KAPITOLA 9.
SLZY, STRACH A ODHODLÁNÍ
Do Marietty jsme se nevraceli, Bárby mě oklikou vezl do našeho nového domova. Stále jsem se cítila trochu mimo a nezlepšovalo se to, spíš naopak. V rádiu to pořád praskalo, komentátor se střídal s komentátorem, až po dobré půlhodině, když padlo jméno našeho bývalého hotelu, jsem pochopila, že posloucháme policejní vysílání. Pokusila jsem se soustředit.
„Ozbrojené přepadení hotelu Marietta, mrtvý recepční a pravděpodobně i několik hostů. Potřebujeme posily,“ řekl někdo vzrušeně.
„Alex?“ nadhodila jsem do hučení motoru.
„Potkáme se s ním ve vile,“ řekl Bárby klidně. To mě uklidnilo, na chvíli jsem usnula, nebo omdlela. Probral mě až závan čerstvého vzduchu, když Bárby vystupoval.
* * *
Vila byla obrovská secesní stavba utopená v zeleni nedaleko břehu Vltavy. Vila, spíš menší zámeček.
„Pozemek sahá až k vodě, stezka podél břehu se dá použít jako úniková cesta, vejde se tam i auto. Motorový člun budeme mít přistavený zítra,“ vysvětloval Filip.
Všimla jsem si ho, až když promluvil. Opíral se o sloup vrat a s pozadím žulových kamenů splýval jako skutečný chameleón.
„Potřebujeme velký dům a blíž centra nic lepšího prostě sehnat nejde,“ skoro se omlouval.
Další přednosti a zápory naší nové adresy mě nezajímaly a nechápala jsem, proč mě s nimi tak pečlivě seznamuje. Jako bych já byla ten, kdo schvaluje jejich volbu! Pro mě za mě, mohli klidně koupit Hradčany. Měla jsem pocit, že ti dva by to dokázali.
„Jsem celá od krve. Potřebuju se převléct, nějaké prášky proti bolestem a dezinfekci,“ zašišlala jsem. Pohmožděniny už stačily opuchnout a každé slovo bolelo. Jestli mi pošramotili čelist, budu se pár týdnů živit jogurty.
Při klopýtání do schodů jsem si uvědomila, že smrti svých věznitelů nelituji. Zarazilo mě to do chvíle, než jsem potřebovala znovu promluvit. Pořád to bolelo. Hajzlové.
Alex nás přivítal se starostlivým výrazem ve tváři a velkým chundelatým psem po boku. Stačilo mu však, aby Bárby prohlásil, že je vše v pořádku, a až příliš rychle se uklidnil. Usmál se, mrkl na mě a zmizel v jednom z pokojů. Ocenila bych vřelejší uvítání a víc projeveného soucitu. Ale možná jsem měla být ráda, že se kvůli mně vůbec odtrhl od své posedlosti prací. Alespoň pes mě zvědavě očichal a začal radostně vrtět ohonem. Podle šedivého čumáku to byl psí stařešina.
„Patřil k domu,“ vysvětlil Bárby. „Nechtěl jsem se ho zbavit.“
Jeho starost o psa mi po dnešku připadala absurdní.
„To je dobře,“ zahuhlala jsem.
* * *
V koupelně jsem se pořádně vysprchovala a prohmatala si nohy a ruce, zda nemám zranění, o němž nevím. Když jsem si po očistě prohlížela tvář v zrcadle, překvapilo mě, jak málo šrámů jsem utrpěla – opuchliny snad do zítřka splasknou. Ten, kdo mi balil věci z hotelu, vzal vše a nezapomněl ani na mou kosmetickou taštičku. A chválabohu ani na sadu tamponů, které jsem měla položené vedle. Ten pitomý týden se blížil a při všem vzrušení posledních dnů to mohlo přijít dřív.
Navlékla jsem se do županu, bez uvažování si přes rameno přehodila popruh s pistolí v pouzdře a zamířila do jídelny. Bárby s Filipem seděli v křeslech, na stole stála karafa s vodou a baňatá láhev s nápisem BUNNHABHAIN a obrázkem vousatého námořníka s fajfkou.
Kupodivu už mi nevadilo, že se před nimi producíruji v negližé.
„Objevilo se něco důležitého, u čeho musím být?“ zeptala jsem se.
„Ne. Půjdu omrknout hotel,“ odpověděl Bárby a díval se přitom na mě. „A pak se poptám, co byli zač ti chlápci, co si na vás vyšlápli.“
Doopravdy pil whisky se sodou a podle barvy hodně zředěnou. Myslela jsem, že tenhle drink se pije jen ve špatných detektivkách.
„Já ještě musím zařizovat nákupy vybavení do laboratoře pana Rubina,“ řekl Filip. „Frank Bernard dští oheň a síru. Chce vědět, kde se ukrýváme,“ dodal a podíval se po mně.
Bylo mi jasné, že Filipovi bylo úplně jedno, jestli Frank Bernard soptí jako samotná Krakatoa. Spíš mi připadalo, že čeká, co na to řeknu já.
„Vím, že jsem náš úkryt v Mariettě prozradila já, ale …
