Kapitola dvacátá pátá
ČARODĚJKA S NEPRONIKNUTELNÝM VÝRAZEM v tváři sledovala, jak poustevník utíká. Nakonec si povzdechla "Chudák," zamumlala.
"Dohoní ho ten vlk?" hlesla Se'Nedra tiše.
"Ten vlk? Ach ne, má milá. To je jenom iluze."
"Ale vždyť ho kousl. Viděla jsem krev."
"To bylo jen malé vylepšení mého přeludu, Se'Nedro."
"Tak proč je tedy chudák?"
"Protože je zcela nepříčetný. Jeho mysl je temná, bez jediné naděje na uzdravení."
"To se někdy stává, Polgaro," vložil se do toho Belgarat. Jedeme dál. Chci se dostat do hloubi lesa dřív, než zapadne slunce."
Po několika krocích Garion pobídl koně a dojel Belgarata. "Myslíš, že kdysi býval Grolimem?" zeptal se.
"Jak jsi na to přišel?"
"Víš - napadlo mne -" Garion se ze všech sil snažil tu myšlenku formulovat. "Chtěl jsem říci, že jsou na světě dvě skupiny čarodějů - Grolimové a my. A k naší skupině nepatřil, že ne?"
"To je trochu naivní úvaha," potřásl hlavou Belgarat. "Schopnost čarovat dříme do určité míry v každém. Může se projevit kdekoli - a také k tomu dochází. V různých kulturách se pak vyvíjí různými směry, ale ty mají mnoho společného - magie, čarodějnictví, kouzla, černokněžnictví, dokonce i zvláštní nadání věštců. To vše pochází z jednoho zdroje a v principu je to totéž. Jen se to projevuje různými způsoby, nic víc."
"To jsem nevěděl."
"Pak ses tedy dnes něco dozvěděl. Žádný den, během něhož se něčemu naučíš, není ztracený."
Podzimní slunce, třebaže jíž nízko nad severním obzorem, zářilo velmi jasně. Zima byla na dosah. Garion si znovu připomněl, že se nacházejí v té podivné části světa, kde jsou roční období převrácená. Na důvěrně známém Faldorově statku se už touto dobou blíží léto. Pole jsou zorána, obilí klíčí a dny jsou dlouhé a teplé. Zde, na konci světa, je však tomu naopak. Překvapeně si uvědomil, že s výjimkou krátkého pobytu v Aragské poušti letos nezažil léto, a ta myšlenka jej bůhví proč skličovala.
Už nejméně hodinu stále stoupali; před nimi se táhlo pásmo kopců, tvořící páteř ostrova. Terén tu byl daleko členitější a dosud rovné dno lesa začínaly rozrývat zalesněné prolákliny a strže.
"Nenávidím kopce," stěžoval si Sadi a vraštil čelo na útes, který se znenadání ze stromů vynořil. "Členitý terén je vždycky tak namáhavý."
"Pro Malloreánce nebude o nic příjemnější," utěšoval ho Silk.
"To je asi pravda," připustil Sadi, "ale obávám se, že kvůli tomu kopce a údolí milovat nezačnu. Prostě mi připadají nepřirozené. Kdybych tu tak měl úhlednou, plochou bažinu."
"Zkusím prozkoumat tu strž před námi," ozval se Durnik. "Za chvíli zapadne slunce a potřebujeme bezpečné nocležiště." Pobídl koně" klusem do úzké soutisky, přebrodil zpěněnou bystřinu, která z ní vytékala, a zmizel kdesi proti jejímu proudu.
"Kolik jsme toho dnes ujeli?" zajímala se Samet. "Šest či osm leguí," odhadoval Belgarat. "Měli bychom být dost hluboko v lese, aby nás Malloreánci nenašli - za předpokladu, že to pátrání nevezmou příliš důkladně."
"A za předpokladu, že se o nás věštkyně, kterou jsme potkali na kraji lesa, někde náhodou nezmíní."
"Proč těm lidem tak málo věříš?" zeptala se jí Se'Nedra.
"Sama nevím," zaváhala plavovlasá Drasnijka, "ale pokaždé, když nás jeden z nich pošle nějakým směrem, mám takový stísněný pocit. Pokud mají být v tomhle sporu neutrální, proč nám tedy pomáhají?"
"To je důsledek jejího studia na Akademii, Se'Nedro," vmísil se do hovoru Silk. "Skepticismus je jedním z hlavních témat přednášených drasnijskými profesory."
"A ty jí věříš, Kheldare?" udeřila Samet přímo.
"Ovšemže ne - ale já jsem na naší Akademii studoval také."
Durnik se vracel ze strže a tvářil se spokojeně. "Je to dobré místo," hlásil. "Bezpečné, chráněné před deštěm a z dohledu."
"Podíváme se tam," souhlasil Belgarat.
Následovali kováře do soutěsky a pod nohama jim přitom zurčel a šplouchal potok. Po několika stech sázích se strž stáčela ostře doleva, aby se o kus dál zase vracela zpět a rozevřela se v zalesněnou pánev. Potok, proti jehož proudu postupovali, padal z …