Kapitola 14
Aenea.
To jméno předběhlo ostatní myšlenky. Vzpomněl jsem si na ni ve chvíli, kdy jsem ještě nemyslel ani na sebe. Aenea.
A pak přišla bolest, řev, útok vlhka, rány. Vzbudila mě bolest.
Otevřel jsem jedno oko. Druhé slepila zaschlá krev nebo něco podobného. Než jsem si vzpomněl, kdo a kde jsem, ucítil jsem bolest bezpočtu zhmožděnin a řezných ran, v pravé noze něco ještě horšího. Pak jsem si vzpomněl, kdo jsem. A pak jsem si vzpomněl, kam jsem se dostal.
Zasmál jsem se. Abych to upřesnil, zkusil jsem se zasmát. Měl jsem rozbité a oteklé rty, koutek úst mi slepila další krev. Smích se změnil ve sténání.
Spolkla mě vzdušná oliheň na světě plném atmosféry, mraků a blesků. Teď mě rozpouštělo hlasité břicho obludy. A jak bylo hlasité. Jako exploze. Řev, výbuchy, bušení a pleskání. Jako déšť na korunách tropického lesa. Otevřel jsem oko. Tma… pak zážeh bílého světla… tma a červené odrazy na sítnici… další bílé zážehy.
Vzpomněl jsem si na tornáda a bouři velikosti menší planety, která se ke mně blížila, zatímco jsem se vznášel ve svém kajaku pod padákem. Pak mě spolklo to stvoření. Ale teď jsem neslyšel bouři. Byl to déšť na korunách džun – gle. Do tváře a hradního koše mě tloukl roztrhaný nylon, zbytky padáku, mokré palmové listy a úlomky plastiku. Podíval jsem se dolů a čekal na další blesk. Spatřil jsem kajak, ale byl rozlámaný a potlučený. Spatřil jsem nohy… pořád ukryté v kajaku. Levá noha byla v pořádku a hýbala se, ale ta pravá… zařval jsem bolestí. Pravá byla určitě zlomená. Nenašel jsem žádnou kost čnějící z masa, přesto jsem si byl jistý, že mám zlomené stehno.
Jinak jsem snad byl v pořádku, nepočítaje modřiny a odřeniny, zaschlou krev na tváři a na dlaních. Kalhoty se změnily v cáry, košile a vesta byly na kusy. Ale když jsem se obrátil, ohnul záda, natáhl paže a skrčil prsty, zakroutil prsty na levé noze a pokusil se zakroutit prsty na noze pravé, napadlo mě, že jsem více méně v pořádku… neměl jsem zlomenou páteř, žádná zlomená žebra, žádné nervové poškození kromě pravé nohy. Tam jako by mi protahovali ostnatý drát žílami.
Při dalším blesku jsem se rozhlédl. Zdálo se, že jsme s kajakem uvězněni v korunách džungle, zaklínili jsme se mezi rozlámané větve, obalil nás roztrhaný padák a jeho lanka, tloukly nás palmové listy zmítané tropickou bouří. Tmu rušily jen blesky. Viseli jsme v neurčité výšce nad pevnou zemí.
Stromy? Pevná zem?
Planeta, nad kterou jsem se vznášel, žádnou pevnou zem neměla… nebo se tam nemohl člověk dostat, aniž by z něj tlak neudělal kuličku velkou jako moje pěst. Stejně tak bylo nepravděpodobné, že ve středu Joviánské planety, kde se mění kyslík v kov, rostou nějaké stromy. Takže jsem nezůstal na stejné planetě. Ani jsem nebyl v břiše té obludy. Kde jsem byl?
Hromy připomínaly zvuk plazmových granátů. Zvedl se vítr a shodil kajak z nebezpečného místa. Ucítil jsem bolest a znovu vykřikl. Možná jsem na chvíli ztratil vědomí, ale když jsem znovu otevřel oči, vítr se utišil a útočil na mě déšť, který připomínal tisíce chladných pěstí. Otřel jsem si vodu a krev z očí a došlo mi, že mám horečku. Přestože byl déšť chladný, moje pokožka hořela. Jak dlouho jsem tady? Jaké odporné mikroby se dostaly do mých otevřených ran? Jaké baktérie žily v té vzdušné olihni?
Logika se snažila prosadit názor, že vzpomínky na let Joviánským nebem a na chapadla olihně, která mě pozřela, přinesl horečnatý sen. Tvrdila, že jsem se dostal sem… ať už to bylo kdekoliv… když jsem uprchl z Vitus-Gray-Balianus B, a zbytek byl pouhý sen. Ale kolem se válely zbytky roztrhané plachty. A zůstaly mi tak barevné vzpomínky. A vzpomněl jsem si na logický argument, že na tomto putování žádná logika neplatí.
Vítr rozhoupal strom. Rozbitý kajak sklouzl z rozlámaných větví. Zlomená noha vyslala vlny agónie do celého těla.
Došlo mi, že mám v této situaci logiku poslechnout. Kajak každou chvíli spadne, větve se zlomí a celá masa rozbitého plastiku, nylonových lan a mokrého padáku se zřítí do tmy, aby stáhla mě i…
