Tomášova poznámka
V předchozí kapitole přešel Emanuel mlčením jednu tak důležitou věc, že jeho vyprávění na chvíli přeruším, abych je doplnil. Pročetl jsem pro jistotu i další kapitolu, zdali se v ní snad Emanuel k dotyčné okolnosti dodatečně nevrací, jak to někdy dělává, ale nic. Ani slovo. Jako by mu to vypadlo z hlavy.
Protože však jde o ni, totiž o Miette, chtěl bych nejdřív něco poznamenat. Doufám, že to po Emanuelových lyrických výlevech nebude vypadat, že ji tím chci připravit o poetické kouzlo. Ale Miette je docela běžné venkovské děvče. Zdravé a statné, to ano, a bohatě obdařené veškerými patřičně pevnými křivkami, jaké Emanuel tolik miluje. Ovšem hovořit o ní jako o nějaké krasavici mi připadá hodně přehnané. Není podle mne o nic krásnější než Renoirova myjící se žena, jejíž reprodukce visí Emanuelovi nad záhlavím postele, nebo Birgitta střílející z luku, kterou má na fotografii na psacím stole v naší ložnici, (Stejně je zvláštní, že se té fotografie po onom ohavném dopise, v němž mu oznámila svou svatbu, nezbavil.)
Nesdílím Emanuelův názor, ani pokud jde o Miettinu „inteligenci“. Narodila se předčasně a je od narození němá, což znamená, že v jejím mozku došlo k určitému poškození, které ji připravilo o řeč a druhotně i ochudilo její představu o světě. Netvrdím, že je snad idiotka nebo třeba debilní, Emanuel by mi obratem vyjmenoval řadu případů, kdy naopak projevila velmi jemný smysl pro mezilidské vztahy. Ale z toho ještě neplyne, že by byla „neobyčejně inteligentní“, jak mi Emanuel několikrát tvrdil (další ukázka přeceňování na sexuální bázi); do toho má daleko a nikdo mě o tom nepřesvědčí. Přes všechno jemné cítění je zároveň velmi prostoduchá. Postihuje skutečnost jen zpola, jako děti. Ostatek je vybájené snění, které nemá nic společného s fakty.
Může to vypadat, jako bych Miette neměl rád. Naopak, pro mnohé si jí velice vážím. Je velkomyslná, dobrák od kosti, a není v ní ani špetka sobectví. Věřit na podobně nebezpečné žvásty, řekl bych, že je svou podstatou světice, až na to, že svou šlechetnost uplatňuje na poli pro světici ne zrovna obvyklém.
Druhý den po oné debatě, kdy byl Emanuel se svou teorií mnohomužství přehlasován, panovalo na hradě jisté napětí, každý si totiž v duchu kladl otázku, kdo se asi stane Miettiným vyvoleným „manželem“ (podle Meyssonniera) či „partnerem“ (podle Emanuela). Jak Emanuel správně poznamenává, každý z nás se bál vůbec na ni jenom pohlédnout, aby to nevypadalo, že chce urvat vítězství pro sebe. Jaký rozdíl proti předchozímu večeru, kdy jsme ji beze studu doslova hltali očima!
Těžko říci, co si Miette o naší náhlé zdrženlivosti myslela. Oči má jako dítě, „průzračné a nevyzpytatelné“ (citát z Emanuela, ale praví to až v příští kapitole). Nicméně, abych pověděl všechno, čahoun Peyssou, který je z nás nejotevřenější, při druhé stěhovací výpravě na Rybník rezignovaně poznamenal, že jak tak „na ni“ kouká, vybere si jasně Emanuela. Byl u toho jenom Colin, Meyssonnier a já, nováčkové zrovna v obydlí troglodytů chystali své saky paky. Se smutkem u srdce jsme všichni tři přitakali: bylo to skutečně jasné.
Přišel večer. Po večeři se pokračovalo v četbě z bible, která si získala tři nové horlivé posluchače, ale zato kamarádi, obávám se, jí mnoho pozornosti nevěnovali. Emanuel seděl u krbu, střídavě opřený zády o jednu či druhou obrubeň, a Miette uprostřed půlkruhu židlí, tvář a tělo dočervena ozářené tancem plamenů. Dobře se na ten večer pamatuji, vzpomínám si, v jakém jsem byl – vlastně jsme byli – napětí a jak mě Emanuelův hlas, i když vřelý a příjemně zbarvený, svým pomalým rytmem dráždil. Nevím, zdali to bylo únavou po celodenní práci nebo z té rozčilující nejistoty, či zda snad příšeří mezi námi probudilo jakési spojenectví, ale všechna zdrženlivost, do níž jsme se po celý den nutili, náhle padla. Viseli jsme očima jenom na Miette, která si tu zcela nenuceně seděla, oblá, jako by ji vysoustružil, a pozorně naslouchala četbě. Přitom se ale netvářila, jako že nic netuší. Ob…
