Dělat věci s rozmyslem je ztráta času

O hraní pochodů na pohřbech loutek

Den pro něj nezačal dobře. Vzal mě ven na procházku a ztratil mě. Dopadlo by to mnohem lépe, kdyby to udělal tak, jak to obvykle bývá, a dovolil mi, abych ho vzal ven já. Jsem totiž mnohem schopnější a dokážu dobře vést – to říkám bez jakékoliv domýšlivosti. Jsem starší než on a nenechám se tak snadno vydláždit. Nezastavuji se s každou osobou, kterou potkám, a nehovořím s ní tak dlouho, až zapomenu, kde vlastně jsem. Také mě nic tak snadno nerozptýlí – málokdy se peru, nikdy nemám chuť honit se za kočkami a jen malou radost mám z toho, když můžu postrašit děti. Přemýšlím jenom o tom, že jsem na vycházce a že se zase vrátím domů. Jak říkám, kdyby netrval na tom, že mě vezme na vycházku a dovolil mi, ať ho vezmu na vycházku já, nebylo by obecně tolik problémů. Jenže k tomu se mi ho nikdy nepodařilo přesvědčit.

Párkrát mě někde zapomněl, ale na náměstí Sloane Square mě ztratil úplně. Vždycky když mě ztratí, zastaví se a začne mě volat svým štěkáním. Kdyby zůstal tam, kde zaštěkal poprvé, možná bych k němu našel cestu, jenže než vůbec stačím přejít silnici, zas štěká někde uprostřed další ulice. Nejsem už tak mladý a někdy mám dojem, že mi připravuje mnohem náročnější tělocvik, než můžu vůbec snést. Viděl jsem ho z toho místa na King’s Road, kde jsem stál. Očividně byl navýsost rozhořčený. Stál jsem příliš daleko na to, abych poznal, co to vlastně štěká, ale umím si to docela dobře představit.

„Zatracený chlap. Zase někam zmizel.“

Táže se kolemjdoucího psa:

„Necítil jsi náhodou někde mého pána?“

(Pes by pochopitelně nepoužil výraz někoho nebo něco vidět, protože jejich hlavním smyslem je čich. Když se vyšplhá na vrchol kopce, sdělí svému druhovi: „Vždycky si říkám, že odtud je cítit tak báječný pach. Mohl bych tu sedět a čenichat celé odpoledne.“ Nebo když někoho zve na procházku, pravděpodobně prohlásí: „Mám rád ulici u kanálu. Čenich si tam přijde na své za každým rohem.“)

„Ne, žádného pána jsem necítil,“ odpověděl ten druhý pes. „Jaký druh člověčího zápachu má tvůj pán?“

„No je to takový ten člověk s nádechem vejce a slaniny s mírným odérem mýdla.“

„To mi moc neříká. V tuhle ranní dobu odpovídá takovému popisu většina mužů. Kde sis ho všiml naposledy?“

Právě v tu chvíli mě zahlédl a vyrazil ke mně. Byl rád, že mě našel, ale zároveň vypadal rozmrzele, že jsem se mu ztratil.

„Tak tady jsi,“ zaštěkal. „Copak jsi neviděl, že zatáčím za roh? Tak se mě vždycky drž. Štve mě, že polovinu času trávím tím, že tě hledám a zase ztrácím.“

Zdálo se, že ho incident zanechal ve špatné náladě. Jediné na co měl chuť, byla nějaká pranice. Na konci ulice Sloane se jeden mužně a vojácky vyhlížející pán rozběhl za omnibusem. William Smith zvolal „Vrrr“, a začal toho muže pronásledovat. Kdyby si toho ten starý pán býval nevšímal, všechno by dobře dopadlo. Řeznický učeň, který jel za nimi, by Smithe, jenž právě vběhl do ulice, pořádně praštil (viděl jsem mu to na očích), což by si Smith jenom zasloužil. Ten ctihodný …