Hold Katalánsku

IX/

Z Mandalay v Horní Barmě se dá jet vlakem do May-myo, větší provinční horské stanice na úbočí náhorní planiny Shan. Je to zajímavý zážitek. Vyjíždíte z typické atmosféry východního města - pálící slunce, zaprášené palmy, pach česneku, koření a ryb, šťavnaté tropické ovoce, hemžení snědých lidí - a protože jste si na to zvykli, odnášíte si tuto atmosféru netknutou ve svém železničním vagóně. V duchu jste ještě v Mandalay, ale to už vlak vyjíždí do Maymyo, ležící dvanáct set metrů nad mořskou hladinou. Vystoupíte z vlaku a vstupujete do jiné hemisféry. Náhle dýcháte chladivý a sladký vzduch, který by zrovna tak mohl být anglický, všude kolem vás zelená tráva, kapradí, jedle a růžolící horalky, prodávající koše jahod.

Návrat do Barcelony po třech a půl měsíci na frontě mi to připomněl. Opět táž náhlá a udivující změna atmosféry. Po celou cestu vlakem do Barcelony přežívala atmosféra fronty; špína, hluk, nepohodlí, roztrhané šaty, pocit bídy, soudružství a rovnosti. Vlak, už při odjezdu z Barbastra plný milicionářů, přepadali na dalších stanicích na trati vesničané. Měli svazky zeleniny, poděšenou drůbež, kterou nosili hlavami dolů, různé pytle a rance, rozložené kde se dalo po podlaze a obsahující - jak se ukázalo - živé králíky. Nakonec bylo naloženo i menší stádo ovcí; zvířata nacpali do kupé a zaklínili do všech prázdných prostor. Milicionáři vyřvávali revoluční písně, které přehlušovaly dunění vlaku, a mávali červeno-černými šátky či posílali vzdušné polibky každému hezkému děvčeti podél trati. Láhve s vínem a anýzovkou, špatnou aragonskou kořalkou, putovaly z ruky do ruky. Španělskou lahví na vodu z kozího měchu můžete stříknout proud vína příteli do úst přes celý vagón, což ušetří spoustu potíží. Vedle mne jeden černooký patnáctiletý chlapec vyprávěl senzační a nepochybně naprosto vymyšlené příběhy o svém frontovém hrdinství dvěma starým vesničanům, kteří ho poslouchali s pusou dokořán. Vesničané nakonec rozbalili svoje rance a dali nám trochu lepkavého tmavočerveného vína. Všichni byli hluboce šťastni, mnohem víc, než dovedu vyjádřit. Když však vlak projel Sabadellem a přijel do Barcelony, vystoupili jsme do atmosféry pro nás zrovna tak cizí a nepřátelské jako v Paříži nebo v Londýně.

Každý, kdo navštívil dvakrát po sobě v odstupu několika měsíců během války Barcelonu, povšiml si zvláštních změn, jež tam nastaly. A zajímavé je, že jestliže jste poprvé přijeli v srpnu a potom v lednu, nebo jako já poprvé v prosinci a pak v dubnu, pak jste slyšeli totéž: a sice že revoluční atmosféra zmizela. Nepochybně každému, kdo zde byl v srpnu, když krev v ulicích ještě nezaschla a milice byla ubytována v přepychových hotelích, musela prosincová Barcelona připadat buržoazní; mně, tehdy právě dorazivšímu z Anglie, se zdála být natolik dělnickým městem, jak bych jen považoval za možné. Vlna se nyní vracela. Opět to bylo normální město, válkou trochu potlučené a poďobané, ale s žádným vnějším znakem nadvlády dělnické třídy.

Změna ve vzezření d…