Archimedův efekt (Tom Clancy)

21

Washington, D.C.

„No páni,“ řekl Kent.

„Beru to jako kompliment,“ řekla Jen.

Leželi vedle sebe v její posteli. Almiron, kočka – pojmenovaná, jak se Kent dozvěděl, podle slavné klasické kytaristky, která se narodila v Argentině v roce 1914 –, ležela kousek od jeho chodidel.

„Ano, madam, to můžete.“

Jen se zvedla na jednom lokti a usmála se na něj. „Tak mi řekni, proč ti tak dlouho trvalo, než jsi mě někam pozval, Abe? Nevšiml sis, jak ses mi líbil už při první schůzce?“

„No, ani ne. Jsem v tomhle ohledu trošku pomalejší.“

Zasmála se. „Radši později než vůbec.“

„Ano, madam…“

Bylo neuvěřitelné, jak uvolněně se s ní cítil. No, dobře, právě v dané chvíli by asi uvolněnost tak skvělá nebyla, ale… celkově…

„Pokud si myslíš, že tohle dělám se všemi chlapci, tak to tě musím vyvést z omylu. Jsi první muž, kterého jsem pozvala k sobě domů, za strašně dlouhou dobu.“

„Jsem poctěn.“

„To bys měl.“

„A proč já?“

„No, neber to špatně, ale jsi jako starý pár bot, který jsem najednou našla ve skříni. Padnou mi, jsou pohodlné, nevypadají vůbec zle.“ Zasmál se. „Ty bys měla stát na pódiu.“

„Proč? Nepřipadám ti vleže hezčí, nebo co?“

„Ale to jistě, madam.“

Zasmála se a jeho těšilo, že ji rozesmál.