ČÁST DRUHÁ
Kapitola 15
Stojím na tržišti Phari s A. Bettikem, Jigme Norbu a Georgem Tsarongem a slyším novinu, že na T’ien Shan, „Nebeské hory“, konečně dorazili lodě a vojáci Paxu.
„Měli bychom to sdělit Aenee,“ hlásím. Všude kolem nás se zvedá lešení, které skřípe pod vahou nakupujících, prodávajících, obchodujících, smějících a hádajících se lidí. O příjezdu Paxu jich slyšelo jen několik. Jen několik jich pochopí, co to znamená. Tu zprávu přinesl mnich jménem Chim Din, který se právě vrátil z hlavního města Potaly, kde pracuje jako učitel v dalajlámově Zimním paláci. Chim Din naštěstí v některých týdnech plete bambus v Hsuan-k’ung Ssu, „Paláci, který visí ve vzduchu“ (to je Aenein projekt), a po cestě do chrámu nás zastaví na tržišti Phari. Proto jsme jedni z prvních lidí mimo Potalu, kteří se dozví o příjezdu Paxu.
„Pět lodí,“ řekl Chim Din. „Několik desítek křesťanů. Polovina z nich bojovníci v rudočerné. Nějaká polovina ze zbytku jsou misionáři, všichni v černém. Pronajali si gompu Červený klobouk poblíž Rhan Tso, Vydřího jezera. Blízko Šivova falusu. Část gompy vysvětili jako kapli svého trojjediného boha. Dalajláma jim nepovolil použít létající stroje za hranicemi jižního mostu Prostředního království, ale povolil jim volný pohyb v této oblasti.“
„Musíme to říct Aenee,“ obracím se k A. Bettikovi a nakláním se, aby mě slyšel v šumu okolního trhu.
„Musíme to říct všem v Jo-kungu,“ opraví mě android. Obrátí se a vyzve George a Jigme, aby dokončili nákup a nezapomněli objednat nosiče, kteří dopraví kabely a zvláštní bonsaj-bambus na stavbu. Pak zvedne svůj masivní batoh, přitáhne si svou výstroj a pokyne mi hlavou.
Zvednu vlastní těžký batoh a vyrazím jako první. Mířím ven z tržiště, dolů po žebřících k lanovce. „Myslím, že Horní cesta bude rychlejší než Pěší cesta, ne?“
Modrý muž přikývne. Váhal jsem a nevěděl, zda mám navrhnout Horní cestu pro návrat, protože A. Bettik nezvládne jednou rukou kabely a skluzavky. Když jsme se znovu setkali, překvapilo mě, že si nevyrobil kovový hák – levá paže pořád končila hladkým pahýlem mezi zápěstím a loktem. Ale brzy jsem zjistil, že používá kožený pásek a kožené nástavce, které nahradily jeho prsty. „Ano, M. Endymione,“ souhlasí. „Horní cesta je mnohem rychlejší. Souhlasím. Pokud nechcete použít jednoho z letců jako kurýra.“
Podívám se na něj a přemýšlím, jestli si dělá legraci. Kurýři jsou jiná rasa, jsou šílení. Startují své padáky z vysokých staveb, chytí vzestupný proud v okolí vysokých skalních stěn, překročí široký prostor mezi římsami a vrcholky, kde není lanovka, pozorují ptáky, hledají termální proudy, jako by jim šlo o život… a skutečně jim o život jde. Pokud letce sebere zrádný vítr, pokud se mu nepodaří start nebo má jeho padák problém, nenajde rovné místo pro přistání. Nucené přistání na kamenné stěně znamená téměř vždycky smrt. Pád do mraků pod námi znamená smrt. Jediný špatný odhad měnícího se větru, horních a dolních proudů, poryvů… jediná chyba znamená smrt. Proto žijí o samotě, uctívají tajný kult a žádají celé jmění za poslání dalajlámovy zprávy z hlavního města Potahy. Žádají celé jmění za odvoz modlitebních praporků během buddhistické oslavy, za naléhavou zprávu obchodníka, který chce kontaktovat svou kancelář a prozradit, jak porazit konkurenci. A legenda tvrdí, že dokážou navštívit východní vrcholek T’ai Shanu, který oddělí od zbytku T’ien Shanu na celé měsíce více než sto klicků atmosféry a smrtelně nebezpečný oblak.
„Nemyslím, že takovou zprávu můžeme svěřit letci,“ odvětím.
A. Bettik přikývne. „Ano, M. Endymione. Ale padáky se dají koupit přímo tady na trhu. U stánku letecké gildy. Můžeme si dva koupit a vzít to nejkratší cestou. Jsou velmi drahé, ale můžeme prodat pár kusů ze stáda zygotů.“
Nikdy nevím, kdy můj přítel android žertuje. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem visel pod střechou padáku a mám co dělat, abych se neroztřásl. „Už jsi to tady někdy zkoušel?“ zeptám se ho.
„Ne, M. Endymione.“
„A někde jinde?“
„Ne, M. Endymione.“
„Ja…
