Štěstí z pekla
Důstojník mě podezřívavě pozoroval a opakovaně porovnával mou tvář s portréty nalepenými na přenosné dřevěné tabuli. Dlaň měl položenou na polodrahokamy vykládaném jílci a nervózně poklepával prsty o záštitu. Nedivil jsem se mu. Společnost mu dělali pouze dva vojáci, ostatní zřejmě někde chrápali. Nechtělo se mu projevit strach a zavolat na ně. Poplácal jsem uštvaného koně po boku, aby pode mnou ještě chvíli vydržel, a nasadil jsem přátelský úsměv číslo pět. Pokládám ho za kamarádský a důvěryhodný, ale s mým dvakrát přeraženým nosem a jizvou přes čelist to možná každý napoprvé nepozná.
„Poručíku, pokud mě na tom vašem seznamu najdete, překvapí mě to víc než vás.“
Ze strážního domku vyšli dva vojáci a postavili se k svému veliteli. Viditelně se mu ulevilo, napřímil se, zvedl ramena a o krok se ke mně přiblížil.
„Co chcete ve městě?“
Potřeboval jsem co nejrychleji najít Umberta a už jsem kvůli tomu uštval dva koně, ale netušil jsem, proč bych to měl vysvětlovat nějakému důstojnickému holobrádkovi. Úsměv číslo pět jsem nahradil svým obvyklým výrazem.
„A co je vám do toho, poručíku? Někde jsem slyšel, že nemístná zvědavost škodí zdraví.“
Překvapeně polkl. Downdown byl druhé největší město impéria a císařský místodržící v něm vládl rukou pevnější než sám císař. Vojenské hlídky udržovaly pořádek i v těch nejdivočejších čtvrtích, slovo důstojníka mělo váhu zákona, soudy rozhodovaly rychle a bez zbytečného zdržování. Šibenice okolo cest byly až do vzdálenosti dvou hodin svižné jízdy plné vrahů, zlodějů a žebráků. Ano, i poctivá žebrota zde byla nezákonná. Člověk se mohl zhoupnout na šibenici i za pouhopouhou urážku císařského majestátu. Stručně řečeno, Downdown nebylo město pro mě. Umberto mi však dlužil můj podíl a protože se přede mnou snažil schovat právě tady, musel jsem do jámy lvové.
„Co jste to řekl, pane?“
Poručíkovi přeskočil hlas o oktávu výš, pevně sevřel jílec, ale pak se zarazil. Bylo kolem osmi hodin večer, smrákalo se a na cestě ani živáčka. Vlastní město bylo vzdálené více než dva kilometry a nemohl počítat s tím, že by mu posila přišla na pouhé zavolání. Byl ozbrojen důstojnickou mutací standardního vojenského meče s mohutnou záštitou a těžkou, čtyři centimetry širokou čepelí, jeho mužům ještě teklo po bradě rekrutské mléko. Já jsem měl u sedla prvotřídní chaabský meč s čepelí ostrou jako břitva a tenkou jako husí brk. Nekoupil by ho za roční kapitánský žold. Možná byl nafoukaný, ale ne hloupý a všechno si dobře uvědomoval.
„Poručíku, nejsem na vašem seznamu a vy to dobře víte. Úplatek ode mě nedostanete, tak proč k čertu takové handrkování? Nebo si chcete tady s mládenci trochu zabojovat? Vyzkoušet si zatýkání nebezpečného individua v praxi?“
Vložil jsem do hlasu nádech radostného očekávání a podíval se na vojáky, kteří se drželi opodál a tvářili se, že tady vůbec nejsou.
„Jeďte, chlape, ale zpátky, pokud neskončíte na šibenici, zvolte raději jinou cestu!“
Pobídl jsem koně a vyčerpaný hřebec unaveně poslechl. Nemínil jsem skončit na šibenici. Chtěl jsem jen najít Umberta, vypáčit z něho, kam ukryl můj podíl a vypadnout odtud, jak nejrychleji to půjde. Znám několik zaručených způsobů, jak přinutit člověka mluvit, i když nechce. Kdysi je na mně vyzkoušeli a kdyby měli jen o trochu víc času, taky bych promluvil.
Hlídka u hradní brány mě nechala projet bez problémů. Její velitel byl vrásčitý veterán, který nestál o zbytečné problémy. Nikdy jsem v Downdownu nebyl, ale předpokládal jsem, že Umberto také ne. Chlapíkům, jako jsme my dva, tady pšenka nekvetla. Umberto byl pirát. Nejdrsnější hrdlořez, kterého jsem na moři potkal. Uměl uniknout válečným trojstěžníkům, proplout mělčinami, kde uvázla i větší kanoe, při abordáži se vrhal na loď v první řadě a bojoval dvěma meči současně. Nebál se bouří, nebál se císaře, nebál se čarodějů a bohužel se nebál ani mě. Ale to udělal chybu. Byli jsme společníky. Přemluvil jsem ho, abychom nepřepadávali lodě kupců, kteří vozí spoustu laciného zboží, a…
