III.
”Jedno se musí uznat,” zabručel zaklínač, když přelétl zrakem změť džungle konopí. ”Ten čert není vůbec hloupý.”
”Pročpak?” zajímalo Marigolda. ”Protože sedí v neproniknutelné houštině? Na to má dost rozumu i zajíc.”
”Jde mi o to, že konopí má zvláštní vlastnosti. Tak obrovské pole vysílá silnou antimagickou auru. Většina zaklínadel by tady byla neúčinná. A tam, koukni, vidíš ty tyčky? To je chmel. Lupulin z chmelových šišek má podobné účinky. Vsadím se, že to není náhoda. Ten lump cítí auru a ví, že je tady v bezpečí.”
Marigold zakašlal a popotáhl si kalhoty.
”To jsem zvědav, Geralte,” pronesl, škrábaje si čelo pod kloboučkem, ”jak to uděláš. Ještě nikdy jsem tě neviděl při práci. Předpokládám, že máš ponětí o tom, jak se chytají čerti. Snažím se vzpomenout si na nějaké starobylé balady. Byla jedna taková, o čertu a ženské, poněkud neslušná, ale zábavná. Ženská, pozor...”
”Nechoď na mě se ženskou, Marigolde.”
”Jak chceš. Chtěl jsem ti jen pomoct, nic víc. A starobylé písně by se neměly podceňovat, je v nich po generace nashromážděná moudrost. Znám také baladu o pastorkovi Yolopovi, který…”
”Nech toho žvanění. Nejvyšší čas pustit se do práce. Odpracovat si jídlo a péči.”
”Co chceš dělat?”
”Trochu to konopí prošmejdím.”
”Originální,” vyprskl trubadúr. ”I když poněkud málo rafinované.”
”Jak by ses do toho dal ty?”
”Inteligentně,” nafoukl se Marigold. ”Chytře. Například s naháněči. Vyhnal bych čerta z houštiny a na rovném poli bych ho dohnal na koni a chytil do lasa. Co si o tom myslíš?”
”Docela zajímavý přístup. Kdo ví, možná by se to i dalo použít, pokud by ses toho ovšem chtěl zúčastnit, protože k takové operaci jsou třeba přinejmenším dva. Zatím ale ještě nelovíme. Zatím se chci jen podívat, co to vůbec je, takový čert. Proto musím prošmejdit konopí.”
”Hola,” povšiml si bard teprve teď. ”Nevzal sis meč!” ”Nač by mi byl? Taky znám balady o čertech. Ani ženská, ani pastorek Yolop meč neměli.”
”Hmmm…” Marigold se rozhlédl. ”Musíme strkat nos přímo do toho houští?”
”Ty nemusíš. Klidně se vrať do vsi a počkej tam na mě.”
”Tak to tedy ne,” protestoval básník. ”Mám přijít o takovou příležitost? Taky chci vidět čerta, přesvědčit se, zda je opravdu tak strašný, jak ho malují. Ptal jsem se, zda se skutečně musíme prodírat konopím, když tamhle je stezka.”
”Opravdu.” Geralt si zaclonil oči rukou. ”Je tam stezka. Půjdeme po ní.”
”Ale co když je to čertí stezka?” ”Tím líp. Aspoň se moc nenachodíme.”
”Víš, Geralte,” žvanil bard, když následoval zaklínače úzkou, hrbolatou cestičkou v konopí. ”Vždycky jsem si myslel, že čert je jen taková metafora, vymyšlená, aby se dalo nějak klít. Čert to vem, k čertu, jdi k čertu. To říkáme my v obecné řeči. Půlčíci, když vidí přijíždějící hosty, říkají: 'Zase někoho čerti nesou.' Trpaslíci klejí: 'Düvvel hoáel', když se jim něco nepodaří a mizernému zboží říkají 'Düvvelsheyss'. A ve Starší mluvě existuje takové rčení: 'A d'yaebl aép arse', což znamená…”
”Vím, co to znamená. Přestaň už konečně žvanit, Marigolde.”
Marigold zmlkl, sejmul volavčím pérem ozdobený klobouček, chvíli se jím ovíval a pak si otřel orosené čelo.
V houštině vládlo těžké, vlhké, dusné horko, znásobené navíc ve vzduchu visící vůní kvetoucích trav a koukolu. Stezka pomalu zatáčela a hned za zatáčkou končila na malé, v konopí vyšlapané polaně.
”Marigolde, koukni!”
Přímo uprostřed polany ležel velký, plochý kámen, na němž stálo několik kameninových misek. Mezi miskami bila do očí skoro vypálená lojová svíčka. Geralt viděl ke kalužinkám rozlitého tuku přilepená kukuřičná zrna a boby, stejné jako další, nerozeznatelné pecky a semínka.
”To jsem předpokládal,” zabručel. ”Přinášejí mu obětiny.”
”Přesně tak,” přitakal básník a ukázal na svíčku. ”A zapalují čertovi svíčku. Ale krmí ho, jak vidím, samými zrníčky, jako nějakého čížka. Hrome, je tu hrozný chlívek. Všechno se tu až lepí od medu a dehtu. Co…”
Další bardova slova přehlušilo hrozivé a zvučné zamečení. V konopí něco zašustilo a zadupalo, po čemž…
