21
„Později.“ Bourne hodil kufry na postel. „Musíme odsud vypadnout.“
Marie seděla v křesle. Znovu si pročítala ten novinový článek. Vybírala si z něho některé pasáže a opakovala je nahlas. Byla absolutně soustředěná. Přemýšlení ji plně stravovalo, přitom se však stále více utvrzovala ve správnosti svého prvního analytického rozboru.
„Mám pravdu, Jasone. Někdo nám opravdu tímto způsobem posílá jakousi zprávu.“
„Promluvíme si o tom později. Už teď jsme tady moc dlouho. Tyhle noviny budou nejdéle do hodiny po celém hotelu a ranní vydání může být ještě horší. Není čas se zdržovat. V hotelové hale jsi vždycky nápadná a v té naší tě už vidělo příliš mnoho lidí. Sbal se.“
Marie vstala, ale k ničemu dalšímu se neměla. Svou nehybností ho přiměla, aby na ni pohlédl. „Později si promluvíme o několika věcech,“ pronesla pevným hlasem. „Tys mě už opouštěl, Jasone, a já chci vědět proč.“
„Slíbil jsem, že ti to povím,“ odpověděl bez vytáček, „protože to musíš vědět, a to myslím vážně. Ale právě teď chci, abychom odsud vypadli. Sbal si věci, sakra!“
Na tento náhlý výbuch vzteku překvapeně zamrkala. „Ano, samozřejmě,“ zašeptala.
Nasedli do výtahu, který je zavezl do hotelové haly. Když se dostali k její ošlapané mramorové podlaze, Bournea náhle přepadl pocit, jako by se nechránění a zranitelní ocitli v kleci. Jestliže se výtahová kabina zastaví, mohou být zatčeni. Pak pochopil, proč vnímá nebezpečí tak intenzivně. Vlevo dole byl recepční pult, u něhož seděl vrátný – concierge a po pravici měl hromadu novin. Byl to onen plátek, který Jason strčil do kufříku a který nyní Marie nesla v ruce. Concierge si vybral jedno číslo novin a dychtivě se do něho začetl. Podvědomě se šťoural párátkem v zubech plně pohroužen do posledního skandálu.
„Běž rovnou ven,“ instruoval Jason Marii. „Nezastavuj se, jenom pokračuj až ke dveřím. Sejdeme se venku.“
„Ach, Bože,“ šeptla, když i ona zahlédla concierga.
„Zaplatím co nejrychleji.“
Klapot Mariiných podpatků na mramorové podlaze bylo něco, co se Bourneovi příliš nelíbilo. Stoupl si před recepční pult a zaclonil výhled do haly. Concierge vzhlédl od novin.
„Bylo to u vás velice příjemné,“ pronesl Jason francouzsky, „ale velice pospíchám. Musím odjet ještě dnes večer do Lyonu. Jenom zaokrouhlete můj účet na rovné pětistovky, prosím. Neměl jsem čas nechávat spropitné.“
Taková finanční pozornost splnila svůj účel. Concierge rychle dospěl k celkovému součtu a předložil účet. Jason zaplatil a sehnul se pro kufry. V následující chvíli překvapeně vzhlédl, protože z otevřených úst concierga vytryskla exploze překvapení. Ten člověk hleděl na noviny po své pravé ruce a oči upíral na fotografii Marie St. Jacquesové. Sklouzl pohledem ke skleněným dveřím, jimiž bylo vidět Marii, stojící na chodníku. Pak přesunul udivený zrak na Bournea. V tom okamžiku mu všechno došlo. Muž v recepci strachy zkameněl.
Jason rychlým krokem došel k proskleným dveřím a ramenem si je otevřel. Přitom se bleskově ohlédl zpět. Concierge právě sahal po telefonu.
„Jdem!“ vykřikl Jason na Marii. „Dívej se po taxíku!“
Ten našli na rue Lecourbe, asi pět bloků od hotelu. Bourne se vžil do role nezkušeného amerického turisty a používal lámanou francouzštinu, jakou tak úspěšně mluvil v bance Valois. Vysvětlil řidiči, že on a jeho petite amie chtějí na nějaký den vypadnout z centra Paříže a odjet někam, kde mohou být sami. Snad by jim řidič mohl pár takových míst poradit. Oni by si pak vybrali.
Řidič jim poradit mohl a také to skutečně udělal. „Kousek od Issy-les-Moulineaux je malý hostinec, který se jmenuje La Maison Carrée,“ navrhoval. „Další, kde by se vám mohlo líbit, je v Ivry sur Seine, úplně stranou, monsieur. Nebo snad ještě Auberge du Coin v Montrouge – ten je velice diskrétní.“
„Zkusme ten první,“ rozhodl Jason. „Ten vás také jako první napadl. Za jak dlouho tam budeme?“
„Ne víc než za patnáct minut, monsieur.“
„Dobře.“ Bourne se otočil k Marii a potichu jí řekl: „Změň si účes.“
„Cože?“
„Změň si účes. Buď si vlasy vyčeš …
