IV
Fazole byly jako broky, kukuřice tuhá. Vítr, který venku neustával, čenichal a kňučel kolem okapů visících u země. Pistolník jedl rychle a dychtivě, k jídlu vypil čtyři poháry vody. V půli jídla se ozvalo kulometné zadrnčení na dveře. Brown vstal a pustil Zoltána dovnitř. Pták přeletěl místnost a mrzutě si dřepl do rohu.
„Muzikální plodina,“ zabručel.
Po večeři nabídl pistolník hostiteli tabák.
– Teď. Teď začne vyptávání.
Ale Brown se na nic neptal. Kouřil a díval se do vyhasínajících uhlíků v ohništi. V chatrči se znatelně ochladilo.
„Neuveď nás v pokušení,“ pronesl Zoltán náhle a prorocky.
Pistolník sebou škubl, jako by na něj někdo vystřelil. Najednou si byl jist, že to všechno je jen iluze (nikoli sen, ale čáry), že muž v černém na něj nastražil čáry a cosi se mu pokouší naznačit, avšak trýznivě zamlženým, symbolickým způsobem.
„Prošel jsi Tullem?“ zeptal se náhle.
Brown přikývl. „Cestou sem, a jednou jsem tam prodával kukuřici. Ten rok pršelo. Možná celých patnáct minut. Zem vypadala, že se přímo otevřela a vodu vcucla. Za hodinu byla suchá a bílá jako vždycky. Ale ta kukuřice – Bože, ta kukuřice. Rostla přímo před očima. To nebylo tak zlé. Ale člověk ji slyšel, jako by jí ten déšť dal ústa. Nebyl to veselý zvuk. Zdálo se, že vzdychá a sténá, jak se prodírá půdou.“ Odmlčel se. „Měl jsem nějaké přebytky, tak jsem kukuřici vzal a prodal. Papá Doktor říkal, že to udělá, ale oškubal by mě. Tak jsem šel.“
„Nelíbí se ti to městečko?“
„Ne.“
„Mě tam skoro zabili,“ řekl pistolník prudce.
„Tak?“
„Zabil jsem tam jednoho člověka, kterého se dotkl Bůh,“ řekl pistolník. „Jenomže to nebyl Bůh. Udělal to ten muž v černém.“
„Nalíčil na tebe past.“
„Ano.“
Dívali se na sebe přes stíny a chvíle neodvratně těžkla očekáváním.
– Teď se začne ptát.
Ale Brown nic neřekl. Cigareta se mu už proměnila v doutnající špaček, ale když pistolník potřásl váčkem, zavrtěl Brown hlavou.
Zoltán neklidně přešlápl, jako by chtěl promluvit, ale pak si to rozmyslel.
„Můžu ti o tom vyprávět?“ zeptal se pistolník.
„Jistě.“
Pistolník hledal slova, kterými by začal, ale žádná nenašel. „Musím si ulevit,“ řekl radši.
Brown přikývl. „To dělá ta voda. Ještě kukuřici?“
„Jistě.“
Vyšel po schůdcích nahoru a ven do tmy. Nad hlavou se mu třpytila šílená záplava hvězd. Vítr pravidelně pulsoval. Proud moči se vyklenul vlnivým obloukem nad prašným kukuřičným políčkem. Muž v černém ho sem poslal. Možná přímo Brown byl mužem v černém. Mohlo by –
Zarazil podobné myšlenky. Jediným nevypočitatelným faktorem, s nímž se nenaučil vypořádat, byla možnost, že sám zešílí. Vrátil se dovnitř.
„Už ses rozhodl, jestli jsem vyčarovaný, nebo ne?“ zeptal se Brown pobaveně.
Pistolník se polekaně zastavil na maličkém odpočívadle. Potom pomalu sešel dolů a posadil se.
„Chtěl jsem ti povídat o Tullu.“
„Rozrůstá se?“
„Je mrtvý,“ řekl pistolník a ta slova zůstala viset ve vzduchu.
Brown přikývl. „To ta poušť. Myslím, že nakonec asi zadusí všechno. Věděl jsi, že pouští kdysi vedla dostavníková cesta?“
Pistolník zavřel oči. Myšlenky mu bláznivě vířily.
„Zdrogoval jsi mě,“ vypravil ze sebe přiškrceně.
„Ne. Nic jsem neudělal.“
Pistolník ostražitě otevřel oči.
„Bude ti divně, dokud se tě nezeptám,“ řekl Brown. „Tak to tedy udělám. Povíš mi o Tullu?“
Pistolník váhavě otevřel ústa a překvapeně zjistil, že tentokrát v nich slova jsou. Pustil se do vyprávění tichými přeprškami vět, které se pomalu spojovaly do klidného, trochu monotónního vyprávění. Pocit omámení ho opustil a najednou si připadal podivně vzrušený. Vyprávěl do pozdní noci. Brown ho vůbec nepřerušoval. Stejně jako krkavec.
