Básně

Slečně J.

Ó zpívej, zpívej, dívko snivá!
Jeť svatou žena, která zpívá,
jí osudu se netkne hněv!
Zpěv dobude jí požehnání,
nebť genius jí krásu chrání
a krásné její oči zpěv!

Já, jehož mnohá starost hněte,
mám rád tvé jaro, kde vše květe,
i zrak, jenž slzí nepoznal;
tvůj božský zpěv nechť dále plyne,
kol skráně mé ať trn se vine,
když tvou květ růží obepjal!

To byla doba opojivá,
když jitřenka, jež tobě kývá,
na moji vesnu zářila;
kdy radost v nadšení a pýše
jak víno čisté z drahé číše
můj dvacátý rok zjasnila!

Kam jen se krok mé nohy stočil,
jsem nebes vábný přelud zočil,
an čarovně se na mne smál;
luk zelení a stínem lesů
můj těkavý zrak v jednom plesu
oslněn novou touhou plál!

Tu říkal jsem, když hvězdy plály:
Ó hvězdo má! proč prcháš v dáli?
já vím, že lesk tvůj dostihnu!
Tu k zelenému břehu pravím:
Ty sláva jsi! u tebe stavím,
pro mne jest vlnou každý z dnů!

Ó temné stromy! děl jsem k háji,
i mne sny zlaté prochvívají!
K orlu: Spěj na mne pohlednout!
A k číším, které vypráznili:
Mám myšlének žár, mám i síly,
by lidstvo mohlo zaplanout!

Z dvaceti číší růže s manou
a s písněmi v mé nitro kanou,
by v snění mém zas rozkvetly;
kol do kola se květy skvěly
a jako když se rojí včely,
myšlénky k slunci zalétly!

Jak s pastýřova ohně kmitem
se snoubí měsíc s bledým třpytem
a v jedněch vlnách zaplane,
jak z háje, bouř kdy křídly svými
v něm řádí, listy promoklými
zpěv ptactva v sluch ti zavane:

Tak všecko ke mně „miluj!“ dělo
a sterými se zvuky chvělo,
až hudbou jsa a vůní zpit
jsem slyšel tyto všecky hlasy,
v nichž příroda svůj život hlásí,
ve vlastním srdci hlaholit!

I růže v dubnu otevřené,
i noci lunou ozářené,
i stezka plna lidských stop,
i skály bleskem roztříštěny,
i starých stromů shnilé kmeny
se sklánějící přes příkop:

Vše přísnou řečí hlaholilo,
v níž tajemství se světa skrylo,
jež „co ty víš?“ se táže všech;
jež v tichu nočním často lije
Orfeu písní melodie,
Platonu slova v rajských snech.

Básníku! zem mne oslovuje.
Proroku! nebe opakuje,
jdi! žehnej! zpívej stále dál!
Ať zpěvy tvoje zahlaholí
do srázů hor i do údolí,
i do hnízd keřů, do hnízd skal!

Ten minul čas – teď třikrát běda!
Tomu, kdo u mne radost hledá,
jsem bez ducha a truchlivý;
zlý host mne mučí každou chvíli,
jsem černá věž, kde stále kvílí
ston umíráčku tesklivý!
V mém …