„Lže,“ řekl Donnie Buffett do telefonu.
„O tom není pochyb,“ přitakal detektiv Bob Gianno.
„Vždyť se sklonil a nakoukl do toho auta snad z jednoho metru,“ pokračoval Buffett. „Ne, vlastně ani to ne. Ze třiceti centimetrů. Takže jestli tvrdí, že nic neviděl, tak lže.“
„Stačí, aby promluvil, a máme ten případ v kapse,“ dodal Gianno. „Nic na něm není. Je to úplná hračka.“
„Zkusíte ho zmáčknout?“ zeptal se Buffett.
„No to si piš, Donnie. To si piš.“
Oba muži zavěsili. Buffettovi pravidelně kručelo v žaludku, ale hlad přitom necítil. Dávali mu něco z tlustého plastikového pytlíku, nějakou průhlednou tekutinu, která mu kapala do paže. Možná glukózu. Buffett přemýšlel, jestli je to dobrý nápad, protože glukóza je cukr a on měl před tou přestřelkou v plánu shodit pár kilo.
Vzpomněl si na koláček a kávu, které mu Pellam tehdy přinesl. Bylo to včera večer? Nebo předevčírem? Klidně to mohlo být už před týdnem. Proč Pellam lhal, když tvrdil, že vrahova partnera neviděl? Nejspíš se bál.
Dveře se otevřely dokořán a do pokoje vešel lékař. Byl to statný čtyřicátník s hustými černými vlasy. Vzhledem k jeho hezké postavě a svalnatému předloktí si Buffett myslel, že je to ortoped. Buffett miloval všechny druhy sportu, dobře znal tento typ atletických lékařů a věděl, že jsou vždy ve výborné formě. Lékař si přisunul židli k posteli, sedl si a představil se. Jmenoval se Gould a měl konejšivý hluboký hlas.
„Myslím, že jsme se už někde viděli,“ řekl Buffett. „Vy jste mě operoval?“
„Ano, byl jsem jedním z neurochirurgů.“
Gould vytáhl z rámečku na posteli kartu a otevřel ji. Zběžně do ní nahlédl a opět ji zasunul na místo. Předklonil se a posvítil Buffettovi do očí drobnou baterkou. Nato ho požádal, aby sledoval jeho prst, opsal s ním několik osmiček a nakonec Buffettovi poručil, aby rozpřáhl ruce a dotkl se nosu.
Donnie Buffett poslechl.
„Dobře,“ řekl lékař. Což ovšem neznamenalo „dobře“ ani cokoliv jiného. „Jak se cítíte, důstojníku?“ zeptal se Gould následně.
„Myslím, že dobře. Ale píchá mě v rameni.“
„Aha.“ Gould se znovu zadíval do Buffettovy karty. Buffettovi se zdálo, že ji studuje až příliš dlouho.
„Doktore…?“ Buffettovi se vytratil hlas a lékař ho nevybídl, aby pokračoval. Znovu zavřel kartu a řekl: „Rád bych si s vámi promluvil o vašem zranění, důstojníku. Pověděl vám, co přesně se stalo, co jsme podnikli my a co ještě hodláme udělat.“
„Jasně.“
„Stříleli po vás zezadu. Několik kulek zasáhlo vaši neprůstřelnou vestu. Byly to malé kulky - ráže 22 - a po nárazu se okamžitě roztříštily. Třetí kulka zasáhla horní okraj vesty. Vychýlila se z dráhy, ale přesto se stačila otřít o vaši lopatku. Proto cítíte tu bolest v rameni. Naštěstí jde o drobné zranění a my jsme tu kulku snadno vytáhli. Hrozí zde jisté riziko sepse - tedy infekce -, ale pravděpodobnější je, že k tomu nedojde.“
Gould vytáhl pero, luxusní lakované pero se zlatým lemem, a začal kreslit na zadní stranu receptu cosi, co vypadalo jako spodní polovina kostry.
„Tři kulky vás však zasáhly pod vestu, Donnie. Pronikly do těla v těchto místech, kde bederní oblast páteře přechází v oblast křížovou. Jedna z kulek se roztříštila a zastavila se tady.“ Z pera s opět nasazeným vrškem se nyní stalo ukazovátko. „Zbylé dvě kulky vám uvízly ve střevech, přičemž se vyhnuly ledvinám i močovému měchýři. Odstranili jsme všechny kousky olova a tržné rány jsme zašili suturou, která se vám vstřebá do tkáně. Takže pokud nedojde k infekci, nebude zapotřebí další operace.“
„Dobře,“ řekl Buffett chápavě. Přimhouřil oči a zadíval se na obrázek, jako by z něj měl být později zkoušen.
„Ovšem ta roztříštěná kulka, Donnie…, vám pronikla tady do míchy.“
Buffett kýval hlavou. Byl to policista. Zažil smrt. Zažil bolest. Cítil bolest. Byl naprosto klidný. Jeho zranění nemohlo být vážné. Jinak by byl přece napojen na obrovské přístroje. Na respirátory s kontrolkami jako v proudovém letadle. Zatímco on měl jen hadičku v penisu a infuzi, která ho krmila cukrem na tloustnutí. Takže to nic nebylo…
