Bronzový poklad

Do světa

Od otcovy smrti se Skrček měl špatně. Nikdo mu neposkytl ochrany ani pomoci a Kudrnka byla na něho zlá. Ačkoliv se snažil naklonit si macechu úslužností, nedařilo se mu to. Kudrnka mu vyházela skoro všechna zvířata, která v chatě choval, pokud je nesnědla. Z krásného ptactva ve třech proutěnych klecích si uvařila polévku... Stěží zachránil svou veveřičku, jež jediná ho dovedla teď obveselovat. Tchoř byl zachován naživu, protože Kudrnce příliš páchl, ale smrt má slíbenou od toho dne, kdy se jí dostal na schovaná vajíčka. Kudrnka, vdova po Čihařovi, cítila na sobě špatně skryvané opovržení, kterým ji stíhal rod, a stranila se teď lidí. Už nikdy nezpívala, nikdy nemlela obilí s ostatními a hlínu na džbánky si hnětla úplně zvlášť, o samotě, což nikdy dříve nečinila.

Skrček pak byl ještě víc odstrkován a posmíván nežli doposud.

Kluci ho dokonce kamením zahnali, když šel mezi ně.

Proto si Skrček dnes vyhledal samotu. Sedl si pod keř u potoka.

Vzal si s sebou píšťalu, kterou si dovedně zhotovil z holenní kosti laně, ale ani si nezapískal. Zahleděl se na protější petřínskou stráň.

Pak položil píšťalu vedle sebe a dal se do pláče.

Bylo mu nevýslovně teskno.

Když si slzami ulevil, vstal a šel - kam nyní často chodíval - k hrobu svého otce pod lesnatý Petřín. Tam na rovu nedávno nasypaném bylo vidět zbytky obětovanych milodarů. Na dřevěném kůlu byla nastrčena slavnostní ozdoba, kterou nosíval Číhavý medvěd na hlavě při obřadních tancích, a jeho opasek, pobitý bronzovými plíšky. Na hrobě samém vedle kůlu ležely dva džbánky a miska. Skrček natrhal cestou trochu červených jahod a položil je na misku. Taťkův duch rád přijme čerstvé jahody od svého Skrčka.

Hrob odsouzeného.

Skrček jediný neuvěřil, že by jeho otec byl vinen. Dobře si tenkrát prohlédl všecky stopy na místě zápasu, pokud se ještě zvědavci nesběhli, a stopy ty mu pověděly pravdu - jeho otec je nevinen. Sám taťka ho vyučoval ve stopařství. Skrček se nikdy nechlubil silou a rychlým během, jako činívali ostatní chlapci v rodě, ale zcela jistě ho žádný z hochů nepředstihl ve stopování a ve výkladu znamení.

A tehdy Skrček bezpečně našel stopu svého otce - byla úplně osamělá a vedla přímým směrem. To přece dokazuje, že Číhavý medvěd nebyl v tlupě útočníků, nýbrž že k nim přicházel samoten ze strany. Vzdálenost stop od sebe svědčí, že Číhavý medvěd utíkal a že měl naspěch, neboť běžel přímo a nevyhýbal se překážkám. Skrček uzřel nalomené větévky v houštině, kudy si jeho otec prorážel cestu. Takto si přece nepočíná útočník! Tak chytrý Skrček byl, aby věděl, že útočník postupuje pomalu a křivolace, že využívá místních krytů, aby se dostal nepozorován k cíli a překvapením oběti si mohl zajistit vítězství. Když se tenkrát Skrček opovážil toto své pozorování pronést nahlas shromážděnym Medvědům, vysmáli se mu, neboť stopy byly zatím zničeny zástupem příchozích, a ani nejbystřejší stopaři z rodu už tu nedovedli nic bezpečně určit.

Skrček byl nezvratně přesvědčen, že správně četl stop…