KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Jde sem něco zlého
Když se Bond po čtyřech hodinách probudil, snové výkřiky se prolínaly s těmi skutečnými. V kůlně bylo ticho. Bond si opatrně klekl a přiložil oko k široké škvíře mezi chatrnými prkny. Spatřil muže, podle modrých hadrů ho odhadoval na japonského rolníka. Utíkal k okraji jezera a vydával onen hrůzostrašný křik. Pronásledovali ho čtyři strážci, kteří se smáli a povykovali, jako by šlo o hru na schovávanou. Měli dlouhé hole a teď se jeden z nich zastavil a mrštil svou holí po muži s takovou přesností, že mu podrazila nohy. Rolník upadl, ale hned se vyškrábal do kleku a prosebně vztáhl ruce k pronásledovatelům. Ti ho za neustávajícího smíchu obestoupili, podsadití muži v gumových holinkách a kožených maskách přes nos a ústa, v nichž vyhlíželi hrozivě. Uniformu doplňovaly ošklivé ploché černé klobouky, stejné jako měl ten muž ve vlaku. Strážci píchali do klečícího svými holemi a posměšně na něj pokřikovali hrubými hlasy. Pak se jako na povel sehnuli, popadli ho za ruce a nohy, zdvihli ze země, jednou dvakrát zhoupli a hodili ho do jezera. Hladina se děsivě zčeřila a nešťastník, který se znovu rozkřičel, se bušil rukama do obličeje a potápěl se, jako by se chtěl dostat ke břehu. Výkřiky však rychle slábly a nakonec ustaly, když se jeho hlava potopila a vodou se šířila rudá skvrna.
Strážní na břehu se při sledování té podívané prohýbali smíchy. Pak, spokojeni, že ta legrace skončila, se obrátili a vydali se ke kůlně. Bond viděl, jak se jim na tvářích lesknou slzy smíchu. Vrátil se do úkrytu mezi pytle, a když muži vešli do kůlny, slyšel jejich hrubé hlasy a smích ze vzdálenosti pouhých několika metrů. Vzali si hrábě a kolečka a vydali se po své práci. Bond ještě nějakou dobu slyšel, jak na sebe v parku pokřikují. Pak se od hradu ozvalo hluboké zvonění zvonu a muži ztichli. Bond se podíval na laciné japonské náramkové hodinky, které mu opatřil Tygr. Bylo devět hodin. Bylo to oficiální zahájení pracovního dne? Zřejmě ano. Japonci obvykle chodí do práce o půl hodiny dřív a odcházejí o půl hodiny později, aby si vylepšili postavení u zaměstnavatele a projevili nadšení a vděčnost za svou práci. Později, usoudil Bond, bude hodinová přestávka na oběd. Konec pracovní doby bude pravděpodobné v šest. Na další obhlídku tedy může vyrazit až v půl sedmé. Mezitím musí jen poslouchat a pozorovat a snažit se dozvědět co nejvíc o rutině strážců, do níž patrně patřilo i to, čeho byl svědkem – vyhledat sebevrahy, kteří si to během noci rozmysleli nebo ztratili odvahu, a poslat je na onen svět. Bond tiše rozepnul zip svého vaku, kousl si jednoho ze svých tří plátků pemikanu a napil se vody z lahve. Bože, ještě tak cigaretu!
Hodinu nato zaslechl Bond zachřestění štěrku na druhé straně jezera. Podíval se škvírkou. Čtyři strážci se seřadili a stáli v pozoru. Bondovi se trochu zrychlil tep. Určitě čekali nějakou inspekci. Třeba bude Blofeld na pravidelné obchůzce, bude naslouchat hlášení o nočním dění.
Bond upíral zrak doprava, směrem k hradu, ale překážela mu houština bílých oleandrů, nevinně vyhlížejících keřů s nádhernými květy. Rostlina se v mnoha tropických oblastech používá k výrobě rybího jedu. Milý krásný keři, pomyslel si Bond. Musím si pamatovat, že se od tebe mám večer držet dál.
Pak mu do zorného úhlu vstoupily dvě postavy jdoucí po cestě na druhé straně jezera a Bond zaťal pěsti vzrušením z toho, že vidí svou kořist.
Blofeld v třpytivém kroužkovém brnění s groteskně špičatou přilbicí s křídly a zavřeným hledím vypadal jako postava z Wagnera, nebo, vzhledem k orientálnímu vzhledu brnění, jako z japonského divadla kabuki. Jeho obrněná pravá ruka volně spočívala na dlouhém obnaženém samurajském meči, zatímco levá byla zavěšena do paže jeho společnice, podsadité ženy s postavou a chůzí vězeňské dozorkyně. Obličej měla zcela zakrytý příšernou tmavozelenou včelařskou kuklou ze slámy s těžkým černým závojem, který jí sahal až k ramenům. Ale nemohlo být pochyb. Tuhle zavalitou siluetu, nyní oblečenou …
