Vysoké okno (Raymond Chandler)

Podpořte LD sdílením:

Share

Anotace

Dějištěm románu je tu opět slunná Kalifornie, aktéry smetánka oddávající se lahodné nepřetržité siestě v rozlehlých zahradách u chlazených koktejlů nebo si tiše šeptající v intimních přepychových barech „o lásce nebo o deseti procentech“ a neštítící se drsné hry ani zločinu. V zápletce jde ze začátku především o vzácnou starou minci, kterou někdo odcizí a majitelka si najme Marlowa, aby ji soukromě pomohl peníz najít a vrátit do sbírky. Marlowe se začne zamýšlet nad svou klientkou, nepříjemnou tvrdou starou dámou, která se halí v mlčení a stíhá ho nepříjemnými pohledy, ale i nad její sekretářkou, pobledlou, křehkou, nervní dívkou, která se na konci příběhu stane jeho smutnou hrdinkou – až ho dramatický sled událostí dovede k elegatnímu mladému vyděrači, jež je označen Marlowem za dvojnásobého vraha.

 

Celý příběh je pouze vykreslením vztahu dvou žen – paní Murdockové a její sekretářky slečny Merle Davisové, o jehož vykreslení Chandlerovy, podle mě, ve skutečnosti jde. Paní Murdocková byla před osmi lety vdaná za velmi bohatého muže a už tehdy byla jají sekretářkou Merle. Její muž se jednou opil a pokoušel se znásilnit Merle. Paní Murdocková ho v záchvatu žarlivosti vyhodila z okna. A protože byla Merle vystrašená k smrti a ani pořádně nevěděla, co se stalo, myslela si že ho ho vyhodila z okna sama. Po celých osm let v ní toto její přesvědčení utvrzovala skrytě paní Murdocková a na venek se tvářila, jako její ochránce před okolní světem.

 

Děj se odehrává na konci třicátých let a je chronologický, prostor migrační. Jazyk je použit, tak jako ve všech Chandlerových knihách, hovorový. Kompozice příběhu je založena na variačním principu. Tematickou složkou je na začátku ztracená mince, jejíž důležitost se v dalším průběhu příběhu vytrácí a je nahrazena motivem tří vražd. Rytmus je figurální – Marlowe a jeho zaměstnavatel (paní Murdocková) se pravidelně střetávají, aby si vysvětlili průběh pátrání.

Chandler se zde představil opět jako neskutečný „popisovatel“ – „… Na otáčecí židli u psacího stolu seděl obstarožní vašnosta v tmavě šedém obleku, s krátkými klopami a příliš mnoha knoflíky. Měl řidké nitkovité bílé vlasy a tak dlouhé, že ho šimraly na uších. Uprostřed toho porostu se vysoko klenula bledě šedá lysina jako skála nad pásmem lesů. Z uší mu čouhalo chmýří tak daleko, že do něho mohl chytat mouchy…“ a kreslíř lidských povah a atmosfér - „… Z činžáků vycházejí ženy, které by podle všeho měly být mladé, ale mají obličeje jako zvětralé pivo; sešlí intelektuálové, kteří trpí kuřáckým kašlem a v bance nemají ani vindru; fízlové s žulovými tvářemi a neústupnýma očima; lidé, kteří vypadají jako úplné nuly a vědí to, a sem tam dokonce i pár takových co chodí do práce…“

Ukázky

19

Vypadala jako na té fotografii, a přece ne tak docela. Měla táž široká, pohrdlivá ústa, krátký nos, veliké chladné oči, tmavé vlasy rozdělené uprostřed širokou bílou pěšinkou. Přes šaty měla bílý plášť s vyhrnutým límcem. Ruce měla v kapsách pláště a v ústech cigaretu.

Vypadala starší, její oči byly tvrdší a rty jako kdyby se už neuměly usmívat. Usmívaly se asi, když zpívala, takovým tím umělým jevištním úsměvem. Ale v klidu byly tenké, pevně sevřené a zlobné.

Popošla k psacímu stolu a zůstala tam stát se sklopenýma očima, jako by počítala ty měděné trety Uviděla broušenou karafu, vytáhla zátku, nalila si hlt a hbitým pohybem zápěstí ho hodila do sebe.

"Vy jste ten člověk, co se jmenuje Marlowe?" zeptala se a podívala se na mne. Opřela se boky o roh psacího stolu a zkřížila kotníky

Přiznal jsem, že jsem ten člověk, co se jmenuje Marlowe.

"Celkem vzato," řekla, "cítím ve všech kostech, že mi budete nejmilejší, až vám uvidím paty. Tak vyklopte, co mi chcete říct, a koukejte mazat."

"Jedna věc se mi na tomhle podniku zamlouvá," řekl jsem, "totiž že tu je všechno přesně jako v knize. Polda u vrat, černá huba u vchodu, šatnářky a prodavačky cigaret, tlustý, olezlý, smyslný žid s vysokou, urostlou znuděnou sboristkou, dobře oblečený, zkárovaný a strašně sprostý bafuňář, který nadává číšníkovi, mlčenlivý chlapík s bouchačkou, majitel podniku s hebkými šedivými vlasy a manýrami z kýčařských filmů a teď vy - vysoká tmavovlasá zpěvačka s přezíravým úsměškem na límci, chraplavým hlasem a jadrnou mluvou."

Řekla: "Vážně?", sevřela cigaretu mezi rty a pomalu vdechla kouř. "A co ten fórista čmuchal, který hýří loňskými frky a poťouchlými úsměvy?"

"A čím to, že jste se vůbec uvolila se mnou mluvit?" zeptal jsem se.

"To bych taky ráda věděla. Čím to?"

"Chce ho zpátky. A zčerstva. Musí to být hned, anebo bude oheň na střeše."

"Já myslela -" začala a pak se zarazila. Pozoroval jsem, jak se sklonila nad svou cigaretu a začala si s ní hrát, aby zakryla náhlý zákmit zájmu, který se jí objevil v obličeji. "Cože chce zpátky, pane Marlowe?"

"Brasherův dublon."

Vzhlédla ke mně a přikývla, jako kdyby si právě vzpomněla - dala si záležet, abych viděl, jak jí ta vzpomínka blikla v hlavě.

"Aha, Brasherův dublon!"

"Vsadil bych se, že jste na něj dočista zapomněla," řekl jsem

"No to zas ne. Viděla jsem ho mnohokrát," řekla "Povídal jste, že ho chce zpátky. Chcete tím říct, že podle jejího domnění jsem jí ho vzala?"

"No baže. Právě to."

"Je to prolhaná stará bréca," řekla Linda Belinda.

"Domněnka z nikoho nedělá ještě lháře," řekl jsem. "Ale může vést k omylu. Je to omyl?"

"Proč bych jí brala tu pitomou starou minci?"

"No víte, ta mince má velikou cenu A ona si myslí, že potřebujete peníze. Hádám, že zrovna nevynikala štědrostí."

Zasmála se a byl to trpký, opovržlivý smích. "Ne," řekla. "Paní Elisabeth Brightová-Murdocková rozhodně štědrostí nevynikala."

"Možná že jste to vzala jenom jí na vztek," zadoufal jsem

"Možná že bych vám měla dát pár facek." Zamáčkla cigaretu v tom Mornyho měděném bazénu, roztržitě napíchla rozmačkaný nedopalek špičkou nože na otvírání dopisů a hodila ho do koše na papír.

"Přejděme k otázkám, které jsou snad důležitější," řekl jsem. "Povolíte mu rozvod?"

"Za pětadvacet táců," řekla, nedívajíc se na mne, "mi bude potěšením "

"Vy toho chlápka nemilujete, co?"

"Pozor, ať mi nezlomíte srdce, Marlowe."

"Ale on vás miluje," řekl jsem. "Koneckonců jste se za něho přece provdala."

Unyle na mne pohlédla "Pane, nemyslete si, že jsem si tu chybu neodpykala." Zapálila si další cigaretu. "Ale děvče jako já musí taky žít. A vždycky to není tak snadné, jak to vypadá. Někdy se stává, že takové děvče udělá chybu, provdá se za toho nepravého a do nepravé rodiny, protože hledá to, co tam prostě není. Třeba bezpečí nebo tak něco."

"Ale žádnou lásku na to stejně nevyplýtvá," řekl jsem.

"Nechci být přespříliš cynická, Marlowe. Ale divil byste se, kolik děvčat se vdává, jen aby měly nějaký domov, obzvlášť když už mají všechny svaly namožené, jak se musí ohánět, aby si udržely od těla různé optimistické hosty z těchhle hogo fogo lokálů."

"Vy jste domov našla a opustila jste ho."

"Přišlo mě to příliš draho. Ta stará, v portském naložená hauzírnice se postarala, aby se mi to nevyplatilo, Jak se vám zamlouvá coby klientka?"

"Už jsem měl horší."

Setřela si ze rtu kousek tabáku. "Všiml jste si, co provádí tomu děvčeti?"

"Merle? Všiml jsem si, že ji soustavně sekýruje."

"Nejen to. Dohání ji k šílenství. Ta žába zažila nějaký zlý otřes a ta stará bestie využívá jeho následků k tomu, aby si to děvče nadobro osedlala. Před lidmi na ni huláká, ale v soukromí ji hladí po vlasech a šeptá jí do ouška. A to děcko se z toho div nezjeví."

"Tohle všechno mi nedošlo," řekl jsem.

"Ta žába je zamilovaná do Leslieho, ale sama o tom neví. Po citové stránce je asi tak deset let stará. V té famílii se jednoho krásného dne něco moc divného semele. A já jsem ráda, že nebudu při tom."

Řekl jsem: "Lindo, vy jste šikovné děvče. A jste tvrdá a rozumná. Když jste si ho brala, jistě jste počítala, že si přijdete na hezké prachy."

Zkřivila rty. "Doufala jsem, že si aspoň dopřeju prázdniny Ale nevyšlo mi ani to. Ta stará je mazaná a bezcitná ženská, Marlowe. Ať po vás chce cokoli, ve skutečnosti jí jde o něco docela jiného. Určitě šije nějakou boudu. Dejte si pozor, kam šlapete "

"Myslíte, že by dovedla zabít dva lidi?"

Zasmála se.

"Bez legrace," řekl jsem. "Dva muži přišli o život a přinejmenším jeden z nich má co dělat se vzácnými mincemi."

"Nerozumím vám," pohlédla na mne zpříma. "Má to znamenat, že byli zavražděni?"

Přikývl jsem.

"Řekl jste tohle všechno Mornymu?"

"O jednom z nich."

"A poldům jste to řekl?"

"Taky jen o jednom. O témž."

Pohlédla mi do tváře. Civěli jsme jeden na druhého. Zdála se trochu přepadlá, nebo snad jen unavená. Připadala mi maličko bledší než dřív.

"To jste si vymyslel," procedila mezi zuby.

Ušklíbl jsem se a přikývl. Zřejmě se jí ulevilo.

"Co se týče toho Brasherova dublonu," řekl jsem, "vy jste ho nevzala. Dobrá. A pokud jde o rozvod?"

"Do toho vám nic není."

"Máte pravdu. No tak vám děkuj u, že jste se mnou hovořila. Znáte chlápka, který se jmenuje Vannier?"

"Ano." Teď jí tvář docela ztuhla "Ne zvlášť dobře. Je to přítel Lois."

"Až moc dobrý přítel."

"A jednoho krásného dne to nejspíš skončí takovým menším tichým funusem."

"Podobné narážky jsem zaslechl už dřív," řekl jsem. "Na tom chlápkovi něco je. Jakmile se vysloví jeho jméno, každý ztuhne "

Upřeně se na mne dívala a neříkala nic. Viděl jsem jí na očích, že jí nějaká myšlenka vrtá v hlavě, ale nevyslovila ji. Řekla jen klidně:

"Jestli nepřestane lézt za Lois, Morny ho tutově oddělá."

"Ale jděte. Lois je přece k mání na potkání. To je každému jasné."

"Možná že Alex je ten jediný, komu to jasné není."

"No, Vannier do mého vyšetřování stejně nezapadá. Nemá s Murdockovými nic společného."

Ušklíbla se na mne koutkem rtů a řekla: "Že ne? Já vám teda něco povím. Sice nevím, proč to dělám, ale já už zkrátka jsem taková dušinka upřímná, otevřená. Vannier zná Elisabeth BrightovouMurdockovou, a dobře. Dokud jsem tam byla, přišel do domu jenom jednou, ale často telefonoval. Několikrát jsem brala telefon. Vždycky chtěl mluvit s Merle."

"Ale - to je divné," řekl jsem. "S Merle, vážně?"

Sklonila se, aby zamáčkla cigaretu, a nedopalek i tentokrát napíchla na nůž a odhodila do koše.

"Jsem strašně unavená," řekla pojednou. "Prosím vás Jděte pryč."

Stál jsem ještě chvilku, díval jsem se na ni a nevěděl, co si mám myslet. Pak jsem řekl: "Dobrou noc a díky. Hodně štěstí."

Vyšel jsem z kanceláře a nechal jsem ji tam stát s rukama v kapsách bílého pláště, hlavu skloněnou a oči upřené na podlahu.

Byly dvě hodiny, když jsem dojel zpátky do Hollywoodu, dal vůz do garáže a vystoupil nahoru do svého bytu. Vítr se úplně utišil, ale vzduch byl ještě pořád suchý a lehký jako v poušti. V bytě bylo dusno a čvaňhák, který tam zbyl z Breezova cigára, způsobil, že to dusno bylo ještě dusnější. Otevřel jsem okna a celý byt jsem pořádně vyvětral, a mezitím jsem se svlékl a vyndal si věci z kapes obleku.

Mezi jinými jsem vytáhl i ten účet od dodavatelů dentálního materiálu. Ještě pořád jsem v něm neviděl nic jiného než účet na 30 liber krystobolitu a 25 liber albastonu pro nějakého H. R. Teagera.

Vytáhl jsem telefonní seznam na psací stůl v obývacím pokoji a vyhledal si toho Teagera. A vtom se mi ten zmatek v hlavě vyjasnil. Jeho adresa byla 422 Ninth Street. Adresa Belfontova paláce je 422 West Ninth Street.

H. R. Teager, zubní laboratoř, to byl jeden z nápisů, které jsem si přečetl na dveřích v šestém poschodí Belfontova paláce, když jsem se plížil po zadním schodišti z kanceláře Elishy Morningstara.

Avšak i Pinkertonové musí někdy spát, a Marlowe se potřeboval mnohem, mnohem nutněji vyspat, než kterýkoli Pinkerton. Šel jsem do postele.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023