Ocelové město

KAPITOLA IX

P. P. C^[9]

Situace byla opravdu nesmírně vážná. Co mohl Marcel dělat, když hodiny jeho života byly už sečteny a když se západem slunce se možná blížila jeho poslední noc?

Neusnul ani na okamžik – ne snad ze strachu, že se podle slov Herr Schultzeho už neprobudí, ale protože se nemohl zbavit myšlenek na Francouzské Město, ohrožené strašlivou katastrofou.

„Co bych měl dělat?“ opakoval si. „Zničit to dělo? Vyhodit celou věž do povětří? Ale jak bych to dokázal? Utéci? Jak, když je můj pokoj hlídán těmi dvěma kolosy! A i kdyby se mi podařilo do 13. září z Ocelového Města utéci, jak bych mohl katastrofě zabránit? Ale ano! I kdybych nemohl zachránit naše milované město, mohl bych zachránit jeho obyvatele, jít k nim a volat: Utečte! Okamžitě utečte. Hrozí vám smrt ohněm a železem! Všichni utečte!“

Pak se Marcelovy myšlenky obrátily jiným směrem.

Ten ničemný Schultze! pomyslil si. I když připustím, že ničivé účinky svého náboje přehání a že nemůže pokrýt svým neuhasitelným ohněm celé město, určitě může jediným výstřelem zapálit značnou jeho část. Vymyslil si strašnou zbraň. To hrozné dělo jistě dokáže vystřelit náboj na vzdálenost oddělující obě města! Počáteční rychlost střely je dvacetkrát větší než rychlost dosud dosažená. Skoro deset tisíc metrů za vteřinu. A to je téměř třetina rychlosti, jakou se Země pohybuje po své dráze kolem Slunce. Je to vůbec možné? Ano! Jestliže ovšem jeho dělo hned při prvním výstřelu nepraskne! Ale ono nepraskne, protože je vyrobeno z kovu, jehož pevnost v tlaku je téměř nekonečná! Ten ničema zná přesnou polohu Francouzského Města! Aniž by musil vylézat ze své sluje, zamíří dělo s matematickou přesností a náboj dopadne podle jeho slov přímo do středu města! Jak jen to nešťastné obyvatelstvo varovat?

Marcel až do rána nezavřel oči. Opustil lůžko, na němž ve své horečnaté nespavosti ležel zcela zbytečně.

Dojde k tomu tedy až příští noc, řekl si. Ten kat mě chce ušetřit utrpení a bude jistě čekat, až spánek přemůže mou ostražitost a zmocní se mě. A pak…! Ale jakou smrt mi chystá? Chce mě snad zabít ve spánku tak, že mi dá vdechnout nějakou pruskou kyselinu? Nebo mi spíš vpustí do pokoje onen plyn v tekutém stavu, kterým plní své skleněné náboje a který po změně ve stav plynný vyvolává stostupňový mráz? Pak by druhý den našli místo mého silného a pevně stavěného těla jen vyschlou, zmrzlou, scvrklou mumii! Ach ten bídák! Ale ať zhynu, je-li to nezbytné, ať podlehnu tomu vražednému mrazu, jen když doktor Sarrasin, jeho rodina a Jana, moje malá Jana, budou zachráněni! A proto musím utéci. A já uteču!

Ač musil být Marcel přesvědčen, že je ve svém pokoji zavřen, položil po posledních slovech pudově ruku na kliku. Dveře se k jeho vrcholnému překvapení otevřely. Mohl sestoupit jako jindy do zahrady, kde se obvykle procházíval.

„Ach, jsem tedy vězněm Ústředního bloku, a ne vězněm ve svém pokoji!“ zvolal. „A to už je něco!“

Jakmile však vyšel, zjistil, že je sice zdánlivě volný, ale že nemůže udělat ani krok bez doprovodu oněch dvou mužů, kteří měli historická, vlastně předhistorická jména Arminius a Sigimer.

Už mnohokrát mu napadlo, když tyto chlapíky na svých vycházkách potkával, jakou službu zde mohou zastávat tito obři v šedých uniformách, s býčími krky, s herkulovskými svaly a s rudými tvářemi zarostlými dlouhým plnovousem a hustými licousy.

Teď jejich službu poznal. Byli to kati Herr Schultzeho a nyní jeho osobní stráž.

Obři ho nespouštěli z dohledu, spali přede dveřmi jeho pokoje, a jakmile vyšel Marcel do parku, zavěsili se mu na paty. Strašlivé vyzbrojení revolvery a dýkami, doplňující jejich uniformy, přísný dohled ještě zdůrazňovalo.

Jinak byli němí jako ryby. Marcel s nimi chtěl navázat diplomatický rozhovor, ale místo odpovědi se mu dostalo jen výhružných pohledů. Bez ohlasu zůstala i nabídka láhve piva, ač mohla být právem pokládána za neodolatelnou. Po patnáctihodinovém pozorování zjistil u nich Marcel pouze jednu jedinou neřest – dýmku, kterou mu za patami neustále kouřili. Mohl by využít jejich jediné slabosti ke své záchraně? Ovšem jak? Nedovedl si to představit, ale přísahal si, že uteče, a tak nesměl zanedbat nic, co by mu k útěku mohlo dopomoci.

Spěchalo to však a on nevěděl, co dělat. Byl si jist, že při nejmenším náznaku vzpoury nebo útěku by dostal dvě kulky do hlavy. A i kdyby předpokládal, že se obři minou, byl by stále za trojím pevnostním pásmem, obklopen trojí linií hlídek.

Bývalý žák Ústřední školy se na to podle svého zvyku díval jako na prostý matematický úkol.

„Je tu člověk hlídaný dvěma bezohlednými chlapy, mnohem silnějšími než on a po zuby ozbrojenými. Prvním úkolem tohoto člověka je tedy vymknout se dozoru svých žalářníků. Po splnění prvního bodu mu zbývá vyjít z pevnosti, která je ze všech stran přísně střežená…“

Marcel si stokrát položil tuto dvojí otázku a stokrát narazil na její neřešitelnost.

Vzhled této rostliny ho překvapil

Nevybičuje nakonec jeho vynalézavost nějaká zvláštní, vážná situace? Nerozhodne o řešení náhoda? Těžko říci.

Ale když se Marcel druhého dne procházel parkem, padl jeho zrak u kraje trávníku na jakýsi keř, jehož vzhled ho překvapil.

Byla to celkem drobná křovina se střídavými listy a s velkými, rudými, srostlokorunnými zvonkovitými květy na úžlabních řapících.

Marcel se sice zabýval botanikou jen jako milovník květin, ale přesto u tohoto keře okamžitě poznal charakteristické rysy všech lilkovitých. Utrhl namátkou lístek, lehce jej rozkousal a pokračoval ve své procházce. Nemýlil se. Ztěžklé údy a zvedající se žaludek ho přesvědčily, že má v ruce přirozený zdroj atropinu, jednoho z nejúčinnějších narkotik.

Na další procházce přišel k malému umělému jezírku, které se táhlo jižní částí parku a na jednom konci napájelo vodopád, dost otrocky napodobující vodopád v pařížském Bouloňském lesíku.

„Kam se asi ztrácí voda z vodopádu?“ zeptal se Marcel sám sebe.

Od vodopádu tekla zprvu malou říčkou a po dvanácti zákrutech mizela za hranicemi parku.

Tam musil být nějaký odtok, od…