IX
Ráno mu uvařila kukuřičnou kaši, kterou beze slova snědl. Strkal si ji do úst, aniž na Alici pomyslel, a sotva ji vnímal. Věděl, že by měl jít. Každou minutou, kterou tu proseděl, se muž v černém víc a víc vzdaloval – nejspíš už je v poušti. Jeho stopy mířily neochvějně na jih.
„Máš tu nějakou mapu?“ zeptal se najednou a zvedl hlavu.
„Města?“ zasmála se. „Není tak velké, aby potřebovalo mapu.“
„Ne. Toho, co je na jih odtud.“
Úsměv jí pohasl. „Poušť. Jenom poušť. Myslela jsem, že chvíli zůstaneš.“
„Co je na jih od pouště?“
„Jak to mám vědět? Nikdo ji nepřešel. Nikdo to nezkusil, co jsem tady.“ Otřela si ruce o zástěru, vzala chňapku a vlila hrnec ohřáté vody do dřezu, voda cákla a začala z ní stoupat pára.
Vstal.
„Kam jdeš?“ Uslyšela ve svém hlase pronikavý tón strachu, za který se nenáviděla.
„Do stájí. Jestli to někdo bude vědět, tak je to ten podkoní.“ Položil jí ruce na ramena. Ruce byly teplé. „A podívat se na mezka. Jestli tu zůstanu, měl by se o něj podkoní postarat. Pro ten den, kdy půjdu.“
Ale ještě ne. Podívala se na něj. „Dej si na toho Kennerlyho pozor. Jestli nic neví, tak si to vymyslí.“
Když odešel, otočila se k dřezu a pocítila horký, teplý proud slz vděčnosti.
Kennerly byl bezzubý, nepříjemný a obdařený spoustou dcer. Dvě odrostlejší vykukovaly na pistolníka z uprášených stínů chléva. V hlíně se spokojeně hrabala malá holka. Jedna už velká, světlovlasá, špinavá a smyslná ho zvědavě a zamyšleně pozorovala a při tom čerpala vodu sténající pumpou vedle stavení.
Podkoní se s ním setkal v půli cesty mezi dveřmi do svého podniku a ulicí. Jeho způsoby kolísaly mezi nepřátelstvím a zbabělou podlézavostí – jako mladý voříšek, kterého často kopou.
„Je o něj postaráno,“ řekl a dřív, než stačil pistolník odpovědět, otočil se Kennerly k dceři: „Ty běž dovnitř, Soobie! Okamžitě běž sakra dovnitř!“
Soobie zamračeně odtáhla vědro ke kůlně přistavěné k chlévu.
„Asi jsi mluvil o mém mezkovi,“ řekl pistolník.
„Ano, pane. Neviděl jsem mezka už hezkej čas. Byly doby, kdy jich spousty volně běhalo, ale svět už je jinde. Neviděl jsem nic kromě pár volů a dostavníkových koní a… Soobie, že tě seřežu, prokrista!“
„Nekoušu,“ řekl pistolník mírně.
Kennerly se trochu přikrčil. „Na vás jsem nepomyslel. Ne, na vás jsem nepomyslel.“ Nejistě se usmál. „Je prostě od přírody hloupá. Má v sobě čerta. Je divoká.“ Oči mu potemněly. „Blíží se Poslední doba,“ pane. „Víte, co se píše v Bibli. Děti nebudou poslouchat své rodiče a mor postihne zástupy.“
Pistolník přikývl, pak ukázal na jih. „Co je tam?“
Kennerly se znovu usmál, až ukázal dásně a pár přátelských zažloutlých zubů. „Osadníci. Tráva. Poušť. Co jiného?“ Uchechtl se a očima si chladně měřil pistolníka.
„Jak velká je ta poušť?“
„Velká.“ Kennerly se donutil zvážnět. „Možná tři sta mil. Možná tisíc. To nedokážu říct, pane. Není tam nic, jenom ďáblova tráva a možná démoni. Šel tamtudy ten druhý chlap. Ten, co dal do kupy Nortyho, když mu bylo mizerně.“
„Mizerně? Slyšel jsem, že byl mrtvý.“
Kennedy se nepřestával zubit. „No jo, no jo. Možná. Ale už jsme přece velcí chlapi, ne?“
„Ale na démony věříš.“
Kennerly se zatvářil uraženě. „To je něco úplně jinýho.“
Pistolník si sundal klobouk a otřel si čelo. Slunce pálilo, neoblomně pražilo. Kennerly vypadal, že si toho nevšímá. V řídkém stínu u stáje si malá holčička vážně rozmazávala špínu po obličeji.
„Ty nevíš, co je za pouští?“
Kennerly pokrčil rameny. „Něco nejspíš jo. Před padesáti lety přes ni jezdil dostavník. Říkal to můj tatík. Říkával, že jsou tam hory. Jiní říkají oceán… zelenej oceán plnej příšer. A další říkají, že tam končí svět. Že tam není nic, jenom světlo, ze kterýho člověk oslepne, a Boží tvář s otevřenými ústy, co lidi sežerou.“
„Žvást,“ řekl pistolník stroze.
„No jistě,“ vykřikl Kennerly vesele. Znovu se přikrčil, plný nenávisti, strachu, touhy zavděčit se.
„Postaráš se o mého mezka.“ Hodil Kennerlymu další minci, kterou Kennerly v letu chytil.
„Jistě. Zdržíte se chvíli?“
„Možná.“
„Ta …
