Korespondence Máchova

XXXIII. 

(Dopis Michala Máchy z Litoměřic rodičům.) 

Dne 9. listopadu 1836. 

Milí rodičové! … a doufám že moje novina Vás více nepoleká. Poněvadž zde ještě 2 dny pobyti míním, zasílám Vám prozatím tento list, též smutné zprávy od domácího pána. Jak dostavník z pevnosti Teresinské po silnici k Litoměřicům vyjížděl, nepokojem trápen, a po jistotě dychtiv, z malého okénka u vozu díval jsem se na domek kde bratr přebýval, nejsou-li okna otevřeny. Teprv když jsme blíže přijeli, spatřil jsem u prostředního okna jednu polovici otevřenou; všecka pochybnost o tak kvapné smrti zmizela. Přišed do domu, běžel jsem, ani se u domácího neohlásiv, nahoru k pokojům bratrovým; bylo zamknuto; klíční dírkou jsem nemohl ničehož vypátrati, co by mne bylo aspoň dost málo upokojilo. Šel jsem dolů k domácím, z jejichž nekonečného žvastání bych se byl snad ničeho nedozvěděl, kdyby jakýsi starý, ale ještě silný, šedými dlouhými vlasy i od několik neděl vousami zarostlý, jednooký muž tu řeč otázkou nebyl přetrhl: „Tento pán jest bratr zemřelého?“ – Tato otázka mne zalekla; podívav se naň ptám se ho: „Tedy skutečně mrtev?‘‚ „Ano. A já jsem hrobař; přicházím vašeho p. bratra oblíknout, a do rakve položit.“ „Není oblečen? Kdy bude pohřeb?“ „Za hodinu, právě se vyzvání.“ Šli jsme nahoru, bratra jsme oblekli, a do rakve na předsíni vložili, na dvůr na máry snesli a příkrovem přikryli. – Lid ze sousedství se začal scházet, též i někteří bratrovi zmámí, pak přišlo dvanáct mistrů rozličných řemesel. Neohlížejte se na to, proč ne známí, nobrž měšťané mu tu službu prokázali. Domácí mi vypravoval, že u některých byl a je prosil, by čest bratrově mrtvole dali, a ji na hřbitov doprovodili; ale někteří že při tom krčili rameny, to ho omrzelo. Požádal tedy několik svých sousedů, kteří mu to milerádi přislíbili. I mne to více těšilo. Pak přišel kněz, zpěváci, a množství městského lidu. Po vykonaných obřadech vedl kněz průvod až na půl cesty k hřbitovu; větší díl lidu však šel až na hřbitov. – Hřbitov biskupského okresku jest hned vedle městského, ale liší se značně od sebe; městský hřbitov jest zde jako ve Volšanech náhrobkami a křížemi celý posázen, a biskupský hřbitov má jen asi čtyry kamenné náhrobky, které k východní straně v rohu stojí a velmi staré se býti zdají. Ostatně je skorem prázdný. Hřbitov je od východní k západní straně podlouhlý, a vchod k němu od polední strany. Bratrův hrob je blízko zdi u prostřed na půlnoční straně. Po pohřbu jsem šel k domácímu pánu, abych slyšel, co mi chtěl před pohřbem vypravovat. „V neděli minulo čtrnáct dní,“ pravil domácí, „co zde nesmírný oheň vyšel. Bratr váš byl na Radobylu, odkuď vida že hoří, celý unavený přiběhl. U ohně se dával vodou polívat, a po ohni pozdě večer přišel domů celý mokrý a v studeném pokoji se položil spát. Že by mu po tom ohni bylo co scházelo, nikdy si nestěžoval; až 1. listopadu se přiznal, že nějaký neduh na sobě cítí; každý den jsem mu dal polívku z vína vařit, mimo to si sám ještě koření přinášel a vařil; v pátek si alej nápoj tak zošklivil, že se zapřisáhl, že do smrti víc takového něco pít nebude. V sobotu ráno po 6té hodině přišel dolů ještě svlečený a řekl, že se nemohl rána dočkat, a že jen dával pozor, brzoli uslyší u nás dvéře zamykat. Žádal hned o lékaře a hojiče: a šel ze dvéří. Však dvéře za sebou ani ne zamknul, okamžitě se vrátil, a prosil pro vše, co nám nejsvětějšího, abychom si popílili a sami lékaře přivedli, že mu je velmi zle. Na to odešel. Moje žena na polo obleknuta, běžela hned pro lékaře a hojiče; a když již po náměstí šli, potkali bratra na cestě k p. právnímu. Pravil: že se chce omluvit, že několik dní do písárny nepůjde. Lékař a hojič…