Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
26
Toberman Street. Široká prašná ulice za Picem. Číslo 1354 B byl byt v prvním poschodí bílého a žlutého dřevěného domu, obráceného na jih. Vchod byl z verandy a hned vedle něho byly ještě jedny dveře s číslem 1352 B. Kolmo na ně, v obou postranních stěnách široké verandy, byly dveře k bytům v přízemí. Nepřestával jsem zvonit, ani když už mi bylo jasné, že mi nikdo nepřijde otevřít. V těhle barácích se vždycky najde soused, jehož hlavním zaměstnáním je čumět z okna.
A taky že ano, dveře bytu číslo 1354 A se otevřely a z nich vyhlédla drobná žena s bystrýma očima. Tmavé vlasy měla čerstvě umyté a natočené, takže se jí hlava ježila vlásenkarni
"Hledáte paní Teagerovou?" vřískla na mne
"Pána nebo paní."
"Ty vodjeli včera v noci na dovolenou. Naházeli kufry do auta a vodjeli pozdě v noci. Řekli mi, abych za ně vodhlásila mlíko a noviny. Měli náramně nakvalt. Vzali to ňák moc hopem "
"Díky. Jaký mají vůz?"
Z rádia v pokoji za jejími zády se ozval srdcervoucí dialog z nějakého zamilovaného seriálu a praštil mě přes nos jako mokrý ručník
Bystrooká žena se zeptala: "Vy jste jejich přítel?" Z jejího hlasu vyhřezlo podezření tak mocně jako ten doják z rádia.
"Na tom nesejde," řekl jsem co možná neurvale. "Nechcem nic než svý peníze. Zjistit si, jaký máj auto, je úplná hračka."
Žena naklonila hlavu na stranu a zaposlouchala se: "To je Beula May," vysvětlila mi s teskným úsměvem "Slyšíte, vona že ne a nepude s doktorem Myersem na bál. A já to tušila!"
"Umučená hodino!" řekl jsem, odklusal ke svému vozu a rozjel se domů do Hollywoodu.
Čekárna byla prázdná. Odemkl jsem dveře do kanceláře, otevřel okna a posadil se.
Zas jeden den se ke konci chýlí, vzduch je těžký a vyčerpaný, vozy na bulváru s rachotem uhánějí k domovům a Marlowe sedí v kanceláři, usrkuje ze sklenice a nimrá se v denní poště. Čtyři reklamy, dva účty, hezká barevná pohlednice z hotelu v Santa Rose, kde jsem loni strávil čtyři dny řešením jednoho případu; dlouhý, chatrně naklepaný dopis ze Sausalita od chlápka jménem Peabody, který mě poněkud mlhavými výrazy přesvědčoval zhruba o tom, že rozbor rukopisu podezřelé osoby provedený Peabodyho vynikající metodou, odhalí vnitřní emocionální vlastnosti dotyčného jedince, klasifikované podle Freudova i Jungova systému.
Uvnitř byla frankovaná obálka se zpáteční adresou. Když jsem známku strhával a odhazoval dopis i obálku do koše, vytanul mi před očima dojemný obrázek starého děduly v černém plstěném klobouku na dlouhých vlasech a s černým motýlkem pod bradou, jak sedí v houpací židli na vetché verandě pod oknem pomalovaným reklamními hesly a ze dveří po jeho boku se line pach uzených kolínek a zelí.
Vzdychl jsem si, vyštrachal zase tu obálku z koše, opsal jméno a adresu na novou, složil dolarovou bankovku do kousku papíru a napsal na něj: "Toto je neodvolatelně můj poslední příspěvek." Podepsal jsem se, zalepil obálku, nalepil na ni známku a nalil si dalšího panáka.
Nacpal jsem si lulku a seděl a pokuřoval. Nikdo nepřicházel, nikdo mě nevolal, nic se nedělo, nikoho nezajímalo, jestli jsem náhodou neumřel nebo neodjel do El Pasa.
Hřmot povozů poznenáhlu utichal. Obloha ztratila svůj třpyt. Na druhé straně, na západě, jsou jistě červánky. Jedno nedočkavé neónové světlo se rozsvítilo o ulici dál, šikmo nad střechami. Ventilátor jednotvárně bzučel ve zdi kavárny dole v uličce. Nákladní auto natankovalo benzín, zacouvalo a odfrčelo na bulvár.
Konečně zazvonil telefon. Ohlásil jsem se a nějaký hlas řekl: "Pan Marlowe? Tady je Shaw. Z Bristolu."
"Aha, pan Shaw. Jak se vede?"
"Výborně, děkuji, pane Marlowe. Doufám, že vám taktéž. Je zde nějaká mladá dáma a chce, abych ji vpustil do vašeho bytu. Já nevím proč."
"Já taky ne, pane Shawe. Nic takového jsem si nedomluvil Řekla, jak se jmenuje?"
"Ale ovšem. Samosebou. Jmenuje se Davisová. Slečna Merle Davisová. Ona je - jakpak bych vám to řekl - téměř v hysterickém stavu."
"Pusťte ji dovnitř." řekl jsem rychle. "Budu tam za deset minut. Je to sekretářka mé klientky …
