8. POZOROVATEL MĚSÍCE
Bylo překvapivé, jak rychle si všechna zvířata na loď zvykla; protože nic nedělala a jen stála na svých třech nohách, brzo ji začali všichni tvorové považovat za součást krajiny. V poledním žáru pod ni uléhali lvi, a sloni a dinoteria si o ni drbali svou tlustou kůži. Clindar si raději vybral okamžik, kdy žádné z větších a nebezpečnějších zvířat nebylo v dosahu, a pak poprvé vystoupil z lodi.
Z břicha lodi se vysunovala průhledná válcovitá trubice o průměru tři metry, až se dotkla země. Tou ve stejně průhledné kleci sjel Clindar sám a jeho vybavení. Zakřivené stěny se otevřely a on vykročil do tohoto nového světa.
Byl od něj izolován tak úplně, jako by byl ještě uvnitř modulu, ale ohebný skafandr, který ho pokrýval od hlavy k patě, představoval jen drobnou nepříjemnost. Měl úplnou volnost pohybu, protože venku nebylo vakuum, v němž by se skafandr stal tuhým a nepoddajným. Dokonce mohl i dýchat okolní atmosféru poté, co byla pročištěna a prověřena malým filtrem, který měl na zádech. Vzduch na této planetě mohl obsahovat smrtící organismy, ale jedovatý nebyl.
Pomalu se vzdaloval od lodi, zkoušel si rovnováhu v této neznámé gravitaci a zvykal si na váhu svého vybavení. Kromě běžných komunikačních a záznamových zařízení s sebou nesl sítě, malé krabičky na vzorky, geologické kladívko, malou výbušnou vrtačku a svitek tenkého, ale neuvěřitelně pevného lana. A i když neměl žádné útočné zbraně, měl pár velmi účinných obranných prostředků.
Místa, kudy šel, se zdála být naprosto bez jakéhokoli zvířecího života, ale on věděl, že to je jen klam. Tisíce očí ho sledovaly ze stromů, z trávy a z podrostu. A jak tak kráčel po jedné ze stezek, které si býložravci vyšlapali k napajedlu, byl si také vědom, že normální zvuky se změnily. Tvorové tohoto světa věděli, že do jejich životů vstoupilo něco cizího; všude vládlo ztišené očekávání. Nepředpokládal potíže ani nebezpečí; ale pokud by přišly, byl na ně připraven.
Svou pozorovatelnu si vybral předem – velkou skálu asi sto metrů od napajedla, kde byl zabit onen hominid. Pod vrcholem byla jeskyně tvořená dvěma balvany opřenými navzájem o sebe; ta mu poskytne potřebný úkryt a ochranu. Takové žádoucí sídlo ovšem nemohlo být prázdné; žilo tam několik velkých, rozhořčených a nepochybně jedovatých hadů. Ignoroval je, protože přes tuhou, byť prakticky neviditelnou slupku jeho skafandru mu nemohli ublížit.
Připravil si kamery a směrové mikrofony, ohlásil se na loď a čekal.
Prvních pár dní jen pozoroval a do ničeho nezasahoval. Naučil se znát pořadí, v jakém jednotlivá zvířata přicházela k vodě, až dokázal jejich příchody dost přesně předpovědět. Nejvíce ale studoval malou skupinku hominidů a všem jim dal odpovídající jména. Byl tu Šedá hlava, nejstarší a nejagresivnější z nich, který vládl všem ostatním. Byli tu Hrbáč, Jednoruká a Zlomený tesák, ale nejzajímavější byl mladý samec, kterého Clindar překřtil na Pozorovatele měsíce, protože jednou ho zahlédl při setmění, jak stojí na nízké skalce a bez pohnutí hledí na vycházející měsíc. Sám ten postoj byl neobvyklý, protože hominidé málokdy stávali vzpřímeně víc než pár vteřin, ale ještě pozoruhodnější byl náznak vědomého myšlení a úžasu. Možná to byla iluze; Clindar však pochyboval, že se kterýkoli jiný obyvatel tohoto světa někdy zastavil a zahleděl na měsíc. Ostatně to v tomhle prostředí ani nebylo nejrozumnější. Clindarovi se podivně ulevilo, když se ten tvor rozběhl zpátky k jeskyni, z dosahu bdících nebezpečí noci. Jeho první pokus o získání vzorku nebyl úspěšný. Malá antilopa s půvabnými šroubovitými rohy se zřejmě zatoulala od stáda a dost nepozorně se loudala po cestičce k napajedlu. Clindar ji měl na dostřel své omračovací pušky. Pečlivě zamířil na masitou část stehna a stiskl spoušť. Šipka téměř neslyšně svištěla ke svému cíli.
Antilopa sebou trhla, i když ne víc, než kdyby ji kousl komár. Chviličku nenastala žádná jiná reakce – ale biochemici odvedli dobrou práci. Zvíře ušlo tři nebo čtyři kroky a pak se zhr…
