Povídky z jedné kapsy

ZTRACENÝ DOPIS

„Boženko,“ děl pan ministr své choti nabíraje si důkladnou dávku salátu, „dnes odpoledne jsem dostal dopis, to tě bude zajímat. Musím to předložit ministerské radě. Kdyby to vyšlo ven, byla by jedna politická strana v pořádné bryndě. Na, podívej se na to,“ děl pan ministr sahaje nejprve do levé náprsní kapsy a potom do pravé. „Počkej, kampak jsem to,“ bručel pan ministr hmataje znovu do levé náprsní kapsy; načež položil vidličku a začal hrabat oběma rukama ve všech ostatních kapsách. Pozorný divák by přitom shledal, že takový ministr má stejně překvapující počet kapes na všemožných částech a stranách těla jako každý jiný řádný muž; že v nich má klíče, tužky, notesy, večerníky, tobolky, úřední lejstra, hodinky, párátko, nůž, hřeben, staré dopisy, kapesník, sirky, staré vstupenky do kina, plnicí péro a četné jiné předměty denní potřeby; a že hrabaje se v kapsách mumlá „kampak jsem to dal“, „to jsem blázen“, „počkejme“, tak jako by činil každý jiný lidský tvor hrabající se ve svých vlastních kapsách. Ale ministrova choť nevěnovala mnoho pozornosti tomuto ději, nýbrž řekla, jako by to učinila každá jiná paní: „Prosím tě, kdybys raději jedl; vystydne ti to.“

„Dobrá,“ pravil pan ministr dávaje veškerý obsah svých kapes zpátky do příslušných míst, „nejspíš jsem to nechal na stole v pracovně; tam jsem ten dopis četl. Tak představ si,“ spustil bujaře a nabral si kus pečeně, „představ si; že mně někdo posílá originál dopisu od... Jen okamžik,“ řekl neklidně a vstal od stolu. „Já se jen podívám do pracovny. Asi jsem to nechal na stole.“ A byl pryč.

Když se nevrátil ani za deset minut, šla se za ním paní Božena podívat do pracovny. Ministr seděl uprostřed pokoje na zemi a probíral list po listu akty a dopisy, které shrnul z psacího stolu.

„Mám ti dát večeři ohřát?“ ptala se paní Božena přísně.

„Hned, za okamžik,“ děl ministr roztržitě. „Nejspíš jsem to zastrčil tady mezi ty papíry. To by bylo hloupé, kdybych to nenašel... Ale to není možné; musí to tu někde být“

„Tak se dřív najez,“ radila paní, „a pak to hledej.“

„Hned, hned,“ řekl ministr podrážděně. „Jen co to najdu: Byla to taková žlutá obálka - inu to jsem blázen, „bručel probíraje další stoh papírů: „Tady u toho stolu jsem to četl, a nehnul jsem se odtud, až mne volali k večeři... Kampak se to mohlo podět?“

„Já ti pošlu večeři sem,“ rozhodla paní a nechala ministra na zemi uprostřed jeho papírů. Potom se rozhostilo ticho, zatímco venku šuměly stromy a padaly hvězdy. Byla skoro půlnoc, když paní Božena počala zívat a šla opatrně nahlédnout do pracovny.

Ministr, bez kabátu, rozcuchaný a zapocený, stál uprostřed rozvrácené pracovny; všude na zemi byly hromady papírů, nábytek odtahán od stěn, koberce naházeny v koutě; na psacím stole stála nedotčená večeře.

„Proboha, muži, co to tu děláš?“ vyhrkla paní Božena.

„Ježíšikriste, dej mi pokoj,“ rozzuřil se ministr. „Copak mě musíš vyrušovat každých pět minut?“ Ovšem hned si uvědomil, že jí křivdí, a řekl mírněji: „To se musí prohledat systematicky, rozumíš? Kousek po kousku. Někde to tu musí být, protože sem nevkročil nikdo nežli já. Jen kdybych tu neměl takových zatracených lejster!“

„Já ti pomohu, nechceš?“ nabídla se soucitně paní Božena.

„Ne, ne, ty bys mi to tu rozházela,“ bránil se ministr mávaje rukama uprostřed toho nevýslovného nepořádku. „Jen jdi spát, já hned -“

Ve tři hodiny ráno si šel pan ministr lehnout, těžce vzdychaje. To není možné, říkal si; v pět hodin mně přinesla pošta ten dopis ve žluté obálce; četl jsem jej u psacího stolu, kde jsem pracoval až do osmi: v osm jsem šel k večeři a asi za pět minut jsem běžel do pracovny hledat. Za těch pět minut přece nikdo nemohl přijít –

Tu vyskočil pan ministr rovnýma nohama z postele a řítil se do pracovny. To se rozumí, okna byla otevřena; ale bylo to v prvním poschodí a ještě k tomu do ulice - To snad není možné, mínil pan ministr, že by sem někdo vlezl oknem! Ale ráno, umiňoval si, to musím zjistiti po téhle stránce.

Znovu uložil pan ministr své mohutné tělo do postele. Počkejme, vzpomněl si, jednou jsem četl v nějaké knížce, že takový dopis nejspíš ujde pozornosti, když leží rovnou na očích! Hrom do toho, že mě to nenapadlo hned! Znovu běžel do pracovny, aby se podíval, co leží rovnou na očích; i viděl hromady papírů, vytahané zásuvky, nesmírný a beznadějný nepořádek svého hledání - Klna a vzdychaje vracel se ministr na své lože beze spánku.

Vydržel to jen do šesti hodin; v šest už křičel do telefonu, naléhaje, aby vzbudili ministra vnitra „v důležité věci, slyšíte, člověče?“ Když konečně dostal spojení, spustil horečně: „Haló, pane kolego, prosím vás, pošlete ke mně hned, ale hned asi tři nebo čtyři své nejschopnější lidi... nu ano, detektivy... to se rozumí, ty nejspolehlivější. Ztratil se mi jeden důležitý spis... pane kolego, to je takový nepochopitelný případ... Ano, já na ně budu čekat. - Nechat všecko v tom stavu, v jakém to je? Myslíte, že to musí být? - Dobrá. - Krádež? To nevím. - Ovšem, čistě důvěrně; nikomu o tom neříkejte - Tak vám děkuju; a odpusťte, že... Poklona, pane kolego!“

K osmé hodině se ukázalo, že těch nejschopnějších a nejspolehlivějších lidí je dokonce sedm; neboť sedm mužů v buřinkách se dostavilo do bytu pana ministra.

„Tak se podívejte, pánové,“ vykládal ministr uváděje sedm nejspolehlivějších mužů do své pracovny, „tady v té místnosti jsem včera nechal ležet jakýsi... eh, velmi důležitý dopis... ve žluté obálce... adresa fialovým inkoustem...“

Jeden z nejschopnějších mužů znalecky hvízdl. „Ten to tu zřídil,“ řekl s odborným obdivem, „zatracený prasák.“

„Kdo totiž?“ děl ministr zaražen.

„Ten zloděj,“ mínil detektiv pohlížeje kriticky na boží dopuštění v pracovně.

Pan ministr…