Bronzový poklad

Eduard Štorch

74 

Elektronická kniha: Eduard Štorch – Bronzový poklad (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: storch03 Kategorie:

Popis

E-kniha Eduard Štorch: Bronzový poklad

Anotace

O autorovi

Eduard Štorch

[10.4.1878-25.6.1956] Český pedagog, spisovatel a archeolog Eduard Štorch se narodil roku 1878 v Ostroměři u Hořic. V Hradci Králové absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav. Své učitelské povolání vykonával na řadě škol ve východních a severních Čechách a od roku 1903 až do své penze v roce 1938 v Praze. Eduard Štorch byl velice všestranný člověk. K jeho zájmům patřila...

Eduard Štorch: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Bronzový poklad“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Půltřetího tisíce let

Nezbývá již mnoho, co bych k těmto příběhům dopověděl.

Půjdete-li někdy krásnym Zahořanským údolím, zastavte se na místě, které je nejblíž u Jílového. Tam nad tichou, zašeřelou strží najdete tři silné borovice blízko sebe, jakoby z jediného kořene vyrůstající, a u nich malý mechovitý růvek.

To je hrob našeho Skrčka, malého zápasníka za pravdu a milovníka přírody a zvířat... Ptáčkové tu slabě pípají a někdy zašustí na stromě veverka...

Několik kroků dále, blízko potůčku strží protékajícího, dnes velmi nepatrného a skoro vyschlého, byla Zlatá jeskyně, odkud vystřelil Plíživý had smrtelný šíp na ubohého hocha. Chtěl pak honem zavalit vchod do jeskyně balvanem, aby se nikdo nedostal dovnitř k ukrytému zlatu, ale přecenil své síly. Pohnul sice balvanem, ale podlehl jeho tíži. Balvan ho zavalil a rozmačkal.

Zlato zůstalo v jeskyni netknuto.

Silný medvěd tehdy pod dojmem Skrčkovy smrti proklel toto místo touhy po zlatě jako rejdiště Zlého ducha a vyhlásil nad jeskyní s nejbližším okolím klatbu „tabu“... Od té chvíle nikdo nesměl v tato místa vkročit. Ihned by zemřel.

Aby nahodilí lovci byli uchráněni před smrtí, kázal Silný medvěd navěsit okolo na stromy a křoviny nápadně viditelné víšky, jimiž byl každý příchozí varován, aby nevkročil dále do panství Zlého ducha. Proto také časem Zlaté údolí i Zlatá jeskyně upadly v zapomenutí, neboť nikdo sem nepřicházel. Kdykoliv snad někdo zabloudil do těchto pustych končin, prchal odtud jat hrůzou, jakmile spatřil výstražné víšky, znamení „tabu“...

Když tenkrát se vraceli Silný medvěd a Dagúr se svymi lidmi z výpravy, převáželi se nad pražskými ostrovy zase přes Vltavu na levý břeh, kde na ně dychtivě čekaly pozůstalé zástupy. A hle - jaká to náhoda! Právě se po Vltavě plavili také nějací kupci, a když se setkali s převážející se výpravou, najednou z největší kupecké lodi někdo vykřikl:

„Dagúr, můj Dagúr!“

Byl to starý Sigúl, jenž nemocen ležel na Jestřábově lodi.

Tak se po dlouhé době shledal Sigúl se svym statečným synem.

Jestřáb rozkázal tu zastavit a utábořit se na břehu.

Sigúl s Dagúrem si měli dlouho do noci co povídat.

Stary Sigúl se dověděl, jak byli dopadeni praví lupiči a že rod Medvědů i Bobrů je z nařčení úplně očištěn.

Až k slzám pohnulo Sigúla vypravování o nešťastném konci Skrčkově.

„Ten dobry hoch! Jemu jsem dal polovinu svého ukrytého pokladu, ktery jsem zakopal v hlubokém lese, kde leží v bezpečí před zraky slídivými a rukou hrabivou. Nu, teď bude arci celý poklad tvůj, ó milý synu!“

„Ne, otče! Poklad není můj - dals jej Skrčkovi, a teď, kdy Skrčkův duch v lese poklad hlídá, nepůjdu mu jej vzít.“

„Co tedy učiníme s pokladem tak vzácným? Já již cítím nedaleký konec svého života.“

„Půjdu, otče, za tebe a vyzvednu poklad, ale odevzdám jej rodům Medvědů a Bobrů, jež musely snášet těžké obvinění. Nechť přijmou ten poklad k uctění památky statečného Číhavého medvěda, jenž pro tebe položil život, i jeho Skrčka, jenž objevil vrahy...“

„Ano, učiň tak, drahy…

Mohlo by se Vám líbit…