Lovci odměn
Stál jsem zády k pokroucenému kmeni staré borovice a v ruce držel nataženou kuši. Předloktím jsem zakrýval lučiště, aby se od leštěného kovu neodrazil ani sebemenší paprsek světla, a snažil jsem se dýchat pomalu a bezhlučně. Patnáct metrů pode mnou pralesem tiše postupovala horská gorila. Kráčela po dvou v hlubokém předklonu, občas se paží dotkla země, jindy se zahákla za větev některého ze stromů. I shrbená byla stejně vysoká jako já. Kdyby se narovnala – kdyby se mohla narovnat, protože někteří přírodopisci tvrdí, že tito napůl mýtičtí tvorové nemohou chodit vzpřímeně –, musela by být vysoká jako medvěd kodiak. Náhle ji něco zaujalo ve větvích obrovského jilmu přímo nad ní. Vzpažila, pravou rukou se chytila jedné ze silných větví a vytáhla se vzhůru. V dalším okamžiku byla pět metrů vysoko, zahlédl jsem jen zákmit rychlého pohybu a vzápětí už stála zpátky na zemi. Za kůži na hřbetě, jako by to byla obyčejná malá kočka, držela velkého rysa. Snažil se ji seknout drápy, ale nedosáhl na ni. Druhou paží ho praštila z boku do hlavy a šelma okamžitě ochabla. Potom se otočila, takže jsem neviděl, zda žere svou kořist celou, nebo si vybírá. Na čele se mi perlil pot, pochyboval jsem, že by ji jedna má střela zastavila. Tohle byl skutečný vládce hor, před kterým utíkaly i tolik obávané stříbrné pumy. Naštěstí horských goril nebylo mnoho a žily jen v nejnepřístupnějších oblastech Modrých hor, v hlubokých údolích mezi horskými valy pokrytými věčným ledem. Poslední exemplář byl uloven zhruba před sto padesáti lety a Gitberg ho popsal ve své Velké knize přírodních kuriozit. Op se náhle zastavil, klesl na čtyři a vzápětí jsem už jen podle vlnící se vegetace odhadoval, kam běží. Potlačil jsem zaklení, ale od stromu jsem se hnout neodvážil. Můj kůň polekaně zaržál, zvuk přerušil tupý úder následovaný praštěním kostí.
Za svou zvědavost jsem jako mnohokrát předtím zaplatil. Sice jsem na vlastní oči viděl stvoření z přírodopisných legend, věděl jsem, že chodí po zadních, umí se napřímit a že pověsti o strašlivé síle i rychlosti nepřehání, k tomu jsem mohl vyvrátit báchorky o údajné inteligenci těchto tvorů, které jim přisuzovaly spoustu lidských vlastností, včetně znalosti ohně a používání nástrojů. Dál jsem však musel po svých.
Gorila se u koně zdržela sotva hodinu a pak pokračovala ve své osamělé pouti. Vybírala si. Sežrala vnitřnosti a nejlepší maso kolem páteře. Nezlomila koni vaz, jak jsem si původně myslel, ale ranou shora mu přerazila hřbet. Protože se mé zásoby začínaly tenčit a má cesta se najednou prodloužila, vyřezal jsem pár kilogramů masa, zabalil ho do listů a přihodil k výbavě. Večer nebyl daleko, ale u mršiny jsem tábořit nechtěl. Přehodil jsem si jezdecké brašny přes jedno rameno, tornu a sedlo přes druhé, pochvu zavěsil na popruh, abych se při případném pádu nepřizabil, a obtížený jako skutečný soumar se vydal na další cestu. Po událostech v DownDownu, kde jsem nepřímo vyprovokoval lidi k vypálení čarodějnické citadely, jsem za sebou chtěl zamést stopy a měl jsem zato, že cesta přes hory je ideální a nejjednodušší způsob, jak to udělat. Neodhadl jsem to přesně, ale to se mi také nepřihodilo poprvé.
Do Brambagu jsem dorazil až o čtyři dny později. To už mě veškerý vztek ze ztráty koně opustil a užíval jsem si cestu beze spěchu. Ramena jsem měl od nošení tolika věcí jediný mozol, ale neodhodil jsem ani sedlo, protože jsem na nové prostě neměl.
Brambag bylo město – křižovatka. Kupecké stezky se zde odkláněly severovýchodním nebo jihovýchodním směrem podél úpatí Modrých hor. Hlavní dopravní tepnou však byla Utana, řeka díky práci nevolníků splavná na většině délky svého toku. Tvořila jednu z hlavních obchodních cest císařství. Hradby zde jako u většiny novějších měst ve vnitřním impériu nebyly, místo nich město obklopovala asi dva metry vysoká zeď. Ta nesloužila k obraně, ale k rozdělení pozemků na lacinější a dražší. Vnitřní dražší pozemky majiteli přinášely obchodní privilegia a samozřejmě prestiž. Tohle …
