HODINA PĚTADVACÁTÁ Z PĚTAČTYŘICETI
25
„A copak máme tady?“ zeptal se Rhyme, jemně foukl do trubičky a přikodrcal se s vozíkem dopředu.
„Mrňavej kousek smetí,“ řekl Fred Dellray, nyní již umytý a opět v uniformě – tedy pokud lze sako barvy irské zeleně nazvat uniformou. Otočil se k ošívajícímu se Jodiemu a vykulil na něj oči.
„Eh eh eh. Ty buď zticha. Budeš mluvit, až ti řeknu.“
„Podvedl jste mě!“
„Jedeš, ty malej prevíte!“
Rhyme nebyl nadšen, že Dellray jednal na vlastní pěst, ale koneckonců to byla podstata práce každého tajného agenta, a i kdyby to Rhyme nechápal, rozhodně nemohl popřít, že tenhle postup – jak se právě ukázalo – přináší výsledky.
Kromě toho Dellray zachránil Amélii kůži.
Už by tu měla být. Zdravotníci ji odvezli do nemocnice na rentgen žeber. Po pádu ze schodů byla samá modřina, ale naštěstí neměla nic zlomeného. Rhyme s rozčarováním konstatoval, že jeho včerejší domluva se naprosto minula účinkem: Sachsová šla do metra po Tanečníkovi sama.
Kčertu, pomyslel si, je stejně paličatá jako já.
„Nechtěl jsem nikomu ublížit!“ protestoval Jodie.
„Nic neslyším! Řek jsem ti, ať seš zticha.“
„Nevěděl jsem, kdo to je!“
„Ne?“ řekl Dellray. „A ten stříbrnej odznáček tu tvou palici netrknul, co?“ Pak si uvědomil, že od Jodieho nechtěl nic slyšet.
Sellitto přistoupil k Jodiemu a sklonil se nad ním. „Pověz nám něco o tom svým příteli.“
„Nejsem jeho přítel. Unesl mě. Byl jsem v tom baráku na Pětatřicáté, protože…“
„Protožes tam kradl prášky. My víme, my víme.“
Jodie vytřeštil oči. „Jak to…“
„Ale to je nám fuk. Aspoň zatím. Pokračuj.“
„Myslel jsem, že je to polda, ale on mi řekl, že tam je kvůli zabití nějakých lidí. Myslel jsem, že zabije i mě. Potřeboval se odtamtud dostat, tak mi řekl, abych zůstal stát. Poslechl jsem, nějaký policajt nebo kdo vlezl do dveří a on ho bodl…“
„A zabil,“ dodal hořce Dellray.
Jodie vydechl a vypadal zkroušeně. „Nevěděl jsem, že ho chce zabít. Myslel jsem si, že ho chce akorát zmlátit nebo tak.“
„No vidíš, ty chrastítko,“ štěkl Dellray, „ale on ho zabil. Zaříz ho jako ovci.“
Sellitto si prohlížel sáčky plné důkazů ze stanice – ohmatané pornočasopisy, stovky prášků, šaty. Nový mobilní telefon. Hromádka bankovek. Otočil se k Jodiemu. „Pokračuj.“
„Řekl, že mi zaplatí, když ho odtamtud dostanu, a já ho odvedl tunelem do podzemky. Jak jste mě našel, člověče?“
Podíval se na Dellraye.
„Protože sis to šněroval po ulicích a nabízels ten svůj zob každýmu, kohos potkal. Dokonce jsem znal i tvý jméno. Ježíši, ty seš teda trouba. Měl bych tě chytit pod krkem a zmáčknout tě, až zčernáš.“
„Nemůžete mi ublížit,“ řekl Jodie a nutil se ke vzdorovitosti.“Mám svý práva.“
„Kdo toho chlapa najal?“ zeptal se Sellitto Jodieho.
„Nezmiňoval jméno Hansen?“
„To neříkal.“ Jodieho hlas se rozechvěl. „Koukejte, já souhlasil, že mu pomůžu, jen proto, že by mě jinak zabil. Jinak bych to neudělal.“ Otočil se k Dellrayovi. „Chtěl, abych vás přinutil k pomoci. Ale hned jak utekl, jsem chtěl, abyste odešel. Chtěl jsem jít na policii a všechno jim povědět. Vážně. Z toho chlapa jde strach. Bojím se ho!“
„Frede?“ zeptal se Rhyme.
„Jo, jo,“ připustil agent, „změnil trochu tón. Chtěl, abych vypadl. Ale o policii nic neříkal.“
„Kam šel? Jak jste mu měli pomoct?“
„Měl jsem se prohrabovat popelnicema před tím domem a sledovat auta. Říkal mi, abych se zaměřil na muže a ženu, co nasedají do auta a odjíždějí. Měl jsem mu to auto popsat. Měl jsem mu to zavolat tímhle telefonem. On je pak měl sledovat.“
„Měls pravdu, Lincolne,“ řekl Sellitto. „Že je máme nechat v domě. Chystá se zaútočit při převozu.“
„Chtěl jsem za váma přijít,“ pokračoval Jodie.
„Hele, když lžeš, seš pro nás bezcennej. To nemáš kapku důstojnosti?“
„Vážně jsem chtěl,“ řekl Jodie o něco klidněji. Usmál se. „Říkal jsem si, že dostanu odměnu.“
Rhyme se podíval do mužových lačných očí a měl sklon mu uvěřit. Pohlédl na Sellitta, který souhlasně kývl.
„Když teď budeš spolupracovat,“ zabručel Sellitto, „možná tě nepošlem do basy. O prac…
