Kapitola 4
Jak mě život naučil, pozdně noční odchody a rozloučení jsou nejhorší.
Armáda se obzvlášť zaměřila na to, aby začínala velká putování uprostřed noci. Během doby strávené u hyperionské Domácí gardy jsem získal pocit, že veškeré důležité přesuny začínají v ranních hodinách. Začal jsem si spojovat tu zvláštní směsici strachu a vzrušení, hrůzy a očekávání s ranní tmou a vůní pozdních hodin. Aenea prohlásila, že odejdu večer potom, co promluvila k osadě, ale nějakou dobu zabralo nakládání, zabalení mé výstroje a rozhodování, co tady navěky zanechám. Musel jsem ještě zavřít svůj stan a pracovní místnost v komplexu, takže jsme se ocitli s přistávacím modulem ve vzduchu až po druhé hodině ráno, a než jsme dorazili na místo určení, už málem vycházelo slunce.
Přiznávám, že mě její zpráva a příkazy poněkud rozčílily. Během čtyř let strávených v Taliesinu Západ přicházelo za Aeneou mnoho lidí, kteří hledali vůdce nebo radu, ale já mezi ně nepatřil. Bylo mi dvaatřicet, jí bylo šestnáct. Já se měl o ni starat, chránit ji a – bude-li to nutné – poradit jí, co má dělat… a kdy to má udělat. Obrat událostí se mi ani v nejmenším nezamlouval. Věřil jsem, že A. Bettik poletí s námi… ať už jsme směřovali kamkoliv… ale Aenea řekla, že android zůstane v komplexu. Promarnil jsem dalších dvacet minut, když jsem ho hledal, abych mu dal sbohem.
„M. Aenea říká, že se v pravou chvíli znovu setkáme,“ prohlásil modrý muž, „takže jsem si jistý, že se tak stane, M. Endymione.“
„Raule,“ opravil jsem ho po sto padesáté. „Říkej mi Raule.“
„Samozřejmě,“ souhlasil A. Bettik s mírným úsměvem, který prozrazoval jeho nesouhlas.
„Kašli na to,“ vyzval jsem ho a podal mu ruku. A. Bettik s ní potřásl. Chtěl jsem toho starého společníka obejmout, ale věděl jsem, že by se ocitl v rozpacích. Androidi nebyli doslovně naprogramováni, aby se drželi jediného principu a byli poslušní – koneckonců to byly živé, organické bytosti a žádné stroje. Ale po RNA-výcviku a dlouhé praxi zůstali beznadějně formálními bytostmi. Alespoň tenhle.
A pak jsme byli pryč. Vyvezli jsme s Aeneou přistávací modul z hangáru do pouštní noci a co nejtišeji se zvedli do vzduchu. Rozloučil jsem se se všemi členy osady, které jsem našel, ale bylo už pozdě a lidé odešli do ubytovny, do svých stanů a učednických přístřešků. Doufal jsem, že některé z nich znovu potkám – zvláště některé muže a ženy ze stavby, se kterými jsem spolupracoval celé čtyři rok – ale věřil jsem tomu jen málo.
Přistávací modul nás odvezl na místo určení, které představovaly jen souřadnice, jež mu Aenea zadala, ale já přepnul řízení na poloautomat, abych mohl předstírat, že mám během letu práci. Podle souřadnic jsem určil, že poletíme nějakých patnáct set klicků. Někam nad řeku Mississippi, prozradila Aenea. Přistávací modul dokázal takovou vzdálenost zvládnout za deset minut, ale šetřili jsme klesající zásoby energie a paliva, takže jsme roztáhli kříd – la na maximum a udržovali podzvukovou rychlost, výšku na pohodlných deseti tisících metrech a nenechali loď zmorfovat až do chvíle přistání. Přikázali jsme osobnosti Konzulova plavidla, které jsem už dávno překopíroval ze svého komlogu do jádra lodní UI, aby zůstala zticha, pokud pro nás nebude mít nějaké závažné sdělení. Pak jsme se usadili v záři rudě žhnoucích kontrolek, hovořili a sledovali tmavý kontinent pod námi.
„Malá,“ promluvil jsem, „proč takový spěch?“
Aenea předvedla své odmítavé gesto, které jsem spatřil poprvé před pěti lety. „Připadalo mi důležité, aby se vše dalo do pohybu.“ Měla tichý, téměř neživý hlas, který ztratil veškerou svou vitalitu a energii, jež ovládala celou osadu. Možná jsem byl jediným člověkem, který takový tón dokázal rozpoznat, slyšel jsem v něm slzy.
„Nemůže to být tak důležité,“ namítl jsem. „Přiměla jsi mě, abych odešel uprostřed noci…“
Aenea zavrtěla hlavou a podívala se přes tmavé přední sklo. Pochopil jsem, že pláče. Když se konečně obrátila, její oči vypadaly v záři přístrojů vlhké a rudé. „Jestli neoděj deš dnes…
