ČTYŘICÁTÁ
OVÁLNÁ PRACOVNA, NEDĚLE VEČER
Clark si na schůzku oblékl oblek. Chtěl zavolat prezidenta a promluvit si s ním o Rudinově případu. Pokud měl prezidenta udržet v nevědomosti o své roli, pak mu musel vyjádřit sympatie a nabídnout pomoc. Nic takového ale nehodlal udělat. Měl prezidenta a demokraty v koutě. Kennedyová se stane zářícím bleskem v jednom z nejslavnějších slyšení americké historie.
Prezident ho ale mírně překvapil, když zavolal sám. Požádal Clarka, aby za ním přijel do Bílého domu. Hayes mu dal jasně najevo, že si musí promluvit už dnes večer. Clarka telefonát rozrušil, neboť se jeho jméno nějakým způsobem přimotalo do celého toho zmatku. Dokáže to zvládnout, ale přece jen by bylo lepší, kdyby ho prezident z celé té šlamastyky vynechal.
Prezidentova asistentka odvedla senátora z Arizony do Oválné pracovny a odešla. Prezident zavřel tajné dokumenty a položil brýle nakrátko na stůl. Hayes měl také na sobě oblek. Vstal a šel přivítat muže, kterého považoval za svého spojence.
„Hanku, jsem rád, že jste přišel.“ Nabídl mu ruku.
„Bobe, to je v pořádku.“ Oba muži sloužili společně v Senátu a Hayes dával v soukromí přednost křestnímu jménu.
„Posaďte se.“ Hayes ukazoval na pohovky u krbu. „Co si dáte k pití?“
„Nic, děkuju.“ Clark si rozepnul knoflík u saka a posadil se.
Prezident se usadil na protější pohovku. „No, náš starý kamarád Al Rudin nás dostal do pořádného průšvihu.“
Clark si dával dobrý pozor na prezidentův tón. Měl strach, aby nevěděl víc, než dává najevo. Clark si jen povzdechl: „Zítra to bude pěkný cirkus.“
„O tom nepochybuju.“ Prezident se opřel a pravici položil na opěradlo pohovky. „Jak to zvládnete?“
„Dobrá otázka. Od rána mi neustále zvoní telefony. I ten poslední pisálek ve městě chce vědět, co se zítra stane. Volali mi všichni z mého výboru; většina z nich se může zbláznit. Je to pořád stejné. Pokud je něco pravdy na tom, co Rudin dnes vykládal v televizi, pak paní doktorka Kennedyová shořela na troud.“
Ta slova prezidenta rozhodně neuklidnila. Jeho vedoucí kanceláře už mluvila s demokratickými senátory z výboru. Začali zaujímat neutrální stanoviska a držet si odstup od prezidenta. Za normálních okolností by se prezident nikdy na něco podobného nezeptal. Ušklíbl se. „Co na to vedení strany?“
Clark s překvapením v očích hleděl na prezidenta. „Pane, chtějí vaši hlavu a já ji mám přinést na stříbrném podnose.“
Hayes uhnul očima. „Uděláte to?“
Clark zamrkal a i on uhnul očima. „Bobe, ani nevíte, jak tuhle situaci nesnáším.“
„Neodpověděl jste mi.“
Clark se začal tvářit zničeně. „Rozhodně vás do toho nehodlám zatahovat.“
„Někdo to ale udělá.“ Prezident se snažil natočit hlavu tak, aby se mu Clark musel podívat do očí. „Třeba senátor Jetland.“
„Bobe, tohle neovlivníme. Respektuju vás, ale víte, jak to chodí. Ve vodě je krev a žraloci začali kroužit.“
„O tom nepochybuju.“ V Hayesově hlase zazněl lehký nádech sarkasmu.
Chvilku mlčel, pak ale poznamenal: „Hanku, celé ty roky jste byl dobrý parťák. Chci vás varovat. Dejte si pohov a odložte slyšení o dva dny.“
„To nepřichází v úvahu.“ Clark rozhodně zavrtěl hlavou.
Prezident hledal slova, jak má v nátlaku pokračovat. Pak ale pochopil, že to stejně nikam nepovede. Bitevní pole již byla obsazena. Republikáni proti demokratům s Albertem Rudinem uprostřed. Bojová operace uvnitř Washingtonu byla víc než nebezpečná. „Ať už to je tak nebo tak, doktorka Kennedyová moc mluvit nebude. Netlačte na ni.“
„Ona nic neřekne?“
„Připomínám jen slib mlčenlivosti, který podepsala, když začala pracovat pro CIA. Odmítne odpovídat na otázky související s národní bezpečností na veřejnosti.“
„Mám k ní respekt, ale tohle nelze. Když zaujme tento postoj, nezbude nic jiného, než abych po ni šel.“
„Nedělejte to,“ varoval ho prezident.
Clark se zamračil. „Pamatujete si, co bylo v dohodě? Pokud bude tým Orion odhalen, Stansfield s ní vezmou všechno na sebe.“ Nechal svá slova dosednout. „Musí vystoupit před mým výborem a připustit chybu. Pak ji můž…
