HODINA SEDMÁ Z PĚTAČTYŘICETI
14
Percey Clayové nepřipadal policejní dům nijak zvlášť bezpečný. Byla to dvoupatrová budova z hnědého pískovce, která se nijak nelišila od mnoha dalších domů v téhle ulici poblíž Morganovy knihovny.
„Jsme na místě,“ oznámil jí a Britu Haleovi agent a kývl hlavou z okna dodávky. Zaparkovali v uličce a Percey s Halem byli dostrkáni ke sklepnímu vchodu. Ocelové dveře se za nimi s bouchnutím zavřely a oba svědkové se ocitli tváří v tvář přívětivému štíhlému muži ve věku kolem čtyřicítky a s řídnoucími hnědými vlasy. Muž vycenil zuby.
„Nazdárek,“ řekl, ukázal služební průkaz newyorské policie a zlatý odznak. „Roland Bell. Každého, koho od této chvíle potkáte – i kdyby byl stejně okouzlující jako já – požádáte o předložení služebního průkazu a přesvědčíte se, že fotka na průkazu co? Odpovídá.“
Percey poslouchala jeho těžký přízvuk a pak se zeptala: „Snad nechcete říct, že… jste taky ze Severní Karolíny?“
„To jsem.“ Muž se zasmál. „Bydlel jsem v Hoggstonu – to není vtip, opravdu – a pak jsem na čtyři roky utekl do Chapel Hill. A vím, že vy jste z Richmondu.“
„Žila jsem tam. Ale to už je strašně dávno.“
„A vy, pane Hale?“ zeptal se Bell. „Vy také létáte přes hvězdy a pruhy?“
„Já jsem z Michiganu,“ řekl Hale a stiskl detektivovu silnou ruku. „Sem jsem se dostal přes Ohio.“
„Žádný strach, já vám ten váš omyl z šedesátých let minulého století odpouštím.“
„Já osobně bych se býval u Gettysburgu vzdal,“ vtipkoval Hale. „Ale nikdo se mě neptal.“
„Cheche. Tak. Já dělám na oddělení vražd, ale protože mám talent udržet lidi naživu, působím i v programech ochrany svědka. Můj dobrý přítel Lon Sellitto mě požádal o pomoc. Budu vám na chvíli dělat chůvu.“
„Jak je na tom ten detektiv?“ zeptala se Percey.
„Jerry? Pokud vím, je pořád na operačním sále. Zatím žádné zprávy.“
Mluvil pomalu, ale jeho oči hbitě těkaly sem a tam a prohlížely si je od hlavy až k patě. Co ten chlap hledá? Uvažovala Percey. Jestli nejsme ozbrojeni? Jestli u sebe nemáme mikrofon? Ale to už Bell přejížděl očima chodbu a nakonec i okna.
„Víte,“ řekl, „já jsem normálně příjemný chlápek, ale pokud jde o hlídání svěřených osob, dokážu být trochu paličatý.“
Chabě se na Percey usmál. „A protože vy vypadáte taky poněkud paličatě, prosím, abyste si zapamatovali, že všechno, co vám od této chvíle řeknu, bude pro vaše dobro. Jasné? Prima. Myslím, že spolu budeme dobře vycházet. A teď vám ukážu vaše prvotřídní ubytování.“
Vyšli po schodech a Bell řekl: „Nejspíš jste mrtví vědět, jak je tohle místo bezpečné…“
„Co to znamená?“ zeptal se Hale nejistě. „Jste mrtví vědět?“
„Chci říct, ehm, lační. Myslím, že ještě mluvím trochu jižansky. Kluci dole v baráku – tedy na centrále – si ze mě tropí blázny. Píšou mi vzkazy, že chytli jižanského venkovana a chtějí, abych jim tlumočil. Ale tohle místo je bezpečné. Naši přátelé na spravedlnosti vědí, co dělají. Zvenku to vypadá menší, že?“
„Něco mezi kokpitem a otevřeným prostranstvím,“ řekl Hale.
Bell se uchechtl. „Viděli jste okna na přední straně? Moc bezpečná vám nepřipadala, co?“
„Přesně tohle jsem vám chtěla…“ začala Percey.
„Tak ta okna jsou tady. Koukněte se.“ Bell otevřel dveře.
V pokoji žádná okna nebyla. Místo nich stály u zdi velké ocelové pláty. „Z druhé strany visí závěsy,“ vysvětloval Bell. „Z ulice to vypadá jako obyčejná zatemněná místnost. Všechna ostatní okna jsou z neprůstřelného skla. Ale i tak se od nich držte radši dál. A pozor na stíny. Požární východ a střecha jsou prošpikované senzory a celý dům střeží mraky skrytých videokamer.
Jakmile se k domu někdo přiblíží, důkladně ho proklepnem ještě dřív, než se dostane k hlavním dveřím. Sem neproklouzne ani duch s anorexií.“ Bell vešel do široké chodby. „Pojďte, prosím, za mnou… Takže tohle je váš pokoj, paní Clayová.“
„Když už tu budem bydlet spolu, můžete mi říkat Percey.“
„Platí. A vy budete tady, pane…“
„Brit.“
Pokoje byly malé, tmavé a velice tiché – naprosto se lišily od Perceyiny kanceláře v rohu hangáru firmy Hud…
