KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Hladomorna
V šest hodin večer se z hradu opět ozvalo krátké hluboké zvonění a den pomalu zastřel fialový soumrak. Cvrčci se s vervou dali do sborového zpěvu a v křoví se pochechtávali gekoni. Růžové vážky zmizely a z bahna u kraje jezera vylezlo množství velkých rohatých ropuch, a pokud Bond ze své škvíry dobře viděl, chytaly komáry přitahované světlem jejich očí. Pak se znovu objevili ti čtyři strážní a Bond ucítil vůni ohně, který si zapálili zřejmě proto, aby v něm spálili nalezené odpadky. Došli k okraji jezera a hráběmi si přitáhli potrhané modré cáry. Za radostného smíchu z nich pak vyprostili dlouhé kosti a naházeli je do jezera. Jeden z nich pak hadry odnesl, zřejmě aby je hodil do ohně, zatímco ostatní tři tlačili kolečka do svahu, Bond si zalezl do svého úkrytu. Když kolečka uklidili, vesele tlachali, dokud nepřišel čtvrtý, a aniž si všimli rozsekaných a rozházených pytlů v kůlně, zmizeli směrem k hradu.
Po určité době Bond vstal, protáhl se a oprášil si vlasy a šaty. Záda ho stále bolela, ale převažujícím pocitem byla zoufalá chuť na cigaretu. No dobře, mohla to být jeho poslední. Sedl si, trochu se napil vody a snědl velký řez pemikanu, který opět zapil. Vytáhl svůj jediný balíček cigaret Šinsei, jednu si vložil mezi rty, zaclonil dlaněmi, zapálil a rychle sfoukl zápalku. Natáhl kouř hluboko do plic. Jaké blaho! Po dalším potáhnutí mu vyhlídka na noc už nepřipadala tak tísnivá. Určitě to dobře dopadne. Vzpomněl si na Kissy, která tou dobou určitě jedla sójový sýr a rybu a v myšlenkách se připravovala na noční přeplavbu. Za několik hodin mu bude nablízku. Ale co všechno se za těch několik hodin stane? Bond kouřil, až mu cigareta začala pálit prsty, pak zamáčkl nedopalek a nacpal ho do škvíry v podlaze. Bylo půl osmé a některý hmyz už zmlkl. Bond si v duchu pečlivě prošel celou přípravu.
V devět hodin opustil úkryt. Měsíc znovu zářil a kromě vzdáleného říhání a bublání fumarol a občasného zlověstného zachechtání gekona z křoví bylo naprosté ticho. Šel stejnou cestou jako předchozí noci, prošel týmž pásem stromů a uviděl velkou hradní věž, která se tyčila k obloze. Poprvé si všiml, že varovný balon upozorňující na nebezpečí je upoutaný ke kůlu na balustrádě obklopující patrné hlavní podlaží – třetí, nebo také prostřední z pěti. V několika oknech tu slabě svítilo žluté světlo a Bonda napadlo, že tohle bude jeho cílová oblast. Zhluboka vydechl a tiše se kradl po štěrku k malým dvířkám pod dřevěným mostem, kam bez nehody dorazil.
Černý nindžovský úbor měl takové množství skrytých kapes jako kouzelnický plášť. Bond vytáhl tenkou baterku a malý ocelový pilník a pustil se do práce na jednom článku řetězu. Občas ustal a plivl do prohlubující se drážky, aby snížil tření kovu o kov. Nakonec článek přeřízl a rozevřel ho pilníkem. Pak sundal visací zámek i řetěz. Lehce zatlačil a dveře povolily dovnitř. Posvítil si tam a dobře udělal. Na kamenné podlaze, kam by byl došlápl prvním krokem, ležela past, jejíž kovové zrezivělé čelisti, rozevřené asi metr od sebe, čekaly na jeho nohu pod tenkým příkrovem slámy, která je částečně zakrývala. Bond sebou škubl, když ve své představivosti uslyšel, jak se mu zubaté čelisti zakusují do nohy pod kolenem. Budou tam určitě další podobné nástrahy – musí být ostražitý a zapojit všechny smysly!
Bond za sebou tiše zavřel dveře, obešel past a posvítil si před sebe a kolem sebe. Nic než sametová tma. Byl v nějakém rozlehlém podzemním sklepení, kde kdysi nepochybně skladovali potraviny pro malou armádu. Tenký paprsek baterky proťal stín a za ním další a další a odevšad se ozývalo pronikavé kníkání. Bondovi netopýři nevadili a nevěřil viktoriánské pověsti, že se zaplétají do vlasů. Na to měli příliš dobrý radar. Pomalu se kradl dál a sledoval jen hrubou kamennou dlažbu před sebou. Minul jeden nebo dva objemné pilíře a pak se sklepení začalo zřejmě zužovat, protože vpravo i vlevo viděl zdi a nad sebou obloukovou klenbu opředenou pavučinami. Ano, a pak schody vedoucí…
