KAPITOLA 18.
BARBAROSSA S FILIPEM ZA ŘEKOU STYX
Filip ještě nestačil zavřít dveře a Nowak Barbarossa se už opět rozjel. Sodíkové výbojky kreslily na černý lak vozu barevné duhy, na mokrém asfaltu zůstávaly pěnou vyznačené koleje po autech, které projely před nimi. Stěrač zašustil a do čista setřel čelní sklo.
„Těla z kostela převezli na univerzitní pitevnu, všechny ostatní márnice jsou plné. Pitva bude provedena až zítra,“ pronesl Filip.
„To je dobře, pan Rubin bude spokojen,“ přikývl Nowak Barbarossa a vyhnul se kaluži vody okolo nefunkčního odtokového kanálu. Řidič za ním to nedokázal, nebo se neobtěžoval a obšťastnil dvojici chodců vlnou špinavé vody.
„Navíc bude snazší tělo získat. V budově nebude víc než jeden noční vrátný.“
„Tohle kvůli nočnímu vrátnému?“ nadhodil Filip a kývl směrem k pažbě pušky vyčnívající zpod přístrojové desky. „Brokovnice?“
„Ne, kozlice – dvojhlavňová kulovnice na lov tropické zvěře, buvolů, nosorožců… Ten chlap, kterého jsem viděl v Mariettě, se mi nelíbil, chci být připraven.“
Filip přikývl. Obvykle se vyplatilo být připraven, ať to znamenalo cokoliv.
„A ten druhý, co honil slečnu Mariku,“ pokračoval Barbarossa, „prostě nešel zastřelit. Možná na sobě měl nějaký hitech pancíř. Do tohohle se dají sehnat průbojné náboje v celoplášti s ocelovým jádrem. Do pistolí si je budu muset udělat sám. Rád bych vyzkoušel, jak budou účinné. I když – nemusí to být právě dnes v noci. Klidně i později.“
S prohlubujícím se večerem provoz dál řídl a rychle se dostali až na Vítězné náměstí. Barbarossa si na kruhovém okruhu přidal jedno kolečko navíc. Nikdo je nesledoval.
„Preferujete Volva. Naši nepřátelé si toho určitě všimnou a mohou toho využít,“ pronesl do tichého šumění motoru a vzduchu obtékajícího karoserii Filip.
„Mí rodiče měli nejhorší auto široko daleko a kluci ve škole se mi posmívali. Možná proto,“ usoudil Barbarossa po chvíli. „Ale máte pravdu, podívám se po něčem jiném, alespoň trochu slušném.“
Rozpršelo se víc a mikroprocesorem řízený stěrač zrychlil.
„Ještě mám rád Saaby, ale ani těch po tomhle městě zase tolik nejezdí.“
Hustá zástavba svítící do tmy myriádami světel rychle řídla, dostávali se na periferii. Po dalších pěti kilometrech se mezi domy objevovaly stále větší a větší proluky s výhledem na temnou krajinu za nimi. Nakonec na levé straně výpadovky ze tmy vystoupila sporadicky osvětlená hranatá silueta univerzity.
Barbarossa přejel přes autobusové stání a zaparkoval na prázdném místě pod náspem.
„Budova má čtyři křídla do čtverce, uvnitř je velké nezastřešené nádvoří. Pitevny jsou v suterénu napravo od hlavního vchodu, dostaneme se tam po druhém schodišti,“ řekl Filip, když motor umlkl.
Nowak Barbarossa přikývl, vytáhl z pouzdra pušku a připnul si ji na závěs na levý bok. Mezerou v rozepnutém plášti mu vykukoval ven jen konec pažby. Když přes něj látku přetáhl, nebylo vidět nic. Vystoupili oba současně, zámek dveří hluše cvakl.
Okamžik stáli na kraji cesty a čekali, až je mine šňůra světel projíždějících kamionů.
„Tyhle auta by vůbec neměli pouštět do měst. A zvlášť Praze by se měly vyhýbat širokým obloukem. Nepatří sem, ruší auru místa,“ prohlásil Filip, než vkročil do vozovky.
Barbarossa to nekomentoval, už si na zvláštní postřehy svého společníka zvykl. Přešli přes trávník, aby si zkrátili cestu a vyhnuli se dobře osvětlené betonové ploše před hlavním vstupem.
Tiše vystoupali po schodech, Filip přiložil na dveře malou krabičku a vložil do zámku diagnostický klíč. Na přístroji třikrát blikla červená dioda.
„Trojka,“ řekl tlumeně Filip a otevřel požadovaným klíčem.
Ocitli se ve vestibulu, z prosklené kukaně nalevo prosvítala záře televizní obrazovky.
Starý muž usazený v kancelářském křesle klimbal. „Pane?“ oslovil Filip spícího muže, současně ho vtiskl rukou do křesla.
Muž zamrkal, spánek z jeho očí okamžitě zmizel a nahradilo ho zděšení.
„Pane, neublížíme vám, klid,“ uklidňoval vrátného Filip.
Barbarossa mezitím vykouzlil z kapsy pláště pouta, beze spěch…
