Pellam věděl, že Hollywood je rejdištěm kompromisů.
„A další kroky?“ zeptal se, usrkl trochu kávy a zbytek vylil. Nervy měl napnuté k prasknutí. Nestává se příliš často, aby člověk dostal příležitost režírovat vlastní film a zároveň se beznadějně zadlužit.
„Zítra večer odlétám do Londýna. Ještě teď tam zavolám a zjistím, co a jak. Ale máš moje slovo, že jestli seženem peníze, chci dělat Střední standardní. Budu sice svině, ale pošlu Paramount k vodě. A je mi úplně jedno, kolika nulama přede mnou mávají. Šokuje tě to, Johne? Šokuje?“
Pellama to šokovalo, ale přesto řekl: „Nešokuje, Marty. Dělá to na mě dojem.“
Bungalovy nevyšly. Interiéry byly příliš stěsnané, než aby se do nich vešla kamera, světla i herci zároveň. Sloan si navíc přál komplikovaný záběr, při němž kamera vyráží z dvorku a sleduje úhel pohledu hlavní postavy až do obýváku. Pellamovi s hlavním gripákem se naštěstí podařilo Sloana přesvědčit, že celý záběr se bude muset dohromady sestříhat. Nejprve se natočí exteriéry bungalovu (nejsešlejšího ze všech čtyř) a po nich interiéry jídelny a obývacího pokoje jednopatrového koloniálního domu o číslo dál.
Pellam odešel právě ve chvíli, kdy Tony Sloan štěkal rozkazy na vyzáblého hlavního gripáka, jehož přizpůsobivost se po prvních několika týdnech natáčení zcela vytratila pod tíhou úkolů, jako byl tento: dokončit během šesti hodin scénu, která obvykle trvala dva dny. Pellam nasedl na motorku a odjel do banky, která disponovala vlastnickými právy k oběma domům. Bankéř v pastelově zeleném obleku si pozorně pročetl standardní návrh smlouvy o pronájmu, podepsal ho a s jistými rozpaky přijal šek na šest set dolarů.
„Tolik peněz nám ty domy nevynesly za celé dva roky.“
„Zdá se, že tady vládnou krušné časy.“
„Ano, pane, to ano. Už si jen přeji, aby tahle recese přidala do kroku a rychle skončila. Ale my to nějak zvládneme.“
Pellam se následně vrátil k motorce a nastartoval. Když pak projížděl městem, všiml si, že za ním jede auto a neustále od něj udržuje stejnou vzdálenost. Zdálo se mu, že vpředu sedí dva lidé. Dvakrát zbytečně odbočil a auto ho následovalo. Zastavil tedy a předstíral, že se dívá do zaprášeného výkladu starožitnictví. Řidič auta zastavil a tvářil se, že hledá cosi na mapě. Pellam tedy ještě chvíli civěl do výkladu a pak náhle zařadil jedničku, kvílivě vyrazil kupředu a odbočil do úzké uličky mezi dvěma opuštěnými budovami, kde bylo jen tolik prostoru, že mezi konci Pellamových řídítek a zdmi zbývalo pouhých pár centimetrů. Pellam se tak nemohl dotknout brzdy ani spojky, aniž by si odřel klouby o cihly.
Když se konečně vynořil z uličky, rychle zabrzdil a viděl, že auto se smykem zastavilo na protějším konci. Prudce tedy odbočil do jednosměrné ulice a zamířil k hnědému pásu řeky. Když urazil asi jeden blok, přepadlo ho silné déja vu, a tak opět zařadil jedničku a zpomalil. Auto se nenacházelo nikde kolem něj. Pellam instinktivně odbočil doprava a zaparkoval. Ocitl se na Třetí ulici vedle řady nízkých továren a skladišť.
Z tohoto místa měl dobrý výhled na pás budov, které kdysi zřejmě představovaly vzkvétající maddoxské nábřeží. Nyní zde stály pouze prázdné sklady, nenápaditá starožitnictví, bary a biftekárna Callaghan’s.
Kromě toho to bylo místo, kde byl postřelen Donnie Buffett. Pellam si všiml čehosi vedle své boty. Zdálo se mu, že jsou to skvrny od krve, přestože to stejně dobře mohla být nemrznoucí směs nebo kakao.
„Pohlídám vám je, jestli si chcete zajít pro tašku nebo tak.“
„Jo?“
„Jasně.“
„Tak díky.“
Pellam zaparkoval motorku a vyhledal telefonní budku. Telefon fungoval, což ho silně překvapilo. A když vytočil informace, neméně silně ho překvapilo, že adresa, kterou hledal, se nachází jen jeden blok odtud.
Zápach podobných míst neměl Pellam rád.
Snad to bylo dezinfekcí, snad onou lacině parfémovanou vůní chladivé látky, kterou vám nanesou na kůži, než do ní bodnou nebo říznou.
Také prostředí bylo dost skličující: hliník, světlý vinyl, linoleum. Z nějakého důvodu zde byla velmi po…
