KAPITOLA 13.
INTERVIEW S GUBKINEM
Bzučák se ozval v okamžiku, kdy jsem se dotkla kliky. Museli mít někde nainstalované kamery. Vrátný a ostraha v jednom, sedící ve skleněné kukani, se na mě přátelsky usmál a ukázal mi po schodech nahoru. Podívala jsem se na hodinky. Pokud šlo všechno podle plánu, rodiče už seděli v letadle, vykukovali z okénka a netrpělivě čekali na odlet. Byla jsem ráda, že jsem se před naším krátkým setkáním na letišti převlékla do nabírané sukně a kabátku koupeného jen pro tuhle příležitost. Přesto se mamka zajímala, kde jsem takové krásné věci sehnala a kolik stály. Kdyby mě viděla v černém, asi by se zděsila a vůbec by neodletěla.
Bez klepání jsem otevřela další dveře a vstoupila do místnosti označené diskrétní tabulkou dr. Gubkin, advokátní kancelář. Sekretářka za pultem byla tatáž jako minule.
„Můžete jít dál, už na vás čekají,“ pokynula mi ke vstupu do Gubkinovy pracovny.
Přikývla jsem a usmála se na znamení díku. Možná o poznání chladněji, než bych to udělala před pěti dny.
Z kanceláře na mě opět dýchl neokázalý půvab dobře užívaného bohatství a z něho vyplývající důvěry. Gubkin trůnil za stolem, ruce s propletenými prsty složené v klíně, ztělesnění klidu a prosperity. Vysoký bledý muž s knírkem, s kloboukem položeným na kolenou, seděl v křesle napravo. Před zavřenými dveřmi do vedlejší místnosti stál ramenatý chlapík, kterého jsem v Gubkinově okolí zatím neviděla. Pravděpodobně nový šofér – gorila, náhrada za Bárbyho.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem první.
Gubkin se postavil a naznačil úklonu.
„Dobrý den, madam.“
Bledolíc neřekl nic. Nelíbil se mi. Na druhou stranu, jeho schopnost vykonávat práci, na kterou byl najat, s tím neměla nic společného. Předpokládala jsem, že právě on je zatím tajemný Frank Bernard.
„Posaďte se, prosím,“ nabídl mi křeslo Gubkin. Skoro se mi zdálo, že se ve skrytu duše celou situací baví. Předpokládala jsem, že na mě bude spíš dštít hromy a blesky, protože jsem svou vzpurností narušila jeho určitě dokonale vypracované plány na zajištění Alexovy bezpečnosti. Jenomže šlo i o mou bezpečnost a spoustě věcí jsem nerozuměla. Od dětství mě učili ptát se. Přímo a rovně. Taky jsem tak nějak nechtěla vypadat jako malá holka, která se dostala mezi dospělé a neví kudy kam.
„Vy jste ta nová šéfka vnitřní ochranky pana Rubina?“ řekl Bledolíc svou skotskou angličtinou.
Do slůvka ta dokázal vložit úctyhodnou sumu pohrdání.
„Myslela jsem, že Britové mají smysl pro zdvořilost implementován v genetickém kódu, pane Bernarde,“ odpověděla jsem klidně. „Že byste právě kvůli tomu opustil ostrovy? Nebo musel opustit?“
Má vlastní neplánovaná drzost mě málem rozhodila, ale zaťala jsem zuby a tvářila se jakoby nic. Sjel mě pohledem, před kterým bych předevčírem utekla, nebo minimálně začala koktat. Jenomže – od té doby se mě někdo pokoušel zabít, Jirka byl mrtvý a vyhrožovali mi smrtí mých rodičů. Změnila jsem se. Vlastně jsem vůbec nebyla rozhozená a Bledolíc mi mohl být ukradený.
„Necháme špičkování. Řeknete mi, kde se pan Rubin mladší ukrývá, a já převezmu ochranu do svých rukou. Vy pak můžete dál plnit funkci, na kterou jste byla najata. Osobní asistentka?“
Usmál se, sklouzl pohledem k mým ňadrům a potom věnoval dlouhý pohled bokům a stehnům. Možná bych si měla pořídit volnější kabátek i kalhoty. Určitě.
„Jste velmi přitažlivá.“
Kdyby řekl, že jsem fajn děvka, smysl by to mělo stejný. Gorilák před dveřmi se tvářil, jako by nic z našeho rozhovoru neslyšel. Přesto jsem si byla jistá, že rozumí každému slovu. Gubkin nezaměstnával hlupáky.
„Proč jste nezorganizoval ochranu hotelu Marietta, když jsem vám sdělila, že tam pan Rubin bydlí?“ přešla jsem jeho urážlivé chování bez povšimnutí.
Bůhvíproč mě současně napadlo, jak rychle bych dokázala sáhnout po zbrani.
„Mezi vámi dodanou informací a napadením uplynula velmi krátká doba, nedalo se to zařídit,“ odpověděl Frank Bernard studeně.
„A za jak dlouhou dobu by se to dalo zařídit?“ chtěla jsem vědět a na slovo dalo položila p…
