Bronzový poklad

Povídka třetího večera

Táborový oheň plápolal dlouho do noci. Večeře byla opravdu hojná a hojně bylo i řečí po jídle. Přátelé, kteří se po letech sešli, měli si mnoho co vypravovat.

Slovutny Kelta prošel za obchodem mnohé kraje, poznal i cizí národy a zajímavě líčil své příhody, někdy velmi dobrodružné.

Nadějného syna ztratil při nemilé srážce s jakýmsi uraženým rodem. Vyprávěl dlouho přes půlnoc.

Druhého dne po neméně slavné večeři vypravoval znamenitý kupec Vind o krajinách a rodech na straně půlnoční, a jak zaslechl pověsti o Zlatém údolí, kde pry se v písku potoka blyští zlatá zrnka a zlatá jeskyně skryvá ohromné bohatství. Je tam pry ukryto zlato nejslavnějšího náčelníka, jaký kdy byl při Veliké řece, statečného Bystrého havrana - také mu říkali Havranpírko, o němž se doposud vypravují hojné zkazky a při ohni zpívají písně.

A ten junácky náčelník prý říkával, že si má národ pomáhat k bohatství polní prací, lovem a chovem dobytka, nikoli zlatem, a nikomu nepověděl, kde Zlaté údolí je... Sám Vind je marně hledal, ač do lesů vedl početnou výpravu...

Třetího dne bylo na Jestřábovi, aby vypravoval své příhody.

Dosti si zatím odpočinul.

„Abyste věděli, proč jsem před třemi léty nepřišel na toto místo, a nedávali mi snad vinu... Nezapomněl jsem naší slavné přísahy, že se tu vždycky po třech letech sejdeme, ale Veliký duch mě zavedl daleko do světa - tak daleko, že mé vyprávění vám bude jako pohádka pro děti - a vodil mě svymi cestami, nedbaje mych přání l a tužeb...

Když jsme se tenkrát odtud rozešli, vrátil jsem se domů, abych u starého otce přetrval zimu. Můj domov je daleko k poledni...

V klínu velikých lesnatých hor se leskne zelené jezero, v němž slunce každý den svůj obraz koupá. Nedaleko břehu na vodě je má rodná chatrč...“

„Je to, Jestřábe, na vodě?“

„Nu ano, na vodě... Celá naše osada je postavena v jezeře.“

„Na lodích nebo na vorech snad?“

„Není na lodích, ani na vorech, pevně stojí jako vaše chatrče na suché zemi.“

„Na vodě - a pevně?“

„Ano, pevně!“

Jestřáb natáhl ruku a uchopil džbánek s vodou. Nalil před sebe na zem a do maličkého rybníčku zastrkával svisle úlomky větviček.

Ostatní zvědavě přihlíželi k jeho počínání.

Když zapíchal asi dva tucty dřívek do kalužinky, řekl:

„Dědové našich dědů pokáceli les a osekané kmeny stavěli takto do vody. Břevna vyčnívají nad vodu na výšku muže. Nahoře je položena podlaha z trámů - takhle! Unese zástup mužů, ani se nehne, protože sloupy ve vodě jsou dole upevněny kameny. Na podlaze pak stojí, naše chaty. Tři lávky vedou z osady na břeh.“

„A tohle je dobré!“ pochvaloval Kelta. „Nemáte daleko pro vodu.“

„A smetí se lehko uklízí. Střepy smeteš rovnou do vody a nepořežeš si o ně nohy, když chodíš okolo boudy.“

„Ale malé děti nestačíte tahat z vody, že?“

„Stávalo se, že se nám utopilo děcko, ale udělali jsme zábradlí kolem celé podlahy a nerozumná batolata přivazujeme za nohy.“

„A kde máte dobytek?“

„Krávy i ovce hlídáme na břehu v ohradě, ale v dobách zlych převedeme vš…