Old Surehand I

POSEL

Pás země mezi Texasem, Arizonou, Novým Mexikem a indiánským teritoriem, nebo, jak by to určil pečlivý zeměpisec, rozlehly úsek ohraničený výběžky pohoří Ozark a Sierra Guadelupe, prameny řek Red River, Brazos, Rio Conchos a Colorado a srázy hor lemujících horní toky Ria Pecos patří k nejnevlídnějším, nejpustším místům Severní Ameriky, pravdu mají ti, kdo ten zastrčený kout země pojmenovali Sahara Spojených států.

Představte si pusté pláně suchého, žhnoucího písku střídající se se skupinami mohutných rozpálených skalisek, kde není podmínek pro život ani té nejskromnější květeny, nenajdeš tady jako v afrických pouštích aspoň osamoceny pahrbek, džebel, ani zelenající se stinné údolíčko, vádí, a tím méně ovšem bír, sporý pramének, dávající nicméně tušit blízkost osvěžující zelené oázy. Není zde ani step, kterou by pásmo pohorských lesů pozvolna přecházelo v tu divokou pustinu beze stop života. Hrůzná poušť začíná naráz, zaskočí cestovatele, přímo před ním se najednou vyloupne krajina smrti, neúprosná, úskočná, zákeřná. A ani když poutník přece jen objeví osaměle bující keř mezquity, ostatně podobny spíš kusu scvrklého řemení, nebo skupinu divokých kaktusů v trsech, neuvítá ho osvěžující! zeleň, nýbrž našedivělá, nevýrazná hněď a zpotvořené nelákavé útvary podobné přízračným zkamenělinám. A chudák kůň nebo mezek, kterého neopatrný nebo nezkušený jezdec! pustil do té kaktusové oázy! Bodliny ostré jak ocelové jehlice se zvířeti zaryjí do nohou tak, že už po několika skocích se nedokáže postavit na vlastní. A nechce li jezdec, aby se kůň dlouho a nesmyslně trápil, nezbude mu nic jiného, než ho těch strašných bolestí okamžitě zbavit bez milosti ho utratit.

Taková hrůza zde číhá všude a přece přes všechno se člověk odvažuje až sem. A dokonce tudy vedou cesty! Nahoru do Santa Fé a k pevnosti Fort Union, na sever k Pasu del Norte a opačným směrem dolů k bohatě zavlažovaným texaským savanám a lesům. Často se tudy žene osaměly lovec nebo zlatokop, jindy zde táhne ubohý houfek zoufalců, kteří se vypravili s trochou chudého majetečku hledat štěstí na druhém břehu amerického kontinentu, potřetí tudy brousí družina Indiánů, o jejichž úmyslech si nelze myslet nic valného. Vedou tudy cesty. Ano, vedou, jenže to nejsou cesty, na jaké je zvyklý člověk z Francie nebo z Německa. To nejsou udržované vozovky líbezné Champagne, ani rozježděné polní cesty braniborských rovin, a dokonce ani široké silnice nazdařbůh křižující žírnou černozem Ukrajiny. Tady jede každý sám a na svou pěst, každý jinam a jinak, jen se snaží udržovat jakžtakž všeobecný směr podle pár značek, které mu poskytuje nějaká vystupující skála nebo hlavně v té nejpustší části kůly zastrkané řídce do toho neutěšeného pískoviště bez konce. Ostatně právě tyto tyče jediná naděje, jediná opora pocestného, označující však spíš zvlášť nebezpečná místa než skutečnou cestu daly poušti pojmenování, které jí společně přisoudili anglicky i španělsky mluvící osadníci. Staked Plane. Liáno Estacado. Plan…