KNIHA TŘETÍ
23
Když Bourne přistoupil k recepci v Auberg du Coin, bylo za deset minut tři hodiny ráno. Marie mezitím šla přímo k východu. K Jasonově úlevě neležely na pultu žádné noviny, zato noční recepční byl z podobného těsta jako jeho dnešní kolega v centru Paříže. Byl to silný muž s počínající pleší a přivřenýma očima. Seděl zakloněný v křesle s rukama složenýma na prsou a celou svou pózou vyzařoval únavu z nekonečné noční služby. Tato noc však bude z těch, pomyslel si Bourne, které si bude určitě pamatovat hodně dlouho – už kvůli všem těm škodám napáchaných v jednom z pokojů v patře. Ale to objeví nejspíš až ráno. Bourne předpokládal, že tento noční vrátný v Montrouge bude mít určitě nějaký dopravní prostředek.
„Právě jsem volal Rouen,“ pronesl Jason s rukama opřenýma o pult; vypadal jako muž rozzuřený nad nekontrolovatelným úprkem událostí svého osobního života. „Musím okamžitě odjet a potřebuji si půjčit vůz.“
„Proč ne?“ zasupěl vrátný a zvedl se z křesla. „Čemu byste dal přednost, monsieur? Chtěl byste zlatý kočár, nebo raději létající koberec?“
„Prosím?“
„U nás pronajímáme pokoje, ne automobily.“
„Ale já prostě musím být do rána v Rouenu.“
„To nebudete. Pokud ovšem nenajdete taxikáře, který bude takový cvok, že vás tam v tuhle hodinu vezme.“
„Myslím, že mi nerozumíte. Jestliže nebudu ve své kanceláři v osm ráno, utrpím značné ztráty a budu v maléru. Jsem samozřejmě ochoten štědře zaplatit.“
„To je problém, monsieur.“
„Určitě tu je někdo, kdo bude ochotný půjčit mi auto, řekněme… za tisíc, nebo patnáct set franků.“
„Tisíc… patnáct set, monsieur?“ Přivřené oči se náhle rozšířily, až se recepčnímu napnula kůže v obličeji. „V hotovosti, monsieur?“
„Samozřejmě. Můj společník by vrátil auto zítra večer.“
„Není třeba spěchat, monsieur.“
„Prosím? Samozřejmě, není sebemenší důvod, proč bych si nemohl najmout taxík. Za diskrétnost jsem ochoten zaplatit.“
„Nevím, kde bych teď nějaké taxi sehnal,“ přerušil ho recepční s vemlouvavou horečností. „Ovšem můj renault není úplně nový, a ani nejrychlejší, ale stále je to spolehlivé a slušné auto.“
Chameleon změnil barvu. Znovu ho považovali za někoho, kým nebyl. Nyní již ale věděl, kým vlastně je, takže se tomu nedivil.
Začalo svítat. Marie a Jason to však nezažívali v teplém pokoji venkovského hotýlku, ve kterém by se na otapetovaných stěnách právě touto dobou začínaly objevovat skvrny prvního světla deroucího se okny a pronikajícího mezi listy stromů. Místo toho se první sluneční paprsky rozlévaly po francouzské krajině a obkreslovaly obrysy polí a kopců Saint-Germain-en-Laye. V malém autě zaparkovaném u krajnice jedné vedlejší silnice seděla dvojice. Pootevřeným okénkem se prodíraly ven obláčky cigaretového dýmu.
Celé vyprávění Jason uvedl událostmi ve Švýcarsku: Můj život se začal před šesti měsíci na malém ostrůvku ve Středozemním moři. To místo se jmenovalo Ile de Port Noir…
Na samém počátku však zaznělo jeho přiznání: Jsem známý pod jménem Kain.
Vyprávěl jí všechno, nevynechal nic z toho, co si pamatoval, včetně těch hrozných představ, jež v jeho mysli doslova explodovaly, když zaslechl slova Jacqueliny Lavierové v restauraci v Argenteuilu. Jména, události, města… atentáty.
„Všechno souhlasí. Není nic, co bych neměl někde v hloubi svého mozku zakódované, co by se neprodíralo na povrch. Všechno to byla pravda.“
„Byla to pravda,“ opakovala po něm Marie.
Zblízka se na ni podíval. „Mýlili jsme se, copak to nechápeš?“
„Možná. Zároveň jsme však měli i pravdu. Ty jsi měl pravdu a já taky.“
„V čem, prosím tě?“
„Ohledně tvé osoby. Jak vidím, bude třeba to zopakovat, chladně a logicky. Ty jsi nabídl svůj život za můj dříve, než jsi mě doopravdy znal. To není způsob uvažování člověka, kterého jsi mi teď popsal. Pokud jsi takový člověk…“ V očích Marie byla patrná úpěnlivá prosba, i když hlas plně ovládala. „Sám jsi to řekl, Jasone. ‚Co si člověk nepamatuje, to prostě neexistuje. Aspoň pro toho člověka.‘ Třeba právě tomu teď čelíš. Nemůžeš to všechn…
