Celá e-kniha Vysoké okno ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.
Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.
Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.
Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“
14
Zvedl se vítr, byl suchý a štiplavý, otřásal korunami stromů a rozhoupal obloukové lampy nad postranní ulicí, až vrhaly stíny podobné plazící se lávě. Obrátil jsem vůz a zamířil zase na východ.
Zastavárna byla na bulváru Santa Monica poblíž avenue Wilcox, tichý staromódní krámek, jemně omývaný šplouchajícími vlnami času. Ve výkladní skříni bylo všechno, nač si jen člověk pomyslí, od sady mušek na pstruhy v ploché dřevěné krabici až po přenosné harmonium, od skládacího dětského kočárku až po portrétní fotografickou kameru s čtyřcoulovou čočkou, od perleťového lorňonu ve vybledlé plyšové kazetě až po kolt ráže 44, typ Frontier, který se musí před každým výstřelem natáhnout a dodnes se vyrábí pro strážce pořádku na Západě, jimž už jejich dědečkové ukazovali, jak ubrousit spušťadlo a škrtat dlaní o kohoutek.
Vešel jsem do krámu a nad hlavou mi zacinkal zvonek a někde daleko v pozadí kdosi zašoupal nohama, vysmrkal se a kročeje se přiblížily. Starý žid ve vysoké černé čepičce se postavil za pult a usmál se na mne přes poloviční brýle. Vytáhl jsem paklík na tabák, vyndal z něho Brasherův dublon a položil jej na pult. Výkladní skříň byla z obyčejného skla a já si připadal jako nahý. Postrádal jsem dřevem obkládané kóje s ručně vyřezávanými plivátky a dveřmi, které se samočinně zamykají, když je za sebou zavřete.
Žid vzal minci do ruky a zvedl ji. "Je zlatá, že? Snad nehamstrujete zlato, co?" řekl a zamžoural na mne.
"Pětadvacet dolarů," řekl jsem. "Žena a děti hladoví."
"Oj, to je hrůza. Podle váhy se zdá, že to je pravé zlato. Může to být jen zlato nebo snad platina." Zvážil ji běžně na malých vážkách. "Je to zlato," řekl. "Tak vy chcete deset dolarů?"
"Pětadvacet."
"Co bych si s ní za pětadvacet dolarů počal? Copak ji za tolik prodám? Je v ní za takových patnáct dolarů zlata. No dobrá. Patnáct dolarů."
"Máte dobrou pokladnu?"
"Pane, v téhle branži se používá těch nejlepších pokladen, jaké vůbec jsou k maní. Žádný strach. Tak to máme patnáct dolarů, platí?"
"Napište mi stvrzenku."
Napsal ji perem a vydatně si při tom pomáhal jazykem. Udal jsem své skutečné jméno a adresu. Bristol Apartments, 1624 Bristol Avenue, Hollywood.
"Bydlíte v takové čtvrti a půjčujete si patnáct dolarů," řekl žid smutně, odtrhl pro mne půlku stvrzenky a vyplatil peníze.
Zašel jsem na roh do trafiky, koupil jsem si obálku a vypůjčil jsem si pero a poslal tu stvrzenku sám sobě.
Byl jsem hladový a uvnitř jakoby prázdný Šel jsem se k Vineovi najíst a pak jsem se zase rozjel do města. Vítr stále zesiloval a byl sušší než předtím. Volant mě dřel do prstů a sliznici v nose jsem měl staženou a napjatou.
Ve vysokých budovách se tu a tam svítilo. Zelený a pochromovaný obchod s konfekcí na rohu Deváté a Horní ulice zářil světly. V Belfontově paláci bylo osvětleno několik oken, ale ne moc. Tentýž starý partyka seděl ve výtahu na tom kousku složené pytloviny a civěl přímo před sebe prázdným pohledem, už téměř odvát dechem času.
Zeptal jsem se. "Nevíte náhodou, kde bych našel správce budovy?"
Otočil pomalu hlavu a podíval se mi přes rameno. "Že prej v New Yorku máj takový výtahy, co jen frčej. Přelítnou třicet poschodí, jen to hvízdne. To je, pane, tempo. Jenže tady nejsme v New Yorku."
"Čert vem New York," řekl jsem. "Mně se líbí tady."
"Takový rychlíky ale musí řídit sakra šikovnej chlap."
"Nemyslete si, dědo. Tamti frajeři nedělají nic, než že mačkají knoflíky a říkají ,Dobré jitro, pane Tenaíen', a zhlížejí se v zrcátku na zdi, jak jim to sluší. Ale taková kraksna, jako je ta vaše - ta potřebuje, aby ji řídil stoprocentní muž. Stačí vám to?"
"Pracuju dvanáct hodin denně," řekl "A sem rád, že to mám."
"Jen ať vás neslyší nikdo z odborů."
"Víte, co mi odbory můžou?" Zavrtěl jsem hlavou. Řekl mi to. Pak sklopil oči, až se na mne bezmála podíval. "Neviděl jsem vás už někde?"
"Povězte mi o tom správci domu," připomněl jsem mu jemně.
"Před rokem si rozbil brejle," řekl stařík. "Moh sem se potrhat smíchy. Div že sem se neuchechtal."
"Jas…
