KAPITOLA OSMÁ
Smrt květinami
Byly tři hodiny v noci. Dopravní ruch do Jokohamy už utichl. James Bond se necítil unavený. Byl naprosto pohlcený tím mimořádným příběhem švýcarského doktora, který sbíral smrt, jak se o něm originálně vyjádřil Tygr. Ten bizarní případ mu Tygr nevyprávěl jen tak pro zábavu. Nepochybně tu ještě dojde k vyvrcholení. Jaké to vyvrcholení bude?
Tygr si otřel dlaněmi obličej. „Četl jsi dneska ten článek ve večerním vydání Asahi?“ zeptal se ho. „Týkal se jedné sebevraždy.“
„Nečetl.“
„Byl to osmnáctiletý student, který už podruhé neuspěl při přijímacích zkouškách na univerzitu. Bydlel na předměstí Tokia. Poblíž jeho bydliště byl rozestavěný nový depátomento, obchodní dům. Student zašel na staveniště. Zrovna tam beranidlem zatloukali piloty pro základy. Ten mladík pronikl mezi okolními dělníky a položil hlavu pod padající beranidlo.“
„To je příšerné! Proč?“
„Udělal hanbu rodičům, svým předkům. Tímhle to odčinil. Sebevražda je nejnešťastnějším aspektem japonského způsobu života.“ Tygr se odmlčel. „Nebo možná tím nejcharakternějším. Záleží na tom, jak se na to díváš. Ten chlapec a jeho rodina znovu získají ve svém okolí tvář.“
„Z jahodového džemu tvář nezískáš.“
„Zamysli se znovu, Bondo-sane. Co kupříkladu vaše posmrtně udělované Vítězné kříže?“
„Ty se nedávají za spáchání sebevraždy kvůli neúspěchu při přijímacích zkouškách.“
„My nejsme takoví demokuratto jako vy.“ V Tygrově hlase zazněla ironie. „Hanba musí být smazána – podle nás, kteří zůstáváme staromódní, jak bys to popsal. Není upřímnější omluvy než oběť vlastního života. Je to doslova všechno, co můžeš dát.“
„Ale i když se ten chlapec nedostal na univerzitu, mohl usilovat o studium na nějaké nižší škole. Jak víš, když my v Británii propadneme u zkoušky, řekneme ‚zatraceně!‘. Nebo použijeme i silnější slovo. Ale přestavíme si mířidla, nebo nám je přestaví rodiče, a zkusíme to znovu. Nezabíjíme se. Ani nás to nenapadne. Bylo by to spíš ostudné než čestné. Bylo by to zbabělé. Znamenalo by to, že se odmítáme postavit odvráceným stránkám života. A způsobilo by to velkou bolest našim rodičům a předkům by to rozhodně nepřineslo žádnou útěchu.“
„U nás je to jiné. A navzdory demokuraší se budou rodiče toho mladíka dnes večer radovat a sousedé se budou radovat s nimi. Čest je pro nás důležitější než život – hodnotnější a krásnější.“
Bond pokrčil rameny. „Já si myslím, že když měl ten kluk odvahu udělat tohle, jeden dobrý japonský život přišel nazmar. Tyhle sebevraždy v Japonsku nejsou ve skutečnosti samozřejmě ničím jiným než určitou formou hysterie – vyjádřením násilných sklonů, které, zdá se, provázejí celou japonskou historii. Když si natolik nevážíte vlastního života, nevážíte si ani životů ostatních lidí. Tuhle jsem viděl na jedné velké křižovatce dopravní nehodu, nevzpomínám si na jméno těch ulic. Byla to hromadná dopravní nehoda a všude byly mrtvoly. Přijela policie, ale místo aby se soustředili na odvážení zraněných do nemocnice, trvali na tom, že musí zůstat ležet na místech, aby si je mohli obkreslit křídou a vyfotografovat – zřejmě pro případ, že se to dostane k soudu.“
„To je běžná praxe,“ řekl Tygr lhostejně. „Je nás prostě moc. Potraty jsou povolené. Když zemře několik lidí při automobilové nehodě, pomáhá nám to řešit jeden z našich problémů. Ale na tom, co jsi prve říkal, něco je. Japonsky se sebevražda řekne džisacu, což je doslovný překlad, a přestože jde o násilné řešení osobního problému, není poznamenáno žádným stigmatem jako ve vaší zemi. V jedné z našich nejslavnějších pověstí, kterou znají všechny děti, se vypráví o čtyřiceti sedmi róninech, jejichž pán Asano byl zavražděn. Přísahali, že ho pomstí, a pomstili. Ale pak se sešli na místě zvaném Ako a všichni spáchali seppuku, aby odčinili svou nedbalost. Vy to znáte jako harakiri, což je vulgární výraz, který znamená ‚rozříznutí břicha‘. Dnes jsou v době konání festivalu u svatyně Ako vypravovávány zvláštní vlaky pro poutníky, kteří tam přijíždějí vzdát úctu.“
„Když …
