Vysoký příliv
Oblouk kotevního řetězu se převěsil a plachetnice definitivně zastavila. Pytel s věcmi jsem měl připravený a pevnina pár metrů daleko lákala. V poslední době jsem strávil na moři víc času, než mi bylo milé. Zvedl jsem pohled vzhůru. Zezdola se stěžně nezdály tak vysoké, naopak, shora vypadala paluba strašně malá.
„Pořádně, chlapi! Lana, plachty, za co vás platím!“ hulákal Girinč, kapitán, kormidelník a bocman v jedné osobě.
Rybáři kotvící hned vedle nás čistili sítě a překládali úlovek do beden, rackové všude okolo se mohli zbláznit, aby urvali alespoň kousek jejich kořisti. Na nábřeží korzovali lidé, po molu se k nám blížil důležitě vyhlížející chlapík s břichem v doprovodu čtyř vojáků. Celník každým coulem. On zastupoval město a snažil se, aby to bylo patrné z každého jeho gesta. Velikost jeho sebevědomí a pupku byla ve vzácném souladu.
„Hej, ty tam, hejbni kostrou!“ pobídl mě Grinč, můj bývalý kapitán.
„Jsem v Krahunu. Podle naší dohody tady končím,“ připomněl jsem mu.
Zanadával a pokrčil rameny. Byl jsem zvědavý, zda mu budu muset připomínat placení, ale bez dalšího vytáčení sáhl za košili a hodil mi měšec. Jen jsem ho potěžkal a schoval do torny.
„Se ani nepodíváš, jestli tě nevokrad?“ zvedl oči od práce Floren.
Mnohokrát jsme spolu v noci zkoumali břeh, zda objevíme vhodné místo k předání zboží. S vesly to uměl jako nikdo jiný, a navíc měl pro moře cit.
„Ty by ses mě pokusil podfouknout?“ odpověděl jsem mu otázkou.
„Ne,“ zazubil se.
K trupu přirazil člun a celník se s funěním vyškrábal nahoru, za ním jeho doprovod. Přeměřil si nás všechny nepřívětivým pohledem. Nikdo si ho moc nevšímal, a to ho vyvedlo z míry. Obvykle se kapitáni a majitelé snažili s mužíky jeho typu vycházet po dobrém, a když už neputovaly z ruky do ruky úplatky, něco na zub a zapití se objevilo vždy.
„Kapitáne, jaký máte náklad? Kolik toho vezete, jaká je cena? Všechno bude sedět do posledního puntíku, jinak vás vůbec nepustím na břeh!“
Hlas mu vztekem přeskakoval, za nedostatek projevené úcty se zjevně chystal pomstít.
„Á, dobrý den! Kde jste se tu vzal? Mohl jste si klidně ušetřit práci,“ zatvářil se Grinč, jako by si ho všiml teprve teď.
On se s celníky nikdy nebratříčkoval. Grinč byl pašerák a zboží jsme vyložili předchozí noci o dvacet kilometrů jižněji. Loď byla úplně prázdná.
„Hodíte mě na břeh?“ zeptal jsem se nejpřístupněji vypadajícího vojáka. „Jsem jen cestující a tihle,“ ukázal jsem na námořníky, „budou mít ještě fůru práce, než dostanou rozchod.“
„Místa dost,“ odpověděl lhostejně.
On vztek neměl, protože úplatky dostával jen jeho šéf.
Čekal jsem, až si Grinč vychutná celníka, a prohlížel si město. Měsíce na palubě Nahaté krásky uběhly závratně rychle. Šumění větru, vrzání lanoví a nekonečná píseň vln hojily staré rány a opět jsem se začínal cítit jako člověk, a ne jako v krvi střídavě namáčená a ždímaná houba. Fenidong i vyhlazovací válka v Gutawské poušti zůstaly daleko za mnou. Grinč skončil svůj rozhovor s celníkem a bodře mu popřál příjemný den. Za celou dobu, co jsem se s ním plavil, jsem nemusel vytáhnout meč z pochvy. Ve hře na honěnou byl nedostižný, a když nás přece jen celníci nachytali, neškudlil a uplatil je.
„Jedeš s náma?“ připomněl se voják.
Zvedl jsem pytel a sešplhal do člunu.
„Kdyby sis to rozmyslel, budeme na kotvě ještě tři dny!“ křikl Grinč, Floren mě pozdravil vztyčeným palcem.
Mávl jsem jim a posadil se.
V Krahunu jsem se mínil zdržet déle, protože jsem chtěl vidět zatmění slunce a také se něco bližšího dozvědět o Dýmovém ostrově. Rozděloval ústí Krahunského zálivu na severní a jihovýchodní větev, a přestože to byl opravdu jen ostrůvek, chránil přístav před silným severovýchodním pasátem a dělal z něj kotviště, kde přezimovalo nejvíce lodí na východním pobřeží. Na jedné staré mapě jsem našel varování, že se v jeho blízkosti špatně naviguje. V později připsané poznámce ho někdo označil za prokleté místo. A protože se na Dýmovém ostrově navíc nacházela činná sopka, stálo mi…
