Obyčejný život

VIII.

To vše se dálo se mnou jako s každým hochem, ale snad míň bouřlivě, ne tak výrazně jako u druhých. Především mnoho z té zjítřenosti mládí se u mne rozplývalo v tom ustavičném stesku po domově, v osamělosti venkovského chlapce v prostředí cizím a jaksi nadřaděném. Tatínek šetřil, dal mě na byt k malé, ustarané krejčovské rodině; měl jsem poprvé pocit, že jsem vlastně nemajetný a téměř chudý žáček, kterému je usouzeno, aby se uskromňoval a držel stranou. A byl jsem ostýchavý venkovský hoch, který cítil, že je přezírán kurážnými městskými panáčky; jak ti se tu cítili doma, co ti všechno znali a měli společného! Protože jsem se jim nedovedl přiblížit, vzal jsem si do hlavy, že budu nad nimi aspoň vynikat; stal jsem se školním dříčem, jenž našel jakýsi smysl života, jakousi odvetu, jakési vítězství v tom, že postupoval z třídy do třídy summa cum laude, sledován nelibostí spolužáků, kteří v mé osamělé a těžké píli viděli odporné šplhání. Tím víc jsem se zapeklil a dřel jsem své lekce s pěstmi na uších, v suchém dusnu krejčovských žehliček, v zápachu kuchyně, kde vzdychající paní krejčová vařila bledé a věčně jaksi nakyslé jídlo. Učil jsem se do zpitomění; kudy jsem chodil, ševelil jsem rty ve stálém opakování lekcí, ale jaký tichý a hluboký triumf, když jsem ve škole uměl a usedal do lavice za omrzelého a nevlídného mlčení třídy! Ani jsem se neohlédl, ale cítil jsem, jak se na mne všichni nepřátelsky dívají. A tato malá ctižádost mě přenášela přes krize a přelomy mládí; unikal jsem sám sobě, když jsem se učil nazpaměť Sundské ostrovy nebo řecká nepravidelná slovesa. To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací, až soustředěním a horlivostí supěl; tatínek zkoumající palcem hotové dílo, dobré je to, nikde žádná mezera. A už není vidět na učení, je soumrak, otevřeným oknem je slyšet čepobití z kasáren; v okně stojí hoch s palčivýma očima a dusí se strašně krásným a zoufalým smutkem. Proč vlastně? Ono to nemá jméno, je to tak rozsáhlé a hluboké, že se v tom rozpouštějí pichlavé jehličky všech těch malých urážek a ponížení, neúspěchů a zklamání, které se do nesmělého chlapce zabodávají odevšad. Ano, tohle je zase maminka, toto přetékání bolestí a láskou. To soustředěné a dříčské je tatínek, toto bez břehu rozcitlivělé a vášnivě něžné je maminka: jak to dvoje směstnat a srovnat v úzké chlapecké hrudi?

Jedné doby jsem měl kamaráda, se kterým mě pojilo blouznivé přátelství; byl to venkovský hoch, starší než já, se světlým chmýřím na bradě, úžasně nenadaný a jemný; jeho matka ho zaslíbila Pánu Bohu jako děkovnou oběť za otcovo uzdravení, a měl se učit na kněze. Když byl vyvolán, byla to hotová tragédie dobré vůle a paniky; třásl se jako list a nebyl s to vykoktat slovo. Učil jsem ho v usilovné snaze pomoci mu; poslouchal mě s otevřenými ústy a upíral na mne krásné, zbožňující oči. Když ho zkoušeli, trpěl jsem za něho nevýslovně a zběsile; celá třída se snažila mu pomáhat a napovídat, i já byl vzat na milost a šťouchali do mne, ty, jak je to? Pak seděl rudý a zničený; já šel k němu s očima plnýma slz a těšil jsem ho, vidíš, už to bylo trochu lepší, už jsi to skoro řekl, jen počkej, že to půjde! Při školních úlohách jsem mu posílal na stočeném papírku napsaný úkol, seděl v opačném rohu třídy; má štafeta putovala z ruky do ruky, a nikdo ji nerozbalil, to bylo pro něho; mládí bývá surové, ale je rytířské. Protloukli jsme ho spojenými silami až do tercie, pak neodvratně propadl a odešel domů; slyšel jsem, že se doma oběsil. Ten hoch byl snad největší a nejvášnivější láska mého života. Vzpomínal jsem na ni, když jsem později čítal povídání o sexuálních pohnutkách mladého přátelství. Bože, jaké hlouposti! Stěží jsme si neobratně podali ruce, prožívali jsme skoro zdrceně a přetíženě úžasný fakt, že jsme dušemi; plnilo nás štěstím, že se můžeme dívat na stejné věci. Měl jsem pocit, že se učím pro něho, abych mu mohl pomáhat; to byla jediná doba, kdy jsem se učil opravdu rád a kdy to všechno mělo krásný a dobrý smysl. Ještě dnes slyším svůj vlastní naléhavý, horlivý hlásek: “Koukej, opakuj to po mně: rostliny jevnosnubné dělíme …