu v dalším budeme i my říkat – byl podle všeho ochoten s kapitánem hovořit.

„Kapitáne, máš anglický oktant?“

„Ne.“

„Bez anglického oktantu nemůžeš změřit hloubku.“

„Baskové,“ odtušil kapitán, „měřili hloubku dávno předtím, než byli Angličané na světě.“

„Na olofée moc nespoléhej.“

„Když je potřeba, tak pouštím krokev.“

„Změřil jsi rychlost lodi?“

„Změřil.“

„Kdy?“

„Zrovna před chvilkou.“

„Čím?“

„Lochem.“

„Přezkoušel sis jeho dřevo?“

„Ano.“

„Odpočítávají přesýpací hodiny přesně třicet minut?“

„Ano.“

„Jsi jist, že písek nezvětšil díru mezi oběma baňkami?“

„Ano.“

„Přezkoušel sis přesýpací hodiny pomocí kmitající kulky z muškety, zavěšené…“

„Na plochém vlákně vytaženém zpod zroseného konopí? Přezkoušel.“

„Navoskoval jsi vlákno, aby se ti nevytahovalo?“

„Ano.“

„Přezkoušel sis loch?“

„Přesýpací hodiny jsem přezkoušel kulkou z ručnice a loch jsem si přezkoušel koulí dělovou.“

„Jaký má tvoje koule průměr?“

„Stopu.“

„Pěkný kousek.“

„Je to původní koule z naší staré válečné urky La Lasse de Par-grand.“

„Z té, co patřila k Armadě?“

„Ano.“

„A co měla šest set vojáků, padesát námořníků a pětadvacet děl?“

„Mořské dno to ví.“

„Jak jsi zjistil váhu vodního náporu na kouli?“

„Pomocí německého přezmenu.“

„Počítal jsi s nárazy vln na provaz od koule?“

„Ano.“

„A zjistil jsi?“

„Vodní nápor dělá sto sedmdesát liber.“

„Lod tedy pluje rychlostí čtyřicet francouzských mil za hodinu.“

„Neboli tři míle holandské.“

„Ale to je jenom rozdíl mezi rychlostí kýlového proudu a rychlostí moře.“

„Jistěže.“

„Kam pluješ?“

„Do jedné zátoky, kterou znám mezi Loyolou a San Sebastianem.“

„Hled se co nejrychleji dostat na rovnoběžku svého cíle.“

„Ano. Dělám jen co nejmenší odchylky.“

„Dej si pozor na větry a proudy. Větry vyvolávají proudy.“

„Traidores, zrádci a bídáci.“

„Jen žádné klení. Moře naslouchá. Neurážej. Jenom pozoruj.“

„Pozoroval jsem a pozoruji. Moře je teď v přílivu a jde proti větru. Ale co nevidět se obrátí k odlivu a bude nám příznivé.“

„Máš plavební příručku?“

„Nemám. Aspoň pro zdejší moře ne.“

„Pluješ tedy naslepo?“

„To ne. Mám buzolu.“

„Buzola je jedno oko a příručka druhé.“

„Jednooký také vidí.“

„Jak měříš úhel mezi směrem jízdy a kýlem?“

„Mám zaměřovači kompas a mám svůj odhad.“

„Odhad je dobrá věc; jistota je lepší.“

„Kryštof plul také podle odhadu.“

„Kolumbus ti nepomůže. Když je mlha a když se růžice tak hanebně točí, člověk už ani neví, kterou plachtou zachytit vítr, a nakonec nemá ani odhadnutý, ani zpřesněný bod. Osel s příručkou je lepší než hadač s celým orákulem.“

„Severák ještě nepřihnal mlhu a nevidím žádný důvod k znepokojení.“

„Lodě jsou mouchami v pavučinách moře.“

„Zatím je stav vody i větru celkem dobrý.“

„Černé body, které se třesou na vlnách. To jsme my lidé uprostřed oceánu.“

„Pro dnešní noc nečekám žádnou mizérii.“

„Může se ti tu strhnout taková divá slota, že budeš mít co dělat, aby ses z toho dostal.“

„Zatím je všechno v pořádku.“

Doktor upřel zrak k severovýchodu.

Patron mezitím pokračoval.

„Jen co se dostáném do Gaskoňského zálivu a ručím za všechno. Ej, tam jsem doma! Gaskoňský záliv znám jak své boty. Ten …