Velký Gatsby

Kapitola VIII

Celou noc jsem ani oka nezamhouřil; výstražný signál neustále sténal v mlze Průlivu a já se napůl nemocný zmítal mezi groteskní skutečností a divokými, strašidelnými sny. Za úsvitu jsem slyšel, jak po Gatsbyho cestě jede taxík, ihned jsem vyskočil z postele a začal jsem se oblékat – cítil jsem, že mu musím něco říct, před něčím ho varovat, a ráno by už bylo příliš pozdě.

Přešel jsem přes jeho trávník a uviděl jsem, že jeho domovní dveře jsou dosud otevřené a on se opírá o stůl v hale, zmožen sklíčeností nebo spánkem.

„Nic se nestalo,“ řekl sklesle. „Čekal jsem, a asi ve čtyři přišla k oknu, chvíli tam stála a potom zhasla.“

Jeho dům mi nikdy nepřipadal tak obrovský jako té noci, když jsme po velkých pokojích sháněli cigarety. Roztáhli jsme záclony, které byly jako závěsy velkého stanu, a ve tmě jsme ohledávali nekonečné metry stěn ve snaze najít vypínač – jednou jsem se převalil na klávesy strašidelného klavíru a ozvalo se něco jako žbluňknutí. Všude byla nevysvětlitelná spousta prachu a pokoje byly zatuchlé, jako by se v nich už mnoho dní nevětralo. Našel jsem tabatěrku na neznámém stole a v ní dvě vyčichlé cigarety. Otevřeli jsme francouzská okna přijímacího pokoje dokořán, posadili jsme se a kouřili do tmy.

„Měl byste odjet,“ řekl jsem. „Je to víc než jisté, že vaše auto vypátrají.“

„Teď odejet, kamaráde?“

„Jeďte na týden do Atlantic City nebo do Montrealu.“

O něčem takovém odmítl uvažovat. Nemůže přece opustit Daisy, dokud se nedoví, co udělá ona. Držel se nějaké poslední naděje a já jsem neměl to srdce mu ji vzít.

A právě tu noc mi vyprávěl podivný příběh svého mládí s Danem Codym – vyprávěl mi to, poněvadž „Jay Gatsby“ se rozbil jako sklenka o Tomovu tvrdou zášť a dlouhá, tajná, fantastická hra byla dohrána. Myslím, že by byl nyní přiznal bez výhrady cokoliv, ale chtěl mluvit o Daisy.

Byla první „slušnou“ dívkou, kterou v životě poznal. S lidmi jejího druhu přišel do styku za různých neobjasněných příležitostí, ale mezi ním a jimi byl vždycky neviditelný ostnatý drát. Daisy byla pro něho dráždivě žádoucí. Chodil k nim, ze začátku s jinými důstojníky z Camp Tayloru, potom sám. Žasl na každém kroku – v životě nebyl v tak krásném domě. Ale příchuť závratné intenzity tomu dodávalo to, že tam bydlila Daisy – pro ni to byla věc tak samozřejmá jako pro něho stan v táboře. Bylo v tom zralé tajemství, nápověď, že nahoře jsou ložnice krásnější a chladnější než jiné ložnice, že chodby pulsují veselým a skvělým životem a že někde čekají milostná dobrodružství, která nejsou zatuchlá a uložená už k levanduli, ale svěží, oddychující a vonící zářivými letošními automobily a tanečními večírky, jejichž květy sotva uvadly. Vzrušovalo ho také, že Daisy milovalo už mnoho mužů – v jeho očích to zvyšovalo její cenu. Cítil jejich přítomnost po celém domě, protkávala vzduch stíny a ozvěnami dosud se chvějících citů.

Věděl však, že v Daisyině domě se octl jen gigantickou náhodou. Byť byla jeho budoucnost jakožto Jaye Gatsbyho sebesla…