4. KAPITOLA
V temnotě taxíku (nešťastný Icarus byl stále ještě v opravě a pronajatá náhrada, podivný Oriole, nebyla žádná výhra) setrvával Dreyer v záhadném mlčení. Klidně mohl být pohroužen do spánku, kdyby se rytmicky nerozžhavovala špička jeho doutníku. Franz byl také zticha, neklidně uvažoval, kam ho odváží. Po třetí nebo čtvrté odbočce ztratil veškerý pojem o směru.
Doposud prozkoumal, kromě tiché čtvrti, v níž žil, pouze třídu s lípami a její okolí na druhém konci města. Vše, co se rozkládalo mezi těmito dvěma oázami života, byla pustá terra incognita. Vyhlížel z okénka a viděl temné ulice postupně nabývající jisté průzračnosti, pak se znovu ztemňující, pak znovu zaplavované světlem, které ještě jednou zkomíralo, znovu se rozjasnilo, až když dozrály v naprostou temnotu, náhle prudce vybuchly třpytem neuvěřitelných barev, kaskádami drahokamů, zářivými neóny. Na pozadí temné oblohy se kolem nich mihnul obrys vysokého kostela se štíhlou věží. Nakonec automobil, mírně klouzající po vlhkém asfaltu, zastavil u okraje chodníku.
Až poté Franz pochopil. Safírovými písmeny s diamantovou ozdůbkou protahující poslední samohlásku hlásal blyštivý nápis dlouhý čtyřicet stop slovo D+A+N+D+Y -- které, jak si nyní uvědomil, již kdysi slyšel -- jaký byl blázen! Dreyer se do něj zavěsil a vedl ho k jedné z deseti skvostně zářících výkladních skříní. Jako tropické květy ve skleníku soupeřily vázanky a ponožky v jemných odstínech s obdélníky složených košil nebo líně visely z pozlacených větví, zatímco dole v hlubinách stálo dokonale vzpřímeně opálově zbarvené pyžamo s tváří idolu Orientu, jako bůh té skleníkové zahrady. Ale Dreyer nedovolil Franzovi okounět v nějakém rozjímání. Vedl ho rázně kolem ostatních výkladů, v nichž se zase pro změnu blýskaly orgie lesklé obuvi, fata morgana plášťů, elegantní hejno klobouků, rukavic a vycházkových holí, a prosluněný ráj sportovního zboží; pak se Franz ocitl v temném průchodu, kde stál nějaký starý muž v černé peleríně s odznakem na čepici se štítkem vedle nějaké štíhlonohé ženy v kožichu. Oba pohlédli na Dreyera. Hlídač ho poznal a zvedl ruku ke štítku. Prostitutka přejela jasným pohledem po Franzovi a skromně ustoupila stranou. Jakmile zmizel Dreyerovi v patách do temnoty dvora, pokračovala ve svém rozhovoru s hlídačem na téma revmatismu a způsobech jeho léčby.
Dvůr tvořil trojúhelníkový slepý konec mezi zdmi bez oken. Byl naplněn zápachem vlhkosti promíseným s močovinou a pivem. V jednom rohu byla nějaká skládka, vlastně dvoukolák s rukojeťmi čnícími do vzduchu. Dreyer vylovil z kapsy baterku a mihotající kruh šedého světla odhalil obrys mřížoví, pohyblivé stíny klesajících schodů, železné dveře. Dreyer si vychutnával dětinské nadšení z toho, že vybral ten nejtajemnjěší vchod, a dveře odemknul. Franz se sehnul a následoval jej do tmavého kamenného průchodu, kde kruh mihotavého světla nyní zamířil na nějaké další dveře. Pokud by se je někdo snažil pokoutně otevřít, začaly by vydávat divoké zvonění. Ale i pro tyto dveře měl Dreyer malý nehlučný klíček a Franz se znovu sehnul. V temném sklepě, kterým procházeli, se daly rozeznat pytle a bedny srovanané tu i onde a pod nohama jim šustilo něco jako sláma. Pohyblivý paprsek se obrátil do rohu a tam se objevily další dveře. Za nimi se zvedalo pusté schodiště, které se ztrácelo ve tmě. Klopýtali vzhůru po kamenných stupních, jako objevitelé pohřbeného chrámu. Nečekaně, jako ve snu, se nakonec vynořili v prázdné hale. Světla tancovala přes kovové šibeničky, pak podél záhybů nařasených látek, po ohromných šatnících, otáčivých zrcadlech a širokoplecích černých figurínách. Dreyer se zastavil, odložil baterku a řekl měkce do temnoty Pozor!". Bylo slyšet jeho šmátrající ruku a pak jediná hruškovitá žárovka jasně ozřila nějaký pult. Zbytek velké haly -- nekonečný labyrint -- zůstal ponořen do temnoty, a Franzovi připadalo trošku podivné, že zrovna tento kout je tak vydělen silným světlem. První lekce," řekl Dreyer slavnostně a s okázalým gestem přešel…
