Kapitola třetí
PO ZBYTEK ONÉ DEŠTIVÉ NOCI toho Garion moc nenaspal. Srdce mu stále pádilo jak o závod, jak znovu prožíval ten boj, přestože už dávno ležel v přikrývkách vedle Se'Nedry. Teprve až k ránu se uklidnil natolik, že si mohl v klidu promyslet věc, která ho napadla uprostřed toho střetu. Ten zápas se mu líbil. Opravdu se radoval z boje, který jej měl děsit; a čím více o tom přemítal, tím více si byl jist, že to zdaleka nebylo poprvé. Už dávno v dětství jej nebezpečí naplňovalo vzrušením.
Jeho poctivé sendarské vychování mu říkalo, že je ten rys patrně neblahým důsledkem alornské krve, která v jeho žilách koluje, a že by se měl snažit jej držet za každou cenu pod kontrolou; hluboko uvnitř však věděl, že to dělat nebude. Konečně nalezl odpověď na to sebelítostivé Proč já?, které si dříve tak často opakoval. Zjevně byl k řešení těch děsivých úkolů vybrán právě proto, že se s nimi dokáže skvěle vypořádat.
"Přesně to dělám celý život," bručel si sám pro sebe. "Kdykoli bylo něco lak bláznivě nebezpečného, že by rozumného člověka ani nenapadlo se o to pokoušet, poslali pro mne."
"Co jsi říkal, Garione?" zamumlala Se'Nedra ospale.
"Nic, drahá," odpověděl. "Jen jsem přemýšlel nahlas. Spi dál."
"Hmmm," zabroukla a přitiskla se k němu, takže mu obličej zaplnila vůně jejích vlasů.
Úsvit se pod střechu z plátna a vodou nasáklých větví vkrádal jen pomalu, jako bledé a stále víc blednoucí šero. Neúnavné mrholení se spojilo s ranním oparem stoupajícím z lesa v mokrý, šedý mrak, který zahalil vše od země až po špičky smrků a jedlí.
Garion se probral z polospánku a spatřil stíny Durnika a Totha, jak stojí tiše u jámy s vyhaslým ohněm. Opatrné vyklouzl z přikrývek, aby neprobudil svou ženu, a nasoukal se do vlhkých a studených bot. Nato se zvedl, přehodil přes sebe plášť a vykoukl zpod plachty, aby se připojil ke stojící dvojici.
Bleskl pohledem k zachmuřené ranní obloze. "Koukám, že ještě prší," poznamenal tichým hlasem, který lidé používají, když vstávají ještě před východem slunce.
Durnik přisvědčil. "V tuhle roční dobu bude možná trvat i týden, než se to rozežene." Otevřel kožený váček, jenž mu visel u pasu, a vytáhl odtud špetku troudu. "Asi bychom měli rozdělat oheň." Klekl si k ohništi a pečlivě do jeho středu navršil suché větvičky. Nato pod ně vložil trochu troudu a vytáhl ocílku a křesadlo. "Teta Pol ještě spí?" zeptal se ho Garion.
"Podřimuje. Říká, že je moc příjemné ležet si v teplé posteli, když rozdělává oheň někdo jiný." Durnik se shovívavě usmál.
Garion úsměv opětoval. "To asi proto, že po celá léta musela vstávat první ona." Odmlčel se. "Pořad se ještě zlobí kvůli tomu včerejšku?"
"Hm," zauvažoval Durnik, aniž zvedl hlavu od ohniště, kde právě vykřesával jiskru, "mám dojem, že už se trochu uklidnila." Při každém křísnutí ocílky a křemene vylétl proud jasných, zářících jisker a dopadl do ohniště. Jedna z nich žhnula i v troudu a Durnik do ní jemně foukal, až se rozšířila v oranžový plamen. Potom troud opatrně posunul ještě blíž pod větve a ty s veselým praskáním vzplanuly. "Hotovo," prohlásil a schoval si troud i křesadlo zpět do váčku. Garion si klekl vedle něj a začal lámat dlouhé větve. "Zachoval ses včera velmi statečně, Garione," prohodil Durnik, zatímco pilně přikládal.
"Já bych spíš řekl bláznivě," opáčil Garion suše. "Copak by něco podobného udělal někdo se zdravým rozumem? Můj problém je v tom, že než mi dojde, do jak nebezpečných věcí se pouštím, většinou už jsem v tom až po uši. Někdy si říkám, jestli dědeček neměl pravdu, Možná mne teta Pol opravdu jako nemluvně nechala spadnout na hlavu."
Durnik se tiše uchechtl. "Dost bych o tom pochyboval," opáčil, "Na děti a jiné rozbitné předměty si dává dost velký pozor."
Přihazovali další klacky, až se plamen pořádně rozhořel, a potom Garion vstal. Záře ohně se odrážela do mlhy jakýmsi narudlým, kouzelným svitem, jako by někdy v noci nevědomky překročili hranice reálného světa a vstoupili do říše pohádek a kouzel.
Když se Toth vracel od studánk…
