Kapitola jedenáctá
BĚHEM DOPOLEDNE SE ZAČALA řídnoucí mlhou prodírat slabá záře slunce a vrátil se Beldin. "Asi legui před námi západně už se mlha úplně zvedla," řekl jim.
"Jsou tam nějaké známky pohybu?" zeptal se jej Belgarat.
"Něco málo," odpověděl Beldin. "Pár oddělených jednotek, které všechny míří na sever. Jinak je krajina prázdná jako obchodníkovo srdce. Promiň, Kheldare, to je jen takový starý výraz."
"To je v pořádku, Beldine," odpustil mu velkoryse Silk. "Tahle malá přeřeknutí jsou u skutečně starých lidí obvyklá."
Beldin na něj upřel tvrdý pohled a pak pokračoval. "Vesnice před námi vypadají opuštěně a většinou jsou v troskách. Řekl bych, že vesničané utekli." Podíval se na spícího Melceňana. "Co je to za chlapíka?" zeptal se.
"Je ze silničního úřadu," odpověděl Belgarat. "Silk ho našel, jak se schovává ve sklepě."
"Je opravdu tak ospalý?"
"Sadi mu dal něco na uklidnění."
"Řekl bych, že to docela zabralo. Vypadá dost klidně."
"Budeš něco jíst, strýčku?" zeptala se Polgara.
"Děkuji za pozvání, Pol, ale asi před hodinou jsem měl pěkného tlustého králíka." Podíval se zpátky na Belgarata. "Myslím, že bychom měli dále cestovat v noci," upozornil jej. "Nejsou tu sice celé pluky, ale je jich tu dost na to, aby nám dali zabrat, pokud nás překvapí."
"Máš nějakou představu, čí ta vojska jsou?"
"Neviděl jsem žádné Strážce ani Karandy. Myslím, že patří k Zandramas - nebo peldanskému králi. Ať je to kdokoli, míří na sever do bitvy, ke které se tam schyluje."
"Dobrá," řekl Belgarat, "budeme tedy pokračovat v noci - alespoň dokud se jim nedostaneme za záda."
Té noci šli docela rychle. Prošli lesy a táborovým ohňům vojáků, utábořených na planině, se lehce vyhnuli. Pak, těsně před svítáním, se Belgarat s Garionem zastavili na vrcholku nízkého kopce a dívali se dolů na tábor, který vypadal o trochu větší než všechny ostatní, kolem kterých prošli dříve. "Vypadá to na celý prapor, dědečku," usoudil Garion. "Myslím, že s tím budou trochu problémy. Krajina kolem je hrozně plochá. Tohle je jediný kopec, který jsme viděli na míle daleko, a není tady moc úkrytů. Ať se budeme pokoušet ukrýt, což budeme chtít, jejich hlídky nás uvidí. Bylo by bezpečnější, kdybychom se obrátili a vrátili se."
Belgarat složil podrážděně uši dozadu. "Vraťme se a upozorněme ostatní," zavrčel. Postavil se a běžel s Garionem směrem, odkud přišli.
"Nemá cenu riskovat, otče," řekla Polgara, když dorazila na tichých křídlech. "Krajina je o kousek zpátky více členitější. Můžeme jít tam a ukrýt se."
"Vaří už kuchaři snídani?" zeptal se Sadi.
"Ano," odpověděl Garion. "Cítil jsem ji - nějakou kaši a slaninu."
"Určitě se nevydají na pochod nebo nepošlou ven hlídky, aniž by je nakrmili, že?"
"Ne," řekl mu Garion. "Vojáci jsou nabručení, když je necháš pochodovat bez toho, že bys je nejdřív nakrmil."
"A mají na sobě stráže obvyklé vojenské pláště - víceméně takové, jako je tenhle?" Ukázal na svůj cestovní plášť.
"Ti, které jsem viděl ano," řekl Garion.
"Proč bychom je nenavštívili, princi Kheldare?" navrhl eunuch.
"Co chceš udělat?" zeptal se Silk podezíravě.
"Kaše je přece taková nemastná neslaná, nemyslíš? Mám v kufříku několik věcí, které by ji dokázaly trochu okořenit. Můžeme projít táborem jako dvojice strážných, kterým skončila služba, a jít si přímo ke kuchyňským ohňům pro snídani. Nemělo by mi dělat velké potíže obohatit přitom kotle jistými přísadami."
Silk se na něj široce usmál.
"Žádný jed," řekl Belgarat pevně.
"Neměl jsem na mysli jed, Prastarý," protestoval jemně Sadi. "Ani ne tak ze smyslu pro morálku. Vojáci prostě mohou začít něco podezřívat, když jejich společníci u stolu začnou černat ve tváři a padat pod stůl. Mám na mysli něco daleko příjemnějšího. Vojáci budou nějakou dobu neuvěřitelně šťastní a pak usnou."
"Na jak dlouho?" zeptal se Silk.
"Na několik dní," pokrčil Sadi rameny. "Přinejhorším na týden."
Silk hvízdnul. "Není to nebezpečné?"
"Jen pokud máš slabé srdce. Sám jsem to příležitostně používal - když jsem…