Old Surehand I

SETKÁNÍ S VINNETOUEM

K údolí jsme dorazili ještě před večerem, asi dvě hodiny před soumrakem, tak jak jsme předpokládali. Nebylo zrovna nejbezpečnější přijet ještě za denního světla, mohli jsme v okolí indiánského ležení snadno narazit na hlídku, na některého z bojovníků, podle mého odhadu jich Vupaumugi nechal ve vesnici aspoň patnáct dvacet. Ale my jsme neměli na vybranou, museli jsme se aspoň trochu porozhlédnout po Kaamkulaně, Zaječí dolině, a připravit si plán. Ostatně jsme se spoléhali na to, že Komančové nic netuší a že v osadě se chystají poklidně ke spánku.

Když jsme si našli jakýs takýs úkryt při břehu říčky, dopřáli jsme trochu odpočinku sobě i koním a potom jsme se posilnili vydatnou večeří. Protože jsem tyhle končiny znal jen já, navrhl jsem, že oťukám situaci a potom že se domluvíme, co podnikneme dál."Jen abyste se brzo vrátil!" neopomenul poznamenat Old Wabble a kladl mi na srdce, abych byl opatrný a byl si vědom toho, že mi kdykoliv mohou přispěchat na pomoc. Ujistil jsem ho, že toho nebude zapotřebí, a ztratil jsem se v klikatícím se údolí říčky.

Svahy, které ji svíraly, byly dost vysoké a hustě porostlé vysokou trávou, vytvořil se zde hotový travnatý val, ostatně jediné místo, které mohlo příchozímu poskytnout úkryt. Jinak nerostl nikde ani stromek, ani křovisko. Vyšplhal jsem se po svahu nahoru a plížil se pak podél té přirozené hradby k vesnici. S potěšením jsem zjišťoval, že daleko široko není lidská noha, vypadalo to, že zbylí Komančové, většinou ženy, děti a staří bojovníci, se opravdu chystají na noční odpočinek.

Dokonce ani při ústí do vlastní Zaječí kotliny jsem nenarazil na ozbrojenou stráž, tak si byli jisti naprostým bezpečím místa. Vzpomínal jsem si, že komančská vesnice je asi tak někde uprostřed kotliny, dlouhé přibližně půlhodinu ostré chůze. Mohl jsem jít rychle, pás vysoké trávy mě dokonale kryl, a tak skutečně netrvalo dlouho a objevily se přede mnou první stany. Byly to lehké stany, ne zimní, a odhadoval jsem, že jich může být něco ke stovce. Míhaly se mezi nimi nějaké postavy většinou ženy a děti, mužů pořídku, Vupaumugi nejspíš vzal na výpravu víceméně každého, kdo unesl kopí a pušku. V mé domněnce mě utvrzovalo i to, že za stany se popásalo jen několik málo koní, co by člověk spočítal na prstech jedné ruky. Veliký hrom vsadil všechno na jednu kartu.

Ze všeho nejdřív jsem hodlal vypátrat, kam schovali nešťastného Boba. Dost brzy jsem objevil, že před jedním stanem polehávají dva bojovníci, zřejmě stráž, a čí stráž by to mohla být neli Bloody Foxova ubohého černocha? Nedaleko tohoto stanu stál jiný, větší, daleko ozdobnější, s dvěma tyčemi ověšenými nejrůznějšími podivnými předměty před vchodem. Ty trety byly zřejmě náčelníkovy"medicíny", ony posvátné a nedotknutelné předměty, které každý Indián opatruje jako oko v hlavě a které jsou viditelným důkazem jeho cti, statečnosti, velikosti, důstojnosti a já nevím čeho všeho ještě. A o které hlavně nikdy a za žádných okolností nesmí přijít. Napadlo mě…