KAPITOLA 30.
BARBAROSSA, FILIP, KAS A POSLEDNÍ MASAKR VELKÉHO CHÁNA
Tohle byl druhý ze tří bytů, které Frank Bernard v uplynulých dnech navštívil. Barbarossa čekal na zadním schodišti starého činžovního domu už čtyři hodiny od pěti do devíti hodin večer. Za celou dobu nikdo do bytu nevstoupil, ani z něj nevyšel, Barbarossa nezaslechl nejmenší náznak činnosti zpoza dveří. Buď obyvatel spal, nebo byl byt prázdný. Vsadil by na druhou možnost. Náhle na schodiště vtrhl zvuk projíždějící tramvaje a vzápětí opět zanikl. Někdo vešel do domu a rychle za sebou zavřel. Barbarossa pozorně naslouchal a počítal kroky. V domě nebyl výtah, do patra to bylo vždy dvakrát devatenáct schodů. Napočítal jich sto čtrnáct, pak v tichu zarachotil zámek. Nájemník bydlel o poschodí níž. Dveře bouchly, opět osaměl. Namáčkl předvolbu a počkal, až druhá strana přijme hovor.
„Vzduch je čistý, stále žádný pohyb. Jdu se podívat dovnitř.“
„Rozumím, zůstanu na příjmu.“
Filipův hlas mírně zdeformovaný mikrofonem přilepeným na hlasivkách byl klidný stejně jako Barbarossův. Třetí byt hlídal Kas, na hotel už nikdo nezbyl. Mariku se neodvážili přes její naléhání do akce nasadit, ustoupila, až když Filip nadhodil, že právě ji Bernard moc dobře zná. Křehůlek ještě potřeboval čas, aby se dal trochu dohromady.
Barbarossa jemně zasunul šperhák do klíčové dírky a chvíli hledal správnou polohu. Zaslechl, jak zámek cvakl, ve stejnou chvíli pravačkou sklouzl k boku a prsty obemkl anatomicky tvarovanou rukojeť revolveru. Teprve potom zatlačil do odemčených dveří. Opatrně nasál vzduch, uklidněn vstoupil a zavřel za sebou dveře. V bytě nikdo nebyl, to poznal na jediný nádech. Chyběly pachy prozrazující lidskou přítomnost, a co víc, pachy prozrazující život. Vaření, praní prádla, všudypřítomná vzpomínka na dávno konzumované pokrmy, tělesný pach obyvatel. Tenhle byt byl mrtvou schránkou, kterou někdo používal bůhví k čemu.
Klidnější, ale stále se zbraní v ruce, prošel dva pokoje a kuchyň, na záchodě se nezapomněl podívat za dveře ukrývající vodní a plynové trubky.
„Nikde nikdo, žádné stopy,“ ohlásil Filipovi, „jdu k hotelu.“
Při odchodu si počínal stejně opatrně jako při vstupu. Před domem nikdo nečekal, nezdálo se mu, že by byl sledován. Už se smrákalo a pouliční osvětlení zahánělo noc do nejzazších koutů. Přitáhl si límec ke krku a klobouk nasadil víc do čela. Ve chvíli, kdy zabočil do postranní uličky k vozu, telefon zavibroval a podle předvoleného programu automaticky přijal hovor.
„Nowaku, mám něco zajímavého. Potřebuju krytí.“
Kas byl napjatý a mluvil rusky s ještě větším přízvukem než obvykle, reproduktor sluchátka v uchu při hrdelních tónech nepříjemně chrastil.
„Co se děje?“ zamumlal Barbarossa a nastoupil do vozu. Před sebou ani ve zpětném sluchátku nikoho neviděl.
„Právě vyjíždím, jsi na původním místě?“ zeptal se, současně nastartoval a vklouzl mezi dodávku a bílou škodovku.
„Jo, v domě. Do bytu teď vešli dva chlápci s velkou taškou. Jsou od nás. Myslím zpoza Uralu. Podle toho, co říkali, na někoho čekají, mají mu předat zboží.“
„Zůstaň, kde jsi. Ohlásím se, až budu na místě.“
Večer byl provoz řídký a Barbarossovi trvala cesta méně než předpokládanou půlhodinu. Pomalu projel ulicí. Číslo 1145 nezahlédl, ale všiml si čísla o jedničku vyššího. Správná adresa měla být teoreticky přímo přes ulici. Teoreticky, v Praze bylo možné všechno. Barbarossa zaparkoval o sto metrů dál a pomalu se vracel, ruce palci zaklesnuté za klopy pláště s malíčky dotýkajícími se lučíků revolverů. Minul správné číslo a pokračoval dál, krempa klobouku mu stínila tvář. Při nejbližší příležitosti zahnul za roh. Kas přijal hovor okamžitě.
„Venku čekají další tři. Jeden z nich má samopal. Pokud jsem viděl správně, jsou to stejní týpci jako ty – jezdci na koních. Necháme je udělat jejich byznys a uvidíme, co dál. Stáhnu Filipa. Až vyjdou z domu, budeme je sledovat,“ informoval ho Barbarossa s tváří obrácenou ke zdi domu.
„Zkus brýle,“ doporučil mu Kas.
Barbarossa překonal…
