Velký Gatsby

Kapitola VII

V době, kdy zvědavý zájem o Gatsbyho dosáhl vrcholu, světla v jeho domě se jednou v sobotu večer nerozsvítila a jeho kariéra jako Trimalchiona skončila právě tak záhadně, jak začala. Jen poznenáhlu jsem si uvědomil, že auta, která s nadějí zahýbala na jeho příjezdovou cestu, se na okamžik zastavovala a potom rozmrzele odjížděla. Napadlo mě, jestli není nemocen, a proto jsem tam zašel, abych to zjistil – u dveří na mne podezíravě zašilhal neznámý sluha s lotrovským obličejem.

„Pan Gatsby je nemocný?“

„To né.“ Odmlčel se a pak dodal váhavě a nevraživě „pane“.

„Už jsem ho dlouho neviděl a trochu mě to znepokojilo. Řekněte mu, že se po něm ptal pan Carraway.“

„Kdo?“ vyštěkl hrubě.

„Carraway.“

„Carraway. No dobře, řeknu mu to.“

Zhurta přibouchl dveře.

Moje Finka mě informovala, že Gatsby před týdnem propustil všechny sloužící a nahradil je hrstkou jiných, kteří nikdy nechodili do vesnice Západní Vejce, aby se tam dali podplatit od obchodníků, ale objednávali skromné dávky telefonicky. Hoch z hokynářství prohlašoval, že v kuchyni to vypadá jako v prasečím chlívku, a veřejné mínění ve vesnici usoudilo, že ti noví lidé nejsou vůbec žádní sluhové.

Druhý den mi Gatsby zatelefonoval.

„Chystáte se pryč?“ zeptal jsem se.

„Ne, kamaráde.“

„Vyhodil jste prý všechno služebnictvo.“

„Potřeboval jsem někoho, kdo by neroztrušoval klepy. Daisy sem teď často chodívá – vždycky odpoledne.“

Celá ta komediantská družina se tedy rozpadla jako domeček z karet, sotva v jejích očích nedošla souhlasu.

„Jsou to nějací lidé, pro které chtěl Wolfsheim něco udělat. Samí bratři a sestry. Vedli nějaký menší hotel.“

„Aha.“

Telefonuje prý na Daisyinu žádost – jestli bych k ní nepřišel zítra na oběd. Bude tam slečna Bakerová. O půl hodiny později volala sama Daisy a zdálo se, že se jí ulehčilo, když se dozvěděla, že přijdu. Něco se dělo. A přesto jsem nemohl uvěřit, že by si ke scéně vybrali tuhle příležitost – zvláště k dosti trapné scéně, jak ji Gatsby načrtl na zahradě.

Následující den bylo vedro jako v peci, byl to určitě nejteplejší, i když skoro poslední letní den. Když se můj vlak vynořil z tunelu do slunečního světla, přerušovaly vroucí polední ticho jenom horké píšťaly Americké sucharové společnosti. Proutěná sedadla ve voze hrozila vznícením; žena vedle mne se chvíli jemně potila do bílé blůzy a potom, když jí noviny zvlhly v prstech, klesla zoufale s bezútěšným výkřikem do záplavy žáru. Peněženka jí spadla na podlahu.

„Božínku!“ zalapala po vzduchu.

Sehnul jsem se s námahou, zvedl peněženku a podal ji ženě a držel ji přitom co nejdál od sebe a jenom docela za růžek, abych naznačil, že s ní nemám žádné nekalé úmysly – ale všichni kolem, i ta žena, mě stejně podezírali.

„To je vedro!“ oslovoval průvodčí známé tváře. „To je počasí…! Vedro…! Vedro…! Vedro…! Co tomu vedru říkáte? To je ale vedro! Je…?“

Traťovou jízdenku mi vrátil s tmavým otiskem své ruky. Že by v tomhle vedru někomu záleželo na tom, čí zardělé rty líbá, čí hlava mu prom…