TŘICÁTÁ OSMÁ
SAUDSKÁ ARÁBIE, NEDĚLE DOPOLEDNE
Rapp stál na kraji skalisek nad mírně zvlněnou krajinou. Díval se směrem k Bagdádu. Měl na sobě lehké pouštní maskáče. Tomuto místu se říkalo Oáza 1. O této základně vědělo jen málo vyvolených. Nacházela se přímo na saúdsko-iráckých hranicích, zhruba tři sta padesát kilometrů od Bagdádu. Skalní formace se tyčila nad oceánem rudého písku. Rapp byl jediným civilistou, který se sem dostal. Vojenská posádka vlastně ani této skále základna neříkala. Muži v černých baretech jí spíše říkali přípravna nebo nástupiště. Bylo to území speciálních jednotek a díky svým velmi roztodivným charakterům nikdy o tomto místě nemluvili oficiálně. Pouštní pěšáci jí spíše říkali Hadí díra. Nad jednou jeskyní dokonce někdo ručně napsal: Vítejte v Hadí díře. Pití dovoleno.
Operátoři zvláštních složek byli jiní. Připadali Rappovi normální, ale ve srovnání s ostatními složkami armády měli svou náturu. Byli pyšní na svá vlastní pravidla. Když se dostali sem do Oázy, hned si zřídili bar. Jinak všichni vojáci v Saudské Arábii měli alkohol přísně zakázán. To ale Zelené barety, Delta Force, Navy Seal a piloty vrtulníků nijak netrápilo.
Po nonstop letu ze Severní Karoliny se dostali na leteckou základnu Prince Sultan. Jen několikrát tankovali ve vzduchu. Na cestu se vydaly tři transportní C 141 Starlifter. Plukovník Gray vyslal také zvláštní podpůrné komando, které mělo zajišťovat výsadkovou skupinu pro Bagdád. Tým byl složen ze dvou oddílů. První bude tvořit zálohu, zatímco ten druhý měl úkol zcela speciální.
Vzhledem k charakteru mise letěli ve tmě a přistáli na základně Prince Sultan. Ta má sto dvacet čtverečních kilometrů a leží devadesát kilometrů jižně od Rijádu. Amerika si pronajala část základny. Platí tam velmi přísné předpisy i vzhledem k tomu, že bylo nutno předejít opakování tragického útoku z roku 1996, kdy v Dahránu ve službě zahynulo devatenáct Američanů. Na základně stále přistávaly a startovaly stroje zvláštních oddílů, ale ještě nikdy tu nebylo takové seskupení. Přitom se nemělo konat žádné cvičení. Bylo proto nutné, aby základnu opustili krátce po příletu. Ještě za tmy piloti vrtulníků z 160. leteckého pluku zvláštních operací s 1. letkou zvláštních operací začali výsadek přemisťovat na severní hranici. Část byla dopravena na Oázu 1, další jednotky rozmístěny podél hranic v předem určených oblastech, kde Zelené barety provedly průzkum.
Vojenské velení dostalo v době války v Zálivu nejednu lekci. Tou nejdůležitější bylo, že v těchto podmínkách je nutno rozmístit techniku dávno předtím, než konflikt začne. Byla to lekce, kterou se mohli naučit jak v první, tak ve druhé světové válce, kdy německé jednotky rozmisťovaly tisíce tun životně důležitého vybavení do Severního Atlantiku. Po druhé světové válce proto mnoho vojenské techniky zůstalo v Evropě. Z chyb je nutno se poučit.
Když Saddám Husajn přepadl Kuvajt na konci července 1990, USA nebyly připraveny. Musely reagovat velmi rychle, protože hrozilo reálné nebezpečí, že se diktátor nezastaví a obsadí i Saudskou Arábii. Prezident Bush nejdříve vyslal několik jednotek 82. letecké divize. Několik tisíc lehce ozbrojených mužů proti sto padesáti tisícům vojáků Saddámovy republikánské gardy. Límečky z Pentagonu dobře věděly, že elitní jednotky 82. divize mohou zastavit Saddámovy síly maximálně tak na dva dny.
Z logistického hlediska nebylo problém dostat do oblasti vojáky. Velké transportní letouny jako 747 či C 141 mohly transponovat přes deset tisíc mužů denně. Problém ale ležel v přesunu těžkých zbraňových systémů a především vynikajících tanků MlA1 Abrams. Každý z těchto obrů váží čtyřiapadesát tun a nelze ho poslat letecky. Musely být naloženy na lodi, nebo na vlak s plochými vagóny. Abramsy sice představovaly významnou součást operace, ale chyběly tu osobní vozidla, průzkumné obrněné transportéry, dělostřelectvo, raketomety, protiletadlové baterie, komunikační vozidla. Náhradní díly a montážní pomůcky představovaly také milio…
