Muž, který se směje

VII
JAKÉ DŮVODY MŮŽE MÍT ZLAŤÁK, ABY SE PŘIŠEL POŠPINIT MEZI SPROSTÉ PĚŤÁKY?

Stalo se něco nečekaného.

Přišla šlechta.

Inn Tadcaster se stával nejvyhledávanější výhní veselosti a smíchu. Nikde nebylo tak živo a hlučno. Hostinský a jeho boy nestačili nalévat anglická piva ale, stout a porter. Večer mívala nízká krčma všechna okna osvětlená a žádný stůl nebýval prázdný. Zpívalo se, křičelo, starý velký krb s otevřeným ohništěm, zamřížovaný a naplněný kamenným uhlím, povzbudivě plápolal. Inn byl domem ohně a hluku.

Na dvoře, či vlastně v divadle, bylo ještě víc lidí.

Veškeré předměstské publikum se z celého Southwarku hrnulo na představení „Přemoženého chaosu“. V takových davech, že po vytažení opony, to jest po spuštění boční stěny Green-Boxu, nebylo možno nalézt volné místečko. Okna byla přecpána diváky, pavlač nabitá. Dlažba na dvoře zmizela, místo ní tam byla hlava na hlavě.

Jen oddělení pro šlechtu zůstávalo doposud prázdné. Tak vznikala uprostřed pavlače černá díra, to, co metafora francouzské hantýrky nazývá „pec“. Tam nebyl nikdo. Všude plno, jen tam ne.

A jednou večer tam zčistajasna kdosi byl.

Bylo to v sobotu, v den, kdy Angličané pospíchají, aby se pobavili, poněvadž v neděli se musí nudit.

Když po proslovu k „Přemoženému chaosu“ se rozhrnula záclona, když Ursus, Homo a Gwynplaine stanuli na jevišti, filosof v medvědí kůži se jako obyčejně rozhlédl po přeplněném hledišti. A dech se v něm zatajil.

„Oddělení pro šlechtu“ bylo obsazené.

Uprostřed lóže seděla na křesle z utrechtského sametu jakási žena.

Byla sama, a přece lóži zaplňovala.

Některé bytosti vyzařují. I tato žena měla svou záři. Podobně jako Dea; jenže docela jinou. Dea byla bledá, žena v lóži ruměná. Dea byla rozbřesk, žena v lóži červánek. Dea byla krásná, žena v lóži nádherná. Dea byla nevinnost, čistota, alabastr. Neznámá v lóži byla purpur. A bylo znát, že se nebojí uzardění. Z oddělení pro šlechtu se řinula její záře, ale ona seděla uprostřed všeho sama a bez hnutí jako dokonalá modla.

Nad ušpiněným davem zářila povýšeně jako drahokam, zaplavovala dav pod sebou a kolem sebe tak velkým světlem, že všechny ty temné tváře mizely v jejím stínu jako při zatmění. Její záře zastírala všechno.

Všechny oči se na ni obracely.

Mezi davem byl i Tom-Jim-Jack. Také on se ztrácel spolu s ostatními v aureole té oslňující ženy.

Neznámá soustředila zprvu všechnu pozornost obecenstva na sebe, soutěžila s představením a poněkud uškodila prvním dojmům z „Přemoženého chaosu“.

Vypadala jako sen. Ale pro ty, kteří stáli na pavlači blízko ní, byla skutečností. Byla to žena. Snad až příliš opravdová žena. Byla velká a její mocné poprsí obnažoval nejodvážnější výstřih. Z ušních lalůčků jí visely velké perlové náušnice se zvláštními šperky, kterým se tenkrát říkalo „klíče Anglie“. Svrchní šat měla ze siamského mušelínu, na rubu i líci vyšívaného zlatem. Košile z věhlasného fríského plátna (z něhož francouzská královna Anna Rakouská měla prostěradla tak jemná, že se dala provléci prstenem) vykukovala jí podle tehdejší lehtivé módy ze záňadří. Spínala ji široká diamantová spona. Živůtek byl úplný krunýř – tak ho měla posetý drahokamy a broušenými rubíny. Obočí měla načerněné čínskou tuší a ruce, lokty, ramena, bradu, chřípí, víčka, ušní boltce, dlaně a konečky prstů nalíčené ostře rudou barvou.

A všemu tomu přepychu vládla neúprosná vůle být krásná.

V kráse neznámé ženy bylo cosi nespoutaného, divokého. Byla to tygřice, schopná být kočkou, schopná i něhy.

Jedno oko měla modré a druhé černé.

Také Gwynplaine se na neznámou ženu zahleděl.

Zelená bouda byla divadlem tak trochu iluzionistickým. „Přemožený chaos“, byl spíš přelud než hra.

Ursus i Gwynplaine si zvykli působit na obecenstvo jako zjevení. Tentokrát bylo zjevení v hledišti a zaskočilo je a fascinaci podléhali oni sami.

Žena se dívala na ně a oni se dívali na ni.

Ursus a Gwynplaine neviděli podrobnosti. Neznámá byla příliš daleko od obou mužů, dělila ji od nich světelná mlha divadelního polostínu. Oba však měli pocit halucinace: byla to docela určitě žena, ale nebyl to zároveň přelud? Do jejich temnot proniklo světlo. Oslepilo je.

Neznámá planeta. Přišla do jejich divadla. Odkud? Ze světa šťastných. Kam? Do světa jejich bídy. Žena světélkovala do tmy jako Mléčná dráha. A v té záři se zdála její postava ještě mohutnější. A drahokamy vypadaly jako hvězdy. A diamantová spona se zdála souhvězdím Plejád. Úchvatné tvary ňader byly jako něco nadpřirozeného. Při pohledu na neznámou měl každý pocit, že se ihned a ledově přibližuje oblastem blaha.

Ursus, Gwynplaine, Vinos, Fibi, dav, všichni byli omráčeni a oslněni. Jediná Dea zůstávala ve své tmě nevědoucí.

Nad chatrný Green-Box a jeho chudičké obecenstvo se skláněla z nevyzpytatelných hlubin ráje tvář jasu. Vznešená zvědavost se sem přišla ukojit a zároveň poskytnout pastvu zvědavosti přítomného lidu. Vyšší vrstvy dávaly vrstvám nižším možnost, aby si je prohlédly.

Neznámá byla zjevením, ale její tvář neodpovídala žádné z představ, jež toto slovo obyčejně budí. Nebylo v ní nic neurčitého, průzračného ani mlžného. Její zjev vyzařoval růžovost, svěžest, zdraví. Ale z hlediska poměrů, v nichž žili Ursus a Gwynplaine, bylo v tom cosi nadpozemského.

Tlustá strašidla zvaná upíři skutečně existují. Krásná královna, která je pro dav vidinou a kt…