Bronzový poklad

Po Veliké řece

Skrčkovi se šlo lehce. Byl veselý jako sýkorka v houští I do zpěvu se dal. Včerejší zlá příhoda ho naučila vážit si života.

Málo chybělo - a dnes už by Skrčka nebylo.

A svět je přece jen krásný. Kudy jde, vítají ho zpěvem ptáci, stromy ho šuměním pozdravují, slunce ho teple hladí po tváři...

Hochův obličej přelétl mráček. Netopýr je pryč... Ztratil se mu při útěku. To veverka a tchoř byli chytřejší; jakmile dosáhli lesa, když prchal od hranice - šup! vlezli do kabely, a tak si je zachránil. Musí se s nimi zase potěšit. Vždyť mu zachránili život!

Skrček usedl na vyvrácený smrk a hrál si se zvířátky. Veverka po něm lezla. Postavila se mu na rameno a tahala ho za ucho. Tchoř se protáhl podpaždím a skočil do trávy. Skrček se za ním podíval, a hle - tchoř nese v hubě žábu.

„Jen si pochutnej, Šmejdile! Však se také musím po něčem ohlédnout! Ještě jsme dnes nejedli... Vida, tuhle jsou zralé jahody!

Veveřičko, pojď také na jahody. Jé, ty jsou dobré!“

Tchoř sežral žábu a dva plže a zalezl pod větev ležícího smrku.

„Chce se ti spát, viď, Šmejdile?“ řekl Skrček. „Však tě vezmu za chvilku zase do torby a pohovíš si.“

Skrček si pochutnával na jahodách, ale jeho trýznivému hladu nestačily. Byl by se rád zakousl do něčeho vydatnějšího. Když si po chvíli narovnával záda, zdálo se mu, že mezi lískovými křovinami zahlédl nějakého většího ptáka.

„Kdyby to tak byl jeřábek!“ pomyslil si a potichu šel k blízké lesní světlině. Vyhnul se zarostlé mokřině, obešel houštiny a uviděl krásnou, svěží loučku, plnou bílých kopretin. Skoro uprostřed sám a sám stojí nádherný veliký dub. Jeho spodní větve sahají téměř k zemi a vrchol se tyčí vysoko do oblak. Z dubu znělo ptačí šveholení a hned rozproudilo ve Skrčkovi ptáčnickou krev. Zapomněl na všecko a jen s upjatýma očima se pomalu blíží k mohutnému stromu.

Kavky přeletují z větve na větev a honí špačky. Rámusí dost. Skrček přistoupil ještě blíž k dubu a už mohl dobře rozeznávat jeho četné obyvatelstvo.

V dolejších větvích koruny uviděl dvě nepořádná hnízda holubů hřivnáčů; samice v nich seděly na vejcích. Skrček se rozmýšlel, má-li hnízda vybrat, ale pak si řekl, že vejce jsou jistě již nasezená. A co to létá tuhle okolo? Skrček se zalíbením pohlížel na ptáka, který svižně kroužil nad pestrou lužinou.

„Bojíš se mě, viď?“ řekl mu potichu Skrček a lehl si do trávy.

Pták ihned přiletěl k dubu, zachytil se kmene asi uprostřed koruny a vklouzl do dutiny.

„No, poštolka! - a krmí mladé...,“ znalecky poznamenal mladý ptáčník. „Počkám, až zas vyrazí na lov... Je tu tak hezky! Jen kdyby tu tak bylo ještě něco dobrého na zub!...“

Ozvalo se škrtavé „kr-krrr!“ a nad hochovou hlavou se bystrým letem mihl krásný modrý pták. V rozpáleném ptáčníkovi se až dech zatajil: vždyť je to vzácný host - mandelík!

Skrček rozčilen točil hlavou za mandelíkem, v obavách, aby plachého pernatce nezaplašil. Ale mandelík se usadil na suchou větev, vyčnívající na samém vrcholku dubu. Jistě má tam nahoře hnízdo.

Za chvil…