Celá e-kniha Žiješ jenom dvakrát ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA PATNÁCTÁ
Šest strážců
Následující den byl stejně zlatý jako ten první, pouze úlovek awabi se zvýšil na šedesát osm, hlavně díky tomu, že se Bond zlepšil v potápění.
Toho předchozího večera se Kissy vrátila z trhu, kde prodala svůj úlovek, a našla Bonda, jak se svíjel na podlaze v křečích břišních svalů. Její matka se nad ním bezmocně skláněla. Kissy ji zahnala, rozprostřela na podlahu vedle něj měkký futon, svlékla mu plavky a převalila ho na břicho na futon. Pak si mu stoupla na záda a něžně se mu prošla po páteři od zadku ke krku a bolest pomalu ustoupila. Řekla mu, ať klidně leží, a přinesla mu teplé mléko. Pak ho odvedla do malé koupelny a polévala ho horkou a pak vlažnou vodou, dokud mu nedostala z kůže a vlasů všechnu sůl. Jemně ho osušila, do spálené kůže a rozedřených dlaní mu vetřela mléko a odvedla ho zpátky do jeho pokoje. Jemně, ale rozhodně mu přikázala, aby spal, a kdyby se v noci probral a něco potřeboval, aby ji vzbudil. Sfoukla mu svíčku a odešla a on lehce usnul za noční písně cvrčka v klícce.
Ráno už mu z bolestí nezbylo nic kromě pálení dlaní a Kissy mu připravila vzácnou lahůdku ze šlehaných vajec, rýže a sójového sýra a on se jí omluvil za své chování z předchozího večera. Řekla: „Todoroki-sane, ty máš ducha deseti samurajů, ale tělo jediného. Měla jsem vědět, že jsem po tom jediném těle žádala příliš. To bylo tím krásným dnem. Přiměl mě zapomenout na všechno ostatní. Takže jsem to já, kdo se omlouvá, a dneska nepoplujeme tak daleko. Místo toho se budeme držet poblíž ostrovních útesů a uvidíme, co najdeme. A protože je to na krátkou vzdálenost, veslovat budu já, aby ses mohl víc potápět. To místo, které znám a kde jsem už dlouho nebyla, je blízko pobřeží a voda je tam nejvýš dvacet stop hluboká.“
A tak to bylo. Bond si vzal košili, aby se chránil před sluncem, a podařilo se mu nasbírat jedenadvacet awabi. Jediným stínem dne byl jasný výhled na černou pevnost na druhé straně úžiny a mohutný žluto-černý výstražný balon, který za sebou táhl transparent s černými znaky.
Během jedné přestávky, ve chvíli odpočinku, se Bond nenuceně zeptal Kissy, co ví o tom hradu, a byl překvapený, jak jí potemněla tvář. „Todoroki-sane, my o tom hradu většinou nemluvíme. Na našem ostrově je to téměř zakázané. Je to, jako by se půl míle přes moře od našeho domova náhle rozevřel pekelný jícen. A naši lidé se podobají vašim cikánům, co jsem četla. Jsme velice pověrčiví a věříme, že se tam usadil sám ďábel.“ Vůbec se na hrad nepodívala, jen tím směrem pokývla hlavou. „Ani kannuši-san nezpochybňuje naše obavy a naši starší říkají, že gaidžini nikdy nepřinesli Japonsku nic dobrého a že zvláště tenhle je ztělesněním všeho zla přicházejícího ze Západu. A po ostrově už koluje legenda, že našich šest Džizóových strážců vyšle přes moře jednoho muže, aby zabil toho ‚Krále smrti‘, jak mu říkáme.“
„Co je to za strážce?“
„Džizóo je bůh, který ochraňuje děti. Je to myslím buddhistický bůh. Na druhém konci ostrova v přílivovém pobřežním pásmu je pět soch. Šestou už to skoro odplavilo. Na pohled docela nahánějí hrůzu. Dřepí tam v řadě. Mají hrubá kamenná těla a hlavy z kulatých valounů. Mají na sobě bílé košile, které jim lidé každý měsíc mění. Před staletími je tam umístili naši předkové. Dřepí na čáře odlivu, takže příliv je úplně zaplaví a oni pak hlídají pod mořskou hladinou a chrání nás, amy, protože jsme známí jako ‚Děti moře‘. Vždycky na začátku června, když se po zimě oteplí moře a začne potápění, všichni ostrované se seřadí do průvodu a jdeme k šesti strážcům a zpíváme jim, aby byli šťastní a zahrnovali nás svou přízní.“
„A co ta pověst o tom muži z Kura, odkud ta vzešla?“
„Kdo ví? Mohla se do myslí lidí dostat z moře nebo ze vzduchu, odkud takové pověsti přicházejí. My tomu tady věříme.“
„Ah, so desu ka!“ řekl Bond a oba se zasmáli a vrátili se k práci.
Třetího dne, kdy Bond jako obvykle snídal na zápraží, k němu přišla Kissy. „Pojď dovnitř, Todoroki-sane.“ Bond nic nechápal, ale poslechl ji a zavřel z…
