Cherchez la Femme
Svět se utápěl v bílé mlze a stromy okolo se v prudkém větru ohýbaly hned na jednu a hned na druhou stranu. Chtěl jsem se rozhlédnout, ale vlastní tělo mě neposlouchalo. Zazněl buben. Monotónní rytmus pronikal hluboko do nitra mozku a probouzel vlny trýznivé bolesti. Potom někdo zavěsil do mlhy ohnivou kouli. Sálala žárem, kůže na temeni se mi začala škvařit. Pokusil jsem se objevit hlupáka, který kouli do prostoru umístil, ale opět jsem se nedokázal ani hnout. Bolest způsobená bubnem a horko mě přiváděly k šílenství. Abych se nezbláznil, soustředil jsem se na les okolo. Stromy tančily v bubeníkově rytmu. Zaklel jsem, protože to nedávalo smysl. Po pílíce věčnosti se bílá mlha rozptýlila a pulsující bolest přerostla v agónii. Někdo zasténal. Měl popraskané a okoralé rty, k tomu pekelnou žízeň. Ten někdo jsem byl já. Ohnivá koule nad hlavou bylo slunce a klátící se stromy muži pochodující přede mnou. Stále jsem však nedokázal otočit hlavou a nemohl jsem najít vlastní ruce. Až po chvíli jsem je objevil po stranách ve výšce obličeje asi půl metru daleko. Vypadaly ochable a nemohoucně, jako by patřily někomu jinému. Rozlehlo se prásknutí bičem, někdo zaúpěl. Bolest hlavy ustoupila a mé myšlenky se přestaly podobat leklým rybám uvězněným ve vyschlém blátě.
Pochodoval jsem uprostřed zástupu mužů, všichni jsme měli hlavy a ruce uvězněné v dřevěných kládách sevřených koženými popruhy. Abychom do sebe svými rozměrnými obojky nenaráželi, klátili jsme se ze strany na stranu ve stejném rytmu. Podél zástupu projížděli muži na koních a nutili nás držet formaci. Jezdci byli oblečeni do uniforem crambijské armády. Buď jsme všichni byli odvedenci, podle dřevěných límců nedobrovolní odvedenci, nebo trestanci. Nepamatoval jsem si, že bych plánoval narukovat do armády, a ani jsem si nevzpomínal, že by mě v poslední době stíhali kvůli nějakému zločinu. Všechny jsem spáchal hodně daleko odsud. Při přemýšlení jsem však zjistil, že má paměť má příliš mnoho děr. Možná jsem si opravdu přál stát se pěšákem jeho imperiálního veličenstva a trmácet se v poutech vedrem. Nepřipadalo mi to však pravděpodobné.
Konečně jeden z důstojníků vyhlásil přestávku. Zůstal jsem stát o chviličku déle než ostatní, abych zjistil, kolik nás tady je. Had mužů s kládami se táhl na obě strany až kam jsem dohlédl, uniformovaných vojáků jsem spatřil několik desítek. Zavalitý chlapík se seržantskými výložkami doprovázený dvěma pomocníky s vědrem procházel mezi muži a dával jim napít. Každému jednu naběračku. Nemohl jsem se dočkat, až na mě přijde řada, očima jsem stále proměřoval naběračku a prosil jsem štěstěnu, aby mi ji seržant nabral plnou. Měl jsem žízeň, pekelnou žízeň. O chvíli později se k trojici připojil důstojník s písařem. Každého odvedence si prohlédl a nadiktoval písaři krátkou poznámku. Pomalu se ke mně blížili; podle způsobu, jakým pomocníci vědro nesli, vody pořádně ubylo. Důstojník měl uniformu šitou na míru, výložky napovídaly, že jde o poručíka, zlaté lemování prozrazovalo, že je zároveň i šlechtic. Plebejové, ať už v jakékoliv hodnosti, měli v crambijské armádě lemování stříbrné.
Konečně dorazili až ke mě. Seržant mi u úst přidržel plnou naběračku vody. Už napohled byla nádherně studená a osvěžující. Bylo mi úplně jedno, že ze stejné naběračky přede mnou pilo několik set jiných mužů a spousta z nich má pravděpodobně kapavku, syfilis, lepru a bůhvíco ještě. Začal jsem pít – hltavě, ale současně tak, abych nevybryndal ani kapku.
„Ty vypadáš. Kdo tě tak zřídil?“
Poručík mi svým stříbrem zdobeným jezdeckým bičíkem natočil hlavu, aby si mě mohl lépe prohlédnout. Vůbec ho nezajímalo, že jsem kvůli němu přišel o dobrou polovinu obsahu naběračky, která se vylila na zem.
„Hrůza, tentokrát jsme nabrali ten nejhorší plebs,“ pokračoval v hodnocení mého zevnějšku.
Písař mu automaticky přikyvoval. Bylo mi jedno, co o mně říká. Ani jako kluk jsem nebyl žádný krasavec, spíše naopak. Nebyl jsem však ani žádná zrůda a lidé se při pohledu na mě …
