Kapitola osmnáctá
V NOCI SE ZVEDL VÍTR, SYROVÝ a nárazový, který silně páchl po prastarých ledových pláních polárních krajin, a mrholení, padající po větší část předchozího dne, začalo v ráhnoví namrzat a jemné krupky ledu chřestily při dopadu na palubu jako hrsti oblázků. Garion vstal jako obvykle časně a po špičkách a bos se vyplížil z maličké kajuty, kterou sdílel se svou ženou. Prošel temnou chodbou kolem kajut ostatních a vstoupil do velké kabiny na zádi. Hodnou dobu stál u oken, táhnoucích se přes záď, díval se na bouřící vlny a naslouchal pomalému skřípění tyče kormidla, která běžela od stropu dolů středem kabiny až pod ni k listu, který se nořil do temných vod pod zádí.
Když se posadil, aby si nazul boty, otevřely se dveře a vstoupil Durnik, oklepávaje si namrzlé krupky plískanice ze záhybů pláště. "Obávám se, že nějakou dobu pojedeme ještě pomaleji," svěřil se Garionovi. "Vítr, který vane, jde přímo od jihu. Pokud se budeme snažit jet proti němu, námořníci za chvíli zlámou všechna vesla."
"Nemáš ponětí, jak daleko to může být k jižnímu konci poloostrova?" zeptal se Garion a vstal a zadupal, aby si nohy našly v botách správné místo.
"Povídal jsem si chvíli s kapitánem. Podle něj je to už jen pár leguí. Nejjižnější cíp poloostrova lemuje pás ostrovů a on chce počkat, až se to nejhorší počasí přežene, dřív než se mezi nimi pokusí projet. Není moc valný námořník a tohle není moc valná loď; není divu, že se trochu bojí."
Garion se naklonil vpřed, opřel se rukama o parapet jednoho z oken a vyhlédl ven na bouřlivé moře. "Tohle může vát klidně celý týden," usoudil. Obrátil se zpět ke svému příteli. "A už se kapitán trochu uklidnil? Když jsme vyplouvali z Rak Urgy, byl z toho dění kolem trochu vyděšený."
Durnik se usmál, "Mám dojem, že na sobě celou dobu usilovně pracoval. Pokouší se přesvědčit sám sebe, že to, co viděl, se mu jen zdálo. Přesto sebou ale pokaždé škubne, sotva uvidí Pol."
"To je jen dobře. Už je teta vzhůru?"
Durnik přisvědčil. "Než jsem šel ven, nechal jsem jí donést šálek čaje."
"Jak myslíš, že by se tvářila, kdybych ji požádal, ať na kapitána pustí trochu hrůzu? Jenom maličko. Aby ho donutila tu plavbu urychlit."
"Slovo 'donutit' bych radši nepoužíval, Garione," varoval Durnik vážně. "Spíš bych to zkusil formulovat jako 'promluvit' nebo přesvědčit. Pol nemá ráda pocit, že by na někoho pouštěla hrůzu."
"Ale pouští."
"Trochu ano, ale ona to tak nebere."
"Pojďme za ní."
Kajuta, kterou Polgara sdílela s Durnikem, byla maličká a stísněná stejně jako ostatní obytné prostory na lodi. Dvě třetiny prostoru zabírala postel s vysokými okraji, stlučená z prken, která jako by přímo vyrůstala z lodní přepážky. Polgara seděla na ní ve svém oblíbeném modrém županu, svírala šálek čaje a nepřítomně se dívala okénkem do plískanice venku.
"Dobré ráno, teto Pol," pozdravil Garion.
"Dobré ráno, můj milý. Jsi hodný, že ses na mne přišel podívat."
"Jak je ti?" zeptal se. "Slyšel jsem, žes byla po těch událostech v přístavu nějak rozrušená."
Povzdechla si. "Nejhorší na tom bylo, že jsem neměla na vybranou. Jakmile Chabat vyvolala démona, byla odsouzena ke zkáze - ale to já musela zničit její duši." Do modrých, zasmušilých očí se jí vkradla lítost. "Nemohli bychom mluvit o něčem jiném?" navrhla
"Dobře. Nemohla by ses za mne u někoho přimluvit?"
"A u koho?"
"U kapitána lodi. Chce spustit kotvu a vyčkat, dokud se počasí neuklidní - jenže mně se nechce čekat."
"Proč si s ním nepromluvíš sám, Garione?"
"Protože lidé obvykle naslouchají pozorněji tobě. Mohla bys to pro mne udělat, teto? Myslím přimluvit se u kapitána?"
"Ty chceš, abych ho zastrašila a donutila ho k tomu."
"To jsem neřekl, teto," bránil se.
"Ale myslel jsi to tak, Garione, Říkej vždycky to, co si myslíš."
"A uděláš to?"
"No dobrá, když tedy chceš. A uděláš ty něco pro mne?"
"Cokoli, teto Pol."
Zvedla prázdný šálek. "Mohl bys mi objednat ještě jeden šálek čaje?"
Po snídani si Polgara oblékla svůj modrý plášť a vydala se na palubu. Murg…
