Kapitola jedenáctá
SADI SKLOUZL ZE SEDLA, DOŠEL K OKOVANÝM dveřím a zabušil zrezivělým železným klepadlem. Dunivé, duté rány se zdály otřásat celým Chrámem.
"Kdo to přichází do domu Torakova?" houkl tlumený hlas zevnitř.
"Přináším zprávu od Jaharba, náčelníka Starších z hory Kahša, jež je určena uším Agačaka, Hierarchy Rak Urgy."
Na chvilku zavládlo pochybovačné ticho, načež se dveře se skřípěním otevřely a z nich opatrně vyhlédl Grolim s dolíčky od neštovic v tváři. "Ty nejsi z Dagaši," řekl Sadimu podezíravě.
"Ne, to skutečně nejsem. Mezi Agačakem a Jaharbem bylo cosi ujednáno a já jsem součástí té úmluvy."
"Neslyšel jsem nic o takovém ujednání."
Sadi ukázal očima na nijak nezdobenou kápi Grolima, svědčící o nepříliš vysoké knězově hodnosti. "Odpusť mi, služebníku Torakův," opáčil chladně, "ale má tvůj Hierarcha ve zvyku svěřovat se se svými záležitostmi dveřníkům?"
Grolimova tvář potemněla a oči na eunucha zlobně zablýskly. "Zakryj si hlavu, Nyissánče," řekl po dlouhém mlčení. "Jsi na svatém místě."
"Ovšem." Sadi si stáhl kápi zeleného roucha přes oholenou lebku. "Můžeš poslat někoho, aby se postaral o koně?"
"Bude o ně postaráno. Jsou toto tvoji služebníci?" Grolim se zahleděl přes Sadiho rameno na ostatní, kteří stále ještě čekali v sedlech na ulici.
"Jsou, vznešený kněže."
"Řekni jim, aby šli s námi. Zavedu vás do komnaty, kde sídlí Chabat"
"Odpusť mi, kněze Dračího boha. Mé poselství je určeno Agačakovi."
"Chabat hovoří s každým, kdo hodlá navštívit Agačaka. Jinak nelze. Seber své sluhy a pojď za mnou."
Družina sesedla a prošla pochmurnými dveřmi do chodby, osvětlené plameny pochodní. Odporný zápach spáleného masa, který svíral město, zde v Chrámu ještě zesílil. Následovali Grolima a Sadiho zakouřenou chodbou do Chrámu a na Garionovu mysl sedl strach. To místo čpělo prastarým zlem a strnule se tvářící knězi, které potkávali, se po nich dívali s podezřením a neskrývanou zlovolnou záští.
A vtom se odkudsi z budovy ozval bolestný výkřik, následovaný zaduněním velkého železného gongu. Garion se otřásl, neboť si byl dobře vědom, co ty zvuky znamenají.
"Je snad onen prastarý rituál obétí stále provozován?" ptal se překvapeně Sadi Grolima. "Myslel jsem si, že byl ten zvyk již opuštěn - po tom, co se stalo."
"Nestalo se nic, co by nám bránilo ve vykonávání naší povinnosti z nejsvětejších, Nyissánče," odtušil Grolim chladně. "Každou hodinu nabízíme bohu Torakovi lidské srdce."
"Ale Torak už přece není."
Grolim se zastavil a tvář mu planula hněvem. "Už ta slova nikdy nevyslovuj!" vykřikl. "Nepřísluší cizinci, aby se takto rouhal ve zdech Chrámu. Duch Torakův žije dál, a jednoho dne bůh znovu povstane, aby vládl světu. On sám pozvedne nůž, až jeho nepřítel, Belgarion Rivanský, bude s křikem ležet na oltáři."
"Tomu říkám povzbuzující myšlenka," zabručel Silk Belgaratovi. "Pak budem muset začít znovu."
"Buď zticha, Silku," sykl Belgarat
Místnost, do níž je vedl grolimský kněz nízké hodnosti, byla velká a chabě osvětlená několika olejovými lampami. Stěny pokrývaly černé závěsy a vzduch byl těžký kadidlem. Za velkým stolem seděla štíhlá postava v černé kápi a četla si v těžké knize, vázané v černé kůži při svétle blikající svíce. Garionovi se maličko naježily vlasy, jak pocítil moc, vyzařující z oné postavy. Koutkem oka mžikl po Polgaře a ta vážně přikývla.
"Odpusť mi, svatá Chabat," řekl trochu třesoucím se hlasem Grolim s dolíčkovatou tváří, "ale přivádím posla od Jaharba zabijáka."
Postava u stolu zvedla oči a Garion potlačil překvapené vydechnutí. Byla to žena. Její tvář měla v sobě jakousi zářivou krásu, ale jeho oko upoutalo něco jiného. Do obou bledých, kdysi půvabných tváři kdosi krutě vyryl hluboké, červené jizvy, táhnoucí se od spánků až k bradě ve složitém obrazci, znázorňujícím patrně plameny. Její oči byly temné a žhnoucí a na plných rtech jí pohrával pohrdavý úsměšek. Okraj černé kápě byl lemován purpurovým prýmkem. "Ano?" pronesla drsným, skřípavým hlasem. "A odkdy Dagaši s důvěrou svěřu…
