CAPITOL HILL, PONDĚLÍ ODPOLEDNE
HANK CLARK měl vyhrnuté rukávy košile. S lokty na stole si prsty protíral spánky. Nejraději by se skryl ve své kanceláři na Kapitolu, ale s tiskem za zády to prostě nešlo. V jeho přijímací kanceláři vládl naprostý cirkus. Když nic, alespoň ho otravovali tři televizní reportéři a dožadovali se interview.
Pak se tu motalo dalších pět pisálků, dychtivých mu vrazit diktafon rovnou před nos.
Ve své podstatě to takhle chtěl, mohl tedy být spokojen, ale přesto se mu cosi nelíbilo. Clarkovi pořád nedocházelo, co to vlastně je. Svědectví Kennedyové a jeho vyústění bylo sice překvapením, ale ne takovým jako razie v Rudinově domu. Clark doufal, že se Steveken někam ztratil. Rudin by s FBI nespolupracoval, příliš je nenáviděl, ale kdyby šlo skutečně o obvinění, Rudin by určitě Browna i Stevekena prozradil. Navíc prezident mu naznačoval, aby nechal Kennedyovou a neobtěžoval ji přespříliš. Kennedyová se pak klidně objeví a vymlouvá se na národní bezpečnost. Něco se dělo a on zaboha nevěděl co.
V přijímací kanceláři nastal podivný lomoz. Už se chystal zjistit, co se děje, když se dveře rozletěly a dovnitř vletěl Rudin. Kostnatý kongresman praštil za sebou dveřmi a hnal se ke Clarkovi. Zuřivě gestikuloval rukama. „Já věděl, že nebudeš brát telefony, tak mě tu máš naživo! K čertu, co se to děje?“
Clark se zhluboka nadechl a jen stěží se udržel, aby Rudinovi rovnou neřekl, ať drží hubu. „Co ode mě chceš, Alberte?“
„Já myslel, že jí urveš hlavu.“
„Nemyslím, že by se to dobře vyjímalo v televizi.“
Rudin stál před Clarkovým stolem. „Je mi úplně jedno, jak by to vypadalo, Hanku. Ta svině poradila prezidentovi, aby mi zvizitírovali dům. Můj dům, doprdele!“
„Jetland jí ale dával do těla.“
„Ty ses asi zbláznil! Vždyť se jen vytahoval jako ponožky, idiot!“
Clark zvažoval, zda se má Alberta zeptat, zda vůbec viděl záznam z jednání. „Co jsem podle tebe měl dělat já, kdybych jí šel po krku podle tvého?“
Rudin kroutil tváří a byl brunátný hněvem. „Neměl jsi jí dovolit, aby mluvila vůbec. To neberu!“ Mával rukama nad hlavou. „Včera jsem splnil svou roli, tys jen seděl na zadku a díval se.“
„Klídek, Alberte, ano?“ Clark ukázal na židli. „Sedni si. Jsi přepracovaný. Kennedyová je hotová tak jako tak.“ Senátor si sice nebyl jist, ale musel něco říct, aby toho blázna zpacifikoval.
„O tom nepochybuju. Prezident by si měl vyhlídnout někoho dalšího.“ Rudin se posadil. „Dřív by mi stačilo, kdyby vypadla a už se nemohla do ničeho plést. Teď už ale ne!“ Vaky svraskalé kůže na krku mu poskakovaly, jak zuřivě gestikuloval. „Dostanu ji do basy.“
„Chápu tě,“ lhal Clark. „Kdyby poradila prezidentovi, aby mi vybral barák, to bych se asi zbláznil.“
„Má to snad znamenat, že si ji můžu předvolat?“
Clark se stydlivě usmál. „Mám dojem, že toho bude víc, než vůbec oba naše výbory zvládnou.“
Oba muži se chvilku vzájemně pozorovali. Přerušil je až ostrý hlas Clarkovy sekretářky z interkomu.
„Pane senátore, máte na lince pana prezidenta Hayese.“
Clarkovi se roztáhly panenky. Bylo to naprosté překvapení.
„Děkuju, Debbie. Hned si to vezmu.“ Podíval se na Rudina. „Co si o tom myslíš?“
Rudin spráskl rukama a nadšeně vyblekotal: „Chce ti oznámit, že stahuje její jmenování. Co jiného?“
Clark si pomyslel, že tomu tak opravdu může být. Když bude Kennedyová z cesty, bude moci navrhnout Browna. Klidně povede dál slyšení. Vysvětlí prezidentovi, že to bude nutné kvůli tomu, aby se prokázaly či vyloučily Rudinovy narážky na ni.
Nakonec vzal sluchátko. „Ano, pane prezidente.“
„Hanku, nemám moc času. Vezmeme to zkrátka. Za deset minut začínáme bombardovat Irák. Už jsem informoval obě sněmovny. Podepsal jsem i rozkaz pro letectvo USA a speciální jednotky v oblasti. Nemůžu všechno specifikovat. Večer bude tiskovka. Prosím tě, nech si to zatím pro sebe. Brzo to už bude ve všech novinách a v televizi.“
„Samozřejmě, pane prezidente.“
„Děkuju, Hanku. Ozvu se.“
Telefon oněměl. Clark pomalu zavěsil.
Rudin se dál vařil ve vlastní šťáv…
