Místo smrti

Kapitola 10

Mike Feeney se vrátil z Indianapolis spíš utahaný než pomstychtivý. Ten nemotora nebyl lehkomyslný, a ačkoliv ho znepokojil a pořádně vyděsil divoký výbuch, kterým ho přivítala sestra, díval se na situaci jako správný pašerák -z pohledu Big Businessu.

"Křivák se nevrátil."

"No jasně že ne!"

Ulevilo se mu, když se mu naskytla příležitost ukázat správnost své taktiky.

"Bylo to bláznovství poslat ty tři za O'Harou a Jimmym! Myslela sis, že to Perelli nečeká? Něco takového! Přestaň, ano?" zařval, když zase začala křičet. "Je jenom jeden způsob, jak dostat Tonyho a já ho znám. Ti chlapi si to taky odskáčou. Řekl jsem už, abys přestala vřískat, slyšíš?"

Zachmuřeně si sedl k bohaté snídani, unavený, znepokojený a bez nálady, protože bezprostřední příčinou jeho zuřivosti byl strach před smrtí, který přichází na všechny, kteří balancují na samotném okraji propasti. Rozpomínal se na všechny styky s Perelliho bandou a uvažoval o tom, jak navázat spojení.

Angelo...?

Angelo se snažil o splynutí zájmů, o jakýsi spojený podnik, což by dalo Mike Feeneymu v jistých předem vymezených oblastech volnou ruku. Mike chtěl oslavit narozeniny u Belliniho a Angelo napůl slíbil, že ten den bude dnem příměří a že si s konkurentem přijde popovídat sám Perelli. Má to být důležité posezení, budou tam i dva tři soudci, aby se schůzce dal určitý tón a aby se zdůraznila slušnost, která obvykle na takových shromážděních chybí. Mike se podle svých zvláštních zákonů a způsobu myšlení nepovažoval za Perelliho nepřítele.

Snídal sám. Jeho situace byla vážná. Neměl nikoho, kdo by zastoupil Shauna. Bylo třeba uvažovat o všem možném, rozhodnout se, co podnikne. Na tomto rozhodnutí závisel jeho život...

Toho rána Perelli nesnídal příliš brzo.

Když bylo slunce už vysoko, seděl u varhan, prsty mu bloudily po klávesách a mysl plně zaujatá hudbou nepřipouštěla jiné myšlenky. Min Li seděla na okraji pódia a s mikroskopickou přesností vyšívala čínského draka. S touhle prací začala už když se nastěhovala do Tonyho apartmá. Byl to úžasně komplikovaný drak a ona ho vyšívala bez jakéhokoliv vzoru. Obraz jemných odstínů byl už teď, dávno před dokončením, krásný... Tony byl na něj pyšný. Během oběda ji pro něj posílal, aby ho vystavila na odiv hostům.

Přestal hrát a pohodlně se rozvalil v křesle.

"Líbí se ti to?" zeptal se.

Přisvědčila.

Velice si zakládal na jejím úsudku, protože potřeboval ocenění obecenstva. A takové obecenstvo, jako byla Min Li, nenacházel snadno.

"Gounod," řekl. "Škoda že se ten hlupák nenarodil v Itálii! Ale studoval v Římě. Nemyslela sis, že to vím, nemám pravdu?"

Dívala se na něj s tím svým nepatrným tajemným úsměvem. Znamenal jenom o trochu víc, než bylo vidět.

"Ty víš všechno, Tony."

Spokojeně se usmál. Min Li jediná na světě mu dokázala takhle zalichotit.

"O hudbě ano. Kdybych byl zůstal v orchestru, byl bych možná výborným hudebníkem a já jsem měl jiné ambice. Stal jsem se kuchařem! Vždycky jsem byl umělec."

Byla to skoro pravda.

Ve skutečnosti nebyl nikdy kuchařem, ale když tvrdil, že pochází z nižších vrstev, což pravda byla, pociťoval jakési perverzní uspokojení. Nikdo netušil, že Antonio Perelli trpí komplexem méněcennosti, ale bylo to tak. Málokdo si uvědomoval své společenské nedostatky, jako tenhle pán podsvětí. Jednou zabil člena gangu, bývalého učitele, starého Dominika za to, že mu vyčetl chyby v pravopise a že pochyboval o jeho vzdělání.

Vstoupil Angelo Verona, unavený a ne v nejlepší náladě. Od včerejšího rána byl venku a kontroloval dodávku zboží, co přišla v noci. Stáhl si rukavice, svlékl plášť, spustil se do křesla, vytáhl z kapsy svazek papírů, zkoumavě se podíval na Min Li a položil papíry na stůl.

"Chceš něco, Angelo?"

"Ne!"

Tony se sehnul a postavil Min Li na nohy.

"Teď utíkej, ty můj čínský andílku, za chvíli tě zavolám."

U dveří se děvče obrátilo. Nezapomněl snad Tony na svůj slib?

"Říkal jsi, že přijdeš ke mně...," začala.

"Řekl jsem, že se za chvíli vrátíš." Hlas mu přešel do řevu.

"Sakra! Neslyšelas?"

To bylo Tonymu podobné. Tomu Tonymu, které ho už napůl znala. Z…