Vzestup Endymionu 1 (Dan Simmons)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 20

 

Papež Urban XVI.: Povolávám Tvého Ducha a oni budou stvořeni.

Všichni: Tím oživíme vzpomínku na Zemi a tvář všech světů Božího dominia.

Papež Urban XVI.: Modleme se.

Och, Bože, oslovil jsi naše věřící srdce světlem Svatého Ducha. Pomoz nám stejným Svatým duchem, ať zůstaneme skutečně moudří a v radosti Jeho útěchy. Prosíme Krista našeho Pána.

Všichni: Amen.

Papež Urban XVI. požehná znakům Rytíře řádu jezdců Svatých ostatků jeruzalémských.

Papež Urban XVI.: Naše pomoc je ve jménu Pána.

Všichni: Který stvořil nebe, zem a všechny světy.

Papež Urban XVI.: Bůh s vámi.

Všichni: I s vámi.

Papež Urban XVI.: Modleme se.

Slyš, modlíme se k tobě, ach, Pane, naše modlitby prosí o tvé požehnání znakům úřadu. Ochraňuj Tvé služebníky, kteří je chtějí nosit, aby byli silní a uchránili práva Církve, rychlí, aby bránili a šířili křesťanskou víru. Prosíme Krista, našeho Pána.

Všichni: Amen.

Papež Urban XVI. postříká znaky svěcenou vodou.

Hlavní ceremoniář, kardinál Lourdusamy, přečte zásady nově jmenovaných Rytířů a povýšených. Každý člen, jehož jméno se ozve, povstane a zůstane stát. V bazilice je přítomno tisíc dvě stě osm rytířů.

Lourdusamy prochází všechny hodnosti, od nejnižších k nejvyšším, nejprve rytíře, pak rytíře-kněze.

Po přečtení jsou rytíři vyzváni, aby poklekli. Ostatní zůstávají sedět.

Papež Urban XVI. se ptá rytířů: Co žádáte?

Rytíři odpovídají: Chci se stát Rytířem Svatých ostatků.

Papež Urban XVI.: Být Rytířem Svatých ostatků dnes znamená boj za Kristovo království a šíření Církve. Přijetí lásky k bližnímu se stejným nadšením a vírou, s jakou položíte život v bitvě. Jste připraveni sledovat tento ideál po celý život?

Rytíři odpoví: Jsem.

Papež Urban XVI.: Připomínám vám, že pokud mají muži a ženy dokazovat vlastní ctnost, voják Kristovy slávy a Rytíř Ježíše Krista musí zapojit veškeré síly, aby dokázal, že si zaslouží čest, která mu byla udělena. Jste připraveni slíbit, že budete dodržovat Zásady tohoto svatého řádu?

Rytíři odpoví: Slibuji před Bohem, že budu dodržovat jako skutečný voják Kristův Boží přikázání, zákony Církve, příkazy velitelů v boji a zásady tohoto svatého řádu.

Papež Urban XVI.: Ve jménu vaší přísahy vás jmenuji Vojáky a Rytíři Svatých ostatků Našeho Pána Ježíše Krista. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.

Rytíři vstoupí do presbyteria a pokleknou, papež žehná jeruzalémskému kříží, znaku řádu.

Papež Urban XVI.: Obdržíte Kříž Našeho Pána Ježíše Krista, aby vás ochraňoval, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.

Rytíři pokleknou před jeruzalémský kříž a postupně odpoví: Amen.

Papež Urban XVI. se vrátí do křesla postaveného vedle vyvýšeného oltáře. Na signál Jeho Svatosti přečte Hlavní ceremoniář, kardinál Lourdusamy, zásady nově jmenovaných rytířů. Jakmile je vyvoláno jméno, nově jmenovaný rytíř přistoupí k oltáři, pokřižuje se a poklekne před Jeho Svatostí. Jeden rytíř byl vybrán, aby zastupoval ostatní. Teď se blíží k oltáři.

Papež Urban XVI.: Co žádáš?

Rytíř: Toužím se stát Rytířem Svatých ostatků.

Papež Urban XVI.: Znovu ti připomínám, že pokud se mají všichni lidé chovat ctnostně, o to víc se musí snažit voják Kristův, který dosáhl slávy a stal se rytířem Ježíše Krista, musí se snažit, aby nikdy nebylo pošpiněno dobré jméno jeho. A hlavně by měl svými činy a ctností dokázat, že si zaslouží čest, která mu byla jmenováním udělena. Jsi připraven přísahat a skutečně dodržovat zásady tohoto svatého vojenského řádu. Rytíř natáhne složené ruce do dlaní Jeho Svatosti.

Rytíř: Vyhlašuji a slibuji Bohu Všemohoucímu, Ježíši Kristu, Jeho Synu i Požehnané Panně Marii, že budu jako skutečný voják Kristův dodržovat vše, co mi bylo uloženo.

Jeho Svatost, papež Urban XVI., se dotkne pravicí rytířovy hlavy.

Papež Urban XVI.: Buď věřícím a odhodlaným vojákem Našeho Pána Ježíše Krista, buď Rytířem Jeho Svatých ostatků, buď silný a nebojácný, aby tě jednoho dne vpustil na Jeho Nebeský dvůr.

Jeho Svatost podá rytíři zlaté ostruhy a pokračuje: Přijmi tyto ostruhy jako symbol Svého řádu, který uctívá a chrání Svaté ostatky.

Hlavní ceremoniář kardinál Lourdusamy podá Jeho Svatosti meč, papež ho pozvedne před nově jmenovaným rytířem a vrátí ho kardinálovi.

Hlavní ceremoniář: Přijmi tento meč, který symbolizuje obranu Svaté Církve Boží a porážku nepřátel Kříže Kristova. Buď na stráži a nikdy ho nepoužij nespravedlivě.

Když hlavní ceremoniář vrátí meč do pochvy, Jeho Svatost předá meč nově jmenovanému rytíři.

Papež Urban XVI.: Pamatuj, že světci nedobyli království mečem, ale vírou.

Tuto část zopakuje každému kandidátovi. Jeho Svatost dostane obnažený meč a třikrát se dotkne pravého ramene každého z rytířů, aby dodal: Jmenuji a prohlašuji tě za Vojáka a Rytíře Svatých ostatků Našeho Pána Ježíše Krista. Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.

Když vrátí meč hlavnímu ceremoniáři, Jeho Svatost pověsí každému na krk kříž, znak řádu a dodá: Přijmi kříž Našeho Pána Ježíše Krista pro svou obranu a neustále si opakuj: „Tímto křížem, ach Pane, nás ochraňuj před našimi nepřáteli.“

Každý nově jmenovaný rytíř povstane, ukloní se Jeho Svatosti a pokračuje k nejvyšší hodnosti, která mu dá plášť. Od asistenta dostane baret, který si okamžitě nasadí. Pak se vrátí na místo v lavici. Všichni se postaví a Jeho Svatost začne odříkávat verše. Všichni přítomní se přidají –

 

VEN I STVOŘITEL.

Přistup Svatý Duchu, Stvořiteli požehnaný,

a nalezni v našich duších Tvůj klid

přistup pln půvabu a nebeské pomoci,

Naplň srdce, kterás stvořil.

Ó Utišiteli, po Tobě voláme,

po tobě, jsi nebeský dar božství

Po tobě, jsi studna života a oheň lásky,

A sladké pomazání shůry.

Jsi nepoznané sedmi darů,

Jsi prst Boží ruky.

Jsi slib Otce, jsi

Ten, kdož vládne mečem ohnivým.

Rozdmýchej naše smysly z výšin Tvých

A utěš srdce umírajících.

Trpělivost a ctnost dej jim

Nahraď slabost našich těl.

Zažeň daleko nepřítele hrozného

Tvůj hněv ukaž nám.

Abychom pod Tvým vedením

Vítězství neztratili.

Ó, nechť požehnání Tvé

K otci i synu promluví

I k vám, kdož toliko ke zpovědi jdete

K věčnosti Ducha požehnaného.

Teď Otec i Syn, kteří

Z mrtvých vstali, slávu najdou

u tebe, ó, jsi svatý meč i štít, Jež Pax i Nebesa vede.

Jeho Svatost papež Urban XVI.: A všichni nepřátelé Kristovi musí ustoupit.

Všichni: Amen.

Jeho Svatost a hlavní ceremoniář odcházejí.

 

Papež neodvedl kardinála do apoštolského apartmá, ale do malé místnosti vedle Sixtinské kaple. „Slzivý pokoj,“ doplnil kardinál Lourdusamy. „Nebyl jsem tady celá léta.“ Je to malá místnost s hnědými dlaždicemi na podlaze, které časem zčernaly, červenými tapetami, nízkými klenutými stropy, světlo obstarává několik zlatých svícnů na zdech, nikde okna, jen těžké bílé závěsy na jedné šarlatové zdi. Pokoj není téměř vůbec zařízený – stará červená pohovka v rohu, malý černý oltář s bílým plátnem, uprostřed stojí kostra, na které visí zažloutlá, znepokojující alba a ornát, poblíž stojí bílé, absurdně zdobené boty, špičky sešlé věkem.

„Roucho vlastnil papež Pius XII.,“ prohlásil papež. „Nosil ho po svém zvolení v roce devatenáct set třicet devět. Vzali jsme ho z Vatikánského muzea a pověsili sem. Občas ho navštívíme.“

„Papež Pius XII.,“ uvažoval kardinál Lourdusamy. Ministerský předseda si snažil vybavit, co je na dávno mrtvém papeži důležitého. Vzpomněl si jen na znepokojující sochu Piuse XII., kterou vytvořil Frencesco Messina před téměř celými dvěma tisíciletími, v roce devatenáct set šedesát čtyři. Teď se dostala do podzemní chodby pod Vatikánem. Messinův Pius XII. je hrubý, kulaté brýle prázdné jako oční důlky v hlavě, pravou ruku má zvednutou v obranném gestu – vyhublé prsty roztažené – jako by chtěl zahnat zlo své doby.

„Válečný papež?“ hádal Lourdusamy.

Papež Urban XVI. unaveně zavrtěl hlavou. Na čele měl vytlačenou rýhu od těžké vyšívané mitry během dlouhé ceremonie. „Nezajímá nás jeho vláda během války na Staré Zemi,“ odpověděl Svatý otec, „ale složité činy, kterými musel zachránit Církev a Vatikán ze samotné temnoty.“

Lourdusamy pomalu přikývl.“Nacisti a fašisti,“ zabručel. „Samozřejmě.“ Podobnost s Jádrem byla zřejmá.

Papežovi sluhové položili čaj na stůl a ministerský předseda se zhostil funkce osobního služebníka Jeho Svatosti. Nalil čaj do křehkého porcelánového šálku a odnesl ho druhému muži. Papež Urban XVI. vděčně přikývl a usrkl horkou tekutinu. Lourdusamy se vrátil doprostřed místnosti, kde visely starobylé svršky, a podíval se kriticky na papeže. Zase ho zlobí srdce. Budeme muset znovu projít dalším vzkříšením a volbou konklávy?

„Všiml jste si, koho vybrali jako zástupce rytířů?“ zeptal se papež silnějším hlasem. Podíval se na Lourdusamyho upřenýma a smutnýma očima. Lourdusamy byl vyveden z míry a musel chvíli přemýšlet. „Ach, ano… někdejšího VA Merkantilů. Isozakiho. Bude rytířem a titulárním velitelem Křížového tažení na Kassiopeu 4614.“

„Činit pokání.“ Jeho Svatost se usmála.

Lourdusamy si protřel tváře. „Může to být vážnější pokání, než M. Isozaki věřil, Vaše Svatosti.“

Papež vzhlédl. „Předvídáte vážné ztráty?“

„Nějakých třicet procent,“ zaburácel Lourdusamy. „Polovina z toho neschopná vzkříšení, boj v tom sektoru je velmi, velmi těžký.“

„A jinde?“ zeptal se Papež.

Lourdusamy vzdychl. „Neklid se rozšířil na nějakých šedesát Paxem ovládaných světů, Vaše Svatosti. Nějaké tři milióny se nakazily a byl jim odmítnut kruciform. Bojuje se, ale autority Paxu to mohou zvládnout. Nejhorší je Renesance Vektor… asi tři čtvrtě miliónu infikovaných a Nákaza se rychle šíří.“

Papež unaveně přikývl a usrkl čaj. „Řekněte nám něco kladného, Simoně Augustine“

„Těsně před ceremonií dorazil neobsazený posel ze systému Tien Shanu,“ odvětil kardinál. „Okamžitě jsme dešifrovali zprávu od kardinála Mustafy.“

Papež držel šálek s talířkem a čekal.

„Narazili na to ďábelské dítě,“ pokračoval Lourdusamy. „Potkali ji v dalajlámově paláci.“

„A…“ pobídla ho Jeho Svatost.

„Nic se nestalo kvůli přítomnosti toho démona Štíra,“ pokračoval Lourdusamy a zkontroloval poznámky na komlogu na svém zápěstí. „Ale identifikace je jistá. Dítě jménem Aenea… teď už jí je dvacet standardních… její ochránce, Raul Endymion, kterého jsme zatkli a ztratili na Maře Infinitus před devíti lety… a další.“

Papež se dotkl tenkými prsty svých tenkých rtů. „A ten Štír?“

„Objevil se právě ve chvíli, kdy dívku ohrozila Albedova Vznešená garda,“ podotkl kardinál Lourdusamy. „Pak zmizel. Nebojovalo se.“

„Ale kardinál Mustafa v tu chvíli zklamal, že?“ naléhal papež.

Lourdusamy přikývl.

„A pořád věříte, že Mustafa je člověkem na svém místě?“ zavrčel papež Urban XVI.

„Ano, Svatý otče. Vše běží podle plánu. Doufali jsme v kontakt před samotným zatčením.“

„A Raphaell“ zeptal se papež.

„Zatím ani stopy,“ odvětil ministerský předseda, „ale Mustafa a admirálka Wu jsou si jistí, že se de Soya objeví v systému před určenou dobou, kdy pro dívku přijedeme.“

„Za to se budeme modlit,“ souhlasil papež. „Víte, Simoně Augustino, jaké škody napáchala ta vzbouřená loď našemu Křížovému tažení?“

Lourdusamy věděl, že je to řečnická otázka. On, Svatý otec i admirálové Flotily Paxu neustále dumali nad zprávami, soupisem obětí a ztrát za posledních pět let. Mnohokrát Raphaela a jeho vzbouřeného kapitána de Soyu málem chytili nebo zničili, ale vždycky se mu podařilo uprchnout do Vyvrženci ovládaného vesmíru, za sebou nechal rozbité konvoje, prázdné vraky a rozstřílené válečné lodě Paxu. Neschopnost flotily zadržet jediného archanděla se stala její ostudou a nejlépe udržovaným tajemstvím celého Paxu.

A teď se blížila ke konci.

„Albedovy sféry vypočítaly devadesáti čtyř procentní pravděpodobnost, že de Soya se chytí na naši návnadu,“ prohlásil kardinál.

„Jak dlouho od doby, kdy Flotila Paxu a Svatý úřad rozšířily informaci?“ zeptal se papež, dopil čaj a opatrně odložil šálek s talířkem na okraj pohovky.

„Pět standardních týdnů,“ odvětil Lourdusamy. „Wu to zařídila tak, že informaci zakódovala do UI na palubě eskortního plavidla, na které Raphael zaútočil na okraji systému Ophiuchi. Zpráva nebyla zakódována natolik, aby ji nedokázali Vyvrženci upravené systémy na palubě Raphaela dekódovat.“

„Nevycítí de Soya a jeho lidé past?“ přemýšlel muž, který býval Otcem Lenarem Hoytem.

„Nepravděpodobné, Vaše Svatosti,“ odvětil kardinál. „Použili jsme kód, než jsme poslali spolehlivou informaci de Soyovi a…“

Papežova hlava poskočila. „Kardinále Lourdusamy,“ prohlásil ostře, „chcete nám tím říct, že jste obětovali nevinné životy a lodě Paxu… životy bez možnosti vzkříšení… jen proto, abyste ujistili vzbouřence, že je informace spolehlivá?“

„Ano, Svatý otče,“ souhlasí Lourdusamy. Papež vydechl a přikývl. „Smutné, ale pochopitelné… uvážíme-li riziko.“

„A navíc,“ pokračoval kardinál, „někteří vojáci na palubě lodi, kterou Raphael zajal, byli… ach… vycvičeni… Svatým úřadem, takže mají informaci, kdy plánujeme zaútočit na dívku Aeneu a planetu T’ien Shan.“

„Vše jste připravovali celé měsíce předem?“ zeptal se papež.

„Ano, Vaše Svatosti. Bylo výhodou, když poradce Albedo a Jádro zaregistrovali před několika měsíci aktivaci přenašeče na T’ien Shanu.“

Papež složil ruce na sutanou krytá stehna. Měl namodralé prsty. „A tento útěk byl ďábelskému dítěti znemožněn?“

„Každopádně,“ souhlasil kardinál. „Jibril roztavil celou horu kolem brány přenašeče. Samotný přenašeč je nepropustný, Vaše Svatosti, ale hlavně je ukrytý pod dvaceti metry skály.“

„A Jádro si je jisté, že je to jediný přenašeč na T’ien Shanu?“

„Úplně jisté, Svatý otče.“

„A přípravy na konfrontaci s de Soyou a jeho archandělem?“

„No, měla by tady být admirálka Wu, aby probrala taktické detaily, Vaše Svatosti…“

„Věříme, že nám dokážete podat základní informace, Simoně Augustino.“

„Děkuji vám, Svatý otče. Flotila Paxu umístila do systému Tien Shan osmapadesát archandělů planetární třídy. Ukrývají se tam už šest standardních týdnů…“

„Promiňte, Simoně Augustino,“ přerušil ho papež, „ale jak ukryjete osmapadesát bitevních lodí třídy archanděl?“

Kardinál se nepatrně usmál. „Mají vypnutý pohon, plují ve strategických bodech vnitřního asteroidového pásu a vnějšího Kuiperova pásu, Vaše Svatosti. Úplně nezničitelní. Připravení skočit během okamžiku.“

„Raphael tentokrát neunikne?“

„Ne, Vaše Svatosti,“ přikývl kardinál Lourdusamy. „Na úspěchu této pasti závisí hlavy jedenácti velitelů Flotily Paxu.“

„Nechat pětinu našich archandělů celé týdny v Pustinách vážně omezuje výkon našeho Křížového tažení proti Vyvržencům, kardinále Lourdusamy.“

„Ano, Vaše Svatosti.“ Kardinál si opřel dlaně o róbu a s překvapením zjistil, že jsou vlhké. Věděl, že na úspěchu mise nezávisí jen jedenáct hlav Flotily Paxu, ale i jeho vlastní budoucnost.

„Bude to stát za to, pokud zničíme toho rebela,“ zavrčel papež.

Lourdusamy se nadechl.

„Předpokládáme, že loď i kapitán de Soya budou zničeni a neupadnou do zajetí,“ prohlásila Jeho Svatost. „Ano, Svatý otče. Příkaz zní zničit loď, udělat z ní atomy.“

„Ale nezraníme to dítě?“

„Ne, Svatý otče. Byla učiněna veškerá opatření, aby vektor nákazy jménem Aenea přežil.“

„To je velmi důležité, Simoně Augustino,“ doplnil papež. Zdálo se, že šeptá sám sobě. Veškeré detaily už prošli několiksetkrát. „Musíme dostat tu dívku živou. Ti druzí… jsou nahraditelní… ale dívka musí být chycena. Zopakujte nám celou proceduru.“

Kardinál Lourdusamy zavřel oči. „Jakmile bude Raphael zaměřen a zničen, lodě Jádra se přesunou na orbit kolem Tien Shanu a znehybní místní populaci.“

„Smrtícím paprskem,“ zašeptala Jeho Svatost. „Nikoliv… technicky,“ ohradil se kardinál. „Jak víte, Jádro nás ujišťuje, že výsledky této techniky se dají obrátit. Jako by je přivedli do permanentního komatu.“

„Budou milióny těl tentokrát transponovány, Simoně Augustino?“

„Zpočátku nikoliv, Vaše Svatosti. Naše speciální týmy poletí na planetu, najdou tu dívku a předají konvoji archandělů, který ji odveze sem na Pacem, kde ji oživíme, izolujeme, budeme vyslýchat a…“

„Popravíme,“ vzdychl papež. „Abychom ukázali všem těm miliónům rebelů na šedesáti planetách, že jejich spasitelka už neexistuje.“

„Ano, Vaše Svatosti.“

„Už se těšíme, až si s tou osobou promluvíme, Simoně Augustino. Ať je to ďábelské dítě, nebo ne.“

„Ano, Vaše Svatosti.“

„A kdy si myslíte, že ten kapitán de Soya zabere a dostaví se k vlastní zkáze?“

Kardinál Lourdusamy se podíval na svůj komlog. „Během hodin, Vaše Svatosti. Během hodin.“

„Modleme se za úspěšný závěr,“ zašeptal papež. „Modleme se za spásu naší Církve i naší rasy.“ Oba muži v Slzivém pokoji sklonili hlavy.

Během dnů po našem návratu z dalajlámova Potalského paláce začínám chápat plný rozsah Aeneiných plánů a její síly.

Překvapuje mě setkání po našem návratu. Ráchel a Theo objímají Aeneu a pláčou. A. Bettik mě plácá jedinou dlaní po zádech a objímá mě. Většinou lakonický Jigme Norbu objímá George Tsaronga, pak prochází řadou poutníků a objímá každého z nich, po hubeném obličeji mu stékají slzy. Dostavil se celý Chrám, všichni jásají, tleskají a pláčou. V tu chvíli chápu. Většina věřila, že se všichni – nebo alespoň Aenea – ze setkání nevrátíme. V tu chvíli pochopím, jak jsme měli namále.

Začínáme dokončovat rekonstrukci Hsuan-k’ung Ssu. Pracuji Lhomem, A. Bettikem a ostatními na nejvyšší promenádě, zatímco Aenea, Ráchel a Theo kontrolují maličkosti na celém komplexu.

Z toho večera se mi vybaví především setkání s mou milovanou, spěšné polibky během několika minut, kdy jsme osaměli po společné večeři. Hádám, že Aenea sdílí mou touhu po okamžitých a intimních prožitcích. Ale před námi je jeden z plánovaných „diskuzních“ večerů (později zjistíme, že bude poslední), a jak se snáší tma, na plošině hlavní gompy se sejde víc než sto lidí. Monzuny nám předvedly své šedivé a deštivé dny a naštěstí se na chvíli stáhly. Ten večer je krásný, na západě od hřebenu K’un Lun zapadá slunce. Na hlavních schodech hoří pochodně a modlitební praporky praskají ve větru.

Přítomnost některých lidí mě udivuje. Tromo Trochi z Dhomu se vrátil z Potaly, přestože tvrdil, že musí zamířit se zbožím na západ. Přišla Dorje Phamo a jejích devět kněžek, dostavilo se množství slavných hostů z palácové recepce; většinou mladší lidé – i ten nejmladší a nejslavnější ze všech, samotný dalajláma. Na sobě má nenápadný červený háv s kapuci a snaží se tvářit inkognito, nevzal regenta ani prvního komořího, ale doprovází ho osobní strážce a Hlavní vyvolávač Carl Linga William Eiheji.

Postavím se do poslední řady nacpané místnosti. Diskuzní skupina je nějakou hodinu skutečnou diskuzní skupinou. Aenea ji chvílemi vede, ale nikdy nikoho neřídí. Ale otázky se pomalu obracejí k ní. Chápu, že je mistrem tantrického a zen buddhismu, odpovídá mnichům, kteří strávili celá desetiletí jako učedníci dharmy. Aenea odpovídá mnichovi, který chce vědět, proč by neměli přijmout Paxem nabízenou nesmrtelnost jako formu znovuzrození. Aenea cituje Buddhovo učení, že žádný jedinec není znovuzrozen, všechny věci podléhají annicca – zákonu vzájemného působení – pak vysvětluje doktrínu anatta, doslovně „ne já“, Buddhova popření faktu, že existuje bytost známá jako duše.

Jako odpověď na smrt cituje zen koan:

„Mnich pravil Tozanovi: Jeden mnich zemřel, kam odešel? Tozan odvětil: Po ohni, raší tráva.“

„M. Aeneo,“ ozve se Kuku Se, na obličeji ruměnec, „to znamená mul“

Aenea mi prozradila, že mu je elegantním zenovým prostředkem, který můžeme přeložit jako „odvrátit otázku“.

Moje přítelkyně se usmívá. Sedí daleko ode dveří poblíž otevřené zdi, nad Svatou horou severu hoří jasno hvězdy. Orákl ještě nevyšel.

„Do jisté míry ano,“ zašeptá. V místnosti je ticho, všichni chtějí slyšet. „Stejně tak to znamená, že mnich je mrtvý jako kámen. Nikam neodešel – a co víc, odešel nikam. Ale život také nepostoupil. Pokračuje v jiné formě. Srdce trápí mnichova smrt, ale život nedoznal újmy, nic nezmizelo z rovnováhy života ve vesmíru. Ale celý vesmír, který vznikl v mnichově mysli a srdci zemřel. Seppo kdysi řekl Genshovi: Mnich Shinsho se mě zeptal, kam odešel jistý mrtvý mnich, a já mu odpověděl, že je to jako led, který se mění ve vodu. Gensha ho opravil: To bylo správné, ale osobně bych tak neodpověděl. A Seppo se zeptal: Co bys řekl? Gensha odvětil: Je to voda, která se vracík vodě.“

Po chvilkovém tichu se ozve někdo v předních řadách: „Vyprávěj nám o Prázdnotě, Jež Spojuje.“

„Bylo, nebylo,“ začíná Aenea jako obvykle, „existovala Prázdnota. A ta Prázdnota přesahovala čas. Ve skutečnosti byla jeho sirotkem… sirotkem prostoru i času.

Ale Prázdnota nepatřila času, ani prostoru a určitě ne Bohu. Stejně tak Prázdnota, Jež Spojuje není Bohem. Ve skutečnosti vznikla až dlouho potom, kdy si prostor a čas vymezily své hranice ve vesmíru. Ale Prázdnota, Jež Spojuje nebyla vázána časem ani omezována prostorem, takže plula kontinuem k začátku Velkému třesku a ke konci Malého zakňourání.“

Aenea udělá pauzu, zvedne ruce a přitiskne si je ke spánkům. To gesto jsem neviděl od doby, kdy byla malá. Dnes v noci jako dítě nepůsobí. Má unavené oči, přesto jsou plné života. Kolem očí spatřím vrásky, které tam přinesla únava a starosti. Zbožňuji její oči.

„Prázdnota, Jež Spojuje je myslící věcí,“ prohlásí odhodlaně. „Pochází od myslících věcí – a mnohé z nich zase stvořily další myslící věci. Prázdnota, Jež Spojuje je sešita z kvantové fyziky, propletená Planckovým prostorem, Planckovým časem, ukrývá se v prostoru/čase jako pokrývka ve vatě. Prázdnota, Jež Spojuje není mystická ani metafyzická, vychází i podléhá fyzickým zákonům vesmíru, ale je produktem vyvíjejícího se vesmíru. Prázdnotu tvoří myšlenka a pocit. Je to artefakt vědomí samotného vesmíru. A nejde jen o lidské myšlenky a pocit – Prázdnota, Jež Spojuje obsahuje sto tisíc rozumných ras z období miliardy let. Je jedinou konstantou evoluce vesmíru, jedinou společnou půdou pro rasy, které se vyvinou, vyrostou, vzkvétají, povadnou a zemřou vzdálené milióny let a stovky miliónů světelných let od sebe. Prázdnota, Jež Spojuje má jediný klíč…“

Aenea udělá další pauzu. Vedle ní sedí její mladá přítelkyně Ráchel, má zkřížené nohy a dává pozor. Poprvé si všimnu, že Ráchel – žena na kterou tak bláhově v posledních měsících žárlím – je skutečně krásná: krátké kudrnaté měděné vlasy, na tvářích ruměnec, velké zelené oči s hnědými tečkami. Je stará asi jako Aenea, něco přes dvacet standardních let, po měsících práce ve výškách pod žlutým sluncem Tien Shanu má zlatohnědou pokožku.

Aenea se dotkne jejího ramene.

„Tady moje přítelkyně byla malé dítě, když její otec objevil zvláštní fakt o našem vesmíru,“ pokračuje Aenea. „Její otec, učenec jménem Sol, byl celá desetiletí posedlý otázkou historického vztahu mezi Bohem a člověkem. A v extrémní situaci, kdy měl podruhé ztratit svou dceru, se mu náhle dostalo satori – v náhlé intuici spatřil to, co se podařilo jen několika vybraným během miliónů let našeho pomalého vývoje… Sol zjistil, že láska je skutečnou a rovnou silou ve vesmíru… skutečnou jako elektromagnetismus nebo slabá nukleární síla. Skutečná jako gravitace, vládnou jí stejné zákony. Například zákon obráceného čtverce působí stejně často na lásku jako na zemskou přitažlivost.

Sol pochopil, že láskaje poutem Prázdnoty, Jež Spojuje, vláknem i tkaninou jejího oděvu. A během stejného satori pochopil, že lidstvo není jedinou švadlenou této překrásné tapisérie. Sol spatřil Prázdnotu, Jež Spojuje a její sílu lásky, ale nedokázal se do toho média dostat. Lidstvo, které se nedávno vyvinulo z primátů, ještě nezískalo smyslovou schopnost jasně spatřit Prázdnotu, Jež Spojuje, nezískalo schopnost vstoupit.

Říkám jasně spatřit, neboť všichni lidé s otevřeným srdcem a myslí vzácně spatří krajinu Prázdnoty. Stejně jako zen není a je náboženstvím, stejně tak Prázdnota, Jež Spojuje není a je stavem mysli. Prázdnoty, Jež Spojuje se dotkl každý z nás, kdo plakal radostí, loučil se se svým milencem, prožil extázi orgasmu, stál nad hrobem milovaného, sledoval své dítě, které poprvé otevře oči.“

Aenea se při těch slovech dívá na mě a já cítím husí kůži na rukou.

„Prázdnota, Jež Spojuje se stále ukrývá pod i nad povrchem našich myšlenek a smyslů,“ pokračuje, „je neviditelná, ale skutečná jako dech milovaného, který vedle vás leží v noci. Její skutečná, ale nepřístupná přítomnost v našem vesmíru je jedním z hlavních důvodů, proč si náš druh vymyslel mýty a náboženství, je důvodem naší tvrdohlavé a slepé víry v nadpřirozené síly, v telepatii a předurčování budoucnosti, v démony, polobohy, vzkříšení, reinkarnaci, duchy, spasitele a mnoho dalších kategorií rádoby uspokojivých nesmyslů.“

Stovka naslouchajících mnichů, dělníků, intelektuálů, politiků a svatých mužů a žen se začne ošívat. Venku se zvedá vítr a plošina se pohupuje podle plánů. Jižně od Jo-kungu zahřmí.

„Takzvaná Čtyři prohlášení zenové sekty, která připisujeme Bodhidharmovi z šestého století našeho letopočtu, jsou téměř dokonalým ukazatelem, jak najít Prázdnotu, Jež Spojuje. Alespoň nám říká, jak najít její obrys jako absenci nadpozemského chaosu,“ pokračuje Aenea. „Nejprve, nezáviset na slovech a písmenech. Slova jsou světlem a zvukem naší existence, bleskem, který ozáří noc. Prázdnota, Jež Spojuje se dá najít v nejhlubších tajemstvích a tichu… na místě, kde sídlí dětství.

Za druhé – zvláštní přenesení se vně svatého písma. Umělci poznají jiné umělce, jakmile pohnou tužkou. Hudebník pozná jiného hudebníka mezi milióny, jakmile zahraje několik tónů. Básník pozná jiného básníka v několika slabikách, zvláště pak, odloží-li běžné prostředky a formy poezie. Chorá napsal –

Dva přišli, dva odletěli – motýli.

a v ještě teplých vypálených slovech a obrazech zůstane zlato podstaty věcí, které R. H. Blyth a Frederick Franck kdysi nazvali Tmavý plamen života, který hoří ve všech věcech… a spatřit břichem, nikoliv okem. Spatřit vnitřnostmi soucitu.

Bible lže. Korán lže. Talmud a Torah lžou. Nový Zákon lže. Sutta-pitaka, nikayas, Itivuttaka a Dhammapada lžou. Bodhisattva a Amitabha lžou. Kniha mrtvých lže. Tiptaka lže. Všechna písma lžou… stejně jako lžu já, když k vám teď hovořím.

Všechny tyto svaté knihy nelžou svými názory či chybou vyjádření, ale samotnou podstatou svého zredukování na obyčejná slova. Všechny obrazy, předpisy, zákony, kánony, citace, podobenství, přikázání, koany, zazeny a kázání v těchto krásných knihách nefungují, neboť jen přidají další slova mezi hledající lidskou bytost a Prázdnotu, Jež spojuje.

Za třetí, přímo ukázat na duši člověka. Zen, který nejlépe pochopil Prázdnotu, když našel její absenci, bojoval s problémem jak ukazovat bez prstů, jak tvořit umění bez média, jak naslouchat tomuto silnému zvuku ve vakuu beze zvuků. Shiki napsal –

Rybářská vesnice Tančí pod měsícem v pachu syrových ryb.

Toto – a tím nemyslím báseň – je podstatou hledání klíče ke dveřím Prázdnoty, Jež Spojuje. Sto tisíc ras na miliónech dávno mrtvých světů mělo své vesnice bez domů, tančili pod měsícem na světech bez měsíců, cítili syrové ryby v oceánech bez ryb. Toto můžeme sdílet mimo čas, mimo světy, mimo existenci naší rasy.

Za čtvrté, vidět vlastní podstatu a dosáhnout Buddhova stavu. K tomu nepotřebujete desetiletí zazenu, křest v církvi či úvahy nad koránem. Buddhovou podstatou je koneckonců esence lidské bytosti. Květiny dosáhnou své přirozenosti. Divoký pes nebo slepý zygot, oba dosáhnou psího nebo zygotího stavu. Místo, každé místo – má zaručený svůj stav. Jen lidstvo bezúspěšně bojuje, aby se stalo tím, čím doopravdy je. Důvodů je mnoho a jsou složité, ale všechny vycházejí ze skutečnosti, že jsme se vyvinuli jako sebevnímající orgány vyvíjejícího se vesmíru. Může oko vidět samo sebe?“

V tuto chvíli udělá Aenea další pauzu a všichni slyšíme hrom za hřebenem. Monzun na několik dnů ustoupil, ale jeho příchod je nevyhnutelný. Snažím se představit si všechny budovy, hory, hřebeny, kabely, mosty, cesty a lešení pokryté ledem a zahalené v mlze. Při té představě mi přeběhne mráz po zádech.

„Buddha pochopil, že dokážeme vycítit Prázdnotu, Jež Spojuje, umlčíme-li každodenní hluk,“ pokračuje Aenea konečně. „Podle toho je satori velkolepým a uspokojivým tichem po celých dnech a měsících, kdy nás soused otravoval svým zvukovým zařízením. Ale Prázdnota, Jež Spojuje je víc než ticho… je to začátek slyšení. Výuka jazyka mrtvých je prvním úkolem těch, kteří vkročí do média Prázdnoty.

Ježíš Nazaretský vstoupil do Prázdnoty, Jež Spojuje. To víme. Jeho hlas patří k těm nejjasnějším, které hovoří jazykem mrtvých. Zůstal dost dlouho na to, aby postoupil na druhý stupeň zodpovědnosti a úsilí – aby se naučil jazyk mrtvých. Naučil se ho dost na to, aby zaslechl hudbu koulí. Dokázal se vést na proudících vlnách pravděpodobnosti dost daleko, aby spatřil vlastní smrt, ale byl tak odvážný, že se jí nevyhýbal, přestože mohl. A my víme, že – alespoň ve chvíli, kdy umíral na kříži – se naučil udělat první krok – pochopil, jak projít prostorem/časem sítě Prázdnoty, Jež Spojuje, zjevil se svým přátelům a apoštolům několik kroků v budoucnosti, zatímco pořád visel a umíral na kříži.

A osvobozen od pout času spatřil nadčasovost Prázdnoty, Jež Spojuje a náhle si uvědomil, že on je klíčem – nikoliv jeho učení, nikoliv Slovo Boží postavené na jeho myšlenkách, nikoliv sílící víra v jeho osobu, ani náhle vznikající Bůh Starého Zákona, v něhož pevně věřil – ale on, Ježíš, člověk, jehož buňky nesou šifrovaný kód k odemčení brány. Ježíš věděl, že jeho schopnost otevřít dveře neleží v jeho mysli či duši, ale v jeho kůži, kostech a buňkách… doslovně v jeho DNA.

Když Ježíš Nazaretský během poslední večeře vyzval své následovníky, aby pili jeho krev a jedli jeho tělo, nemluvil v podobenství, nežádal magickou transubstanciaci, ani nepřipravoval půdu staletím symbolického přijímání. Ježíš chtěl, aby se napili jeho krve… několik kapek ve velkém sudu vína… aby jedli jeho tělo… několik kousků kůže v bochníku chleba. Rozdával se naprosto doslovně, věděl, že ti, kdo se napijí jeho krve, se s ním podělí o jeho DNA, takže začnou vnímat sílu Prázdnoty, Jež Spojuje vesmír.

A tak tomu také bylo u některých jeho učedníků. Ale byli konfrontováni s vjemy a obrazy, které nedokázali pochopit a zařadit do správného kontextu, neutichající hlasy mrtvých a jejich reakce na jazyk živých je přivedly málem k šílenství. Nedokázali předat hudbu své vlastní krve ostatním, ale obrátili se k dogmatu, nepopsatelné změnili v hrubá slova a hloupá kázání, v přísné zákony a divoké přednášky. A vize bledla, až zmizela. Brána se zavřela.“

Aenea udělá další pauzu a usrkne vodu z dřevěné misky. Poprvé si všimnu, že Ráchel, Theo a několik dalších pláčou. Obrátím se na čerstvém tatami a podívám se za sebe. V otevřených dveřích stojí A. Bettik, na nestárnoucí modré tváři vážný a zaujatý výraz, naslouchá slovům mé přítelkyně. Pravou rukou si drží krátké předloktí své levice. Bolí ho? napadne mě.

Aenea pokračuje: „Je zvláštní, že prvními dětmi Staré Země, které znovu našly klíč k Prázdnotě, Jež Spojuje, bylo Technojádro. Autonomní inteligence, které se pokoušely najít vlastní osud pomocí umělé evoluce, jež ubíhala miliónkrát rychleji než biologická evoluce lidstva, našli DNA klíč ke spatření Prázdnoty… ale spatření není samozřejmě vhodné slovo. Lepší výraz by snad byla rezonance.

Ale zatímco Jádro cítilo a zkoumalo okraje média Prázdnoty, poslalo sondy do multidimenzionální post-Hawkingovy reality, pořád nic nechápalo. Prázdnota, Jež Spojuje si žádá určitou úroveň empatie, se kterou se Jádro během vývoje neobtěžovalo. Prvním krokem k opravdovému satori v Prázdnotě je naučit se jazyk milovaných mrtvých – a Jádro žádné milované mrtvé nemělo. Prázdnota, Jež Spojuje připomínala krásný obraz, který slepec spálí jako dřevo, nebo Beethovenovu symfonii, kterou vnímá hluchý jako vibrace a zesílí podlahu, aby je utišil.

Místo toho, aby Technojádro použilo Prázdnotu, Jež Spojuje jako médium, vytrhlo z ní kusy a nabídlo je lidstvu jako inteligentní technologie. Takzvaný Hawkingův pohon nevznikl z práce starého mistra Stephena Hawkinga, jak nám Jádro řeklo, ale podupalo jeho objevy. Lodě s Hawkingovým pohonem, které zajišťovaly funkci Světové sítě a celé Hegemonie, vyvrtaly malé díry v nehmotě na okraji Prázdnot – malý čin vandalismu, ale pořád vandalismus. Přenašeče byly něco jiného. Tady nás moje přirovnání zklamou, moji přátelé… neboť naučit se, jak přejít médium Prázdnoty, Jež Spojuje, je jako učit se chodit po vodě, omluvte mou narážku na svatá písma. Přenašeč Technojádra vrtá a připomíná vysoušení oceánu, aby se na mořském dně postavila silnice. Tunelování přenašečů v Prázdnotě zranilo několik miliard let místního organického vývoje. Bylo to stejné, jako vydláždit velké pruhy živého zeleného lesa, ale toto přirovnání znovu nefunguje, neboť takový les by musely tvořit vzpomínky a hlasy miliónů těch, které jsme milovali a ztratili, vydlážděné silnice by musely být tisíce kilometrů široké, pak možná pochopíte škodu, jaká vznikla.

I takzvaný Tachykom, který přinesl okamžitou komunikaci přes celou Hegemonii, byl útokem na Prázdnotu, Jež Spojuje. Má přirovnání jsou znovu hloupá a nevhodná, ale představte si lidské předky, kteří objeví fungující elektromagnetickou telekomunikační síť – studia, holokamery, zvukové vybavení, generátory, vysílače, přenosové satelity, projektor – a pak ji rozeberou, zničí vše, kam dosáhnou, aby mohly zbytky použít jako signální praporky. Toto je ještě horší. Je to horší než dny před Hidžrou, kdy lidské obří tankery a zaoceánské parníky ohlušily velryby, když do moří přinesly mechanický hluk. Udusily tím jejich písně života a zničily milióny let vznikající historii, ještě než lidstvo zjistilo, že nějaká píseň existuje. Velryby se rozhodly vymřít. Nestál za tím lov, kdy byly zabíjeny pro potravu a olej, ale zánik jejich písní.“

Aenea se nadechne. Procvičí si prsty, jako by měla křeč v rukou. Když se rozhlédne po místnosti, její pohled se dotýká všech zúčastněných.

„Promiňte,“ omluví se, „odcházím od tématu. Stačí, když řeknu, že pádem přenašeců zastavily ostatní rasy využívající Prázdnotu vandalismus Tachykomu. Tyto rasy už dávno vyslaly pozorovatele, kteří žili mezi námi.“

V místnosti se ozve šepot a mumlání. Aenea se usmívá a čeká, až vše utichne.

„Vím,“ pokračuje, „ta představa překvapila i mě, přestože jsem se to dozvěděla ještě před mým narozením. Pozorovatelé měli důležitý úkol… rozhodnout, zda mohou lidstvu důvěřovat, aby se připojilo k Prázdnotě, Jež Spojuje, nebo zda jsme obyčejní vandalové. Právě jeden z těchto pozorovatelů doporučil, aby byla transponována Stará Zem, než ji dokáže Jádro zničit. A právě jeden z těchto pozorovatelů navrhl testy a simulace prováděné na Staré Zemi během posledních tří staletí jejího exilu, aby lépe pochopili náš druh a změřili empatii, jaké jsme schopni.

Tyto rasy poslaly i další pozorovatele – špióny, pokud chcete – kteří se usadili ve sférách Jádra. Věděli, že právě Jádro poničilo hranice Prázdnoty, ale stejně tak věděli, že Jádro jsme stvořili my. Mnoho z… obyvatel není správné slovo – spolupracovníků? Spolustvořitelů? – Prázdnoty, Jež Spojuje je bývalými výtvory, neorganickými autonomními inteligencemi. Ale nejsou jako škála, která vládne dnešnímu Technojádru. Žádná rasa nemůže pochopit médium Prázdnoty, pokud nezíská určitou empatii.“

Aenea pozvedne kolena, opře o ně lokty a nakloní se dopředu.

„Můj otec, kybrid Johna Keatse – byl stvořen z tohoto důvodu,“ pokračuje, a přestože má pořád stejný tón, zaslechnu náznak emocí. „Jak už jsem vysvětlila, Jádro je v neustálé občanské válce a téměř každá bytost bojuje sama za sebe a za nikoho jiného. Tak to vypadá v případě hyper-hyper-hyperparazitizmu na desátou. Jejich kořist – další sféry Jádra – není zabita, ale spíš absorbována, kódované genetické materiály, vzpomínky, software a reprodukční sekvence spotřebovány. Spotřebované sféry Jádra pořád žijí, ale jako podsoučásti vítězné sféry nebo sfér, které se brzy obrátí proti sobě. Spojenci jsou dočasní. Neexistují žádné filozofie, zásady či vyšší cíle – jen kroky, které optimizují strategii přežití. Každý krok v Jádru je výsledkem nulové hry, která probíhá už od doby, kdy sféry Jádra získaly vlastní vědomí. Většina sfér Jádra je schopná jednat s lidstvem na základě této hry… zlepšit svou parazitující strategii na nás. Jejich zisk, naše ztráta. Náš zisk, jejich ztráta.

Ale během století některé z těchto sfér Jádra začaly chápat skutečný potenciál Prázdnoty, Jež Spojuje. Pochopily, že empatie zbavené inteligentní rasy se nikdy nemohou do Prázdnoty zařadit. Pomalu pochopily, že Prázdnota, Jež Spojuje nebyla vytvořena, ale vyvinula se jako koralo vý útes. Pochopily, že tam nikdy nenajdou přístřeší, dokud nezmění některé parametry vlastní existence.

Proto vytvořily některé členy Jádra – nebyli to altruisté, ale jedinci zoufale toužící po přežití, kteří pochopili, že v nekonečné hře zvítězí jen tehdy, pokud ji ukončí. A k ukončení hry se z nich musel stát druh schopný empatie.

Jádro ví, co odmítli Teilhard de Chardin a ostatní sentimentalisté uznat: že evoluce není pokrokem, že evoluce nemá žádný cíl a směr. Evoluce je změna. Evoluce je úspěšná, pokud změna přizpůsobí list či větev stromu na život v podmínkách vesmíru. Pokud chtěly tyto sféry Jádra ve své evoluci uspět, musely by opustit cestu parazitů a objevit skutečnou symbiózu. Musely by se vydat cestou upřímné koevoluce s naší lidskou rasou.

Nejprve sféry Jádra pokračovaly jako kanibalové a pohlcovaly empatie schopné části Jádra. Pokud to bylo možné, přepsaly vlastní kód. Pak stvořily kybrida Johna Keatse – plnohodnotný pokus simulace empatie schopného organismu s tělem a DNA lidské bytosti a s Jádrem uloženými vzpomínkami a osobností kybrida. Opoziční sféry prvního Keatsova kybrida zničily. Druhý byl stvořen podle prvního. Najal mou matku – soukromého detektiva – aby mu pomohla rozhřešit tajemství smrti prvního kybrida.“

Aenea se usmívá a na chvíli se zdá, že vypráví a zapomněla na přítomné lidi. Zdá se, že znovu prožívá staré vzpomínky. Pak si vzpomenu, o čem se náhodou zmínila během naší cesty z Hyperionu v Konzulově staré lodi: „Raule, získala jsem vzpomínky své matky a otce, ještě před narozením… ještě než ze mě bylo obyčejné embryo. Dokážeš si představit pro dětskou osobnost něco destruktivnějšího než nést cizí životy, ještě než začne jeho vlastní? Není divu, že jsem taková divná.“

V tuto chvíli se divně nechová, ani moc divná mi nepřipadá. Ale v tu chvíli ji miluji víc než vlastní život.

„Najal mou matku, aby vyřešila tajemství smrti jeho vlastní osoby,“ pokračuje tiše, „ale ve skutečnosti věděl, co se přihodilo jeho minulému já. Důvodem, proč matku najal, bylo jejich setkání, jejich společné chvíle, chtěl se stát jejím milencem.“ Aenea se na chvíli zarazí a usmívá se, její oči pozorují vzdálené věci. „Můj strýček Martin to nikdy správně nepopsal ve svém hloupém Kantosu. Moji rodiče se vzali a myslím, že strýček Martin to vynechal… vzali se před biskupem Štírova Chrámu na Lususu. Byl to legální kult a jejich sňatek byl legální na dvou stovkách světů Hegemonie.“

Znovu se usmívá a podívá se přes zaplněnou místnost přímo na mě. „Mohla jsem být nemanželská, ale není to tak.

Takže se vzali a já byla počata – možná před obřadem – pak zaostalé sféry Jádra zavraždily mého otce, než se matka mohla vydat na pouť na Hyperion. A to mohl být konec kontaktu mezi mým otcem a mnou, nebýt dvou věcí – jeho osobnost Jádra zůstala ve Schrónově smyčce implantované za uchem mé matky. Několik měsíců nás nosila oba – mě ve svém lůnu a otce, druhou osobnost Johna Keatse, ve Schrónově smyčce. Jeho osobnost byla uvězněna nekonečným cyklem Schrónovy smyčky, takže nemohla hovořit přímo s matkou, ale se mnou komunikovala bez problémů. Těžko definovat, co jsem já v tu chvíli byla. Můj otec mi pomohl, když vstoupil do Prázdnoty, Jež Spojuje a vzal zárodek mého já s sebou. Než se zformovaly mé prsty, spatřila jsem, čím budu, čím jsem a jaká zemřu.

Je tady ještě jeden detail, který strýček Martin vynechal ve svém Kantosu. V den, kdy zastřelili mého otce na schodech Štírova paláce na Lususu, byla moje matka postříkána krví – rekonstruovanou, Jádrem vylepšenou DNA Johna Keatse. Matka tehdy nechápala, že jeho krev je skutečně tím nejvzácnějším zdrojem lidského vesmíru. Jeho DNA byla navržena, aby infikovala další a dala jim jediný dar – přístup do Prázdnoty. Pokud se smíchá s úplně lidskou DNA, pak přinese dar krve, která otevře bránu do Prázdnoty, Jež Spojuje pro celé lidstvo.

Tou směsicí jsem já. Nesu genetickou schopnost vstoupit do Prázdnoty, schopnost, která pochází od Technojádra, i zřídka využívanou lidskou schopnost pochopit empatií celý vesmír. A co víc, ti, kteří se napijí mé krve, už nikdy nespatří vesmír jako předtím.“

Při těch slovech se zvedne na kolena. Theo přináší bílé plátno. Ráchel nalévá Červené víno z vázy do několika velkých číší. Aenea vytáhne ze svetru malou krabičku a já poznám lodní lékárnu. Vyloví sterilní skalpel a desinfekční polštářek. Všude je ticho. Jako by víc než sto lidí zadrželo dech.

„Pokud se dnes večer ode mě napijete, nezaručuji štěstí, moudrost a dlouhý život,“ pokračuje tiše. „Nepřijde žádná nirvána. TÁáaÁ. spása. Žádný život po smrti. Žádné znovuzrození. Jen velké poznání srdce i ducha a potenciál k dalším objevům, velkým dobrodružstvím a záruka další bolesti a utrpení, které tvoří naše krátké životy.“

Pozoruje jednotlivé tváře, její oči se setkají s pohledem osmiletého dalajlámy a Aenea se usměje. „Někteří z vás,“ pokračuje, „navštívili všechna naše sezení za celý poslední rok. Vyprávěla jsem vám, co vím o učení se jazyku mrtvých, učení se jazyku živých, učení se slyšet hudbu koulí a učení se jak udělat první krok.“

Podívá se na mě. „Někteří z vás slyšeli jen některé z těchto diskuzí. Nebyli jste tady, když jsem vysvětlovala skutečnou funkci církevního kruciformu a skutečnou Štírovu identitu. Neslyšeli jste detaily, jak se naučit jazyku mrtvých, neslyšeli jste, jakou tíhu přinese vstup do Prázdnoty, Jež Spojuje. Ty, kteří váhají či pochybují, vyzývám, aby počkali. Zbytku znovu opakuji – nejsem spasitelka… ale jsem učitelka. Pokud vám to, co jsem v těchto měsících učila, připadá pravdivé, a pokud chcete riskovat, připijte si dnes v noci se mnou. Buďte varováni, DNA, která umožňuje proniknout do média Prázdnoty, Jež Spojuje, nemůže existovat s kruciformem. Parazit odumře během čtyřiadvaceti hodin od chvíle, kdy se napijete mé krve. Nikdy už nenaroste. Jestli hledáte vzkříšení v kříži kruciformu, nepijte krev z mého těla v tomto víně.

A chci vás varovat, že se stejně jako já stanete pohrdanými a hledanými nepřáteli Paxu. Vaše krev bude nakažlivá. Ti, kdo se s vámi o ni podělí – ti, kdo budou s vaší DNA hledat Prázdnotu, Jež Spojuje – na tom budou stejně.

A naposled, chci vás varovat, že jakmile se napijete tohoto vína, vaše děti se narodí se schopností vkročit do Prázdnoty, Jež Spojuje. A co víc, Vaše děti a jejich děti se narodí se znalostí jazyka mrtvých, jazyka živých, uslyší hudbu koulí a budou vědět, že mohou udělat první krok do Prázdnoty, Jež Spojuje.“

Aenea se dotkne ostřím skalpelu svého prstu. Ve světle lucerny se objeví miniaturní kapka krve. Ráchel zvedne číši a malá kapka krve spadne do množství vína. Pak zvědne druhou číši a pokračuje, dokud není všech sedm číší… nakažených? Nadpozemských? Myšlenky ve mně víří. Srdce buší jako na poplach. Připadá mi to jako divoká parodie svatého přijímání katolické církve. Copak se moje mladá přítelkyně, moje milovaná, moje milenka… úplně zbláznila? Skutečně věří, že je spasitelkou? Ne, to vyvrátila. Ale věřím já, že pokud se napiju vína s krví mé milované rozpuštěné v poměru jedna ku miliónu, pak se navždy změním? Nevím. Nechápu to.

Nějaká polovina lidí utvoří frontu, aby usrkli z velkých číší. Kalichy? Je to rouhání. Není to správné. Nebo ano? Jednou usrknou, pak se vrátí na svá místa na tatami. Nikdo není plný energie, nikdo nevypadá osvíceně. Nikomu z těch, kdo se napije, nesvítí na hlavě rohy. Nikdo nelevituje a neblábolí nesrozumitelným jazykem. Všichni usrknou a posadí se.

Uvědomím si, že se držím zpátky a snažím se zachytit její pohled. Mám tolik otázek… Opožděně se stavím na konec krátící se řady a připadám si jako zrádce.

Aenea mě spatří. Krátce zvedne ruku a ukáže mi dlaň. Je to jasné gesto. Teď ne, Raule. Ještě ne. Chvíli nerozhodně váhám a dělá se mi špatně při myšlence, že tito lidé – tito cizinci – sdílí intimnost s mou milovanou, zatímco já nemohu. Srdce mi buší, obličej hoří, ale usedám na svou rohož.

Večer nemá žádný formální konec. Lidé se rozcházejí ve dvojicích a trojicích. Odcházejí páry, ona se napila vína, on nikoliv, drží se za ruce a dělají, jako by se nic nezměnilo. Možná se skutečně nic nezměnilo. Možná je celý rituál přijímání, který jsem právě sledoval, pouhou metaforou a symbolismem, možná je to autosugesce a autohypnóza. Možná se budou lidé snažit proniknout do Prázdnoty, Jež Spojuje a prožijí něco, co je přesvěd – čí, že se to stalo. Možná je to všechno hloupost. Protřu si čelo. Bolí mě hlava. Ještě že jsem se nenapil vína. Víno u mě občas vyvolává migrénu. Zasměju se, ale připadám si prázdný a zapomenutý.

Ozve se Ráchel: „Nezapomeňte, zítra v poledne položíme poslední kámen na cestě. Na horní meditační plošině bude oslava. Přineste si občerstvení.“

A tím končí celý večer. Jdu po schodech do naší ložnice a cítím směsici radosti, očekávání, lítosti, rozpaků, vzrušení a… silnou bolest hlavy. Sám sobě přiznám, že jsem nepochopil polovinu Aeneiných slov, ale zůstává mlhavý pocit poklesků a nevhodných událostí… Jsem si například jistý, že Poslední Kristova večeře neskončila pozvánkou na oslavu.

Zasměju se, ale pak se zarazím. Poslední večeře. To zní hrozně. Srdce se mi znovu rozbuší a bolest hlavy se zhorší. Necítím se na to, abych vstoupil do ložnice své milované.

Chladný vzduch horní plošiny mi trochu vyčistí myšlenky. Orákl vypadá jako úzký proužek ukrytý nad vysokým kumulem na východě. Hvězdy vypadají dnes v noci tak studeně. Právě se chystám vstoupit do ložnice a rozsvítit lucernu, když exploduje obloha.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024