Místo smrti

Kapitola 4

Perelli trestal bez milosti, ale jeho odměny byly královské. Na zařízení nového Angelova bytu dal šedesát tisíc dolarů. Jednoho nováčka, který mu zachránil život, poslal na Sicílii jako boháče, protože na gangstera byl příliš nešikovný a na zabití zase moc statečný.

Vinsetti byl dost vnímavý a plně si uvědomoval disharmonii Perelliho myšlenek. Jednomu agentovi napsal, aby odvolal rezervované lůžko na Empress of Australia, a druhému, aby mu zajistit totéž lůžko na jiné jméno. Udělal tedy přesně to, co Tony Perelli očekával.

I nadále ho přitahovalo kouzlo Min Li. Victor Vinsetti jí posílal květiny a psal velmi vtipné a poetické lístky. Tony je s úsměvem čítával.

"Ten Victor je šikovný spisovatel... Zavolej mu, aby nás navštívil... Přirozeně, nic proti němu nemám. Líbí se mi... je to prima chlapec a velmi příjemný společník."

A tak Min Li psala školáckým písmem a Vinsetti chodil k nim a pil čaj. Někdy tam byl i Tony, ale většinou ne.

Perelli věděl, co dělá. Možná ho bude co nevidět potřebovat. Ve sporných otázkách byl Victor skvělým rozhodčím. A právě teď dva gangy navzájem pronikaly na svá výsostná území.

Feeneyho lidé dodávali alkohol a pivo do spousty putyk v severní části města. Mike měl několik pivovarů a byl milionářem. Ale bylo ještě jakési území nikoho, kde oba dva gangy operovaly bok po boku a nepřekážely si. Majitelé putyk tady mohli nakupovat od jedněch i od druhých. Na tomto území neplatilo "vezmeš zboží ode mne, jinak je s tebou zle". Ale Mike najednou z ničeho nic změnil taktiku a prohlásil, že území je výlučně jeho. Po obvyklých výstrahách následovaly obvyklé represe. Jednomu z Perelliho starých zákazníků roztřískali zařízení a jeho samotného zbili. Spěchal hned za Angelem, vyprávěl mu, co se stalo, a Angelo to hlásil dál.

"Ať Victor zajde za tím Irem," přikázal Tony.

"Kdo to udělal?"

Prý Chřestýš Hennessy, známý rváč. Udělal to s bandou zabijáků, které najímali na podobné práce. Shann O'Donnell si je najímal vždycky, když si nepřál, aby mu hodili na krk loupežné přepadení, nebo když si myslel, že by nebylo vhodné posílat někoho z osobní stráže.

"Hennessyho zpracovat," rozkázal Perelli, "ale ať Victor zajde za Feeneym nebo O'Donnellem."

Victor zašel do hotelu u North State a pobesedoval s popudlivým Irem. Ale se Shaunen O'Donellem nebyla rozumná řeč. Postavil si hlavu a navíc začal vyhrožovat. Vinsetti vynaložil veškeré své diplomatické umění, aby dosáhl modu vivendi, ale Shaun, který v životě neslyšel tenhle výraz, byl tvrdý jako skála.

"Poslyš, Viki," začal vysvětlovat, "to území bylo vždycky naše a můžeš vyřídit panu Perellimu, že to tak i zůstane. Určitou dobu jsme snášeli, že se nám tam pletl, ale teď, když nás tlačí ten Polák, nemáme na vybranou. Jsi fajn kluk, Viki, a věř mi, že já i Mike bychom si s tebou rádi sedli na skleničku, ale uznej, fair je fair."

Victor s ním vyjednával několikrát. Jednou mu Shaun řekl: "Divím se, že chlap jako ty neodejde z Perelliho bandy. Mike a já bychom ti snadno a s radostí našli nějaké šikovné místečko v našem podniku. Vím!" - Vinsetti totiž zaprotestoval - "Perelliho se bojíš jako ohně, ale dejme tomu, že by nám někdo zavolal, kde bychom ho našli. Co ty na to? Vždyť ten chlap zachází s lidmi jako se psy."

Byla to lákavá nabídka, ale Victor váhal. A mezitím zpracovali Chřestýše Hennessyho. Před domem zabrzdilo auto a někdo zazvonil. Hennessy otevřel dveře a vyhlédl do noci...

Policista, který nedaleko patroloval na motocyklu, slyšel zaštěkat kulomet. Vyrazil za zvukem. Chřestýš Hennessy visel na zábradlí s dvaceti kulkami v těle.

Shaun O'Donell přijal tuto skutečnost filozoficky. Co to pro něj bylo? Takoví chlapíci byli a budou, i levnější. Ale i tak to byla dobrá záminka ke sporu. Sám zaplatil za Hennessyho pohřeb a držel čestnou stráž u katafalku. Perelli poslal velkou kytici jako hold Chřestýšově světlé památce. Jeho moc byla taková, že ačkoli ho nenáviděli a věděli, že stál za Chřestýšovou smrtí, neodvážili se nepoložit ji na rakev.

S Min Li mluvil Perelli otevřeně. Měl před ní méně tajností, než před kteroukoliv jinou ženou, co vstoupila do jeho života a zase zmizela.

"V našem podnikání se musí chodit po vyšlapaných cestičkách. Kdo z nich odbočí, na vlastních nohách se nikam nedostane. Victor umí krásně mluvit, ale nepřemluvil Shauna O'Donella. A včera večer mi rozbili další podnik. A přece Vinsetti neřekne: "Dej se do toho." Pořád říká jenom: "Počkej, počkej." A já čekám a obchody mi váznou."

Victor neříkal "počkej" jen tak pro nic za nic. Když byl Tonymu referovat o průběhu vyjednávání, Velký šéf vybuchl: "To je bezvadný! Mám čekat než O'Donell zestárne a zmoudří, co? Možná deset let. S tím Irem se musíš dohodnout stůj co stůj, protože mi překáží. To říkám já! Řečí už bylo dost. Ať si s ním promluví Ricardo."

Ricardo byl jeho oblíbený střelec. Za světové války byl kulometčíkem. Měl tři vyznamenání a na svědomí dvacet vražd.

"Dobře, chvíli ještě počkám," připustil Perelli, "ale potom..."

Toho dne odpoledne odešel do Cicera. Seděl právě ve svém podniku a popíjel kávu, když kolem kavárny projely tři auta a zasypaly ji deštěm střel z kulometu. Perelli padnul střelhbitě na zem mezi střepiny a padající omítku. V té chvíli se rozhodl, že už nebude vyčkávat, ale jednat, a to rychle.

Útok nebyl improvizovaný, ale starostlivě připravený. Vinsetti věděl, že toho odpoledne půjde Tony do Cicera. Vždyť mu to sám naplánoval. Tony se tam měl setkat s nějakým rejdařem z Kanady.

Perelli začal pátrat. Mike Feeney a Shaun ještě ten večer odletěli do New Yorku. Na alibi trochu moc rychlé.

Když se vracel domů, navštívil Victora a dlouho mu vyprávěl o tom, jak jeho život visel na vlásku. Neřekl však, co si o tom myslí, protože Vinsetti by se mohl polekat a těžko se dá uhodnout, co natropí na smrt vyděšený potkan.

Ale Vinsetti byl i tak vyděšený. Spojil se s inspektorem Kellym a požádal ho o rozhovor. Neřekl mu mnoho, ale slíbil, že řekne víc. A potom Vinsetti udělal něco zvláštního - jeden z těch fantastických kroků, které ho charakterizovaly. Zašel za advokátem a dal sepsat závěť, ve které byla i tato věta: V případě, ze nezemřu přirozenou smrtí a koroner zjistí, ze mě zavraždili, odkazuji sumu 100.000 dolarů tomu, kdo se postará o usvědčení a popravu mého vraha.

Odpoledne zašel Tony k Min Li. Navrhl jí, aby pozvali Vinsettiho na čaj.

"Ty zůstaneš ve svém pokoji, drahá, protože si musím s Victorem něco vyřídit."

Vinsetti zazvonil v půl páté. O patnáct minut později přišel inspektor Kelly. Tak se dohodli. Popravdě řečeno, inspektor byl před vchodem do budovy už pět minut po tom, co přišel Vinsetti. Krátil si čas tím, že pozoroval chlapy, kteří nakládali nábytek do stěhovacího vozu. Než vešel do budovy, naložili a odvezli dvě velká křesla, psací stůl, gauč a skříň.

Otevřel mu Angelo.

"Victor už odešel. Byl tu jen chviličku, přišel navštívit Min Li, ale tu dnes bolí hlava."

"Kde je Perelli?"

Byl na balkóně. Poslali pro něj.

"Vinsetti sem přišel před patnácti minutami, a dosud neodešel," řekl inspektor Kelly nevraživě.

"Jestli tu není, tak asi odešel," odvětil Perelli, "máme tu dva východy, jeden je vzadu. Victor obyčejně chodívá tamtudy."

"Prohlédnu si byt."

Kelly byl upřímně a hrubě skeptický.

"Jak si přejete," Tony Perelli byl samý úsměv.

Vinsetti zmizel. Jak a kam, to byla záhada. Kelly věděl o zadním vchodu a poslal tam svého člověka. Vinsetti tamtudy nevyšel.

Dva dny nato našli jeho mrtvolu plavat v jezeře. Zastřelili ho nedaleko domů roztroušených po pobřeží. Po kapsách mu našli osmdesát velkých bankovek. Tisícidolarových.

Perelliho předvolali na policii a vyslýchali.

"Doufám, že dostanete toho lumpa, co odstřelil chudáka Victora," řekl. "Těch vražd už je poslední dobou nějak moc."

Na pohřbu se vezl v pancéřovém autě hned za pohřebním vozem.