30
„D’Anjou.“
„Delta? Přemýšlel jsem, kde… Myslím, že váš hlas odněkud znám.“
Řekl to! Zaznělo to jméno. Jméno, které pro něj neznamenalo téměř nic, a současně prakticky všechno. D’Anjou to ví. Philippe d’Anjou je součástí té zapomenuté minulosti. Byl Deltou. Kain je místo Charlieho, Delta je místo Kaina. Delta. Delta. Delta! Znal toho muže, který zná odpovědi Alfa, Bravo, Kain, Delta, Echo, Foxtrot…
Medusa.
„Medusa,“ zopakoval tichým hlasem slovo, které mu znělo v uších.
„Paříž není Tam Quan, Delto. Už mezi sebou nemáme žádné nevyrovnané dluhy. Nečekej na žádnou splátku. Teď pracujeme každý pro jiného zaměstnavatele.“
„Jacquelina Lavierová je mrtvá. Carlos ji před necelou půlhodinou zabil v Neuilly-sur-Seine.“
„Tohle na mě nezkoušej. Před dvěma hodinami Jacquelina už cestovala z Francie. Sama mi volala z letiště v Orly. Připojí se k Bergeronovi…“
„Na jeho cestě po Středomoří za nákupem látek?“ přerušil ho Jason.
D’Anjou se zarazil. „Ta žena v telefonu, co se vyptávala na Reného. To jsem si mohl myslet. Nic to ale na věci nemění. Mluvil jsem s ní, opravdu volala z Orly.“
„Nařídili jí, aby ti to řekla. Zdálo se ti v telefonu, že se plně ovládá?“
„Byla vzrušená, nikdo neví líp než ty, proč. Odvedl jsi tady pořádný kus práce, Delto. Nebo Kaine. Nebo jak si teď říkáš. Samozřejmě, že nebyla klidná. Proto také na nějaký čas odjela.“
„Proto je mrtvá. Teď jsi na řadě ty.“
„Za posledních čtyřiadvacet hodin můžeš být na sebe hrdý. Za tohle ale ne.“
„Sledovali ji, a tebe také sledují. Jsi každý okamžik pod dohledem.“
„Jestli je to tak, tak jenom kvůli mé ochraně.“
„Proč je tedy Lavierová mrtvá?“
„Tomu nevěřím.“
„Myslíš, že by spáchala sebevraždu?“
„Nikdy.“
„Tak zatelefonuj na faru do kostela Nejsvětější svátosti v Neuille-sur-Seine. Zeptej se tam na ženu, která u nich během zpovědi vykonala sebevraždu. Co můžeš ztratit? Zavolám ti za chvíli zpátky.“
Bourne zavěsil a vyšel z budky. Sešel z chodníku a rozhlédl se po taxíku. Příští hovor Philippovi d’Anjou bude muset uskutečnit z jiné, vzdálené budky. Přesvědčit toho muže z Medusy nebude lehké, a dokud se mu to nepodaří, Jason nehodlal riskovat, že by mohla být elektronicky lokalizována třeba jen oblast, odkud telefonuje.
Delta? Myslím, že ten váš hlas odněkud znám… Paříž není Tam Quan… Tam Quan, Tam Quan! Kain je místo Charlieho a Delta je místo Kaina. Medusa!
Přestaň! Nepřemýšlej o věcech, o nichž… nedokážeš přemýšlet. Soustřeď se na to, co je. Co je právě teď. A co jsi ty. Ne na to, co o tobě říkají jiní, dokonce ani na to, co si snad jen myslí, že bys mohl být. Existuje jen současnost. A současnost, to je i muž, který dokáže odpovědět na tvoje otázky.
Pracujeme každý pro jiného zaměstnavatele.
To byl ten klíč.
Pověz mi to! Proboha, odpověz mi! Kdo to je? Kdo je ten můj zaměstnavatel, d’Anjou?
Taxík zarazil nebezpečně blízko jeho kolen. Jason otevřel dvířka a vlezl dovnitř. „Place Vendôme,“ přikázal s vědomím, že jede do blízkosti Saint‑Honoré. Pro uskutečnění strategie, jejíž obrysy se mu už začínaly v mysli vyjevovat, bylo nezbytné dostat se k tomu místu co nejblíže. Byl totiž ve výhodě – podstatné je umět ji využít hned ke dvojímu účelu. Musel d’Anjoua přesvědčit, že lidi, kteří ho sledují, jsou jeho vrazi. Co však tito muži nevědí, je skutečnost, že je sleduje někdo další.
Na náměstí Vendôme bylo jako obvykle plno lidí a dost divoký provoz. Bourne uviděl na rohu telefonní budku. Vystoupil z taxíku. Vešel dovnitř a vytočil číslo Les Classiques. Od telefonu z Neuilly-sur-Seine uplynulo čtrnáct minut.
„D’Anjou?“
„Nějaká žena si ve zpovědnici vzala život, to je všechno, co vím.“
„No tak, s tím by ses přece nespokojil. Medusa by se s tím nespokojila.“
„Počkej chvilku, než přepnu ústřednu.“ Telefon se zhruba na čtyři vteřiny odmlčel. D’Anjou se vrátil. „Žena středního věku se stříbřitě šedivými vlasy, drahým oblečením a kabelkou od St. Laurenta. Právě jsem popsal asi deset tisíc podobných žen v Paříži. Jak můžu vědět, že sis jednu z nich nevybral a …
