3. KAPITOLA
V pondělí si Franz zahýřil: zakoupil si americký výrobek, jak ho optik ujistil. Obroučky ze želvoviny -- nepochybně se kalkulovalo se známým faktem, že materiál bývá často nepravý. Když do nich byla zasazena správná skla a Franz si nové brýle nasadil, okamžitě pocítil pohodu a klid jak v duši tak na nose. Opar se rozplynul. Neukázněné barvy vesmíru byly opět uvězněny do příslušných oddělení a cel.
Zůstávala však stále jedna věc, kterou musel dát do pořádku, aby se usadil a nabyl jistoty v tomto čerstvě vymalovaném světě: musel si najít nějaké přístřeší. Franz se shovívavě a samolibě pousmál, když si vzpomněl na Dreyerův slib ze včerejška, že mu zaplatí spoustu vymožeností. Strýček Dreyer představoval poněkud fantastickou, ale vysoce užitečnou instituci. A strýček měl naprostou pravdu: skutečně, jak se může Franz obejít bez slušného oděvu? Nejprve si ovšem najděme ten pokojík.
Dnešek byl bez slunce. Z nízké šedohnědé oblohy čišel ostrý chlad. Ukázalo se, že berlínské taxíky jsou velice tmavě zelené s pečlivě vyvedeným černobíle kostkovaným pruhem přes dveře. Tu a tam byla na oslavu podzimu čerstvě natřena namodro nějaká poštovní schránka a vždycky se zdála být neobyčejně lesklá a lepkavá. Zjistil, že ulice v této čtvrti jsou k jeho zklamání klidné, tak vlastně ulice ve velkém městě nemají vypadat. Byla to dobrá zábava učit se nazpaměť jejich jména a polohu důležitých obchodů a zařízení jako lékárna, koloniál, pošta, policie. Proč Dreyerovi trvali na bydlení tak daleko od centra? Rozčarovalo ho, že je zde tolik volných parcel, tolik parčíků a travnatých náměstíček, tolik borovic a bříz, rozestavěných domů, zeleninových zahrádek. To vše mu příliš připomínalo jeho rodný kraj. Zdálo se mu, že v psovi venčeném buclatou, ale nikoli nepřitažlivou služebnou, poznal Toma. Děti si hrály s míčem nebo proháněly své obruče přímo na asfaltu. Kdysi si také podobně hrával. Existovala jediná věc, podle níž skutečně poznával, že je v hlavním městě: někteří kolemjdoucí měli překrásné šaty! Například pumpky, hodně nabrané pod kolenem, jako by měly zdůraznit elegantně štíhlá lýtka ve vlněných podkolenkách. S takovou módou se nikdy předtím nesetkal, i když hoši v jeho rodném městečku také nosili krátké kalhoty. Pak ho minul nějaký bohatý floutek ve dvouřadovém saku, velmi širokém v ramenou a obepnutém kolem boků a s neuvěřitelně sloními nohavicemi, jejichž obrovité záložky mu prakticky zakrývaly boty. I klobouky byly nádherné a ty pestrobarevné vázanky; a dívky, ty dívky. Laskavý Dreyer!
Pomalu se procházel, potřásal hlavou , mlaskal jazykem, každou chvíli se ohlížel. Ty dívenky k pomilování, rozjímal téměř nahlas a se zasyknutím vdechoval vzduch skrz zaťaté zuby. Ta stehna! Ty zadničky! Dost na to, aby jednoho přivedly k šílenství!
Když se doma procházel k zbláznění známými ulicemi, prožíval si pochopitelně mnohokrát za den stejně bolestné pocity -- reakci na prchavé okouzlení. Ale při své chorobné ostýchavosti si tenkrát nedovolil žádné příliš vyzývavé pohledy. Tady to bylo něco jiného. Zde měl masku cizince, a ty dívky byly dostupné (zase musel syknout), byly zvyklé na chtivé pohledy, vítaly je a bylo možno navázat hovor s kteroukoli z nich, a zahájit skvělou a brutální konverzaci. Přesně tohle by udělal, ale nejprve si musí najít pokojík, v němž z ní serve šaty a zmocní se jí. Čtyřicet až padesát marek, řekl Dreyer. To znamená přinejmenším padesát.
Franz se rozhodl postupovat systematicky. Každý třetí, čtvrtý dům měl na dveřích malou tabulku inzerující pokoje k pronajmutí. Studoval nedávno zakoupenou mapu města, znovu si zkontroloval vzdálenost od strýčkovy vily a zjistil, že je dost blízko. Hezký, nově vypadající dům se stejně hezkými zelenými dveřmi, na které připíchli bílou kartičku, ho lákal, takže bezstarostně zazvonil. Ale až poté, co stisknul tlačítko si všiml, že na kartičce stojí čerstvě natřeno?! Ale bylo již pozdě. Napravo od něj se otevřelo okno. Na Franze vyhlédlo nakrátko ostříhané děvče s obnaženými ramen…
