KAPITOLA 26.
MIZERNÝ DEN
Okno bylo otevřené, na noční stolek někdo starostlivý přichystal šálek s čajem, plechovky s pivem a colou, pár sušenek a polévku, od pohledu hovězí vývar. Vytáhla jsem ruku zpod pokrývky. Pivo bylo teplé, polévka studená. Panovalo ospalé ticho rušené jen hudební stanicí rádia na pokraji slyšitelnosti. Podle světla v zahradě se odpoledne postupně naklánělo k večeru. Levou dlaň jsem měla zafačovanou, a když jsem se pohnula, uvědomila jsem si, že mě někdo ošetřil i na nohou. To všechno kvůli Franku Bernardovi. Nával paniky mnou otřásl, okamžik jsem se nedokázala ani nadechnout, jako tonoucí jsem hmátla po stoličce u pelesti postele, na které v pouzdrech ležely mé zbraně. Nabité a vyčištěné, rezervní zásobníky hned vedle. Absurdně mě to uklidnilo, pak jsem si vybavila, jak neúčinné byly, a odstrčila pistoli i revolver od sebe, vzápětí se po nich opět natáhla. Současně mě pekelně rozbolelo břicho, musela jsem na toaletu.
V triku, které mi sloužilo místo noční košile, s pistolí v jedné ruce a taškou s kosmetickými a hygienickými potřebami v druhé jsem se belhala do koupelny. Nikde nikdo. Bůhvíproč jsem si přála, abych někoho potkala a mohla mu vynadat, že mi stojí v cestě, otravuje, šmíruje, prostě pořádně od plic vynadat kvůli čemukoliv.
Ve sprše jsem zjistila, že nejsem zdaleka tak potlučená, jak jsem po průletu střechou očekávala, a nemám se kvůli čemu pořádně litovat. To mě naštvalo ještě víc. Člověk má přece nárok utrpět pár šrámů, když přeskočí čtyřmetrovou propast a propadne se bůhvíjak hluboko dolů! Podívala jsem se na holku v zrcadle. Měla kruhy pod očima, odřeninu na levé tváři a oči jako vyoraná myš. Bylo mi jí líto. Raději jsem se otočila jinam, protože jí najednou začaly vlhnout oči. A k tomu, že vypadá tak mizerně, ji ještě pronásledujou příšery bůhvíodkud! Spolkla jsem dva růžové ibuprofeny proti bolesti, zapila je vodou přímo z kohoutku a na chvíli se posadila na okraj vany. Vlastně mi včera bylo mnohem líp než dnes. Dokonce i na té střeše. Ještě nikdy jsem to neměla tak bolestivé. A zrovna v takovouhle mizernou dobu – svět je děsně nespravedlivý. To už jsem bulila jak malá holka. Začala jsem si raději rozčesávat a fénovat mokré vlasy. Trochu to pomohlo, ale moc ne.
Z koupelny jsem zamířila ke schodům do prvního podzemního patra a do sklepa, kde sídlil Alex se svými přístroji. Potřebovala jsem si s někým promluvit, potřebovala jsem si promluvit s ním. Podél stěn se táhly celé svazky kabelů od jako předloktí silných černých hadů po zavinuté spletence světlovodných vláken, všemu kralovalo potrubí vzduchotechniky pro vakuové vývěvy a klimatizaci. Mezipatro stačil někdo zahradit provizorně postavenou stěnou lemovanou špatně začištěnou izolační pěnou s dveřmi na číslicový zámek. Ve výšce očí byla přilepena nálepka Biohazard a Nebezpečí radioaktivity. Na číselníku jsem zkusmo stiskla enter připravena třeba se dovnitř probourat. Musela jsem s ním mluvit, nechtěla jsem být sama. Zámek poslušně cvakl, měl štěstí. Přivítal mě šum přístrojů, hučení agregátů, teplo a cvakání regulátorů. Světla ubylo, přítmí rozptylovala jen slabá žárovka, která zde pravděpodobně byla ještě než jsme se sem nastěhovali my.
„Alexi?“ zavolala jsem polohlasem a pomalu sestupovala dolů.
První patro zabíral sál amerického typu s přepážkami do výše prsou zaplněný počítači, mikroskopy a tunelem pro počítačovou tomografii nebo vyšetření pomocí magnetické rezonance. Mezi přístroji se mačkalo několik stolů. U jednoho z nich na klávesnici počítače spal Gruber. Od doby, co jsem ho neviděla, se neholil, tiše chrápal, pravou ruku měl položenou na nedojedeném sendviči. Na obrazovce se míhaly celé série hlášení nejrůznějších komunikačních programů. Pokud jsem dokázala posoudit, právě stahovaly soubory ze sorbonnské fyzikální výpočetní knihovny pro simulaci topologie chemických vazeb. A také kupodivu něco někam uploadovaly. Údaje o megabajtech předaných dat se míhaly tak rychle, že nešly ani přečíst. Gruber během pár dní …
