Medvídek Pú

KAPITOLA 2
ve které jde Pú na návštěvu a dostane se do úzkých

Michal Medvěd - známí neřekli jinak než Medvídek Pú, nebo zkrátka Pú - šel jednou Lesem a pyšně si pobroukával písničku. Složil si ji právě ráno, když dělal před zrcadlem odtučňovací cvičení:

Tra-la-la, tra-la-la, když se natahoval, co mohl, a pak Tra-la-la, tra-la-ouvej! - la, když se pokoušel dotknout se prstů na nohou. Po snídani si to znovu a znovu opakoval, až se to naučil nazpaměť, a teď už to zpíval celé bez chyby. Písnička zněla takhle:

Tralala, tralala, tralala,
tralala, bum tarara tydlidum.
Tydli fidli, tydli fidli,
tydli fidli, tydli fidli,
bum tarara tydlidum.

Tak si pobroukával svou písničku a vesele si vykračoval a přemítal, co asi jiní dělají a jaké to asi je, být někdo jiný, až najednou přišel k písečnému břehu a v něm byla veliká díra."

„Aha, řekl Pú. (Bum, bum, tydlidum.)"

Jestli vůbec něčemu rozumím, tak tady bydlí Králíček a Králíček je můj kamarád," řekl, „a kamarád mi dá něco k snědku a poslechne si mou písničku a tak. Bum tarara tydlidum." Sehnul se tedy, strčil opatrně hlavu do veliké tmavé díry a zavolal:

„Je někdo doma?"

Z díry bylo slyšet cupitání a pak nastalo ticho.

„Povídám, je někdo doma?" zavolal Pú hodně nahlas.

„Ne!" zněla odpověď, a pak se ozvalo: „Ale nemusíte tak křičet, slyšel jsem dobře už poprvé.

„To je hloupé!" řekl Pú, „copak tu vůbec nikdo není?"

„Nikdo."

Medvídek Pú vytáhl hlavu z díry a chvilku přemýšlel. Napadlo ho: „Někdo tam ale musí být, protože někdo musel říct ,Nikdo!" A tak zas vstrčil hlavu do díry a řekl: „Hej, Králíčku, nejsi to ty?"

„Ne," řekl Králíček, tentokrát změněným hlasem.

„Ale není tohle Králíčkův hlas?"

„Asi ne," řekl Králíček. „Aspoň to nemá být jeho hlas."

„Ach tak!" řekl Pú.

Vytáhl hlavu z díry, zamyslil se, pak ji tam zase vstrčil a řekl:

„A nemohl byste mi říct, kde je Králíček?"

„Šel na návštěvu k svému příteli Medvídkovi Pú, je to jeho dobrý známý."

„Ale vždyť to jsem já!" řekl Medvídek, velmi překvapen.

„Kdo já?"

„Medvídek Pú."

„Jistě?" řekl Králíček, ještě překvapenější.

„Docela jistě," řekl Pú.

„Tak tedy pojď dál." Pú se tlačil a tlačil do díry, až se dostal konečně dovnitř.

„Opravdu," řekl Králíček a celého si ho měřil, „jsi to ty. Tak tě vítám."

„A kdo jsi myslel, že to je?"

„Nebyl jsem si jist. To víš, jak to v Lese chodí. Nemohu si pustit každého do bytu. Musím být opatrný. Což takhle něco zakousnout?" V jedenáct dopoledne si Pú vždycky dával něco menšího, a proto se s radostí díval, jak Králíček chystá talířky a džbánky, a když se Králíček zeptal: „Chceš k chlebu med, nebo,kondenzované mléko?", byl tak vzrušen, že řekl: „Obojí," a pak, aby nevypadal tak chamtivě, dodal: „Ale s chlebem se neobtěžuj, prosím." A pak dlouho neříkal nic a konečně si začal pobroukávat trochu nejistým hlasem, vstal, stiskl Králíčkovi pracku a řekl, že už musí jít.

„Musíš?" řekl Králíček zdvořile.

„Zůstal bych ještě chvilku," řekl Pú, „kdyby - kdybys -," a díval se upřeně ke spížce.