Pentagon Washington, D.C.
Tentokrát si generál Hadden pozval Thorna do své kanceláře. A nebyl zvyklý chodit kolem horké kaše.
„Netěší mě váš postup v téhle věci, Thorne. Včera v noci někdo ukradl čtyři raketomety z jedné z mých základen a zabil pár mých vojáků – ztratili jsme šest mužů při raketovém útoku na vozidlo plné příslušníků vojenské policie!“
„To je mi líto. Pracují nám na tom nejlepší lidé na světě, jdeme tak rychle, jak to jde. A víc dělat nemůžeme.“
„To říkáte vy, ale já nevidím žádné výsledky, dostávám jen počty obětí.“
„Ve vší úctě, pane, my nevyrábíme hamburgery a hranolky. Někdy to prostě nejde tak, jak by si člověk přál. Máme co do činění s pachatelem, který je chytrý a nechce se nechat dopadnout. Naši lidi jsou na jeho stopě, postupují, a tak to funguje.“
Hadden řekl: „Vždycky existuje něco, co může postup zrychlit – jdeo to, přijít na to. Možná vaši počítačoví odborníci potřebují větší motivaci. Možná… přímý dohled. Podle toho, jak já tomu rozumím, vy jim něco dáte a vypustíte je – nejste tam a nedohlížíte na ně, jak pracují.“
Thorn zavrtěl hlavou. „Pane, já jsem do téhle pozice nastoupil z počítačového průmyslu. Pracoval jsem s počítačovými odborníky odjakživa. Byl jsem vlastně jedním z nich. S časovou tísní si dokáží poradit hodně dobře, ale stát nad nimi a řídit jejich kroky je horší než snaha sehnat kočky do houfu. Nejlepší hráči jsou jako umělci; jak na ně začnete naléhat, přeruší to, co dělají, a složí ruce. Tohle není malování po číslech.“
„Já nemluvím o člověku s karabáčem v ruce, Thorne, ale o tom, že bych vám třeba dodal nějakého… asistenta. Výkonného odborníka, vedoucího kanceláře, někoho, kdo by zajistil, aby věci běžely rychleji.“
Thorn se zasmál.
„Nejsem zvyklý, že by se lidé vysmívali mým nápadům, mladíku.“
„Nejste zvyklý jednat s tímhle typem civilistů, pane generále. Nemůžete nabulíkovat mým lidem, že pořád jsem velitelem já, když tam pošlete nějakého ouřadu, aby na ně dohlížel. Jsou dost chytří na to, aby věděli, že bych někoho takového nikdy nepřijal. Pokud se tam objeví, budou vědět, odkud přišel, a pochopí i proč. Kdokoli z našich špičkových pracovníků by mohl ještě dnes odpoledne odejít a sehnat si lepší práci s vynikajícími podmínkami – víc peněz, víc výhod, naprosto žádný přímý dohled a mohl by pracovat z domova. Možná je budete moci přilákat a udržet si je, ale bez jejich plné spolupráce od nich nikdy nedostanete to, co potřebujete.“
Odmlčel se a nespouštěl oči z Haddena. Pak dodal: „A kdybyste chtěl vyhodit mě, pane, tak to je taky v pohodě. Můžu mít stůl vyklizený ještě dnes odpoledne.“
„Nikdo vás nevyhazuje.“ Thorn zaslechl to nevyslovené „zatím“.
„Fajn. Takže pokud bude na dveřích moje jméno, nikdo mi nebude posílat asistenta, kterého nechci nebo nepotřebuju. Mí lidé tuhle práci dokončí tak rychle, jak je to možné. Nebudou zpomalovat ani zrychlovat – když budete stát u postranní čáry a křičet’Zrychlit, zrychlit!‘ na někoho, kdo uhání maximální rychlostí, ničemu to nepomůže.“
Předseda sboru náčelníků štábů byl podřízen civilistovi, prezidentovi Spojených států, ale Thorn odhadoval, že nebyl zvyklý na odmlouvání od kohokoli níže postaveného. Thorn tušil, že to nenese nejlíp.
„Je to podobný úkol jako přesívat pláž a hledat konkrétní zrnko písku. Naši lidi ho poznají, jakmile ho najdou, ale nemůžou prostě přijít na dunu, zvednout to zrnko a říct,’Aha!‘“
Hadden nic neříkal.
Thorn už měl v minulosti co do činění s podobnými lidmi – generální ředitelé velkých firem bývají blázni do řízení; šlo o součást toho, jak se dostali na vrchol, když lpěli na všech detailech. A armáda Spojených států byla velmi velká firma. Thorn řekl: „Chápu, že sedíte na horkém křesle, pane generále, a že odpovídáte za spoustu věcí, o kterých já nemám ponětí. Ale takhle my pracujeme. Jakmile vypustíte psy, musíte počkat, až chytnou stopu a nadeženou zvěř.“
„Nerad čekám.“
„To chápu, pane, já taky. Nemusí vás to těšit, ale musíte to pochopit. Takhle to prostě je.“
Hadden o tom chvíli p…
