ČÁST PRVNÍ
„Lepší je cestovat v naději…
KAPITOLA PRVNÍ
Nůžky přestřihnou papír
Gejša zvaná „Rozechvělý lístek“, která klečela vedle Jamese Bonda, se sklonila a zdrženlivě ho políbila na pravou tvář.
„To je podvod,“ řekl Bond stroze. „Souhlasila jste, že když vyhraju, bude to opravdový polibek na ústa. Přinejmenším,“ dodal.
„Šedá perla“, Madame, která měla černě nalakované zuby, byla bizarně afektovaná a silně nalíčená, takže vypadala jako postava ze hry divadla nó, překládala. „Rozechvělý lístek“ si zakryla obličej hezkýma rukama, jako by se po ní žádala ta nejhorší nemravnost, ale pak roztáhla prsty a svůdnýma hnědýma očima zkoumala Bondova ústa, jako by si je zaměřovala, a pak se znovu prudce sklonila. Tentokrát polibek přistál přímo na Bondových rtech a nepatrně tam prodlel. V pozvání? V příslibu? Bond si vzpomněl, že mu slíbili „polštářovou gejšu“, tedy v zásadě gejšu nižšího stupně. Nemusela být zběhlá v tradičních dovednostech svého povolání – nemusela umět vyprávět humorné příběhy, zpívat, malovat a skládat verše na svého klienta. Ale na rozdíl od svých kultivovaných sester se mohla uvolit k přímočařejším službám – samozřejmě diskrétně, v podmínkách nejpřísnějšího soukromí a za vysokou cenu. Ale pro hrubé, animální choutky gaidžina, cizince, to bylo přijatelnější než tanka o jednatřiceti slabikách, jíž stejně v žádném případě nemohl porozumět, natož pak srovnat se s ní a v dokonalých znacích vytříbeně popsat pučící chryzantémy na svazích hory Fudži.
Potlesk, který provázel tuto bezuzdnou ukázku lascivity, rychle a uctivě utichl. Mohutný muž v černé jukatě, který seděl u nízkého červeně nalakovaného stolku přímo proti Bondovi, si vyndal ze zlatých zubů špičku značky Dunhill a položil ji vedle svého popelníku. „Bondo-sane,“ řekl Tygr Tanaka, náčelník Japonské tajné služby, „teď tě vyzvu k této směšné hře a předem ti slibuji, že nevyhraješ.“ Velký zvrásněný hnědý obličej, který Bond za poslední měsíc tak dobře poznal, se roztáhl v širokém úsměvu, jenž mu přivřel oči do škvírek – třpytivých škvírek. Bond ten úsměv znal. Nebyl to úsměv, ale maska se zlatou dírou.
Bond se zasmál. „Dobře, Tygře. Ale nejdřív si dáme další saké. A ne z těch směšných náprstků. Vypil jsem toho pět lahví a mělo to zhruba stejný účinek jako jedno dvojité martini. Jestliže mám nadále demonstrovat nadřazenost západního instinktu nad lstivostí Orientu, budu potřebovat ještě jedno dvojité martini. Nemáš v nějakém růžku za těmi skříňkami plnými porcelánu z doby dynastie Ming odloženou úplně obyčejnou sklenici?“
„Bondo-sane, Ming je čínská záležitost. Tvé znalosti porcelánu jsou tak chudé, jako je tvoje pití odporné. Navíc je nemoudré podceňovat saké. My říkáme: ‚Je to člověk, kdo vypije první láhev; potom druhá vypije tu první, a pak je to saké, které vypije člověka.“ Tygr Tanaka se obrátil na „Šedou perlu“ a následoval rozhovor plný smíchu, který si Bond vyložil jako vtipkování na účet toho člověka ze Západu a jeho obludných choutek. „Rozechvělý lístek“ se na nějaký pokyn Madame hluboce uklonila a odcupkala z místnosti. Tygr se obrátil k Bondovi. „Získal sis značnou pověst, Bondo-sane. Jen zápasníci sumo dokážou vypít tolik saké, aniž by to na nich bylo znát. Ona tvrdí, že jsi nepochybně stavěný na osm karaf.“ Tygr se zatvářil úlisně. „Ale zároveň říká, že koncem večera nebudeš pro ‚Rozechvělý lístek‘ moc dobrým společníkem.“
„Řekni jí, že mě víc zajímá její vlastní vyzrálý půvab. Určitě je v umění lásky tak nadaná, že by dokázala zahnat mou případnou dočasnou únavu.“
Tahle těžkopádná lichotka se dočkala odezvy, jakou si zasloužila. „Šedá perla“ se do Bonda odvážně pustila a Tygr překládal. „Bondo-sane, tahle žena je nesmírně pohotová. Udělala vtip. Řekla, že už je řádně vdaná za jednoho bósana a v jejím futonu už není místo pro dalšího. Bósan znamená kněz, starý kněz. Futon, jak víš, je lůžko. Udělala narážku na tvé jméno.“
Večírek s gejšami probíhal už dvě hodiny a Bonda bolely čelisti od nekonečných úsměvů a zdvořilých vtipných odpovědí. Byl však dalek okouzlení gejšou nebo neuchopitelnou hudbou vycházející z korpusu třístrunného šamisenu potaženého kočičí kůží, a zoufale se snažil udržet zábavu. Věděl, že Tygr Tanaka sleduje jeho úsilí se sadistickým potěšením. Dikko Henderson ho varoval, že večírky s gejšami jsou pro cizince téměř stejně namáhavé, jako by se snažily zabavit spoustu neznámých dětí ve školce pod přísným dohledem vychovatelky, Madame. Ale Dikko ho zároveň upozornil, že mu tím Tygr Tanaka prokázal velikou čest a že ho ten večírek mohl stát malé jmění, ať už ho platil z tajných fondů, nebo z vlastní kapsy, takže by se Bond měl ukázat v tom nejlepším světle, protože tohle vypadalo jako průlom v jeho misi. Ale stejně tak to mohla být katastrofa.
Takže teď se Bond usmál a obdivně zatleskal. Pak se obrátil na Tygra. „Řekni té staré čarodějnici, že je chytrá stará čarodějnice.“ Z rozněžnělých rukou „Rozechvělého lístku“ si vzal po okraj plnou sklenici horkého saké a vyprázdnil ji dvěma mocnými doušky. Vzápětí si ten výkon zopakoval, aby byli nuceni přinést z kuchyně další saké, potom rozhodně položil pěst na červený lakovaný stolek a s hranou bojovností pronesl: „Tak dobrá, Tygře! Jdeme na to!“
Byla to stará hra Nůžky přestřihnou papír, papír zabalí kámen, kámen otupí nůžky, kterou hrají děti po celém světě. Pěst je kámen, dva vytrčené prsty jsou nůžky a plochá ruka je papír. Oba soupeři dvakrát současně mávnou do vzduchu zaťatou pěstí a při třetím úderu odhalí zvolený symbol. Podstatou hry je odhadnout, který symbol si zvolí soupeř a podle toho zvolit vlastní vítězný symbol. Může se hrát na tři i víc vítězných bodů. Hlavní roli hraje blafování.
Tygr Tanaka položil svou pěst na stolek naproti Bondově. Oba muži si obezřetně hleděli do očí. V krabicovité místnosti z latí a papíru panovalo naprosté ticho a poprvé toho večera sem z okrasné zahrady otevřenou přepážkou ve stěně dolehlo zurčení potůčku. Možná to bylo tím tichem, které tak kontrastovalo s předchozím hovorem a hihňáním, nebo hluboce vážným výrazem, jenž byl náhle patrný v působivé, kruté samurajské tváři Tygra Tanaky, ale Bondovi naskočila husí kůže. Z nějakého důvodu se to stalo něčím víc než dětskou hrou. Tygr slíbil, že Bonda porazí. Prohra by znamenala ztrátu tváře. Jak velkou? Dost, aby rozbila přátelství, které se mezi nimi v posledních pár týdnech podivně prohloubilo? Tanaka patřil k nejmocnějším mužům Japonska. Porážka od obyčejného gaídžina pro něj mohla znamenat mnoho. Zprávu o ní mohly vynést ven ty dvě ženy. Na Západě by byla taková maličkost směšně bezvýznamná, jako když ministr vlády prohraje v Blades ve vrhcábech. Ale na Východě? Dikko Henderson zakrátko naučil Bonda naprosté úctě k orientálním společenským zvyklostem, jakkoli staromódním a zdánlivě bezvýznamným, ale Bond se stále ztrácel v odstupňování jejich významu. A právě o tohle tady teď šlo. Měl by se Bond v téhle dětské hře blafů a dvojitých blafů pokusit vyhrát, nebo spíš prohrát? Jenže pokus o prohru vyžadoval stejnou chytrost a správný odhad soupeřových úmyslů. Bylo stejně těžké cíleně prohrát jako vyhrát. A záleželo na tom vůbec? U tohohle podivného úkolu, který James Bond plnil, měl bohužel nepříjemný pocit, že i tahle pitomá hra má v otázce úspěchu či neúspěchu mise svůj význam.
Jako by veden náhlým vnuknutím, Tygr Tanaka celý problém ozřejmil. Chraplavě, vypjatě se zasmál – byl to spíš výkřik než projev dobré nálady nebo radosti. „Bondo-sane, mezi námi a ve společnosti, v níž já jsem hostitel a ty čestný host, by odpovídalo dobrým mravům, abych tě v téhle hře, kterou se spolu chystáme hrát, nechal vyhrát. Ba co víc, společensky by se to očekávalo. Proto tě musím předem poprosit o prominutí, že tě porazím.“
Bond se vesele usmál. „Můj milý Tygře, nemá význam pouštět se do žádné hry, pokud nechceš vyhrát. Bylo by pro mě velkou urážkou, kdybys záměrně směřoval k prohře. Ale pokud to mohu posoudit, tvé poznámky jsou velice provokativní. Jsou jako popichování zápasníků sumó před zápasem. Kdybych si tak nebyl jistý vlastním vítězstvím, poukázal bych na to, že jsi mluvil anglicky. Řekni prosím svému něžnému a elegantnímu publiku, že ti hodlám vymáchat ten tvůj úctyhodný nos v bahně téhle mrzké hry, a tím demonstrovat nejen převahu Velké Británie a zvláště pak Skotska nad Japonskem, ale rovněž nadřazenost královny nad vaším císařem,“ prohlásil Bond, povzbuzený patrně zrádným saké. Tento způsob žertování o jejich odlišných kulturách se mezi nimi stal zvykem. Tygr, který před válkou vystudoval politiku, filozofii a ekonomii na Trinity, se pyšnil demokuraší svých názorů, snášenlivostí k Západu a šíří jeho pochopení. Ale Bond už při své řeči zachytil náhlý záblesk v temných očích a vzpomněl si na varování Dikka Hendersona: „Poslouchej mě, ty blbej anglánskej parchante. Zatím si vedeš dobře, ale nepokoušej štěstí. T. T. je civilizovanej chlápek – to už Japonci bejvaj. Ale nepřeháněj to. Jen se na ten ksicht podívej. Je v něm Fu Manču a je v něm tyran. A nezapomínej, že měl černej pás v džudu, ještě než odjel studovat do toho vašeho zatracenýho Oxfordu. A nezapomínej, že byl japonským špionem, když ještě před válkou dělal zástupce námořního přidělence na jejich londýnském velvyslanectví, a vy, blbečkové, jste si mysleli, že je oukej, protože má titul z Oxfordu. A taky nezapomínej na jeho válečný zásluhy. Nezapomínej, že skončil jako osobní pobočník admirála Ónišiho a prošel výcvikem kamikaze, když Američani udělali rámus nad Nagasaki a Hirošimou a Země vycházejícího slunce musela udělat zpětný salto do moře. A kdybys už na tohle všechno zapomněl, zeptej se sám sebe, proč je to právě T. T., koho z devadesáti milionů Japonců vybrali jako šéfa Kóan čósakjoku. Chápeš to, Jamesi? Jsi v obraze?“
Od doby, kdy Bond přijel do Japonska, neúnavně nacvičoval sed v pozici lotosu. Poradil mu to Dikko Henderson. „Ať už se k těm lidem přiblížíš, nebo ne,“ řekl, „strávíš tu spoustu času sezením na zemi. A existuje jedinej způsob, jak si při tom nezničit klouby, a to je ta indická pozice, se zkříženýma nohama, při který tě z otlaků příšerně bolej boční strany chodidel. Chce to trochu cvičit, ale to tě nezabije a budou si tě považovat.“ Bond tuhle dovednost víceméně nacvičil, ale teď po dvou hodinách měl kolenní klouby v jednom ohni a cítil, že když nezmění polohu, zůstanou mu nadosmrti nohy do O. Řekl Tygrovi: „Když chci hrát s mistrem na tvé úrovni, musím se nejdřív uvolnit, aby se můj mozek mohl dokonale soustředit.“ Rozbolavěle vstal, protáhl se a znovu si sedl, tentokrát s jednou nohou nataženou pod nízký stolek a levým loktem opřeným o koleno skrčené nohy. Byla to nesmírná úleva. Zdvihl svou sklenici a „Rozechvělý lístek“ ji poslušně naplnila z čerstvě dolité karafy. Bond vypil saké, podal sklenici dívce a nečekaně udeřil pěstí do nalakovaného stolku, až zarachotily krabičky s cukrovím a zacinkal porcelán. Bojovně se zahleděl přes stolek na Tygra Tanaku. „Tak!“
Tygr se uklonil. Bond úklonu opětoval. Dívka se s očekáváním nahnula nad stolek.
Tygrovy oči se zavrtaly do Bondových ve snaze vyčíst v nich jeho taktiku. Bond se rozhodl žádnou taktiku nemít a projevovat se naprosto nevyzpytatelně. Bude hrát čistě na náhodu a nechá na instinktu vlastní pěsti, jaký symbol zvolí po dvou máchnutích.
„Na tři hry ve třech kolech?“ zeptal se Tygr.
„Dobře.“
Dvě pěsti se pomalu zdvihly z desky stolku, dvakrát současně máchly a vystřelily kupředu. Tygr nechal zaťatou pěst do symbolu kamene, Bond otevřel dlaň do papíru, jímž zabalil soupeřův kámen. Jedna nula pro Bonda. Znovu známý rituál a okamžik pravdy. Tygr ponechal kámen, Bond zvolil nůžky, které se o Tygrův kámen otupily. Jedna jedna.
Tygr si přiložil pěst na čelo a v zamyšlení zavřel oči. „Ano,“ řekl, „teď tě dostanu, Bondo-sane. Nemůžeš uniknout.“
„Působivé,“ řekl Bond a snažil se oprostit svou mysl od podezření, že Tygr zůstane u kamene, nebo že naopak bude očekávat, že právě tím se bude Bond řídit a sám zareaguje nůžkami, které by přestřihly papír. A tak dále a tak dále. Tři symboly vířily Bondovi v hlavě jako obrázky ovoce na hracím automatu.
Dvě pěsti se zdvihly – raz, dva, kupředu! Tygr setrval u kamene. Bond mu jej zabalil do papíru. První kolo pro Bonda.
Druhé kolo trvalo déle. V první hře se oba přidrželi svých symbolů, takže to vypadalo na opakování prvního kola. Oba hráči jako by zkoumali psychologii soupeře. K opakování však nedošlo, protože Bond neměl žádný strategický záměr a pokračoval ve hře na náhodu. Tygr vyhrál. Jedna jedna.
Poslední kolo! Oba soupeři se vzájemně měřili pohledy. Bondův úsměv byl neurčitý, možná trochu posměšný. V Tygrových temných očích se objevil červený záblesk. Bond ho zahlédl a řekl si, že by bylo moudřejší prohrát. Nebo snad ne?
S uzarděním vyhrál už ve dvou hrách. Tygrovy nůžky otupil kamenem a jeho kámen zabalil do papíru.
Tygr se hluboce uklonil. Bond se uklonil ještě hlouběji. Přemýšlel o nenucené poznámce. Řekl: „Takhle musím hrát na vaší olympiádě. Nepochybně mě vyberou do reprezentace.“
Tygr Tanaka se zdvořile zasmál. „Hraješ velmi předvídavě. V čem je tajemství tvé metody?“
Jenže Bond žádnou metodu neměl. Rychle vymyslel jednu, která by byla k Tygrovi co nejzdvořilejší. „Ty jsi muž z kamene a oceli, Tygře. Odhadoval jsem, že symbol papíru použiješ jen zřídka, a podle toho jsem hrál.“
Tahle malá lest mu prošla. Tygr se uklonil. Bond se uklonil a po přípitku proneseném na Tygrovu počest vypil další saké. Gejša mu zatleskala a Madame ji vybídla, ať Bonda znovu políbí. Poslechla ji. Jak hebkou pokožku mají japonské ženy! A jejich dotyky jsou téměř beztížné. James Bond si začal představovat zbytek večera, když Tygr řekl: „Bondo-sane, musím s tebou ještě něco probrat. Prokázal bys mi tu čest a zašel ke mně domů na kalíšek na dobrou noc?“
Bonda okamžitě opustily chlípné myšlenky. Podle Dikka je pozvání do vlastního soukromí zcela nezvyklý projev přízně. Takže z nějakého důvodu udělal dobře, když vyhrál v té dětinské hře. Mohlo to předznamenat velké věci. Bond se uklonil. „Nic mi neučiní větší potěšení, Tygře.“
Hodinu nato už seděli na pohodlných židlích a mezi sebou měli podnos s pitím. Nad obzorem temně oranžově žhnula světla Jokohamy a otevřenou přepážkou do zahrady sem pronikala vůně přístavu a moře. Tygrův dům, stejně jako dům toho nejmizerněji placeného Japonce, byl projektován tak, aby představoval ten nejtenčí možný předěl mezi jeho obyvateli a přírodou. Další tři přepážky, které rozdělovaly čtvercovou místnost, byly také úplně odsunuty, takže bylo vidět do ložnice, malé pracovny i chodbičky.
Přepážky Tygr odsunul hned po příchodu s poznámkou: „Když chcete na Západě probírat nějaké tajnosti, zavřete všechny dveře a okna. Tady v Japonsku všechno pozotvíráme, abychom měli jistotu, že za tenkými stěnami nikdo neposlouchá. A to, co s tebou chci teď probrat, je výsostné tajné. Je saké dostatečně teplé? Máš své oblíbené cigarety? Pak poslouchej, co ti musím říct, a přísahej na svou čest, že to nikomu neprozradíš.“ Tygr Tanaka odhalil zlaté zuby a nevesele se zasmál. „Kdybys měl svou přísahu porušit, neměl bych jinou možnost, než tě odstranit z povrchu zemského.“
