Ocelové město

KAPITOLA VII
ÚSTŘEDNÍ BLOK

Jasná zpráva hlavního lékaře sektoru dolu Albrecht doktora Echternacha uváděla, že smrt Karla Bauera, číslo 41 902, třináctiletého dveřníka ze štoly 228, nastala udušením v důsledku vniknutí značného množství kysličníku uhličitého do dýchacích orgánů.

Druhá, neméně jasná zpráva inženýra Maulesmühla uvedla, že je nezbytné připojit zónu B ve XIV. sekci do větracího systému, protože z těchto štol pomalu a nepozorovaně uniká destilačním pochodem nebezpečný plyn.

A týž pracovník upozornil patřičná místa na obětavost strojmistra Rayera a taviče první třídy Johanna Schwartze.

Když se o osm až deset dní později dostavil mladý dělník do vrátnice, aby tam odevzdal svou kontrolní známku, našel na hřebíku zvláštní rozkaz na své jméno.

„Jmenovaný Schwartz se dostaví dnes v deset hodin do kanceláře generálního ředitele, Ústřední blok, brána a cesta A. Oblek vycházkový.“

Konečně! pomyslil si Marcel. Dali si sice na čas, ale přišlo to!

Z hovorů s kamarády a ze svých vycházek do okolí Ocelového Města znal už teď povšechně organizaci města natolik, aby věděl, že povolení ke vstupu do Ústředního bloku neleží jen tak na ulici. Vyprávěly se o tom celé legendy. Říkalo se, že odvážlivci, kteří si troufli vniknout do této chráněné čtvrti, nikdy se už nevrátili. Že dělníci a úředníci této části města musili před svým přijetím podstoupit celou řadu zednářských obřadů a zavázat se nejslavnostnější přísahou, že neprozradí nic z toho, co se tam děje, a kdyby svou přísahu porušili, že by byli tajným soudem odsouzeni k smrti… Tuto svatyni spojovala se čtvrtěmi vně opevnění podzemní dráha… Noční vlaky tam prý přivážejí neznámé návštěvníky… Odbývají se tam často nejvyšší porady, na nichž zasedají tajemné osobnosti a podílejí se na rozhodování…

Marcel nepřikládal těmto pověstem více víry, než bylo třeba, ale věděl, že jsou celkem jen lidovým vysvětlením naprosto nepopiratelného faktu, že do Ústředního bloku se dá vniknout nesmírně obtížně. Ani jeden z jeho známých dělníků dosud nikdy neprošel bránou A. A Marcel měl přátele mezi havíři z železnorudných dolů stejně jako mezi horníky, mezi slévači a tesaři a mezi kováři.

Proto se tam dostavil v určenou hodinu s pocitem hluboké zvědavosti a tajené radosti. Brzy se mohl přesvědčit, že tam vládnou nejpřísnější opatření.

Především ho tam už čekali. Dva muži v šedivých uniformách se šavlemi po boku a s revolvery za opasky byli už ve vrátnici. Tato vrátnice měla dvoje vrata jako fortna opevněného kláštera. Jedna vedla ven, druhá dovnitř a nikdy se neotvírala současně.

Když si oba uniformovaní průvodci prohlédli Marcelovu propustku, vytáhli bílý šátek a zavázali mladému dělníkovi pečlivě oči. Marcel nedal najevo žádné překvapení.

Pak ho vzali v podpaždí a vydali se s ním beze slova na cestu.

Když ušli dva až tři tisíce kroků, vystoupili po schodech, před nimi se otevřely jakési dveře, pak se za nimi zas zavřely a Marcel mohl šátek sejmout.

Nacházel se ve velmi prostém sále s několika židlemi, s červenou tabulí a se širokým rýsovacím prknem se všemi nezbytnými rýsovacími pomůckami. Světlo tam vnikalo vysokými okny s matnými skly.

Skoro zároveň s Marcelem vstoupili do sálu dva muži, kteří vypadali jako univerzitní profesoři.

„Byl jste nám označen jako výborný pracovník,“ řekl jeden z nich. „Vyzkoušíme vás a uvidíme, můžeme-li vás doporučit do modelářského ateliéru. Jste ochoten odpovídat na naše otázky?“

Marcel skromně prohlásil, že je ke zkoušce připraven.

Oba zkoušející mu postupně kladli otázky z chemie, z geometrie a z algebry. Mladý dělník je ve všem uspokojil jasností a přesností svých odpovědí. Nákresy, které črtal křídou na tabuli, byly čisté, lehké a velmi úhledné. Jeho rovnice se řadily do drobných sevřených linií jako šiky elitního pluku. Jeden z jeho výkladů byl tak pozoruhodný a i pro zkoušející tak nový, že nad tím vyjádřili své podivení a ptali se, kde se to naučil.

„Ve své vlasti, v Schaffhausenu, na základní škole.“

„Zdá se, že jste dobrý kreslič.“

„To byl můj nejoblíbenější předmět.“

„Švýcarské školství je jistě velmi pozoruhodné!“ řekl jeden ze zkoušejících druhému… „Nyní vám dáme dvě hodiny na provedení tohoto rysu,“ pokračoval pak a podal zkoušenému velmi složitý řez parním strojem. „Zhostíte-li se toho dobře, budete přijat s hodnocením dokonale a mimořádně uspokojivý…“

Marcel osaměl a pustil se se zápalem do práce.

Když se oba zkoušející přesně po uplynutí stanovené doby vrátili, byli Marcelovým rysem tak okouzleni, že ke slíbenému hodnocení přidali: kresliče s takovým nadáním tu vůbec nemáme.

Mladého dělníka se opět ujali oba šediví průvodci a odvedli ho do kanceláře generálního ředitele za stejných obřadů, tj. se zavázanýma očima.

„Jste přidělen do jednoho z ateliérů modelářského oddělení,“ řekl mu ředitel. „Jste ochoten podřídit se všem příkazům kázeňského řádu?“

„Neznám je,“ odpověděl Marcel, „ale předpokládám, že jsou přijatelné.“

„Řeknu vám je. Po celou dobu, na kterou sem budete přidělen, musíte bydlet v oddělení. Bez zvláštního a zcela výjimečného povolení z něho nesmíte vyjít. Podřídíte se vojenské kázni a zavážete se k bezpodmínečné poslušnosti svých nadřízených pod vojenskými tresty. Sám budete přijat jako poddůstojník aktivní armády, v níž můžete pravidelným postupem získat nejvyšší hodnosti. Zavážete se přísahou, že nikdy nikomu nevyzradíte, co jste viděl v oddělení, kam jste byl přijat. Vaše odesílaná i přijímaná korespondence bude podléhat cenzuře vašich nadřízených velitelů a musí se omezit jen na dopisy vaší rodině.“

Budu zkrátka uvězněn, pomyslil si Marcel.

A pak řekl prostě:

„Tyto podmínky pokládám za správné a jsem ochoten se jim podřídit.“

„Dobrá. Zvedněte ruku… Přísahejte! Jste jmenován kresličem ve 4. ateliéru. Bude vám přidělen byt a jíst budete v závodní jídelně první třídy. Máte své věci s sebou?“

„Ne, pane. Nevěděl jsem, co tu po mně budete chtít, a nechal jsem si vše u své bytné.“

„Přineseme vám to, protože z oddělení už nesmíte vyjít.“

Jak jsem udělal dobře, pomy…