13
Bourne Marii ve stísněném prostoru skleněné kukaně podepřel a pak ji jemně usadil na sedátko, které vyčnívalo z úzké stěny. Celá se třásla, přerývaně a lapavě dýchala. Lesklé oči se jen postupně zaostřovaly na Jasonův obličej.
„Zabili ho. Zabili Petra! Bože můj, co jsem to udělala? Petře!“
„Nic jsi neudělala! Jestli za to někdo může, pak jsem to já. Ne ty. Pochop to!“
„Jasone, já se bojím. Byl přece na druhém konci světa… a oni ho zabili!“
„Treadstone?“
„Kdo jiný? Měl prý dva telefonáty. S Washingtonem a… s New Yorkem. Jel někomu naproti na letiště a tam ho zabili.“
„Jak?“
„Och, Ježíši Kriste…“ V Mariiných očích se objevily slzy. „Zastřelili ho. Do krku,“ zašeptala.
Bourne najednou ucítil tupou bolest; nemohl ji přesně lokalizovat, ale byla tam a dusila ho. „Carlos,“ pronesl, aniž by si uvědomoval, proč to říká.
„Cože?“ Marie na něj zůstala zírat. „Co jsi to říkal?“
„Carlos,“ opakoval tiše. „Kulka do hrdla. Carlos.“
„Co tím chceš říct?“
„Já nevím.“ Uchopil ji pod paží. „Pojďme odsud. Jsi v pořádku? Můžeš jít?“
Přikývla, krátce zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Ano.“
„Zastavíme se na skleničku, oba to potřebujeme. Pak půjdeme hledat.“
„Hledat co?“
„Knihkupectví na Saint-Germain.“
Pod heslem „Carlos“ byla uvedena tři čísla časopisů. Tři roky staré mezinárodní vydání Potomac Quarterly a dvě pařížská čísla Globe. V obchodě si články nepřehlíželi. Raději koupili všechny tři časopisy a sedli do taxíku, aby je zavezl zpět do jejich hotelu na Montparnasse. Teprve tam se do nich začetli; Marie na posteli, Jason v křesle u okna. Uplynulo několik minut, když se Marie náhle prudce vztyčila.
„Tady je to,“ vydechla se strachem v hlase i ve tváři.
„Přečti to nahlas.“
„‚Mimořádně brutální vraždu provedl údajně Carlos anebo jeho banda zabijáků. Jednalo se o smrt výstřelem do krku, který má často za následek smrt oběti ve značných bolestech. Tento způsob popravy bývá užíván v případech, kdy mezi atentátníky dojde k porušení mlčenlivosti nebo loajality, či v případech, kdy nějaký nešťastník není ochoten náležitě spolupracovat při výslechu…‘“ Marie se odmlčela, nemohla už číst dál. Lehla si a zavřela oči. „Petr jim nechtěl nic říct a za to ho zabili. Ach, Bože můj…“
„Nemohl jim vyzradit něco, co nevěděl,“ poznamenal Bourne.
„Ale ty jsi to věděl!“ Marie se znovu posadila, oči doširoka otevřené. „Tys přece o výstřelu do hrdla věděl! Říkal jsi to!“
„Ano, říkal. Věděl jsem to. Víc ti ale povědět nedokážu.“
„Cože?“
„Kéž bych ti dokázal odpovědět, ale nic víc nevím.“
„Mohla bych se napít?“
„Jistě.“ Jason se zvedl a přešel k sekretáři. Nalil whisky do dvou malých sklenic a pohlédl na Marii. „Chceš, abych objednal trochu ledu? Službu má Hervé, bude to hned.“
„Ne. Ani tak by to už nebylo dost rychle.“ Udeřila časopisem o postel a obrátila se k Jasonovi. „Já se snad zblázním!“
„To budeme dva.“
„Chci ti věřit, věřím ti. Ale…“
„Nemůžeš si být jistá,“ doplnil Bourne. „O nic víc než já.“ Podal jí skleničku. „Co chceš, abych řekl? Co můžu říct? Že jsem jedním z Carlosových zabijáků? Že jsem porušil zákon mlčenlivosti a loajálnosti? Proto můžu vědět o jeho metodě popravy?“
„Přestaň!“
„Tohle si taky říkám. ‚Přestaň!‘ Nemysli, pokus se vzpomenout, ale někde zabrzdi. Nechoď moc daleko ani hluboko. Je možné odhalit jednu lež, z ní však může vyvstat deset dalších otázek, které se na tu lež vážou. Možná že je to podobné jako probrat se po dlouhém mejdanu, kdy člověk neví, s kým se pral nebo s kým spal, nebo koho… ksakru… třeba zabil.“
„Ne…“ Marie to slovo protáhla. „Ty jsi ty. Nepřesvědčuj mě o opaku.“
„To bych nerad. Nechci přesvědčovat ani sebe.“ Jason přešel ke křeslu a znovu se posadil s obličejem obráceným k oknu. „Ty jsi objevila… metodu popravy. Já našel něco jiného. Zjistil jsem to v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o Howardu Lelandovi. Dokonce jsem to ani nemusel dál číst.“
„Číst co?“
Bourne sáhl na zem a ukázal tři roky staré číslo Potomac Quarterly. Časopis byl otevřený na stránce, ze které zářila skica vous…
