Žebrovaná koule se kutálela vedle malého zatravněného obdélníku.
„Prohrál jsi,“ řekl starý muž Peteru Crimminsovi, který se usmál, pokynul ostatním hráčům a přelezl černě natřené zábradlí. Stál v malém parčíku na předměstí St. Louis a díval se na obrovský komplex obytných budov z červených cihel. Přemýšlel, kolik peněz vybudování takového komplexu stálo. Obchod s nemovitostmi mu nikdy nic neříkal. Připadal mu příliš židovský. V poslední době však začal přemýšlet, že by chtěl něco vystavět. Chtěl po sobě zanechat cosi trvalého a napadlo ho, že by mohl část svých obrovských prostředků utopit v něčem, co by pak neslo jeho jméno.
Joshua stál nedaleko od něj a s bohorovným klidem postarších vyhazovačů a agentů tajné služby se opíral o lampu. Rozložitá žena v kovbojském oblečku z modré džínsoviny právě hovořila do telefonního automatu a divoce přitom gestikulovala. V otylých prstech žmoulala cigaretu.
Crimmins, který měl dnes na sobě tmavé kalhoty, bílou společenskou košili a sandály, hrál již hodinu kuželky. Ve své době býval tento převážně italský park pravděpodobně zaplněn lidmi -zvláště pak během tak příjemného odpoledne jako dnes -, avšak ani Crimmins, který bydlel celý život nedaleko od něj, si nedokázal vybavit, kdy k tomu došlo naposledy. Snad v roce konání saintlouiské výstavy - v době, kdy si město ještě udržovalo poslední rysy příslušnosti ke Konfederaci. Dnes však zel parčík prázdnotou, a nedaleko houpaček se dokonce utábořili bezdomovci! Crimmins bezdomovectví neuznával. Vždycky zastával názor, že tihle lidé by se měli sebrat a sehnat si nějakou práci, jak se to dělalo za starých časů.
Peter Crimmins zkrátka často používal slovo „svépomoc“.
Nyní se znovu rozhlédl po parku. Spousta černochů, kteří projížděli sem a tam na bicyklech nebo se procházeli tou svou rychlou chůzí. Portorikánci. Bílí puberťáci v kůži a umaštěných džín-sách s nepostradatelnými házecími talíři, skateboardy a kytarami. Pár podnikatelů. Ženy, které odložily děti do kočárku se třemi obrovskými odpruženými koly, aby si mohly na chvíli zaběhat.
A pak taky Číňani.
Zatímco židé se mu protivili a černoši s Portorikánci mu naháněli strach, Číňany Crimmins přímo nenáviděl.
Nyní sledoval čtyři či pět asijských rodin při pikniku. Dobře si uvědomoval, kam tohle bratříčkování s Asiaty vede. Teď dělají do nemovitostí a elektroniky, ale nepotrvá dlouho a vrhnou se na i lodní dopravu.
A pak na praní peněz.
Kolem něj se prohnal přikrčený chlapec na skateboardu. A vzápětí, jako by ho sem přivál vzdušný vír za chlapcem, předstoupil před Crimminse osmahlý muž. „Ani se nehni.“
Jeho slova patřila Joshuovi, který se stejně znenadání objevil mezi nimi a rukou šmátral v saku.
„Policie, King-kongu,“ uzemnil ho muž. „Takže tu zasranou pracku zase pěkně vytáhni - teda jestli se s ní jenom tak neohma-táváš.“
Muž vytáhl odznak a policejní průkaz.
„Jsem Gianno z maddoxské policie. A támhleto je detektiv Hagedorn.“
„Z maddoxské policie,“ ulevil si Crimmins.
Hagedorn stál opodál a sako měl vyzývavě rozepnuté. „Rádi bychom vám položili několik otázek,“ řekl Gianno.
Crimmins kývl na Joshuu, který poodstoupil na pětimetrovou vzdálenost a zpovzdálí trojici mužů sledoval.
„Před chvílí byla v Maddoxu napadena žena.“
„Někdo, koho znám?“ zeptal se Crimmins ustaraně.
„No, rozhodně to nebyla vaše přítelkyně. Podle všeho se zdráhala ten případ ohlásit. Zpráva o jejím napadení nám přišla z FBI.“
Odkdy je napadení federální zločin? pomyslel si Crimmins, který by se uživil i jako recitátor obvinění nebo expert na federální právo. A pak mu to došlo. „Aha,“ řekl unaveně. „A vy si myslíte, že jsem za tím útokem stál já.“
„Podle prohlášení napadené jí útočník sdělil, že pracuje pro vás.“
Crimmins zamrkal. „Pro mě?“
Gianno mu popsal mladého muže s mateřským znaménkem.
„Neznám nikoho, kdo takhle vypadá. A kromě toho bych já nikomu nevyhrazoval.“
„Ne.“ Gianno se rozesmál. „Samozřejmě že ne.“
„Kde všude jste dnes byl?“ spustil Hagedorn.
„Nejdřív doma a pak jsem odjel …
