Ocelové město

KAPITOLA XI
VEČEŘE U DOKTORA SARRASINA

Dne 13. září, jen několik hodin před dobou stanovenou Herr Schultzem ke zničení Francouzského Města, neměl ještě ani starosta, ani žádný jiný obyvatel města nejmenší tušení o strašném nebezpečí, které všem hrozí.

Bylo sedm hodin večer.

Město se rozkládalo v půvabném porostu oleandrů a tamaryšků při úpatí Vodopádových hor. Jeho mramorová nábřeží se táhla až k mírným vlnám Tichého oceánu, které je tiše omývaly. Pečlivě kropené ulice měly ve svěžím větru radostný a živý vzhled. Trávníky se zelenaly. Květiny na záhonech otvíraly květy a vydechovaly všechny své vůně. Vzduch byl vlahý, nebe modré stejně jako moře, jež probleskovalo na konci dlouhých tříd.

Kdyby přišel do města cizinec, byl by překvapen zdravým vzezřením obyvatel a ruchem, který vládl na všech ulicích. Právě skončilo vyučování na malířské, sochařské a hudební akademii a zavírala se i knihovna. Všechny tyto ústavy byly soustředěny v jedné čtvrti, kde se také pořádaly výborně vedené lidové kursy v malých skupinách, což každému posluchači umožňovalo osvojit si učebnou látku. Dav vycházející z těchto ústavů zatarasil na chvíli všechny ulice, ale nikde se neozývaly projevy netrpělivosti, nikde nebylo slyšet jediný výkřik.

Sarrasinova rodina si postavila dům ne ve středu města, nýbrž na břehu Tichého oceánu. Protože byl tento dům postaven jako jeden z prvních, usadil se tam doktor se ženou a s dcerou velmi brzy.

Oktáv chtěl jako novopečený milionář zůstat v Paříži, ale tam už neměl Marcela, který vždy řídil jeho jednání.

Oba přátelé se od doby, kdy obývali společně pokoj v ulici Sicilského krále, téměř neviděli. Když se doktor se ženou a s dcerou odstěhoval do Oregonu, zůstal Oktáv svým vlastním pánem.

Záliby ho velmi brzy odvedly od školy, kde měl podle otcova přání dostudovat, a u posledních zkoušek, z nichž Marcel vyšel jako první, Oktáv propadl.

Kompasem ubohého Oktáva byl až dosud Marcel, poněvadž sám sebe řídit nedovedl. Když mladý Alsasan odjel, jeho přítel z dětství se nakonec dostal v Paříži až k tomu, čemu se říká vysoký život. V tomto případě to je označení velmi oprávněné, protože Oktávův život plynul na vysokém kozlíku velkého kočáru se čtyřspřežím, s nímž jezdil neustále z třídy Marigny, kde bydlel, na dvanáct různých závodišť v okolí Paříže. Oktáv Sarrasin, který před třemi měsíci se ještě sotva udržel v sedle vypůjčeného koně v jízdárně, stal se náhle jedním z nejlépe zasvěcených znalců koní v celé Francii. Své znalosti získal od anglického podkoního, kterého přijal do svých služeb a který ho vysoko převyšoval rozsahem svých odborných znalostí.

Dopoledne trávil se svými krejčími, sedláři a obuvníky. Večery patřily malým divadlům a místnostem klubu zářícího novotou, otevřeného právě tou dobou v koutu ulice Tronchet. Oktáv si tento klub vybral jen proto, že tam všichni návštěvníci projevovali jeho penězům úctu, jakou by jeho osobní zásluhy nikde jinde nevzbudily. Tento svět byl pro něho ideálem vybranosti. Bylo však podivné, že na skvostně zarámovaném seznamu členů klubu v čekárně byla uvedena jen cizí jména. Hemžila se tituly a jen pouhý jejich výčet musil v návštěvníkovi vyvolat dojem, že se octl v nějakém sboru šlechticů. Ale kdo prošel dál, byl by si spíš myslil, že je na nějaké živé národpisné výstavě. Jako by si tam daly dostaveníčko všechny velké nosy a barevné pleti celého světa. Všechny tyto kosmopolitní osobnosti se oblékaly nádherně, a to s výraznou zálibou ve světlých látkách, což prozrazovalo dávnou náklonnost žluté a černé rasy k barvám „bledých tváří“.

Oktáv Sarrasin vypadal mezi těmito lidmi jako bůh. Všichni opakovali jeho výroky, nosili stejné kravaty a podřizovali se jeho rozhodnutím jako článkům zákona. A Oktáv opojen tímto podkuřováním vůbec nepozoroval, že přichází o všechny své peníze v karetních hrách a v koňských dostizích. Možná že někteří orientální členové klubu byli přesvědčeni o svém právu na dědictví po Begumě z Gokúlu. Dovedli je aspoň pomalu, ale neustále přečerpávat do svých kapes.

V Oktávově novém životě se pouta spojující ho s Marcelem rychle uvolnila. Oba přátelé si vyměnili sotva pár dopisů. Co také mohlo pojit zaníceného pracovníka, snažícího se jedině přivést svého ducha na nejvyšší stupeň kultury a síly, s hezkým chlapcem, který myslel jen na své bohatství a měl hlavu plnou historek z klubu a ze stájí?

Víme už, že Marcel opustil Paříž, aby sledoval jednání Herr Schultzeho, a že nakonec vstoupil do služeb ocelového krále, který na stejně nezávislém území Spojených států založil Ocelové Město, soka Francouzského Města.

Oktáv vedl plné dva roky ten neužitečný a rozmařilý život. Nakonec ho bezduché zábavy znudily a Oktáv se po prohýření několika miliónů objevil jednoho dne u otce. To ho zachránilo před hrozící zkázou, spíš morální než fyzickou. Teď bydlel ve Francouzském Městě v doktorově domě.

Z jeho sestry Jany se zatím stala devatenáctiletá hezká dívka, jak se dalo aspoň soudit podle jejího vzhledu, čtyřletým pobytem v nové vlasti získala všechny dobré americké vlastnosti, které se v ní pojily k francouzskému půvabu. Její matka často říkala, že dokud se Jana nestala společnicí všech jejích volných chvil, nebyla by si nikdy pomyslila, jaký půvab najde v jejich důvěrném spolužití.

Co se paní Sarrasinové týče, ta po návratu …