OSMÁ
MARYLAND, ÚTERÝ DOPOLEDNE
Kongresman Albert Rudin prošel šatnou do kongresového Country clubu s bílým ručníkem přes ramena a v šlapkách do sprchy na nohou. Rudin vyrostl v dobách, kdy chodit plavat do YMCA bylo skoro samozřejmostí a nic jste k tomu vlastně nepotřebovali. Plavky se tenkrát nosit nemusely, ba co víc, byly přímo zakázány. Ručník sloužil jako osuška, a ne jako obleček. A tak se stalo, že osmašedesátník ze Stanfordu v Connecticutu se nestyděl si jako naháč vykračovat v šatnách sem a tam. Gravitace si vybrala svou daň na jeho těle, kůže visela z jeho postavy běžce jako vaky. Věru, to nebyl příjemný pohled.
Rudin normálně cvičil v kongresové tělocvičně na Kapitolu, ale tentokrát si chtěl promluvit s jedním z kolegů ze Senátu. Soukromě a bez neustálého dohledu. Proto se s ním domluvil na schůzce v páře golfového klubu. V šatně klubu vždy od listopadu do března vznikalo jakési město ojedinělých duchů, což plně Rudinovi v jeho záměru vyhovovalo. Běh událostí jeho života ho donutil k tomu, aby přehodnotil, koho může považovat za své spojence. Rudin otevřel dveře do páry a v nich se na okamžik zastavil. Potřeboval těch pár sekund k tomu, aby se přesvědčil, že pára unikla a uvnitř není nikdo nepovolaný.
Když se přesvědčil, že je sám, vešel dovnitř a položil ručník na lavičku. S velkým ulehčením si začal škrábat svou volnou kůži, jako by tak mohl ze svých pórů tímto způsobem dostat ven jakýsi jed. Kongresman patřil ke staré kastě politiků a opravdu prožil špatný rok. Snad nejhorší za svůj život. Za všechno mohl ten zatracený centristický prezident, co se odrodil od lůna své strany. Albert Rudin byl loajální voják Demokratické strany už třicet let.
Nebylo prostě fér, že se na něj zapomínalo. Přitom se nesnažil o nic jiného, než dělat svou práci.
Rudin byl předsedou Stálé komise pro zpravodajské služby. Byla to nejsložitější služba, co kdy vykonával. Žádné velké vyptávání. Tento výbor rozhodně nepatřil k těm ve Washingtonu ctěným. Většina schůzí probíhala za zavřenými dveřmi a jen zřídka byla jejich jednání přítomna média. Pokud by Rudin byl lakotný jako ostatní, pak by se usadil někde v legislativním či rozpočtovém výboru. On ale takový nebyl. Na něm jen záleželo, jak si povedou zpravodajské služby. On chtěl dobře sloužit své straně. Rudinovým cílem číslo jedna však bylo rozpuštění CIA. Podle jeho názoru právě tato agentura představovala největší tunel ve federálním rozpočtu, kterému se neříkalo jinak než Langley.
Utráceli miliardy za sběr informací a co za to vláda dostávala zpátky? Nic. Ona slavná CIA ani nedokázala předpovědět dvě nejdůležitější události posledních dvaceti let; rozpad Sovětského svazu a iráckou invazi do Kuvajtu. Rudin se občas mohl zbláznit. Připadalo mu, že úměrně jeho snaze o poukazování na chyby v práci Langley, roste okruh těch, kteří ho neustále haněli. Nepříčetně zuřil. Někdo se jim ale musel dívat na prsty. CIA po celá léta krmila vládu nadsazenými zprávami o sovětské ekonomice a vojenské síle a podle Rudina to dělali jen proto, aby společně s Pentagonem mohli konspirovat proti vlastní administrativě. Chtěli prostě své peníze, a tak nadsazovali a nadsazovali ve svých odhadech možností Říše zla.
Rudin si setřel silnou vrstvu potu z tváře a zhluboka si odkašlal. Otočil se a svou slinou poctil vzdálený roh. Stejně to všechno zavinil Reagan, pomyslel si. Reagan vlastně mohl za všechno. Kdyby mohl Reaganovi nasadit masku všeho zla, pak by to udělal. Rudin nepochyboval, že bývalý prezident řídil generální štáb i CIA tak, aby dostaly co největší rozpočet i poté, co on bude pryč. Po Reaganovi nastoupil Bush, bývalý ředitel CIA. Ten se pro změnu zase rozhodl slídit za Saddámem Husajnem. Šílený vůdce se přes noc stal z velkého spojence veřejným nepřítelem číslo jedna. Byl to jen další příklad toho, jak je vedení CIA nekompetentní a zcela nevýkonné.
Rudin měl vlastně pravdu. Aspoň si to myslel, ostatní se pletli. Dokonce i ostatní členové jeho strany se k němu otočili zády právě kvůli těm dvěma, Thomasu Stansfieldovi a prezidentu Hayesovi. Alespoň že Stansfield byl teď v pánu, což ale nijak neřešilo kongresmanův problém. Teď se musel postarat o Kennedyovou. Musel najít cestu, jak ji zastavit. Ta ženská nesmí převzít moc nad agenturou. Potřebuje tam někoho, kdo odtrhne střechu a odkryje všechna ta svinstva a kostlivce ve skříni. Rudin by takový konec CIA prožíval s opravdovým uspokojením. Potřeboval za ředitele někoho, komu by mohl důvěřovat. Někoho, kdo bude spolupracovat s jeho výborem v průběhu slyšení. Prostě někoho, kdo ten barák pořádně vymete.
Kennedyová rozhodně nebyla ta pravá. On sám ale měl ruce svázané. Jen před pár týdny dostal opravdovou nakládačku od samotného prezidenta Hayese. Té potupě bylo přítomno celé vedení strany. Rudin byl přesvědčen, že ale ostatní varovat musel. Snažil se zastavit Thomase Stansfielda, aby nepředával otěže CIA do rukou té zatracené ženské. Stalo by se jediné – lháře by vystřídala lhářka. Rudinovi už ale lhali dost dlouho. Thomas Stansfield byl největší lhář, jaký se kdy ve Washingtonu vyskytl. Po dvacet let stále něco před výborem vykládal. Přesně to, co chtěl. Rudin děkoval bohu, že ten chlap to má už za sebou.
Jenže prezident stejně stanovil jako nástupce tu Kennedyovou. Rudin se tomu snažil zabránit. V dnech, kdy Stansfield umíral, společně se senátorem Clarkem, předsedou senátního výboru pro zpravodajské služby. Asistoval jim státní tajemník Charles Midleton. Midleton byl chlapík, kterého mohl potřebovat. Měl stejné názory jako Rudin. Agentura stále jen vyvolávala zmatek a chaos v diplomatických jednáních a v různorodých politických vztazích. V přímém tajemníkově zájmu bylo Stansfielda nahradit někým, kdo nebude k CIA loajální. Protože měl s Rudinem stejný cíl, rozhodli se, že se sejdou se senátorem Clarkem. Clark byl především republikán a předseda výboru, který mohl jmenování Kennedyové přinejmenším zablokovat. Byl to jejich trumf v rukávu. Clark z oponentní strany byl navíc Rudinovým přítelem. Nikoho jiného z těch tlachalů Rudin nedokázal tolerovat.
Rudin měl prostě pocit, že s Clarkem jim to vyjde. I republikánským zájmem bylo zlikvidovat Kennedyovou hned na počátku, než se to vůbec dostane na jejich stoly. Clark sice s názorem souhlasil, ale nehodlal nijak spolupracovat. Rudin s Midletonem na to museli tedy jít jinak. Rudin si pozval Kennedyovou před svůj výbor a pokoušel se ji přistihnout při lži. V témže období Midleton využil svých zdrojů a začal systematicky podlamovat důvěru těch, kteří Kennedyovou podporovali.
Pak se ale stalo, že prezident se o jejich aktivitách dověděl. Přišlo hotové zemětřesení. Rudin nemohl vědět, že Hayes necítí k Midletonovi žádnou velkou náklonnost. Midleton byl souběžně i senátorem, který už procházel třetím obdobím, vždycky vyhrál primárky s přehledem. Přišel za Hayesem a nabídl mu své hlasy. V politice se ale za vše platí. Nechtěl se stát viceprezidentem. Midleton nijak netoužil po tom, aby se jednou ujal této funkce. Státní tajemník bylo dostatečně zvučné místo a on si mohl udržovat od prezidentových rozhodnutí dostatečně velký odstup, pokud s nimi nesouhlasil, či by mohly vést k nějakým nepěkným koncům. Midleton se nikdy nesmířil s tím, že Hayes je jeho šéfem. Arogantní státní tajemník neustále strkal nos do věcí prezidentova úřadu, do kterých mu nic nebylo. Prezident Hayes ho jasně varoval, že s CIA nemá nic společného a ať se laskavě do těchto záležitostí neplete. Hayes se nejspíše dověděl o jejich piklech s likvidací Kennedyové, nezaváhal a řešil vše rovnou. Zavolal si Midletona do Bílého domu a donutil ho rezignovat.
Midleton to ale neschytal sám. Jen o pár chvil později přivlekl předseda Sněmovny do Situační místnosti samotného Rudina. Už když se prezident blížil, kongresman věděl, že přijde hromobití. Rudin ani nepředpokládal, že se Hayes umí tak rozlítit. Prezident mu dostatečně hlasitě vysvětlil, že ředitel CIA není jeho věc. Pak ho upozornil, že pokud se doví o dalším vměšování, pro změnu se postará on, aby Rudina sundali z té kongresové židle a aby utrpěl v následujících volbách zdrcující porážku. Rudin ve svém životě nikdy neprožil takové ponížení.
Večer se z telefonátu dověděl, že státní tajemník spáchal sebevraždu. Nedokázal ani odpovědět, nadechnout se, ale celou jeho duši pohltil strach. Albert Rudin žil ve Washingtonu dostatečně dlouho, aby věděl, že se Charles Midleton nezastřelil z prostého zklamání. Byl to sice křivák, ale… Skončit svůj život proto, že musím rezignovat a k tomu ještě tak brzo? Když se prezident Hayes dostal k moci, zdálo se, že Midleton je chytrák využívající situace, aby dostal svůj díl. Muselo v tom být mnohem víc, a nejenom Thomas Stansfield. Rudinovy revmatické klouby věděly své. Midleton byl zavražděn. Stansfield se o něj postaral za něco, co státní tajemník udělal, nebo o co se snažil. Bylo to poslední varování před vlastní smrtí. Dejte své ruce pryč od Irene Kennedyové.
V týdnech po domnělé Midletonově sebevraždě se Rudin obíral nejedním ze svých podezření. Stansfield byl mrtev, byl tedy čas se začít znovu ptát. Musel. Vzdát se svého boje proti CIA na stará kolena nepřicházelo v úvahu. Dokonce i vlastní partaj ho zatratila. Začali se orientovat na to, jak by využili toho hajzla Hayese. Jasně, získávali dost volebních preferencí, to se ale mohlo přes noc změnit. Rudin patřil k vyznavačům tvrdého jádra své strany. CIA se musí zkrotit, musí se jí přitáhnout otěže. I kdyby ho to mělo stát místo. Byl přesvědčen, že koná správně. Uklidňující horká pára společně s vědomím své osobní spravedlnosti mu najednou dávaly pocit neomylnosti. Když neuhne ze své cesty, nakonec najde řešení a ten bídák prezident Hayes bude muset zaplatit.
* * * * *
DVEŘE DO PÁRY SE OTEVŘELY. Stála v nich silueta velkého muže s bílým ručníkem. Senátor Hank Clark byl alespoň trochu stydlín, a tak si ručník omotal kolem pasu. Vrávoravě vstoupil do páry. Navzdory oparu snadno rozpoznal vrásčité tělo kongresmana Rudina.
„Dobré ráno, Alberte.“
Místo toho, aby se posadil, rozhlížel se po láhvi eukalyptového roztoku. Ležela na horní lavičce. Senátor jí zatřepal a pak postříkal jednotlivé trysky.
„Jen trochu, prosím,“ zabručel Rudin.
Rudin mlel ještě nějaké poznámky, ale Clark si jich nijak nehleděl a dál se věnoval svému. Albert Rudin si už dávno vydobyl pověst chronického nespokojence a Clark se naučil jeho poznámky neregistrovat. Vlastně se naučil nevšímat si mnoha protivných Rudinových zvyků. Senátor odložil láhev a pak rozložil své velké tělo hned nad Rudina na hořejší lavičku. Spokojeně vdechl eukalyptový nádech páry. „Tak, Alberte, copak tě dnes trápí, když jsi mě pozval sem do páry? Doufám, že ses nerozhodl, že se necháme někam dobrovolně zavřít?“ Clark je stěží potlačoval smích. Cestou do klubu si připravil několik způsobů, jak bude toho protivného Rudina dráždit. Ten chlap totiž neměl žádný smysl pro humor.
„Tvé poznámky mi ale moc vtipné nepřipadají.“
Clark se málem smíchy udusil. „Promiň, Alberte, já si to nemohl odpustit. Nikdy předtím jsi mě nepožádal, abychom se sešli v páře.“
Trysky začaly chrlit páru a nad jejich syčením se linuly jen brumlající lidské hlasy.
Rudin se nakonec rozhodl zmírnit své reakce. „Omluv mě, prosím tě. Poslední dny jsem paranoidní.“
„A pročpak?“ Clark si vtíral teplou vodu do tváře.
„Však víš.“ Rudinova slova teď zněla jako obviňování. Nemohl se rozhodnout, zda se zmíní o svém podezření na Midletonovu vraždu. Po chvilce otálení usoudil, že by měl dál tlačit na pilu. „Viděl jsem tě v tom šotu z Bílého domu. Jak si jen tak v klidu můžeš sedět vedle toho křiváka?“
„O kterém mluvíš? V tomhle městě jsou jich stovky.“
„O tom největším ze všech, o Hayesovi!“ Prezidentovo jméno ale spíše zašeptal.
Clark zvrátil hlavu dozadu a podíval se párou nahoru na strop. „No tak, Alberte. V tomhle městě jsou mnohem horší hajzlové, než je Robert Hayes.“
„Podle mého ne.“
Clark jen zavrtěl hlavou.
„Jak jsi jen, k sakra, mohl sedět vedle něho a souhlasit, aby se Irene Kennedyová stala ředitelkou CIA? Jak jsi jen mohl?“ ptal se zděšeně s exaltovaným tónem Rudin.
„Alberte, nevím, jak ti to mám už posté vysvětlit. Nepovažuju Irene Kennedyovou za tak špatnou volbu.“
„Bože! To nemůžeš myslet vážně! Co ti Hayes slíbil?“
„Tvou impertinentní poznámku jsem přeslechl, Alberte. Nenabídl mi nic. Myslím, že by sis měl znovu přečíst některé zákony.“
„K sakra, o čem to mluvíš?“
„I když už je ti spousta let, pořád ještě nejsi tady ve městě dost dlouho.“ Clarkův hlas dostal o poznání vyšší tón. Přesně takový, aby Rudin věděl, že další špičkování by nebylo namístě. „Prezidentskou pravomocí je jmenovat. V ústavě to stojí dost jasně.“
„To vím,“ vyštěkl Rudin. „Četl jsem ji určitě víckrát než ty! Jenže taky tam stojí něco o rozdělení výkonné a správní moci. Prezident má pravomoc jmenovat a uvádět do funkcí, Senát však musí taková rozhodnutí schvalovat. Základním principem je rozdělení moci výkonné a legislativní. Obě mají ve své podstatě rovná práva,“ syčel Rudin. „Máš v ruce dostatečné nástroje… zákony… abys mohl zablokovat jmenování Irene Kennedyové.“
„Jenže my v Senátu vyznáváme takovou praxi, o které se tobě a tvým kamarádíčkům v Kongresu ani nesnilo. Říkáme tomu dekorum. Pokud prezident předstoupí s nějakým návrhem a nikde ve skříni nevisí žádný zřejmý kostlivec, nikdy do jeho rozhodnutí nezasahujeme.“
„Hm. Tak se do té skříně podívejte a určitě tam nenajdete jednoho, ale celou kostnici.“
„Jaké máš důkazy?“
Rudin se naklonil dopředu. „No tak. Však víš dobře, o čem mluvím. Ta ženská je tak prolhaná, že ty lži jí lezou ven i z uší.“
Pro Clarka nebylo jednání zrovna jednoduché. Logika věci velela zbourat Rudinův domeček domněnek jedním fouknutím, ale musel v sobě toto své pnutí potlačit. Hlavním cílem teď bylo ho naopak v jeho rezolutnosti utvrdit. Na drahou stranu ale nesměl pochopit, že ho Clark vodí jako loutku na provázku. Clark zatím odváděl skvělou režisérskou práci. Byl to právě on, kdo prezidentu Hayesovi řekl o spiklencích Rudinovi a Midletonovi a podpořil její jmenování. Naštěstí pro Clarka Rudin neměl ani nejmenší ponětí, že ho přítel ze Senátu vlastně zradil. Rudinova paranoia totiž Thomasu Stansfieldovi připisovala všechny špatné události v jeho politické kariéře. Mistr špionážních akcí tak vlastně mohl už dopředu za všechno.
Clark se naklonil dopředu. Dva muži si z krátké vzdálenosti hleděli do očí. „Klidně mi tady připomínáš mou pravomoc senátora potvrdit nebo zablokovat prezidentovo jmenování, ale nějak rychle zapomínáš na svou možnost vyšetřovat. Pokud se domníváš, že Irene Kennedyová je zkorumpovaná, pak si ji podej.“ Clark přes mlhu páry hleděl do tvrdých Rubínových očí a čekal na nevyhnutelné. Neměl kam uhnout. Clark ho potřeboval mít přesně v takovém stavu.
Rudin nervózně mrkal, hustý pot stékal z jeho obočí na výrazný nos. Tam se kapka na chvilku zastavila, než se od něj odpojila. Rudin se narovnal a začal zuřivě mávat rukama. Clarkovi chtěl naznačit, že pochopil, kam ho senátor zatlačil. „To nemůžu,“ odpověděl těžce.
„Proč ne?“ pokračoval Clark.
„Vždyť víš, co se stalo. Řekl jsem ti, co mi řekl prezident i vedení strany. Odepíšu se úplně. Odvolají mě z výboru a už o mně nikdo nikdy neuslyší.“
Clark věděl, že ho má tam, kde chtěl. Usmíval se. „Nemyslím, že zrovna ty by ses nechal umlčet.“
„Tys nebyl u toho, když mi prezident Hayes vyhrožoval.“
Rudin ukazoval sám na sebe. „Řekl dokonce, že bude jeho osobním cílem číslo jedna vidět mou volební porážku v následujících volbách.“
„Klid, Alberte. Myslím, že se tím moc obíráš a vidíš věci mnohem černěji, než opravdu jsou.“
„Co jsem nadsadil? Předseda sněmovny si mě pozval na kobereček do své limuzíny, pak mě vysypal před Bílým domem. Zaútočili na mě i z vedení mé vlastní partaje, pak mi vyhrožoval i prezident.“ Rudin se ušklíbl. „Tak mi řekni, co nadhodnocuju?“
Clark mu chtěl připomenout, že to byl právě on, kdo všechno zpackal, pak mu ale došlo, že v tomto případě by to byl kontraproduktivní krok. „Alberte, mám dojem, že se jako politik podceňuješ. Kdy jsi naposledy stál proti jinému kandidátovi v primárkách? Před deseti lety?“
„Před osmi.“
„Kdy to byl ale opravdu vážný protikandidát?“
„No, to už je dávno,“ připustil s pýchou Albert.
„Tak vidíš. Jak by ti tedy prezident mohl zabránit v dalším, už osmnáctém volebním období?“
„Ani má vlastní partaj nepostavila protikandidáta, protože neměli jinou alternativu. Pokud by ale prezident zatlačil na své lidi v Connecticutu, dal jim do volebního fondu odpovídající zdroje, pak by jeho příznivci mohli něco udělat. Měl bych z toho břichabol.“
„Možná. Prezident ale nemůže takhle riskovat. Voliči nemají většinou moc rádi, když jim velcí papaláši z Washingtonu mluví do lokální politiky. Klidně hodíš do novin, že se ti prezident mstí. Když se to dobře připraví, stane se z tebe hotová oběť zákulisní washingtonské politiky. Místní voliči a tisk tě budou zbožňovat.“
Rudinovi začalo docházet, že by to takhle mohlo fungovat. Možná, že zas nebyl na samotném dně, jak si původně myslel. „Co ale teď? Pokud začnu vyšetřování, utrhnou mi hlavu.“
„Nejspíš k tomu nebudou mít dost času, když spustíš tu kampaň včas.“ Clark složil ruce na hruď. Čekal. Jeho myšlenka si musela najít v Rudinově mozku své místo.
Rudin si evidentně s touto představou začal pohrávat. „Bylo by to ale dost riskantní.“
Clarkova hra našla adresáta. Nadešel čas hráče navést na správnou cestu. „Alberte, já vím, že jsi člověk se skálopevným charakterem. Nesouhlasím sice s některými politickými názory, které zastáváš, ale na druhou stranu jsi vždycky byl věrný své partaji. Rozhodně si nezasloužíš, aby s tebou takhle zacházeli.“ Clark vrtěl hlavou a nasadil žalostný škleb. „Nemyslím, že si tohle zasloužíš. Prezident nesmí nikomu vyhrožovat.“
„Proč mu to potom neřekneš přímo?“ zeptal se upřímně Albert. Clark znovu zavrtěl hlavou. Tak, aby to vypadalo velmi nešťastně. „V tomhle městě každý bojuje za sebe. Ty to víš. Jsem republikán a mé vměšování do věcí vaší strany by neprospělo nikomu. Ne… to by nefungovalo. Tys navíc byl vždycky principiální a nepodlézavý. Určitě se to nezměnilo ani teď.“ Senátor hleděl na kongresmanovu tvář a hledal známky toho, že Albertovo ego bylo dostatečně potěšeno. Pak přišla smrtící věta. „Alberte, měl bys zůstat stejně neochvějný jako kdykoli předtím. Pokud si opravdu myslíš, že Irene Kennedyová je tak zkorumpovaná-,“ zaváhal. Navodil výraz obličeje ztrápeného žalem z té rady. „– a pokud ona taková opravdu je, pak nemáš jinou šanci, než ji dostat.“
Rudinova tvář se skryla v dlaních. Sváděl se sebou těžký boj. „Bude to ale má politická sebevražda,“ řekl lítostivě. „Zlikvidují mě.“
Clark ho dostal. Ještě chvilku. „Už jsem ti přece vysvětlil, jaká akce tě ochrání. Můžeš je zcela neutralizovat. Nech to médiím, ta se už o všechno postarají. Jakmile to bude na všech kanálech, prezident se tě ani nedotkne.“
„Jak ale můžu získat podporu médií pro tuto akci? Už jsem toho o zneužívání moci v Langley navykládal dost a nikoho to nikdy nezajímalo. Potřebuju pomoc. Tvou pomoc. Měl bys ji pozvat před slyšení Senátu v průběhu schvalování a tam ji odrovnat.“
„V žádném případě.“ Clark rozhodně vrtěl hlavou. „Alberte, naposledy. Já mám doktorku Kennedyovou docela rád. Odvede dobrou práci. Pokud ty tvrdíš, že je to špatný člověk, pak to budeš muset prokázat.“
„To ale nemůžu,“ začal Rudin křičet. Pak se ale přece jen ovládl. „Vím toho dost, ale do tisku bych musel dát nějaké důkazy. Ty nemám. Já ti připravím pár otázek, ty je položíš. Ona se v nich pak utopí.“
Ani náhodou, holenku, ušklíbl se v duchu Clark. Irene Kennedyová nebyla uschlá haluz, co se zlomí v průběhu nějakého slyšení. A už vůbec ne, když proti ní nebudou mít důkazy. Clark usoudil, že nadešel čas pro roli rozhněvaného muže. Zvedl hlas. „Alberte! Už toho mám dost. Do ničeho takového mě nezatáhneš. Pokud ji chceš odstřelit, najdi si svého střelce sám. Jsem tu jako tvůj přítel. Ty ale po mně chceš, abych se jí postavil před kamerami, před svým výborem. Já ale přísahal prezidentovi. Mám toho dost. Jdu pryč!“
Rudin se stáhl. „Tak jo. Chápu tě, ale doprdele, co mám teda dělat? Když jsem se dověděl, že ten parchant Stansfield chcípá na rakovinu, měl jsem radost jako malej kluk. Konečně vymeteme ty krysy. A teď tohle… je toho na mě moc. Věnoval jsem celý život veřejné službě… nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak ta očividná korupce všude kolem kvete a kvete.“
Zavládlo dlouhé ticho. Clark pochopil, že Rudin je již jen pěšákem. „Chápu tvé pocity… Vážně ano…,“ řekl stísněně. „Jenže já přísahal.“ Senátor zamyšleně hleděl na druhý konec místnosti, jako by hledal nějaké východisko. „V jednom ti snad pomoct můžu.“ Clark se odmlčel a studoval, jak odhodlaný ten Albert vlastně je. Bylo jasné, že kongresový harcovník přijme jakoukoli radu.
„Vím o jednom odborníkovi, který dokáže vykopat lecjaké tajemství.“ Clark hleděl do kongresmanových očí. „Taková, která způsobují bolest hlavy. Řekl bych, že by sis měl s ním promluvit.“
„Je drahý?“
Clark si v duchu povzdechl. Rudin byl vlastně tuctový chudák, kterých na ulici potkáte tisíce. Jeho muž byl hodně drahý, ale on byl ochoten část nákladů dokonce krýt sám. „Má rozumné požadavky.“ Clark však vzápětí neopomněl zachovat své pověstné dekórum. „Aspoň mi to říkali. Já s ním nikdy nemluvil osobně, víš.“
„Kdy se s ním můžu sejít?“
„Pokusím se zjistit, jestli by mohl za tebou přijít dnes odpoledne do kanceláře. Nic ale neslibuju. Je to fakt těžce pracující chlapík.“
„Čím dřív, tím líp. Navíc tenhle vlak musí vykolejit co nejdřív.“
Clark jen krátce přikývl. „Ještě jednu věc. Alberte, nikdy jsme spolu nemluvili o podobných věcech. Dám ti to jméno. Jak s ním ale naložíš, je už čistě jen tvoje věc.“
„Neboj se, Hanku. Nikdy ti nezapomenu, jak jsi mi v mé nejčernější hodině pomohl.“
Clark se pobaveně usmíval. „Nech toho. Od čeho jsou přátelé!“ Clark se sice navenek usmíval, ale uvnitř celou tu dobu vládl chladnokrevný politik. Rudin se nechal vést jako štěně na fenin cecík. Stačila jen zmínka o tom, jak by se dala Irene Kennedyová zlikvidovat. Demokratická strana spolkla návnadu.
