KAPITOLA 10.
NOWAK BARBAROSSA: LOVEC A KOŘIST
Nowak Barbarossa zastavil vůz na druhé straně ulice proti opuštěnému hotelu Marietta. Chvíli seděl uvnitř a díval se, zda před budovou nehlídkuje policista. Žádného neobjevil, opozdilí chodci úsek bez veřejného osvětlení procházeli zrychleným tempem. On sám podvědomě procházel zrychleným tempem ostrůvky jasného světla pod sodíkovými výbojkami. Možná právě to nejlépe ukazovalo rozdíl mezi občanem dbalým práva a jím. V duchu se pobavil svým postřehem, ale jeho obličej přitom zůstal nehybný.
Vystoupil, zabouchl dveře a přešel přes ulici. Zamykání vozu měl upravené, aby na sebe neupozorňovalo zbytečným blikáním. Policejní pásku prořízl nožem a pak se na okamžik přitiskl k tmavé ploše dveří. Osamělý chodec si ho nevšiml, v zajetí spěchu upíral pohled před sebe a kroky přitom měřil asfalt chodníku lesknoucí se noční vlhkostí.
Barbarossa zatlačil do dveří – zámek byl rozbitý, nemusel použít paklíč. Vstoupil, přivřel za sebou a počkal, až se oči přizpůsobí a naprostá tma změní v šero rozmývané září uličních výbojek. Ve vzduchu se ještě stále vznášela příchuť střelného prachu. Muselo se tu střílet opravdu hodně, zhodnotil mechanicky. Rozsvítil tužkovou baterku a úzkým paprskem světla přejížděl po okolních stěnách. V omítce za recepčním pultem objevil linii čtyř vstřelů do zdi. Opatrně k nim zamířil, pod podrážkami mu skřípěla vydrolená omítka. Zblízka zpozoroval i velkou červenou skvrnu. Jeden otvor po druhém pečlivě prohmatával bříšky prstů, až ve třetím našel kulku, kterou vydloubl kapesním nožem. Střela byla silně zdeformovaná, ale odhadoval, že je ráže devět milimetrů. V téhle zemi se pistole ráže devět milimetrů daly sehnat za pakatel a nebyly vůbec špatné, spíš naopak, zhodnotil své zjištění.
Obešel pult a pomalu stoupal vzhůru. Nad schody, přibližně ve výšce ramen, se táhla další řada šrámů po kulkách. Vstřely se podobaly těm v přízemí, ale z toho, jak těsně za sebou následovaly, Barbarossa soudil na samočinnou zbraň. Pach spáleného střelného prachu byl ještě o poznání silnější. Pořádně si prohlédl koberec na schodech. Až na prach z omítky byl čistý. Přemýšlel, zda střelec, možná ostraha hotelu, mířil tak mizerně, že žádného útočníka nezasáhl. Nebo zasáhnout nechtěl? Nebo byli útočníci mimořádně schopní? Další možnost zněla, že střelec zasáhl, a útočníka to stejně nezastavilo. Tahle myšlenka byla znepokojivá. Ne, opravil sám sebe, nahnala mu strach. Sám sobě nikdy nelhal. Odjistil pistoli, náboj už byl v komoře. Nemělo smysl znepokojovat se něčím, co nemohl ovlivnit. Měl zbraně, jistou ruku a přesné oko. Pokud by tyhle trumfy nestačily, nezbývalo než složit karty.
Opatrně vystoupal až do posledního patra, a než zahnul doprava, směrem k jejich bývalému apartmá, strnul. Varovalo ho šustění papírů. Okamžitě zhasl baterku a dlouhé minuty čekal, až se jeho oči opět přizpůsobí tmě. Identifikovat zdroj slabého zvuku bylo obtížné, postupně si však byl víc a víc jistý, že právě za dveřmi apartmá se někdo skrývá a něco si prohlíží.
Barbarossa polkl a začal se krok za krokem přibližovat. Šelest podrážek o koberec se mu zdál hlasitější než šumění korun stromů ve vichru, tep srdce vnímal jako dunění zvonu a i vlastní dech se mu zdál příliš hlasitý.
Konečně stál u dveří. Byly pootevřené, šustění papíru o poznání zesílilo. Povytáhl si kalhoty, klekl si na kolena a se spánkem položeným na koberci vykoukl. V temnotě to byla zbytečná opatrnost, ale – pokud mohl, klidně svým obavám vyhověl. Proti oknu rozeznával temnější siluetu. Muž, menší muž nebo žena, zpřesnil svůj první úsudek, seděl na stolku a listoval papíry, které tu zůstaly po Alexovi a Filipovi. Barbarossa měl za to, že to jsou katalogy firem nabízejících vědecké vybavení. Muž se náhle podíval směrem k němu a Barbarossovo srdce přešlo do sóla ďábelského bubeníka. Přísahal by, že pohled neznámého klouže jen pár centimetrů nad jeho hlavou. Skoro jako by něco hledal. Pomalu, centimetr po centimetru, se zasouval zpět za zárube…
