HODINA ŠESTÁ Z PĚTAČTYŘICETI
13
„Spousta stopových důkazů, koukám.“
Rhyme se uznale díval na plastikové sáčky, které Sachsová přinesla z míst činů na letišti.
Stopové důkazy byly Rhymovou oblíbenou položkou – kousky a úlomky mnohdy mikroskopických rozměrů, které pachatelé zanechávali nebo bezděčně zanášeli na místo činu. Ani nejchytřejší z pachatelů nemysleli na to, že by je mohli pozměnit nebo nastrčit a ani ti nejsnaživější se jich nedokázali úplně zbavit.
„První sáček, Sachsová. Odkud ho máš?“
Horečně začala listovat poznámkami.
Copak ji to užírá? přemýšlel Rhyme. Dobře viděl, že něco není v pořádku. Možná to souviselo s jejím vztekem na Persey Clayovou, možná s jejími obavami o Jerryho Bankse. Ale možná ne.
Podle chladných pohledů poznal, že o tom Amélie nechce mluvit.Což mu nijak nevadilo. Museli chytit Tanečníka. V tuto chvíli to byla jejich absolutní priorita.
„Tyhle sáčky jsou z hangáru, kde Tanečník čekal na letadlo,“ řekla Sachsová a zvedla dva sáčky do vzduchu. Kývla na tři další.
„A tyhle z místa, odkud střílel. Tyhle jsem sebrala v dodávce toho natěrače a tyhle v dodávce se zásobováním.“
„Thome… Thome!“ zaječel Rhyme a vystrašil všechny přítomné.
Ve dveřích se objevil ošetřovatel a úslužně pronesl: „Ano? Snažím se vám připravit něco k jídlu, Lincolne.“
„K jídlu?“ zeptal se Rhyme podrážděně. „My nepotřebujem jídlo. Potřebujem další tabulky. Piš: ‚Místo činu 2, hangár‘.
Tak, to je ono. A ještě jednu: ‚Místo činu 3’. To je místo, odkud střílel. Jeho Grassy Knoll.“
„To tam mám fakt napsat? Grassy Knoll?“
„Jasně, že ne. Copak zastřelil Kennedyho? To byl jen vtip.Aspoň vidíš, že mám smysl pro humor. Piš: ‚Místo činu 3, hnízdo ostřelovače‘. Fajn. A teď se mrknem na ten hangár. Takže co máte?“
„Kousky skla,“ řekl Cooper a vysypal obsah sáčku na porcelánový talířek jako nějaký obchodník s diamanty. „Plus obsah vysavače,“ dodala Sachsová, „a pár vláken z okenních rámů. Žádné otisky.“
„Na otisky si dává bacha,“ řekl Sellitto mrzutě.
„Což je ovšem povzbudivá zpráva,“ řekl Rhyme, jako obvykle podrážděný, že si nikdo nedokáže udělat závěr tak rychle jako on.
„Jak to?“ zeptal se detektiv.
„Dává si pozor, protože je někde v kartotéce! Takže až nějaký jeho otisk najdem, budeme mít velkou naději, že ho odhalíme.
Jasně, otisk bavlněné rukavice nám moc nepomůže… A otisky bot nenechal, protože podlahu hangáru vysypal štěrkem. Chytrej kluk. Ale kdyby byl blbej, zase by nás nikdo nepotřeboval, že?
Tak co nám říká to sklo?“
„Co by nám mohlo říct?“ zeptala se Sachsová stroze. „Krom toho, že rozbil okno a vlezl jím do hangáru?“
„To by mě taky zajímalo,“ řekl Rhyme. „Tak se na něj mrknem.“
Mel Cooper položil několik úlomků na sklíčko a umístil ho pod čočku mikroskopu při malém zvětšení. Zapnul videokameru a poslal obraz do Rhymova počítače.
Rhyme otočil vozík a odjel před obrazovku. „Příkazový mód,“ poručil. Počítač uslyšel jeho hlas a poslušně zobrazil na monitoru nabídku. Rhyme nemohl přímo ovládat mikroskop, ale mohl manipulovat s obrazem na monitoru – například ho zvětšovat nebo zmenšovat. „Kurzor vlevo. Dvakrát kliknout.“ Natáhl se a zmizel v duhovém světelném lomu. „Vypadá to na obyčejné nevrstvené okenní sklo.“
„Souhlas,“ řekl Cooper a pokračoval: „Žádné známky štěpení. Rozbil ho nějakým tupým předmětem. Možná loktem.“
„Ehe, ehe. Koukej na to lasturování, Mele.“ Když někdo rozbije okno, sklo se roztříští podél řady lasturových lomů – zakřivených zlomových linií. Podle směru jejich zakřivení lze poznat, z které strany rána přišla.
„Vidím,“ řekl technik. „Standardní lom.“
„A koukej na tu špínu,“ řekl Rhyme úsečně. „Na špínu na skle.“
„Koukám. Říční usazeniny, bláto, zbytky pohonných hmot.“
„Na které straně skla ta špína je?“ zeptal se Rhyme netrpělivě.
Když ještě vedl oddělení, stěžovali si jeho podřízení mimo jiné na to, že se chová jako paní učitelka. Rhyme to považoval za kompliment.
„No přece… ach ne.“ Cooperovi svitlo. „Jak je to možné?“
„Co?“ zeptala se Sachsová.
Rhyme jí to vysvětlil.…
