Hrůza v Dunwichi

VIII.

Mezitím v Arkhamu za zavřenými dveřmi pracovny plné polic s knihami se neblaze odvíjela další, méně halasná, leč duševně vypjatější fáze událostí. Podivný rukopis nebo deník Wilbura Whateleyho, který měli v Miskatonické univerzitě přeložit, způsobil mezi odborníky na jazyky moderní i starověké mnoho potíží a zmatku. Už samotná abeceda sice trochu připomínala pořádně zamotanou arabštinu užívanou v Mezopotámii, ale žádná dostupná autorita ji neznala. Závěr jazykovědců zněl, že text je tvořen umělou abecedou a výsledkem je tedy šifra, ale ani jedna z obvyklých metod kryptografických řešení nebyla klíčem, i když se aplikovaly na základě všech jazyků, které pisatel mohl myslitelně použít. Staré knihy, které přivezli z Whateleyova domu, byly sice nesmírně zajímavé a v několika případech patrně otevíraly nové a děsivé cesty zkoumání filosofů a dalších mužů vědy, ale nehledě na svůj obsah, rozluštění deníku nepomohly. Jedna z knih, těžký svazek s železnou sponou, byla v jiném neznámém jazyce velice zvláštního druhu, který připomínal nejspíš sanskrt. Obrovský deník nakonec dostal do péče dr. Armitage, jednak proto, že se o Whateleyův případ obzvlášť zajímal, a pak pro své široké lingvistické vzdělání a zkušenosti, co se týče mystických formulí starověku a středověku.

Armitage měl za to, že by mohlo jít o abecedu užívanou některými zakázanými kulty, které možná přežívají od starých dob a které zdědily, mnoho zvyklostí a tradic čarodějů saracénského světa. Přesto byl přesvědčen, že tato otázka není nejdůležitější. Nepochybně bude nutné znát původ symbolů, jestliže, jak předpokládal, jsou použity jako šifra moderního jazyka. Věřil, že vzhledem k rozsahu textu si pisatel ztěží dával práci s tím, že používal jinou řeč než svou vlastní, snad kromě určitých speciálních formulí a zaklínadel. Pustil se tedy do rukopisu s předpokladem, že ho většina je psána anglicky.

Dr. Armitage poznal z opakovaných neúspěchů svých kolegů, že stojí před záludnou a složitou hádankou, a že jednoduché postupy řešení ani nemá smysl zkoušet. Až do konce srpna sbíral znalosti z veškerého učení o kryptografii, čerpal z přeplněných zdrojů vlastní knihovny a probíral se noc za nocí tajemstvími Trithemiovy Poligraphie, De Furtivis Lilerarum Notis od Giambattisty Porty, De Vigenerovy Traite děs Chiffres, Falconerovy Cryptomenysis Patefacta, Davysových a Thicknessových pojednání z osmnáctého století a také zcela moderních autorit, jako Blaira, von Martena a Klüberovy Kryptographik. Střídal studium knih se studiem rukopisu a časem" došel k přesvědčení, že má co dělat s jedním z nejdůvtipnějších a nejvynalézavějších kryptogramů, v němž několik samostatných skupin odpovídajících si písmen je sestaveno jako násobilka a kde je zpráva vystavěna na libovolném klíčovém slově, které zná pouze zasvěcenec. Zdálo se, že starší autority zde mohou pomoci víc než novější, a Armitage došel k závěru, že kód rukopisu pochází z hlubokého starověku, nepochybně jej v dlouhé linii dědili služební…