7. KAPITOLA
Když ta nevyhnutelná exploze (z nějakých důvodů ji vnímal jako nevyhnutelnou ještě než k ní došlo) dospěla k momentu, kdy by přerušila poutavou, i když nesouvislou, konverzaci s neoholeným Maďarem nebo Baskem o chirurgickém zákroku s potoky krve na tulením ocase, aby mohl tuleň kráčet vzpřímeně, vrátil se náhle Dreyer do mrtvolné reality zimního jitra a se zoufalým chvatem, jako by měl co do činění s pekelným strojem, zamáčknul budík, který se užuž chystal spustit.
Martina postel byla již prázdná. Nepříjemná bodavá bolest v jeho levé paži spojovala jako elektrický bzučák předchozí den se současným. Po chodbě se s hlasitým vzlykáním šourala měkkosrdcatá Frieda. S povzdechem zkoumal obrovskou fialovou modřinu na svém mohutném rameni.
Když ležel ve vaně, zaslechl Martu provádět ve vedlejším pokoji hekavé, vrzavé, plácavé cviky, které byly toho roku v módě. Dal si rychlou snídani, zapálil doutník, bolestně se usmál, když si natahoval kabát, a vyšel ven.
Zahradník (který byl také pozorovatelem) stál právě u plotu a Dreyer si pomyslel, že by mohlo být vhodné, i když už bylo pozdě, vyřešit prostřednictvím přímého dotazu tu záhadu, kterou se již takovou dobu zabýval.
Katastrofa, skutečně katastrofa," poznamenal zahradník chraplavě. A když pomyslím, že tam na venkově po sobě nechal poměrně mladého otce a čtyři sestřičky. Sklouznutí na ledě, a kaputt. On tolik doufal, že bude jednoho dne řídit velké nákladní auto."
Ano," přikývl Dreyer. Rozrazil si lebku, hrudní koš-"
Príma veselý chlapík," řekl zahradník procítěně. A teď je mrtvý."
Poslyš," začal Dreyer, ty sis náhodou nevšiml- Víš, mám dost velké podezření-"
Zajíkl se. Taková drobnost -- slovesný čas -- ho zastavila. Namísto otázky Pije?" by musel říct Pil?" Ten časový posun nějak zviklal veškerou logiku.
...jak jsem říkal, nevšiml sis -- něco je se zástrčkou na tom velkém okně v salónu. Vlastně, nějak tam pořádně nefunguje západka; zvenku se může kdokoliv dostat dovnitř."
Finis?, přemítal, když seděl v taxíku s rukou na pásce. Konec života, konec legrace. Prodám Icarus aniž bych ho nechal opravovat. Ona další auto nechce a já myslím, že má pravdu. Bude lepší nějakou chvíli počkat, že osud zapomene."
Důvod, proč Marta nechtěla auto byl méně metafyzický. Mohlo by vypadat trochu divně a podezřele nepoužívat svůj vlastní vůz, když jezdí dvakrát, třikrát v týdnu pozdě odpoledne na hodiny rytmiky a gestikulace (Floro, přijmy tyto lilie? nebo Odhrňme své závoje ve větru?) a důvod, proč by vůz nechtěla užívat byl ten, že by musela podplatit řidiče, aby mlčel o jejím skutečném cíli. Musela se tudíž uchylovat k jiným dopravním prostředkům nejrůznějších druhů, dokonce včetně metra, které člověka velmi pohodlně převeze z jakékoli městské čtvrti (a cesta oklikou byla nezbytná, ačkoliv pěšky to bylo pouze patnáct minut) na jistý roh ulice, kde se pomalu staví poněkud fantastická budova. Lhostejně se před Dreyerem zmínila, že miluje jízdu autobusem nebo tramvají kdykoli se jí naskytně možnost, protože by bylo ostudné nevyužít laciných, tak skvostně laciných způsobů dopravy, které člověku poskytuje velkomyslné město. On namítl, že je velkomyslný občan, který dává přednost taxíku nebo osobnímu automobilu. Když provedla tato opatření, Marta věřila, že nikomu vůbec nepřijde na mysl, že by odkládala nebo vynechávala nebo si vůbec nechávala ujít to rozkošné kroucení tělem a rozhazování neviditelných kytiček v rozkošné společnosti ostatních bosých dam ve více či méně komických tunikách.
Toho dne, kdy se podnikatel Dreyer, majitel obchodního domu Dandy, a jeho šofér ve stručnosti objevili ve novinovém sloupku městských zpráv, přijela Marta trošičku dříve, než obvykle. Franz se ještě nevrátil z práce. Usedla na pohovku, sundala si klobouk, pomalu stahovala rukavice. Toho dne byl její obličej obzvláště bledý. Na sobě měla své béžové šaty upnuté vysoko ke krku drobnými knoflíčky vpředu. Když zazněly na chodbě Franzovy známé kroky a on pak vešel (s tou náhlou neobřadností, s ní…
