Anglické listy

ŘEČ DO BRITSKÉHO ROZHLASU

Moji drazí britští posluchači,

ačkoliv tuto řeč nebudu sám mluvit, pociťuji, zatímco ji píšu, jisté rozpaky před vámi. Zdá se mi, že by nebylo slušno, abych řekl cokoliv proti vám, protože se nemůžete bránit; nemůžete mně skočit do řeči a protestovat, že nemám pravdu. Pravda, mohli byste mne vypnout nebo případně chopit se kladiva a rozbít svůj přijimač; přesto by jakési vlny (nebo co to je) pobíhaly vesmírem a roznášely křivé poznatky o ostrovanech Velké Británie. Mimoto jsem cizinec a byl jsem v Anglii jenom jednou; proto prosím, abyste mne nepokládali za znalce, který ví o Anglii více než jiní, nýbrž právě za cizince, který se v Anglii podivil věcem, kterým vy se nedivíte.

Říkám, že jsem byl v Anglii jenom jednou. Není to tak docela pravda. Každý, kdo čte anglickou literaturu, vstupuje do té nejskutečnější a nejangličtější Anglie. Pokud tomu rozumím, anglická literatura je ještě angličtější než anglická církev nebo anglická politika; řekl bych, že vaše knihy jsou tak absolutně anglické jako anglický venkov nebo anglická rodina. Nic víc snad nepotřebuje být řečeno k chvále vaší literatury.

Zdá se, že ostrované Velké Británie žili dlouho a doposud žijí ve zvláštním klamu. Cestují po celém světě, domnívajíce se, že povodí řeky Niger nebo Amazonas je romantičtější a pitoresknější než například okolí říčky Cam. Stalo se mi v Londýně, že jsem byl představen jednomu gentlemanu. “How do you do,” řekl přívětivě, “byl jste v Číně?” Tehdy jsem se nepokusil vyložit mu, že nemyslím na Čínu, jelikož právě objevuji Anglii, a že podle mého mínění je Anglie stejně exotická krajina jako Čína. Není nemožno, že ten gentleman v tuto chvíli naslouchá mému povídání; rád bych mu řekl, že od té doby jsem sice nebyl v Číně, ale v několika jiných zajímavých zemích, a že žádná z nich nebyla tak podivná a překvapující jako Velká Národní Rezervace Anglosasů a Kaledonců, po které jsem putoval tehdy. Žádná země neuchovala víc své původní přírody a svých kmenových zvyků než Anglie. Potkal jsem cestující Angličany například v Seville, v Girgenti nebo v Perugii; ať jsou kdekoliv, vezou s sebou ve svých zvycích i názorech kus Anglie, tak jako Beduín s sebou vozí svůj modlicí koberec, a nejsou s to z ní vykročit. Mám jakési podezření, že tím způsobem vznikla Britská říše: že nějaký Brit přistal na neznámém břehu a založil tam golfové hřiště, anglickou neděli, obchod, horkou vodu a domek s cihelným krbem. Všude, kde se zastaví Angličan, vznikne britský ostrov. Cestující Angličané jsou putující britské ostrovy. Někdy to platí i o britské politice, ale to je, jak říká Mr. Kipling, jiná povídka.

Mám-li vypočítat několik věcí, které u vás bijí cizinci do očí jako zvlášť anglické a následkem toho mimořádně malebné, začnu hned půdou, po které chodíte. Vzpomínám si na bílou křídu Doveru a červené skály devonské, na růžovou žulu z Inverness, zelený kámen Jezerního kraje a modrou břidlici Severního Walesu, nebo na černé, hnědé, brunátné i suříkově červené cihly, ze kterých jsou stavěny staré domky vašeho starého venkova. Řekne-li mi někdo, že Anglie není tak barevná jako Orient, poradím mu, aby se podíval na půdu Anglie. Myslím, že národ zrozený na půdě, která tak oplývá barvou, nemůže nikdy zestárnout nedostatkem fantazie.

Druhý veliký dojem, se kterým se potká poutník v Anglii, je anglický trávník, neboť nejenom je zelený a hustý jako žádný jiný trávník na světě, ale smí se po něm chodit. Domnívám se, že Anglie se stala zemí svobody proto, že tam bylo dovoleno šlapat po trávníku. Snad proto také měla Anglie v dějinách tak málo revolucí, že Britové mohli svůj instinkt svobody stále ukájet pouhým kráčením po lukách. Nepovažuju za vyloučeno ani to, že Británie počala ovládat vlny tím, že v nich viděla cosi jako veliký trávník, po kterém je dovoleno se ubírat, kamkoliv se komu zachce. Ať je tomu jakkoliv, pro kontinentálního člověka jsou anglické trávníky velkou zkušeností.

Třetí mohutný dojem jsou anglické stromy. Jsou totiž neobyčejně staré a veliké, a poutník na nich shledává, že staré věci mohou být opravdu živé. Všude jsou staré stromy, ale v Anglii jsou téměř jenom staré stromy. Jeden botanik mně vysvětloval, že jejich zvláštní košatost má cosi co dělat s anglickým klimatem, ale já myslím, že má víc co dělat s anglickou zálibou ve starých a ctihodných věcech, jako je tradice, jako je Sněmovna lordů, jako jsou oxfordské koleje a tak dále. Myslím, že takový strom v Anglii roste od začátku proto, aby se jednou stal prastarým a košatým stromem, důstojným jako katedrála; zdá se mi, že Anglie je země, kde i lidé objevili tajemství, jak stárnout krásně a důstojně. Chce-li kontinentální člověk někoho nebo něco zvlášť něžně oslovit, užije diminutiva a označuje milované věci jako “malé”; ale Angličan je nazývá “dear old”. V Anglii je mnoho věcí, které jsou ve velké vážnosti ne proto, že jsou užitečné, ale proto, že jsou staré. Řekl bych, že Angličané žijí v hlubším a rozlehlejším času než národové méně konzervativní; v jejich přítomném čase. jsou přítomny i minulé věky. Když jsem poprvé viděl anglické právníky v parukách (bylo to v Edinburku), pochopil jsem jedno z tajemství anglického tradicionalismu, totiž smysl pro humor. Je větší šprým, nosí-li někdo paruku z 18. století, než nosí-li obyčejnou a nehistorickou pleš. V mnohých případech se zdá, že vaše schopnost uchovat staré tradice vyplývá z vaší dobré vůle nekazit žádný šprým.

Nuže, mohl bych – počínaje geologickým složením a vegetací – pokračovat ve zvláštnostech Anglie; mohl bych po stupních stvoření vystupovat k vyšším a vyšším bytostem, ke kravám a ovcím, ke koňům a psům a k zvláštnímu postavení, kterému se těší v Anglii, až bych došel k nejvyšším oblastem, ve kterých jsou děti, kluby, koleje, gentlemani, butleři a londýnští strážníci. Osměluju se říci, že žádná exotická etnografie neoplývá úkazy pozoruhodnějšími než normální anglický život. Válečné tance centrálního Bornea nejsou o nic zajímavější než anglické sporty. Indičtí fakíři ne…