Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
35
Byly tři hodiny odpoledne a na koberci za dveřmi mého bytu stálo pět zavazadel, jedno vedle druhého. Byla tam má brašna ze žlutého boxu, po obou stranách důkladně poškrábaná od toho, jak jsem ji věčně tahal v automobilovém kufru. Pak tam stály dva pěkné letecké kufry, oba s monogramem L. M. Dále staré černé zavazadlo z imitace mroží kůže s monogramem M. D. a takový malý necesér z koženky, jaký je k dostání v každém dragstónu za dolar devětačtyřicet.
Doktor Carl Moss právě vypadl, proklínaje mě za to, že kvůli nám musel nechat tu svou odpolední sešlost hypochondrů čekat. Nasládlý pach jeho doutníku mi otrávil vzduch. Převracel jsem ve svém zdecimovaném mozku, co mi doktor Moss odpověděl na otázku, jak dlouho asi potrvá, než bude Merle úplně dobře,
"Záleží na tom, čemu říkáte úplně dobře. Bude vždycky samý nerv a žádné živočišné emoce. Vždycky bude vdechovat vzduch a vydechovat jinovatku. Byla by zní prvotřídní jeptiška. Náboženský sen svou úzkoprsostí, svými stylizovanými emocemi a nelítostnou čistotou by pro ni znamenal dokonalé uvolnění. Ale tak, jak se věci mají, vyklube se z ní nakonec pravděpodobně jedna z těch zakyslých starých panen, co vysedávají za šaltry ve veřejných knihovnách a razítkují knihy."
"Tak zlé to s ní není," řekl jsem mu, ale on se na mne jen ušklíbl tím svým moudrým židovským obličejem a vyšel ze dveří. "A jak vůbec víte, že to jsou panny?" zeptal jsem se zavřených dveří, ale to už mi nebylo nic platné.
Zapálil jsem si cigaretu a odloudal se k oknu a za chvilku vyšla Merle ze dveří, které oddělovaly ložnici od ostatního bytu, a zůstala tam stát, hledíc na mne temně obkrouženýma očima v bledé klidné tvářičce, až na rty nenalíčené.
"Načerveňte si trochu tváře," řekl jsem jí. "Vypadáte jako Sněhurka po flámu s celou rybářskou flotilou."
Vrátila se a nanesla si trochu červeně na tváře. Když se zase objevila, podívala se na zavazadla a řekla tiše: "Leslie mi půjčil své dva kufry."
Řekl jsem: "To je toho," a prohlédl si ji. Vypadala moc pěkně. Měla na sobě dlouhé rezavě hnědé pantalóny s vysokým pasem a k tomu baťovky, hnědobíle vzorovanou sportovní blůzu a oranžovou šálu. Brýle neměla. Její veliké, jasně kobaltové oči vypadaly trochu zmámeně, ale ne víc, než se dalo čekat. Vlasy měla zase tak pevně utažené dozadu, ale s tím jsem nemohl dohromady nic dělat.
"Byla jsem vám hrozně na obtíž," řekla. "Moc mě to mrzí."
"Nesmysl. Mluvil jsem s vaším otcem i s maminkou. Jsou blahem bez sebe. Viděli vás za posledních osm let jen dvakrát a už jim bylo, jako kdyby vás skoro ztratili."
"Moc ráda se k nim na čas podívám," řekla, oči sklopené k zemi. "Od paní Murdockové je moc milé, že mi dovolí odjet. Nikdy se beze mne nadlouho neobešla." Zakomíhala nohama, jako kdyby nevěděla, co si má s nimi v těch kalhotách počít, ačkoli to přece byly její kalhoty, takže tento problém už musela řešit dřív. Nakonec pevně semkla kolena a položila na ně sepjaté ruce.
"Jestli si máme ještě o něčem popovídat," řekl jsem, "nebo jestli mi chcete ještě něco svěřit, tak spusťte radši hned. Protože mě ani nenapadne vydat se na cestu napříč polovinou Spojených států s hromádkou zhroucených nervů na sedadle vedle sebe."
Zahryzla se do kloubu na ruce a párkrát po mně pokradmu zašilhala přes tu ruku. "Včera večer," spustila, ale pak se zarazila a zrudla.
"Tak tohle rozsekneme cobydup," řekl jsem. "Včera večer jste mi řekla, že jste zabila Vanniera, a pak jste zas prohlásila, že jste to neudělala. Já vím, že jste ho nezabila. A tím to hasne."
Spustila ruku do klína, podívala se na mne zpříma, klidně a rozšafně, ruce volně složené na kolenou.
"Vannier byl mrtev dlouho před tím, než jste k němu přišla. Šla jste tam proto, abyste mu odevzdala nějaké peníze od paní Murdockové."
"Ne - ode mne," řekla. "Ačkoli to ovšem byly peníze paní Murdockové. Dlužím jí víc, než budu moci kdy splatit. To se ví, ona mi zase nedává moc velký plat, ale tím se sotva -"
Řekl jsem zostra: "To, že vám nedává moc velký plat, je opravdu příznačný de…
