Hrůza v Dunwichi

VI.

Dunwichské události se odehrály mezi dožínkami a rovnodenností roku 1928 a doktor Armitage patřil ke svědkům jejich monstrózní předehry. Mezitím se doslechl o Whateleyově výletu do Cambridge a o jeho zoufalých pokusech půjčit si nebo okopírovat Necronomicon ve Widener Library. Jeho snaha vyšla naprázdno, protože Armitage co nejdůtklivěji varoval všechny knihovníky, kteří pečovali o strašidelný svazek. Wilbur byl v Cambridgi zvláště nervózní, toužil mít knihu, ale téměř stejně silně toužil být už zase doma, jako by se bál následků, které jeho delší nepřítomnost bude mít.

Počátkem srpna se stala zpola očekávaná věc. Ve tři hodiny ráno doktora Armitage náhle probudil překotný vyděšený štěkot psa, který hlídal v kolejním kampusu. Hluboké a hrozivé vrčení, nepříčetné skučení a vytí neustávaly. Ozývaly se stále hlasitějji, ale s významnými zlověstnými pauzami a pak odněkud zvenčí zazněl skřek ze zcela jiného hrdla - ten výkřik vyburcoval polovinu spáčů v Arkhamu a nadobro zahnal jejich sny - takový výkřik nemohlo vydat žádné pozemské stvoření.

Armitage se ve spěchu oblékl a rozběhl se přes ulici a trávník okolo kolejních budov, ostatní už ho předběhli. Stále byl slyšet poplašný signál ječící v knihovně. Otevřené okno se černě rozevíralo do měsíčné noci. To, co následovalo, vskutku bylo hodno svého úvodu, neboť štěkot a křik se nyní rychle měnil ve vrčení smíšené se skučením, které se ozývalo nepochybně zevnitř. Instinkt Armitage upozornil, že to, co uvidí, není pro nepřipravené oči, rozhodně tedy vytlačil zástup ode dveří a sám odemkl dveře vestibulu. Zahlédl mezi ostatními také profesora Warrena Ricea a dr. Francise Morgana, těmto mužům se dříve svěřil s některými svými domněnkami a předtuchami, požádal je tedy, aby jej doprovodili dovnitř. V tu chvíli už hluk umlkl, bylo slyšet jen ostražité vrčení psa, vtom si Armitage s úlekem uvědomil, že z nedalekého křoví se hlasitě ozval sbor lelků, a jejich pískot naháněl husí kůži, protože připomínal rytmus dechu umírajícího.

Budova byla zamořena odporným puchem, který dr. Armitage velmi dobře znal, a tak tři muži rychle vykročili halou do malé genealogické čítárny, odkud přicházelo hluboké vrčení. Zprvu se nikdo neodvažoval rozsvěcet, pak Armitage sebral odvahu a stiskl vypínač. Jeden z nich - není jasné, kdo - hlasitě vykřikl při pohledu na to, co mezi převrácenými stoly a židlemi leželo před nimi roztaženo. Profesor Rice tvrdí, že dokonce na okamžik ztratil vědomí, i když se nezapotácel ani neupadl.

Bytost, která ležela napůl zkroucená na boku v smrduté kaluži zelenožluté jíchy smíšené s lepkavou térovitou tekutinou, byla skoro devět stop vysoká, pes z ní serval všechno šatstvo a cáry kůže. Ještě nebyla mrtvá, ale tiše a křečovitě sebou trhala a její hruď pracovala v příšerném souzvuku s bláznivým křikem lelků čekajících venku. Cáry kůže a útržky šatů se rozletěly po celé místnosti a prázdný batoh ležel těsně pod oknem, na místě, kam byl zjevně odhozen. U stolu - uprostřed ležel revolver a…