Ocelové město

KAPITOLA XVII
MÍSTO VYSVĚTLENÍ RÁNY Z PUŠEK

Oba mladí muži čekali vše možné, jen tuhle otázku ne. Překvapila je opravdu víc než výstřel z pušky.

Marcel si vytvořil o umírajícím městě mnoho domněnek, ale vůbec mu nenapadlo, že by se ho tu nějaká živá bytost docela prostě zeptala, kdo je. Za předpokladu, že Ocelové Město je zcela opuštěno, byla jeho návštěva téměř zákonná, ale dostávala úplně jiný ráz ve chvíli, kdy ve městě byli ještě nějací obyvatelé. V prvním případě by to byl jen archeologický výzkum, v druhém by to byl ozbrojený útok s vloupáním.

To vše proběhlo Marcelovi myslí tak prudce, že z toho zprvu oněměl.

„Wer da?“ opakoval už trochu netrpělivěji hlas.

Netrpělivost tu byla rozhodně na místě. Dorazí-li někdo k této brance po překonání tolika překážek a vyhodí-li celou městskou čtvrť do povětří jen proto, aby pak nedovedl odpovědět na prostou otázku: Kdo tu? – to musí překvapit každého.

Půl minuty stačilo, aby si Marcel uvědomil, v jak ošemetném je postavení, a odpověděl německy:

„Přátelé nebo nepřátelé, jak chcete. Musím mluvit s Herr Schultzem.“

Ještě nedomluvil, když se za pootevřenou brankou překvapeně ozvalo:

„Ach!“

A Marcel mohl škvírou zahlédnout ryšavé licousy, zježený knír a vytřeštěné oči, které ihned poznal. Ano, byl to jeho bývalý tělesný strážce Sigimer.

„Johann Schwartz!“ vykřikl obr s překvapením i s radostí. „Johann Schwartz!“

Nečekaný návrat vězně musil obra udivit právě tak, jako ho udivilo Marcelovo tajemné zmizení.

„Mohu mluvit s Herr Schultzem?“ opakoval Marcel, když kromě onoho výkřiku nedostal žádnou jinou odpověď.

Sigimer zavrtěl hlavou.

„Nemám rozkaz,“ řekl. „Bez rozkazu nemůžete dál.“

„Můžete aspoň Herr Schultzemu říci, že jsem zde a že s ním chci mluvit?“

„Herr Schultze tu není. Herr Schultze odejel!“ odpověděl obr se smutným přízvukem.

„Ale kde je? Kdy se vrátí?“

„Nevím. Rozkaz nebyl změněn. Bez povolení nesmí nikdo vstoupit.“

Tyto odměřené věty bylo vše, co Marcel ze Sigimera dostal. Ke všem dalším otázkám se obr stavěl se zvířecí tupostí.

Oktáv nakonec ztratil trpělivost.

„Nač žádat o dovolení ke vstupu?“ řekl. „Jednodušší bude vstup si vynutit.“

A opřel se o branku, aby ji vyrazil. Řetěz však nepovolil a tlak větší než tlak Oktávův branku zvnitřku přirazil. Obě závory pak postupně zapadly.

„Za těmi dvířky jich musí být víc!“ zvolal Oktáv, pokořený takovým výsledkem.

Přiložil ke klíčové dírce oko a téměř zároveň překvapeně vykřikl:

„Je tam ještě jeden obr.“

„Arminius?“ odpověděl Marcel a podíval se tam také. „Ano, je to Arminius, Sigimerův druh.“

Náhle uslyšel druhý hlas, přicházející jakoby z nebe, a ten ho přiměl zvednout hlavu.

„Wer da?“ ozvalo se nad ním.

Tentokrát to byl Arminius.

Strážcova hlava vykukovala nad hřebenem zdi, nad níž se obr dostal zřejmě po žebříku.

„Však to dobře víte, Arminie!“ odpověděl mu Marcel. „Otevřete tedy, nebo ne?“

Nedomluvil ještě, když se nad zdí objevilo ústí revolverové hlavně. Zazněl výstřel a kulka prolétla Oktávovým kloboukem.

„Tohle je naše odpověď!“ zvolal Marcel a vložil pod branku dynamitovou patronu, která dveře vyrazila.

Jakmile byl průlom otevřen, vrhli se Marcel a Oktáv s karabinami v rukou a s noži v zubech do parku.

O zeď pobořenou výbuchem, kterou oba muži právě pronikli, byl ještě opřen žebřík a pod ním spatřili krvavé stopy. Ale v cestu se jim nepostavil ani Arminius, ani Sigimer.

Před oběma útočníky se otevřel nádherný pohled do zahrady v plném květu. Oktáv byl okouzlen.

„To je úžasné!“ řekl. „Ale pozor! Buďme připraveni k výstřelu! Ti žrouti kyselého zelí by mohli být schováni v křoví!“

Oktáv a Marcel se rozdělili a přeběhli každý na jeden konec aleje, která se táhla před nimi. Pak opatrně postupovali od stromu ke stromu, od krytu ke krytu, přesně podle nejzákladnějších zásad osobní taktiky.

Byla to opatrnost velmi moudrá. Udělali sotva sto kroků, když zahřměl druhý výstřel. Kulka odrazila kus kůry stromu, od něhož Marcel právě před chvílí odběhl.

„Nedělej hlouposti! K zemi!“ zvolal tiše Oktáv.

A doprovázeje svou radu příkladem, plížil se po loktech a po kolenou až k trnitému křoví, které vroubilo kruhový prostor s Býčí věží uprostřed. Marcel neuposlechl jeho výzvy dost rychle a umožnil tak obráncům třetí výstřel; pak jen taktak uskočil za kmen palmy, aby se vyhnul čtvrtému.

Marcel a Oktáv se vrhli do parku

„Ty bestie střílejí naštěstí jako rekruti!“ zvolal Oktáv, který stál na třicet kroků od Marcela.

„Pst!“ Napomenul ho Marcel spíš očima než ústy. „Vidíš ten kouř v přízemním okně. Tam se ti banditi schovali! Ale já jim teď zahraju pěkný kousek!“

A Marcel uřízl rychle v křoví dostatečně dlouhý silný prut, sundal si kabát, nasadil ho na prut a navrch dal svůj klobouk. Udělal tak docela slušného panáka. Pak ho postavil na své dosavadní místo tak, že klobouk a rukávy vyčnívaly, a odplížil se k Oktávovi, aby mu pošeptal do ucha:

„Zabav je střelbou do okna jednou ze svého a jednou z mého místa! Já je přepadnu zezadu.“

Nechal pak Oktáva střílet a vklouzl nepozorovaně do houští, které rostlo kolem věže.

Uplynulo čtvrt hodiny, v níž si obě strany vyměnily asi dvacet kulek bez jakéhokoli výsledku.

Marcelův kabát a klobouk byly doslova provrtány. On sám tím však nijak neutrpěl. A Oktávova karabina rozstřílela žaluzie ve všech přízemních oknech na cucky.

Náhle palba ustala a Oktáv zaslechl zřetelně dušený výkřik:

„Ke mně! Už je mám!“

Vyběhnout z úkrytu, přeběhnout pro…