Obyčejný život

Karel Čapek

62 

Elektronická kniha: Karel Čapek – Obyčejný život (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: capek65 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Čapek: Obyčejný život

Anotace

O autorovi

Karel Čapek

[9.1.1890-25.12.1938] Český prozaik, dramatik, novinář a překladatel první poloviny 20. století. Narodil se u Trutnova, do obecné a měšťanské školy však chodil v Úpici, kam se rodina přestěhovala. Roku 1901 nastoupil Čapek do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty vstoupil do tajného studentského debatního spolku, což nakonec vedlo k jeho vyloučení ze školy. Odešel tedy do Brna k sestře, posléze...

Karel Čapek: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Obyčejný život“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XV.

Brzo po svatbě jsem byl přeložen na velkou stanici; snad se za to přimluvil starý pán, který mě ochotně a skoro s apetýtem dobrého jedlíka přijal do svého oteckého srdce. Teď jsi náš, řekl, a bylo to. Paní byla rezervovanější; pocházela ze staré úřednické dynastie a byla by si patrně přála vyvdat svou dceru do vyšší státní služby; poplakala si trochu zklamáním, ale protože byla romantická a sentimentální, usmířilo ji, že je to taková veliká láska.

Stanice, na kterou jsem přišel, byla pochmurná a hlučná jako továrna; důležitá křižovatka, kilometry kolejí, skladiští a výtopen, těžký nákladní provoz; všude na prst uhelného prachu a sazí, celá stáda dýmajících lokomotiv, staré a těsné nádraží; několikrát denně se to zadrhlo a musilo se to nakvap rozplétat, jako když se s prsty už do krve odřenými rozvazuje zauzlené lano. Nervózní a popuzení úředníci, mručící personál a vůbec tak trochu peklo. Člověk do toho chodil jako havíř do dolu, ve kterém se dělají trhliny; každou chvíli to může spadnout, ale je to práce pro chlapa; tady se aspoň cítí mužem, křičí, rozhoduje a nese svou odpovědnost.

A pak domů, po pás se drhnout a zařičet si rozkoší z čisté vody; žena už čeká s ručníkem v rukou a usmívá se. To už není bledý a zajímavý mladík; to je široký dělník, udřený a chlupatý, ale hrudník, pane, jako skříň; pokaždé ho poplácá po mokrých zádech jako veliké a dobré zvíře. Tak, teď jsme umyti, teď už neumažeme svou čistou paničku; ještě hubu utřít, aby na ní nezůstalo něco, co bylo řečeno mezi kolejemi, a pak slušně a slavnostně políbit paní manželku. Tak, a teď povídej. Inu, zlosti byly, to a to, mělo by se to celé nádraží zbourat, nebo aspoň ty magacíny vzadu; hned by bylo místo pro šest nových kolejí, a líp by se pracovalo; říkal jsem to dnes tomu a tomu, ale jen po mně střelil očima: ty nám budeš něco povídat, a jsi tu sotva pár měsíců! – Kývala s pochopením hlavou; je to jediný člověk, se kterým je možno o všem mluvit. – A co ty jsi, miláčku, dělala? – Usmívá se, taková hloupá mužská otázka! co dělají ženy? to a ono, a pak čekají na svého muže. – Já vím, má drahá; ono to není vidět, samá maličkost, tady pár stehů a tady nakoupit večeři, ale dohromady to dělá domov; kdybych ti políbil prsty, poznal bych na svých rtech, že jsi šila. – A jak je pěkná, když podává večeři; večeře je sice střídmá, německá, ale ona sama, ona má hlavu v polostínu a jenom její ruce se pěkně a přívětivě pohybují ve zlatém kruhu domácího světla. Kdybych je políbil v předloktí, ucukla by a snad by se zarděla, že se to jako nepatří; a tak jenom šilhám, jaké má dobré, ženské ruce, a broukám chválu večeře.

Nechtěli jsme ještě teď mít děti. Tady, říkala, je příliš mnoho kouře; to by nebylo pro dětské plíce. Jak je tomu dávn…