Dělat věci s rozmyslem je ztráta času

Jerome Klapka Jerome

2,71 $

Elektronická kniha: Jerome Klapka Jerome – Dělat věci s rozmyslem je ztráta času (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: jerome06 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Jerome Klapka Jerome: Dělat věci s rozmyslem je ztráta času

Anotace

Sbírka humorných zamyšlení navazuje na úspěšné Lenochovy myšlenky a bere si jako terč typické rysy britské mentality. Postřeh a vtipný komentář věcí každodenního života patří k tomu nejlepšímu, čím Jerome Klapka Jerome obohatil světovou literaturu.

O autorovi

Jerome Klapka Jerome

[2.5.1859-14.6.1927] Jerome Klapka Jerome se narodil roku 1859 ve Walsallu, Staffordshire. Jeho otec byl laický kazatel a jmenoval se Jerome Clapp Jerome. Jméno ovšem nemělo se jménem Klapka žádnou souvislost. V Anglii žil v té době v exilu maďarský revolucionář, generál vynikajících schopností vojevůdcovských, György Klapka (mezi jehož předky byl patrně nějaký Čech), a s tím se rodina Jeromova do...

Jerome Klapka Jerome: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu

Second Thoughts of an Idle Fellow

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dělat věci s rozmyslem je ztráta času“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

O lidském rodičovství

Byl to jenom kus rozbitého skla. Podle tvaru a barvy bych řekl, že za svých šťastnějších dnů bylo součástí levné lahvičky na voňavku. Jak tak osamoceně leželo na trávě a svítilo na něj ranní slunce, vypadalo bezpochyby nádherně. Přilákalo jeho pozornost.

Natáhl hlavu a podíval se na něj pravým okem. Potom kolem něj přehopsal a podíval se z druhé strany levým okem. Obojímu pohledu se zdál být stejně přitažlivý.

Rozumí se samo sebou, že to byl nezkušený mladý havran. Starší pták by se na takovou věc jen letmo podíval a nechal by ji být. Člověk by si pomyslel, že by mu vlastní instinkt mohl napovědět, jaká by to byla chyba tahat do hnízda kousek rozbitého skla. Jeho třpyt ho však přitahoval natolik mocně, že nemohl odolat. Skoro bych věřil tomu, že někdy někde v jeho rodokmenu došlo k jakési mesalianci, nebo ještě k něčemu horšímu. Možná trocha stračí krve? Člověk přece ví, jaký mají straky charakter, nebo spíše ví, že žádný nemají. A takové věci se přece dějí. Nebudu však dál tyhle myšlenky rozvíjet. Jen navrhuji jisté možné vysvětlení – to je všecko.

Přihopsal blíž. Není tento blyštivý střípek duhy jen sladkou iluzí, nádhernou vizí, jež bledne, když se k ní přiblížíme, což je natolik typické, že se to v životě havranů stává až nepochopitelným? Prudce vyrazil kupředu a ťuknul do něho svým zobákem. Ne, byl skutečný. Byl to takový krásný kus střepu zeleného skla, jaký si jen havran novomanžel může přát – jen ho sebrat! Ona z něho určitě bude mít radost. Ten pták to myslel dobře. Už z jeho ocásku, jenž směřoval svisle vzhůru, bylo patrné seriózní úsilí, které však bylo namířeno nesprávným směrem.

Obrátil ho zobákem. Tohle se špatně ponese. Je to samá hrana. Nakonec se mu však podařilo vzít sklo pevně do zobáku, a aby se s ním jiný pták nezačal přít o jeho vlastnictví, ihned s ním rychle odletěl pryč.

Druhý havran, který všechno sledoval z větve lípy, zavolal na třetího, jenž právě přelétal kolem. I s mojí omezenou znalostí jejich jazyka mi připadalo celkem snadné konverzaci sledovat. Její význam byl tak zřejmý!

„Izachare!“

„Buď zdráv!“

„Co ty na to? Zebulan našel kousek rozbité lahve a chce si s tím vystlat hnízdo.“

„To snad ne!“

„No na mou duši. Vždyť se na něj podívej. Támhle letí a má ho v zobáku.“

„No, to mě…!“

A oba vyprsknou smíchy.

Jenže Zebulan si jich nevšímá. Jestli jejich rozhovor zaslechl, určitě si řekl, že oba jenom žárlí. Namířil si to přímo ke svému stromu. Stál jsem u okna s tváří na skle, takže jsem ho mohl sledovat. Hnízdo si staví na místě, jemuž říkáme jilmy u výběhu – je to havraní sídliště, které se začalo stavět teprve vloni, ale rychle se rozvíjí. Chtěl jsem vědět, co mu jeho žena řekne.

Nejdřív neříkala vůbec nic. Sklíčko opatrně položil na větev poblíž rozestavěného hnízda a ona natáhla hlavu, aby se na ně podívala.

Pak se mu podívala do očí. Asi minutu ani jeden z nich nepromluvil. Všiml jsem si, že situace začíná být dost napjatá. Když nakonec otevřela zobák, hovořila tlumeně a…

Mohlo by se Vám líbit…