Muž, který se směje

IV
NENÁVIST JE STEJNĚ MOCNÁ JAKO LÁSKA

Královnu Annu obklopovalo několik takových našeptavačů.

Barkilphedro byl jedním z nich.

Nezpracovával jenom královnu, jak už ostatně víme. Ovlivňoval a potají ponoukal i Josianu a lorda Davida. Našeptával do trojích uší. Měl tedy o jedny uši víc než Dangeau. Dangeau našeptával jen do dvou, aspoň v době, kdy strkal svou hlavu mezi Ludvíka XIV., zamilovaného do své švagrové Jindřišky, a Jindřišku, zamilovanou do svého švagra Ludvíka XIV. Byl Ludvíkovým tajemníkem lásky, aniž o tom věděla Jindřiška, a Jindřiščiným, aniž o tom věděl Ludvík. Stál pěkně uprostřed lásky obou těchto loutek a kladl otázky a sám na ně odpovídal.

Barkilphedro byl tak usměvavý, tak povolný, nedovedl se nikoho zastat, byl v podstatě tak málo oddaný a tak ošklivý i zlý, že paní na trůně se bez něho nakonec nemohla vůbec obejít. Jakmile si Anna oblíbila Barkilphedra, nechtěla už jiného pochlebníka. Lichotil jí, jako se lichotívalo Ludvíku Velikému, popichoval na druhé. „Poněvadž král je nevzdělanec, musíme všichni hanobit vzdělance,“ říkávalo se tenkrát.

Do královských paláců se dá velmi snadno proniknout. Barkilphedrovi k tomu posloužil jeho úřad. A tak se stal v krátkém čase u královny tím, čím byl u vévodkyně Josiany – ne* postradatelným domácím zvířetem.

Jediný vtip, který čirou náhodou před královnou utrousil, řekl mu o ní rázem všechno. Barkilphedro totiž pochopil, jak je tomu ve skutečnosti s dobrotou Jejího Veličenstva. Královna měla ráda svého lorda číšníka Williama Cavendishe, vévodu z Devonu. Tento lord byl velice hloupý. Dosáhl všech učených hodností na Oxfordské universitě a přitom neznal pravopis. Jednoho krásného dne se dopustil té pošetilosti, že zemřel. Zemřít je velká neopatrnost: o mrtvém se pak u dvora začne najednou mluvit beze všeho ostychu. Královna si v Barkilphedrove přítomnosti nad lordovým skonem zanaříkala a nakonec povzdechla: „Škoda že se tolika ctnostmi honosil tak chudý duch.“

„Kéž bůh přijme jeho duši,“ zahučel Barkilphedro francouzský Ale slovo âme, duše, vyslovil jako âne, což je osel.

Královna se usmála. Barkilphedro si ten úsměv zapamatoval.

Věděl teď, že kousání se královně zamlouvá.

Dostal svolení ke zlomyslnostem.

Od toho dne strkal svou zvědavost a zlomyslnost, kam mohl. Nebránili mu; tak se ho začali bát. Kdo umí rozesmát krále, před tím se ostatní třesou.

Byl to mocný darebák.

Den co den postoupil pod zemí o nějaký krok kupředu. Několik velmožů poctilo Barkilphedra svou důvěrou a při různých příležitostech ho pověřili nějakým špinavým úkolem. U dvora ho prostě potřebovali.

Dvůr je ozubené soukolí. Barkilphedro se stal jeho hybnou silou. Povšimli jste si, jak malé bývá někdy hybné kolo v některých mechanismech?

Obzvláště Josiana, která využívala, jak jsme již řekli, slídičského talentu Barkilphedrova, měla k němu takovou důvěru, že mu neváhala svěřit jeden z tajných klíčů svého domu, takže k ní mohl přijít kdykoli. Takové věci byly v sedmnáctém století v módě. Říkalo se tomu dát klíč. Josiana svěřila takto dva klíče; jeden měl lord David, druhý Barkilphedro. Přístup do ložnice nebylo za starých mravů nic neobvyklého. Ovšem jen pro oblíbence.

Barkilphedro byl znamenitým mistrem v odkrývání různých hříšků a tajných slabostí, které podřizují a podrobují velké malým. Postupoval ve tmě křivolace, pomalu a obratně. Jako každý dokonalý slídil byl napůl ukrutný jako kat a napůl trpělivý jako miniaturista. Byl to rozený dvořan. Každý dvořan je noční tvor. Dvořan obchází nocí, která se nazývá všemohoucnost. Má v ruce zlodějskou svítilnu. Ozáří kterýkoli bod a sám zůstává ve tmě. Nehledá touto svítilnou člověka, hledá zvíře. A nalézá krále.

Králové nemají rádi, činí-li si jejich okolí nároky na velikost. Pošklebky, které se netýkají jich samých, se jim líbí. Barkilphedrovo umění záleželo v soustavném snižování lordů a knížat ve prospěch Jejího královského Veličenstva.

Důvěrný klíč od Josiany měl zářezy na obou stranách. Mohl jím otvírat soukromé komnaty v obou oblíbených sídlech Josianiných, v Hunkerville-House v Londýně a v Corleone-lodge ve Windsoru. Corleone-lodge byl florentský palác z cihel i kamene a s mramorovým sloupořadím. Stál na konci dřevěného mostu na pilotách a měl jedno z nejnádhernějších nádvoří v Anglii.

V tomto paláci měla královna Josianu na dosah ruky, protože přiléhal k windsorskému zámku. Josianě se tam přesto líbilo.

Vliv Barkilphedrův na královnu byl zvláštní. A tento červ byl královně den ze dne milejší. Zvenčí to nebylo téměř nic a v kořenech všecko. Nic není tak nesnadné jako vytrhat toto dvorské býlí; zapouští kořeny hluboko a nad zemí je není zač uchopit.

Barkilphedro jako bývalý bohoslovec prostudoval tak trochu všechno. Ale kdo se všeho jen dotkne, nepodrží nakonec vůbec nic. Proto také všechny ty povrchní znalosti nezaplnily prázdnotu Barkilphedrova mozku.

Duch i příroda se lekají prázdnoty. Tam, kde je prázdno, příroda vkládá lásku; duch tam často vkládá nenávist. Tak se vyplňuje vakuum.

Existuje nenávist pro nenávist. Umění pro umění existuje v přírodě častěji, než se domníváme.

Tak člověk nenávidí. Musí přece něco dělat.

Bezdůvodná nenávist. Jak…