Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
36
Byl jsem pryč deset dní. Merlini rodiče byli mírní, vlídní, trpěliví lidé, kteří bydleli ve starém dřevěném domě v tiché stinné ulici. Plakali, když jsem jim vyprávěl tu část Merlina příběhu, o které jsem soudil, že by ji měli znát. Byli rádi, že ji mají zase doma, říkali, že o ni budou dobře pečovat, vyčítali si trpce, že se o ni nestarali, a já je nechal při tom.
Když jsem odcházel, Merle měla na sobě šatovou zástěru a válela těsto na paštiku. Přišla ke dveřím, utřela si ruce o zástěru a dala mi pusu na ústa a pak se rozplakala a utekla zpátky do domu a dokořán otevřené dveře zůstaly prázdné, až se v nich objevila její matka a s prostým, upřímným úsměvem se dívala, jak odjíždím.
Když jsem viděl ten domek mizet v dálce, měl jsem divný pocit, jako kdybych napsal báseň, a moc dobrou báseň, a jako kdybych ji ztratil a už si na ni nikdy nemohl vzpomenout.
Hned po příjezdu jsem zavolal poručíka Breeze a zašel za ním, abych se zeptal, jak to stojí s Phillipsovým případem. Rozlouskli ho náramně slušivě, s tou pravou směsí důvtipu a štěstí, bez níž se člověk nikdy neobejde. Mornyovi nakonec vůbec na policii nešli, ale někdo zatelefonoval a oznámil, že se ve Vannierově domě střílelo, a pak hned zavěsil. Technikovi se otisky na revolveru moc nezamlouvaly, a tak provedli zkoušku, jestli má Vannier na ruce stopy nitrátů. A potom jednomu fízlovi jménem Lackey, který nepracoval v ústředí pro vraždy, napadlo, aby se podíval trochu blíž na ten revolver, a při tom zjistil, že jeho popis byl rozeslán na všechny policejní revíry a že nějaká podobná zbraň se hledá v souvislosti se zabitím Phillipse. Hench ji identifikoval, a co víc, našli poloviční otisk jeho palce na boční stěně úderníku, která nebyla dost pečlivě potřená, protože úderník se obvykle nenatahoval.
S těmito výsledky a s lepším souborem Vannierových otisků než jaké jsem mohl udělat já, se vydali do Phillipsova a potom i do Henchová bytu. Našli otisk Vannierovy levé ruky na Henchově posteli a jednoho prstu na spodní straně splachovací páky na záchodě v Phillipsově bytě. Pak vzali Vannierovy fotografie, pustili se do průzkumu v sousedství a dokázali, že se dvakrát objevil v zadní uličce a v jedné postranní ulici nejméně třikrát. Přímo v tom domě ho kupodivu neviděl nikdo, nebo aspoň nikdo nebyl ochoten to přiznat.
Teď už jim nechybělo nic než pohnutka. Tu jim úslužně poskytl Teager tím, že se dal sbalit v Salt Lake City, právě když se pokoušel střelit Basherův dublon nějakému starožitníkovi, který si myslel, že ta mince je sice pravá, ale kradená. Teager jich měl v hotelu celý tucet a z jedné se vyklubal ten pravý dublon. Teager kápl božskou a ukázal policii nepatrnou značku, podle níž poznával, která mince je pravá. Neměl potuchy, kde ji Vannier sebral, a to se také nikdy nezjistilo, protože se přece o té celé věci tolik psalo v novinách, že by se majitel jistě přihlásil. A jakmile policie dospěla k závěru, že Vannier byl vrah, ztratila o něho zájem, Jeho smrt prohlásili za sebevraždu, třebaže měli jisté pochybnosti.
Teagera po nějaké době propustili, protože se přesvědčili, že o žádné vraždě nevěděl, a vlastně na něho neměli nic jiného než pokus o podvod. Zlato koupil legálně a padělání historické mince státu New York nespadá pod zákon o penězokazectví. Stát Utah odmítl se s ním dál otravovat.
Henchovu doznání policie nikdy nevěřila. Breeze řekl, že toho použil jenom k nátlaku na mne, abych vyklopil to, co před ním tajím. Věděl, že nevydržím zatloukat, budu-li mít v rukou důkaz, že Hench je nevinen. Ale Hench si stejně moc nepolepšil Dali ho identifikovat různými osobami a hodili jemu a nějakému Taliánovi Gaetanu Priscovi na krk pět loupežných přepadeni v obchodech s alkoholem; a při jedné z těch loupeží byl někdo zastřelen, Jakživo jsem se nedozvěděl, zda byl ten Prisco příbuzný s Palermem, ale oni ho stejně nikdy nedopadli.
"Tak co říkáte?" zeptal se mě Breeze, když mi vypověděl tohle všechno, nebo spíš všechna fakta případu
"Dvě věci mi ještě nejsou jasné," …
