Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
33
Domácí oblek měl zmačkaný a vlasy rozcuchané. Jeho nazrzlý knírek vypadal zrovna tak nemožně jako vždycky. Pod očima měl stíny jako propast.
Držel v prstech tu svou dlouhou černou špičku na cigarety prázdnou, a jak tam stál, poklepával jí o dlaň levé ruky a bylo znát, jak mu jsem protivný, nechtěl mě vidět, nechtěl se mnou ztratit ani slovo.
"Dobrý večer," řekl upjatě. "Odcházíte?"
"Ještě ne tak docela. Chci s vámi mluvit."
"Myslím, že nemáme o čem spolu mluvit. A mne už mluvení unavuje."
"Ale ano, máme o čem. O člověku, který se jmenuje Vannier."
"Vannier? Toho sotva znám. Párkrát jsem ho viděl. A co jsem viděl, to mě nijak nenadchlo."
"Znáte ho trochu líp, než říkáte," namítl jsem.
Popošel dál do pokoje a posadil se na jednu z těch nepohostinných židlí, naklonil se kupředu, podepřel si bradu pravou dlaní a zadíval se na podlahu.
"Tak dobrá," řekl unaveně. "Spusťte. Nepochybuju, že mě oslníte svou duchaplností. Očekávám neúprosný příval železné logiky a intuice a tak podobně. Detektiv, jak stojí v knize."
"Aby ne. Rozeberu důkazy kousek po kousku a zase je složím dohromady v důvtipný řetěz, sem tam vsunu nějaký ten hejblík, který vytáhnu z rukávu, rozpitvám pohnutky a charaktery a odhalím, že jsou úplně jiné, než za jaké je kdekdo - a ostatně i já sám - pokládal až do toho vrcholného okamžiku - a nakonec se mírně znechucen vrhnu na kořist, která se vyklube z nejméně podezřelé osoby."
Zvedl oči a téměř se usmál. "Načež zlosyn zbledne jako stěna a s pěnou u úst vytáhne pistoli z pravého ucha."
Sedl jsem si vedle něho a vydal z kapsy cigaretu. "Zcela správně. Jednou bychom si to měli spolu sehrát. Máte pistoli?"
"U sebe ne. Ale jednu mám. To přece víte."
"Měl jste ji u sebe včera večer, když jste navštívil Vanniera?"
Pokrčil rameny a vycenil na mne zuby:
"Ale jděte, já že byl včera u Vanniera?"
"Myslím, že ano. Ryzí dedukce. Kouříte cigarety značky Benson & Hedges. Ty zanechávají tuhý popel, který si ponechává svůj tvar. V jednom popelníku ve Vannierově domě bylo takových šedivých válečků nejméně ze dvou cigaret. Ale nebyly tam žádné nedopalky. To proto, že kouříte se špičkou a špaček ze špičky se snadno pozná. Pročež jste ty špačky odstranil. Souhlasí?"
"Ne." Jeho hlas zněl klidně. Zase se díval na podlahu.
"To byl příklad dedukce. A špatný příklad. Protože tam žádné špačky být nemusely, ale jestli tam byly a někdo je odstranil, mohl to udělat proto, že na nich byla rtěnka. Určitého odstínu, podle něhož by se dalo usoudit, jakou barvu vlasů a pleti měla žena, která ty cigarety kouřila. A vaše žena má zvláštní zvyk házet špačky do koše na papír."
"Lindu z toho vynechte," řekl chladně.
"Vaše matka se pořád ještě domnívá, že Linda ten dublon ukradla, a to vaše povídání, že jste ho vzal vy a dal Alexovi Mornymu, pokládá za výmysl, kterým jste chtěl Lindu krýt."
"Už jsem vám řekl, abyste Lindu vynechal." Poklepával si černou špičkou o zuby tak rychle a ostře, že to znělo jako cvakání telegrafu.
"Rád bych," řekl jsem "Ale já té vaší historce nevěřil zase z jiného důvodu. Tady je." Vytáhl jsem dublon z kapsy a podržel mu ho před očima.
Upřeně na něj civěl. Ústa měl pevně sevřená.
"Dnes ráno, když jste nám tady recitoval tu svou báchorku, leželo tohle v bezpečné úschově, ve frcu na bulváru Santa Monica. Poslal mi to jeden rádobydetektiv, jmenoval se George Phillips. Takový prostoduchý chlápek, který se dostal do maléru, protože mu to dost rychle nemyslelo a protože se přespříliš třásl na nějakou fušku. Byl to podsaditý blonďák v hnědém obleku, nosil tmavé brýle a dost divoký klobouk. Jezdil v pískově žlutém pontiacu, téměř novém. Možná že jste ho viděl včera ráno, jak se ometá po chodbě před mou kanceláří. Sledoval mě už hezkou chvíli a je možné, že předtím sledoval vás."
Bylo vidět, že je upřímně překvapen. "Proč by to dělal?"
Zapálil jsem si cigaretu a odhodil zápalku do nefritového popelníku, který vypadal, jako kdyby jej ještě nikdy nikdo nepoužil.
"Řekl jsem, že to je možné. Jistě to nevím. …
