Ocelové město

KAPITOLA XIX
RODINNÁ ZÁLEŽITOST

V průběhu vyprávění se možná nehovořilo dost často o osobních záležitostech hlavních hrdinů. A to je důvod, abychom se k nim vrátili a myslili konečně na hrdiny pro ně samé.

Nutno říci, že doktor nebyl tak vyhraněným kolektivním duchem, aby neviděl jedince, zvlášť když teď už téměř dosahoval plného ideálu. Byl proto překvapen náhlou bledostí, která zalila při jeho posledních slovech Marcelovu tvář. Jeho oči se snažily vyčíst ze zraků mladého muže skrytý smysl tak náhlého pohnutí. Starý praktik mlčel a mlčel i mladý inženýr. Doktor zřejmě čekal, že jako první promluví Marcel. Ten se však prudkým úsilím vůle ovládl a nabyl zas rychle chladnokrevnosti. Jeho tvář se opět zbarvila přirozenou barvou a jeho chování nenasvědčovalo, že by chtěl v započatém hovoru pokračovat.

Doktor Sarrasin, rychlým Marcelovým vzpamatováním snad trochu rozmrzen, přistoupil k mladému muži. Pak se s obvyklým gestem zkušeného lékaře zmocnil jeho ruky a podržel ji ve své jako ruku nemocného, jemuž nenápadně nebo roztržitě měří tep.

Marcel si to nechal líbit, jako by si doktorovo počínání neuvědomoval. A když stále nechával rty sevřené, řekl mu jeho starý přítel:

„Marceli, o budoucích osudech Ocelového Města si pohovoříme později. Teď mi však budiž dovoleno, abych při uspořádávání osudů nás všech věnoval pozornost i osudům těch, které miluji, těch, kteří jsou mi nejbližší. Nuže, myslím, že přišel čas, abych ti pověděl, co řekla nedávno svému otci a své matce jedna dívka, jejíž jméno ti hned prozradím a která za poslední rok dostala na dvacet nabídek k sňatku. Většina z nich byla takového druhu, že by je mohla přijmout i dívka nejvybíravější, ale ona přesto odpovídala ne, stále jenom ne!“

V této chvíli Marcel pohybem snad až trochu prudkým vymanil svou ruku z doktorových dlaní. Ale doktor byl už snad dostatečně přesvědčen o zdraví svého pacienta, nebo si patrně vůbec nevšiml, že mu mladý muž odňal s rukou i svou důvěru, a tak pokračoval v hovoru, jako by si tuto příhodu vůbec neuvědomoval.

„»Řekni nám aspoň důvody svého stálého odmítání!« řekla dívce, o níž hovořím, její matka. »Vždyť ti muži mají vzdělání, majetek, vážné postavení i hezký zevnějšek! Proč tedy tak stroze, pevně a rozhodně odmítáš nabídky, které se ani nenamáháš přezkoumat? Obvykle tak rozhodná nebýváš.«

Dívka se konečně rozhodla na matčiny výtky odpovědět. A protože má čistou duši a upřímné srdce a odhodlala se opravdu promluvit, řekla své matce:

»Říkám ne právě tak prostě, maminko, jako bych říkala ano, kdyby mi to ano vycházelo ze srdce. Souhlasím s tebou, že většina dosavadních nabídek k sňatku by pro mne byla do značné míry přijatelná. Ale pomyslím-li si, že se tito muži obracejí ne ke mně osobně, ale k té, o níž se říká, že je nejhezčí, to znamená nejbohatší z celého města, nemám chuť odpovědět ano; a když už to chceš vědět, odvážím se ještě ti říci, že žádná z oněch nabídek nebyla tou, na kterou čekám. A řeknu taky, že nabídka, na kterou čekám, dá na sebe bohužel ještě dlouho čekat, dojde-li vůbec!«

»A koho tedy,« řekla překvapená matka, »koho …