Kapitola 8
Ve chvíli, kdy se všechny jednotky přesouvaly, ve chvíli, kdy rvala armáda tmavě černých plavidel díry v čase a prostoru vesmíru, ve chvíli, kdy si Velký inkvizitor Církve balil věci na cestu na Štírem zasažený Mars a VA Merkantilů Paxu směřoval na tajnou schůzku v hlubokém vesmíru, kde se měl setkat s nelidským prostředníkem, jsem ležel bezmocně v posteli, má záda a břicho sužovala neuvěřitelná bolest.
Bolest je zajímavá a nepříjemná věc. V našem životě se takto soustředíme jen na několik věcí, jen několik věcí je tak nudných, pokud o nich někdo vypráví nebo píše. Tato bolest byla všepohlcující. Udivila mě její vytrvalost i síla. Během hodin utrpení, které jsem prožil a které mě teprve čekaly, jsem se pokoušel koncentrovat na své okolí, vzpomínat na jiné věci, komunikovat s lidmi kolem sebe. Zkoušel jsem dokonce i malou násobilku, ale bolest zaplavila všechny části mého vědomí – jako roztavené železo, které se nahrne do spárů popraskaného nístěje.
V tu chvíli jsem si matně uvědomoval pouze tyto věci – že jsem na světě, který můj komlog identifikoval jako Vitus-Gray-Balianus B a že na mě zaútočila bolest, když jsem vypil vodu ze studny. Ze žena v modré róbě, s modrými nehty v otevřených sandálech zavolala další modré róby, zatímco jsem ležel v prachu, a společně mě odnesli do vepřovicového domku, kde jsem pokračoval v bitvě s bolestí na měkké posteli. Že se v domě pohybovalo ještě několik dalších lidí – další žena v modré róbě a šátku, mladík, který měl modrý přehoz a turban, alespoň dvě děti v modrém. Věděl jsem, že se tito šlechetní lidé nedali uchlácholit mými omluvami a neartikulovaným sténáním, ale pořád na mě mluvili, hladili mě, dávali mi mokré obklady na čelo, sundali mi boty, ponožky a vestu, šeptali uklidňující slova, mluvili svým tichým dialektem a já se mezitím snažil zachovat tvář, zatímco jsem bojoval s vlnami utrpení a bolestmi v zádech a břiše.
Několik hodin potom, kdy mě přinesli do svého domu – modrá obloha vybledla a objevil se růžový soumrak – promluvila žena, která mě našla: „Občane, požádali jsme kněze z místní misie o pomoc. Odešel pro doktora do základny Paxu v Bombasinu. Skimmery a ostatní vznášedla Paxu jsou z nějakého důvodu v akci, takže musí kněz s doktorem… jestli doktor přijde… putovat padesát zátahů po proudu řeky. Ale se štěstím by měli dorazit před úsvitem.“
Nevěděl jsem, jak je dlouhý jeden zátah, ani jak dlouho potrvá urazit padesát zátahů. Nevěděl jsem, jak dlouhá je noc na této planetě, ale samotná myšlenka, že moje agónie možná skončí, mi nahnala slzy do očí. Přesto jsem zašeptal: „Prosím, paní, ne doktora Paxu.“
Žena mi přiložila chladné prsty na čelo. „Musíme. Ve Zdymadle Lamonde není medik. Bojíme se, že bez lékařské pomoci zemřete.“
Zasténal jsem a převrátil se. Mým tělem projela bolest, jako by někdo protáhl rozžhavený drát příliš úzkou kapilárou. Pochopil jsem, že doktor Paxu okamžitě zjistí, že jsem z jiného světa. Udá mě policii nebo vojsku (jestli už to neudělal místní kněz), určitě mě budou vyslýchat a uvězní mě. Mé poslání skončí brzy a neúspěšně. Když mě před čtyřmi a půl standardními roky vyslal starý básník Martin Silenus na toto putování, napil se šampaňského a připil mi: „Na hrdiny.“ Kdyby tak věděl, jak se jeho přípitek vzdálil od skutečnosti. Možná to věděl.
Noc minula neuvěřitelně pomalu. Občas se na mě přišly podívat dvě ženy, občas vykoukly z tmavé chodby děti v modrých úborech, které nosily jako noční košile. V tu chvíli neměly nic na hlavě, takže jsem zjistil, že dívka má blonďaté vlasy jako Aenea, když jsem ji poprvé potkal. Tehdy jí bylo téměř dvanáct a já měl osmadvacet standardních let. Malý chlapec byl výrazně bledý a mladší než dívka, kterou jsem považoval za jeho sestru. Hlavu měl dohola. Kdykoliv se na mě podíval, předvedl plachý pohyb a zamával. Mezi nápory bolesti jsem mu odpověděl, ale jakmile jsem otevřel oči, abych se na něj znovu podíval, chlapec byl pryč.
Vyšlo slunce a doktor nikde. Ucítil jsem vlnu beznaděje. Nedokázal…
