Zločin lorda Artura Savila

ZLOČIN LORDA ARTURA SAVILA

Studie o povinnosti

Byl to poslední večírek u lady Windermereové před velikonocemi a v Bentickov-skčm paláci byl ještě větší nával než obvykle. Šest členů vlády přišlo se všemi svými řády a stužkami rovnou od audience u lorda kancléře, všechny krasavice měly na sobě své nejelegantnější róby a v koutě obrazárny stála princezna Sophia z Karlsruhc, nemotorná, tatarsky vyhlížející dáma s maličkýma černýma očima a s obrovskými smaragdy, která hlasité drmolila špatnou francouzštinou a přehnané se smála všemu, co se jí řeklo. Věru, sešla se tam podivuhodná směsice lidí. Oslnivé manželky pairů vlídně tlachaly se zuřivými radikály, známí kazatelé se tiskli v jednom chumlu s vynikajícími skeptiky, učiněné hejno biskupů pronásledovalo z místnosti do místnosti kyprou primadonu, na schodišti stálo několik členů Královské akademie, přestrojených za umělce, a vjídelně prý v jednu chvíli došlo k úplné tlačenici géniů. Byl to prostě jeden z nejvydařenějších večírků u lady Windermereová a princezna se tam /držela skoro až do půl dvanácté. Jakmile odešla, lady Windermereová se vrátila do obrazárny - kde jeden proslulý národohospodář se slavnostní vážností vykládal vědeckou hudební teorii jakémusi rozhorlenému virtuosovi z Maďarska -a dala se do řeči s vévodkyni z Paisley. Lady Windermereová vypadala báječně s tím svým vznešeným slonovinovým hrdlem, s téma velikánskýma pomněnkovýma očima a s tčmi těžkými loknami zlatých vlasů. Ty vlasy byly skutečně z oř pur, ty neměly jen tu bledinkou slámovou barvu, která si v dnešní době spanilé jméno zlata neoprávněně osobuje, ty byly z toho zlata, jaké je vetkáno do paprsků slunečních nebo ztajeno v podivuhodném jantaru; a propůjčo-valyjejímu obličeji tak trochu vyraz světice kombinovaný s nemalou dráždivostí ženy hříšné. I z hlediska psychologického byla zjevem pozoruhodným. Záhy objevila tu důležitou pravdu, že nic nepůsobí tak dokonalým dojmem nevinnosti jako nerozvážnost, a tak si díky hezké řádce lehkomyslných eskapád, zpolovice zcela neškodných, brzy získala veškerá privilegia osobnosti. Víc než jednou změnila manžela; šlechticky almanach jí dokonce připisuje k dobru trojí manželství; ježto však nikdy nezměnila milence, lidé ji už dávno přestali pomlouvat. Teďjí bylo čtyřicet, neměla žádné děti a vynikala tou nezřízenou vášní pro radovánky, jež je tajemstvím trvalé mladosti.

Náhle se dychtivě rozhlédla po místnosti a řekla svým jasným altem: "Kde vězí můj chiromant?"

"Váš co, Gladys?" zvolala vévodkyně a bezděky sebou trhla.

"Můj chiromant, vévodkyně. Bez toho se teď vůbec neobejdu."

"Vy jste vždycky tak originální, milá Gladys," zašeptala vévodkyně, usilovně vzpomínajíc, co to vlastně chiromant je; doufala, že to není totéž co manikér.

"Chodí se mi dívat na ruku pravidelně dvakrát týdně," pokračovala lady Windermereová, "a vždycky zjistí ohromně zajímavé věci.

"Pane na nebi," řekla si vévodkyně, "tak on je to přece jen nějaký manikér! No ne, to je hrůza! Snad je to aspoň cizi…