Konzul v afrikánech

Milý lidový deníčku,

musím se ti svěřit s tím, co mě trápí, a musím spěchat, neboť čas je neúprosný jako zákon o restituci. Už cítím, jak mi ruka toho zákona dopadá na rameno, blíží se duben – a je třeba přihlásit se o jeden hostinec s dobrým sklepem, velkým lokálem, tanečním sálem, kuchyní a dvěma obytnými místnostmi, to vše v jedné nejmenované vesnici u Čáslavi.

Od raného dětství mám k tomu hostinci vztah. Byl jsem tu prvním diskžokejem v Čechách. Protože jsem ještě nedosáhl na pípu, obsluhoval jsem gramofon a tři desky. Na první bylo Kde domov můj, na druhé Škoda lásky a na té třetí povzdech Cikánko ty krásná. Povolený repertoár sestával však jen ze Škoda lásky a Cikánko ty krásná. Kde domov můj pouštěl výhradně strýc, a to pozdě v noci. Jednou mne hymna probudila. Vstal jsem a šel se přes lokál vyčurat. Tehdy jsem prokoukl ten strýcův a Škroupův trik. Totiž: sotva se z praskotu desky prodrala první slova, osazenstvo hospody povstalo a rozpomnělo se, kde je jejich domov. Strejda to pak jen rychle zkasíroval a vyvětral.

Ale dost vzpomínek, ostatně už jednou kdesi popsaných. Strýc si furiantsky zemřel dřív, než do nejmenované vsi vstoupil Vítězný únor. Hostinec byl později zkonfiskován v zájmu Jednoty. Teta však zůstala stát zarputile za výčepní stolicí a moje maminka, její sestra, tančila usměvavě lokálem a já jsem jim každé prázdniny a často i o nedělích vypomáhal. Dokonce jsem tu pořádal i dechovko-dixielandové čaje.

Čas běžel, teta umřela usmířena se stavem hostince a světa, i maminka dotančila a já jsem od té doby ve vsi nebyl. A do toho přišla restituce.

Jsme tři sourozenci, ale volba padla na mě. „Jsi volná noha a v hospodě jako doma,“ povídá sestra. „Tak proč bys nemohl být doma ve své hospodě,“ podpořil ji můj bratr sugestivně, protože je z nás nejstarší. Sourozenci mají vždycky tendenci vidět se navzájem zjednodušeně.

„A co vzpomínky?“ bránil jsem se. Nerozuměli mi ani za mák.

A tak jsem jim vysvětlil své rozpolože…