Obyčejný život

XXXII.

Byly ve mně věci, o kterých jsem věděl, tohle je tatínek, a jiné, ze kterých jsem cítil, toto je maminka. Ale v tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky, které jsem skoro neznal; jenom jednoho dědečka, který prý býval veliký divous, samé ženské a kumpáni, a jednu babičku, ženu svatou a pobožnou. Snad i oni jsou něčím přítomni ve mně a někdo v tom zástupu má jejich rysy. Snad to množství, které je v nás, jsou naši předkové do bůhvíkolikátého kolene. Ten romantik, to vím, to byla maminka, ale ten žebrák u chrámových dveří, to mohla být ta pobožná babička, a ten hrdina třeba nějaký praděd, dobrý piják a rváč, kdopak ví. Je mi teď líto, že nevím nic bližšího o svých předcích; kdybych aspoň věděl, čím bývali a koho si brali, – i z toho by se mohlo ledacos poznat. Třeba každý z nás je součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení. A třeba už je nám úzko z toho nekonečného rozrůznění; proto mu chceme uniknout a přijímáme nějaké davové já, které by nás zjednodušilo.

Bůh ví, proč musím myslet na svého bratříčka, který zemřel, sotva se narodil. Trápí mě představa, jaký by asi byl. Jistě docela jiný než já; bratři si nejsou nikdy rovni. A přece byl by zrozen z týchž rodičů a za stejných podmínek dědičnosti jako já. Rostl by na tomtéž truhlářském dvorku s týmž tovaryšem Francem i panem Martinkem. Přesto by byl možná nadanější než já nebo svéhlavější, přivedl by to dál nebo nikam, kdopak to může vědět. Patrně by si z té spousty možností, se kterými přicházíme na svět, vybral některé jiné, a byl by to docela jiný člověk. Možná že se už biologicky rodíme jako mnohost, jako takový zástup, a teprve vývojem, prostředím a okolnostmi se z nás udělá víceméně jeden člověk. Jistěže by můj bratříček uskutečnil osudy, na které jsem já už nestačil, a snad bych i na nich poznal ledacos, co je ve mně.

Je hrozné, když si člověk představí tu nahodilost života. Mohly se setkat dva jiné z miliónů zárodků, a byl by to jiný člověk; nebyl bych potom já, nýbrž jakýsi neznámý bratr, a bůh suď, co by to bylo za divného chlapa. Mohl se narodit některý jiný z tisíců nebo miliónů možných bratříčků; nu, byl jsem to já, kdo vytáhl ten pravý los, a oni ostrouhali kolečka; co dělat, nemohli jsme se narodit všichni. A co, člověče, je-li ta mnohost osudů, která je v nás, zástupem těch možných a nenarozených bratří? Třeba jeden z nich by byl truhlářem a druhy hrdinou; jeden by to přivedl daleko a jiný by žil jako žebrák u chrámových dveří; a nebyly to jenom mé, nýbrž také jejich možnosti! Možná že to, co jsem prostě bral jako svůj život, byl náš život; nás, kteří jsme dávno žili a umřeli, i nás, kteří jsme se ani nenarodili a jenom jsme mohli být. Bože, to je hrozná představa, hrozná i krásná; ten obyčejný života běh, který tak dobře a nazpaměť znám, se najednou na mne dívá docela jinak, zdá se nesmírně velký a tajemný. To jsem nebyl já, to jsme byli my. Ani nevíš, co jsi žil, člověče, ani nevíš, co všechno jsi žil!

Tak teď jsme tady všichni, a je nás tu plno. Tak vida, celý náš rod; a cože jste si na mne všichni vzpomněli?

Inu, my jsme se přišli rozloučit; to víš –

Co?

Nu, nežli se rozejdeme. Máš to tu pěkné.

Tak, tak. Moji milí, moji milí! Musíte odpustit, že jsem vás nečekal –

Pěkný nábytek, hochu. Musel stát hromadu peněz.

Stál, tatínku.

Je vidět, chlapče, žes to někam přivedl. Mám z tebe radost.

Můj jediný, můj hošíčku, jak špatně vypadáš! Není ti něco?

Á, to je maminka! Maminko, mami, já mám něco se srdcem, víš?

Ach bože, se srdcem? Vidíš, já jsem taky měla trampoty se srdcem. To je po mém tatínkovi.

A ten tu není?

Je. To je přece ten špatný dědeček. Však to byl, chudák, on, co tu strašil, to je u nás v rodě.

Ukažte se, zpropadený dědečku! Tak to jste vy, ten hříšník? Kdo by to do vás řekl!

Nu, jen nech. Kdo by to řekl do tebe! V tobě to taky bylo.

Ale v mamince ne.

Prosím tě, v ženské! To přece není pro ženské. Co dělat, mužský se musí vybouřit.

A vy to máte jednoduché, dědečku!

Mám. Já jsem byl pravý chlap, holenku. Nu co, zadováděl jsem si někdy.

A tahal jste babičku za vlasy po zemi.

Tahal.

Tak vidíte; a mně pak vyčítají, že jsem chtěl uškrtit svou nebožku ženu! To je po vás, dědečku.

Ale neměls tu sílu po mně, hochu. Tys podědil náturu spíš po ženských. Proto to bylo v tobě… takové divné a tajné.

To můžete mít pravdu. Tak vida, po ženských! To vy jste měl za že…